Nosiči ledu 6: Neskutečná pětiletka Vladimíra Bednáře

Historicky nejdelší československé čekání na další zlatou medaili z MS se odehrálo mezi lety 1949 a 1972. Po srpnu 1968 navíc dodala hokejovým bitvám s dominantním výběrem SSSR speciální náboj touha pokořit okupanty aspoň na ledě.Světový šampionát se měl v Praze hrát už necelý rok po okupaci v roce 1969. Ale to vzhledem k náladě ve společnosti vůbec nebylo možné. Hrálo se ve Stockholmu a českoslovenští hokejisté tam po dvou výhrách se Sověty svým soupeřům nepodali ruce a ještě si někteří z nich přelepili komunistické hvězdy na státním znaku svého dresu. Doma byli oslavovanými hrdiny, jenže nové z Moskvy dosazené komunistické vedení země postupně rozjelo „normalizaci“, která i jen symbolický odboj postupně otupovala.V roce 1972 už normalizátoři došli k závěru, že mají situaci pevně v rukou, a tak se v Praze konečně mohl uskutečnit světový šampionát, po tři roky odkládaný. Protřelí komunističtí manipulátoři školení z Moskvy ale nenechali nic náhodě. Před startem mistrovství svolali všechny novináře na sekretariát KSČ a nepokrytě jim vyhrožovali. Ve Sportovní hale, kde se šampionát konal poprvé, byly rozmístěny kamery monitorující sebemenší prohřešky.První řadu sedadel za mantinelem obsadili při každém zápase zvláštně uniformně se chovající „civilisté“ a na schody mezi sektory před zahájením zápasů vždy napochodovaly estébácké kordony příslušníků s bílými helmami. Ti se ještě víc „proslavili“ později v listopadu 1989. V roce 1972 během šampionátu sem tam vyvedli některého z diváků, který se podle jejich názoru choval až příliš spontánně či divoce. Takové byly výchozí podmínky turnaje.„Ti policajti se vůbec nekoukali na hokej, dívali se do hlediště, aby tam nebyla nějaká výtržnost. Pochopitelně. Byl to první start ruského mančaftu po okupaci v Praze,“ vzpomíná v rozhovoru pro podcast Nosiči ledu na pražský šampionát po více než půl století jeho tehdejší účastník, reprezentační obránce Vladimír Bednář. „Čekali, že něco bude, no a nebylo. Protože jsme je porazili, tak byl klid. Kdybychom prohráli, tak by bylo kdovíco,“ dodává.Zlatou medailí z domácího šampionátu zakončil Vladimír Bednář svou fantastickou první pětiletku jako profesionální hokejista, během níž dvakrát vyhrál s Duklou Jihlava domácí titul a ze tří světových šampionátů a jedněch olympijských her pokaždé přivezl medaili. Tím si bohužel svou dávku štěstí vybral. Půl roku po šampionátu ho nešťastně odražený puk trefil do oka a dlouho nebylo jisté, zda úplně neoslepne. Nakonec se nejhorší prognóza nepotvrdila a díky své buldočí zarputilostí se znovu dokázal vrátit na ligové stadiony, i když měl značná omezení. Pověst jedné z největších plzeňských hokejových legend mu každopádně nikdo vzít nemůže.Jak se k hokeji dostal? Jak prožíval své premiérové mistrovství světa v roce 1969, kde došlo k legendárním vítězným soubojům se sovětskou sbornou? A jak se mu na sklonku kariéry hrálo nejprve v Norsku a potom v hokejově exotické Jugoslávii? O tom všem mluví Vladimír Bednář v šesté epizodě podcastové série Nosiči ledu.