SEBEterapie

Hele takhle – já moc dobře vím, jaké to je, když se čeká na impuls. Na to jedno znamení, které vám řekne, že jste tam, kde máte bejt. Kdy vám tak nějak dojde, že jdete správným směrem. Kdy se vám do žil vlije ta potřebná dávka odvahy, adrenalinu a odhodlání. Kdy si tak najednou jste jistí tím, že cesta, na kterou jste se dali, je ta správná. Jó, jenže abychom takový impuls zaregistrovali, musíme vědět, kam plujeme. Protože když nevíme, kam plujeme, žádný vítr není příznivej. Pro mě ten impuls bylo navrácení se na místo, kde jsem před třemi lety přednášet začala. A taky Kazma, tedy Kamil, který mi tak nějak připomněl, že na tom vrcholku, kam se všichni tak strašně dereme, vlastně jsme nakonec úplně sami. A je pouze otázkou položenou od sebe k nám, jestli je to vážně to, čemu zasvětíme ten život.

Hele, snažíme se tady pořád ovlivňovat životy ostatních, ale sami si poradit neumíme. Dáváme rady druhým, podle kterých se sami neumíme řídit. A snažíme se rozhodovat o životech jiných, místo toho abychom rozhodovali o tom našem. Přijde nám to pohodlnější, komfortnější a bezpečnější, protože zkrátka formování sebe samotného je přesným opakem.Stejně tak si myslíme, že tady své blízké musíme spasit, když nám na dveře zaklepe život nebo zdraví. Ale co když to nejlepší, co můžeme udělat, je prostě jen netlačit a přijmout fakt, že nechodíme v botách toho druhého, protože nám zkrátka nejsou, a že nikdy nevíme úplně všechno? Neznáme ty vnitřní bitvy, o kterých nikdo nemluví. Nevíme, co se děje za zavřenými dveřmi, kam nás mnozí nepustí. Co když je absolutně relevantní únava, kterou druhý člověk pociťuje? A co když už někdo nechce jenom bojovat, ale prostě už to nechat jen být?Přijmout naši konečnost a to, že tady jednoho dne nemusíme být ani my, ale ani ti, na kterých nám nejvíc záleží. Možná to je to nejlepší, co pro sebe i pro ně můžeme udělat.

Daří se vám ráno vstávat? Nebo ještě lépe – chce se vám ráno vstávat? A co kdybych vám řekla, že je to poslední ráno, které vlastně můžete vstát. Vstali byste? A jak byste ten den vlastně prožili?Existuje tady jedna zajímavá myšlenka – žijeme tady jen jeden jediný den. Zítřek jsou domněnky, hypotézy, včerejšek vzpomínky a fikce. Ale ve skutečnosti je jen dnešek den, který tady máme. Přesto máme pořád tendenci se upínat k víkendu, k naplánované letní či zimní dovolené nebo ke státnímu svátku. Co kdybyste si na jeden den přiznali, že tady máte jen dnešek a nic jiného? Co kdybyste si našli něco, na co se těšíte a díky tomu vstali s přehledem v čas, který si stanovíte? Možná nepotřebujete víc disciplíny, ale lepší důvod, proč vstávat. Anebo vykonávat jakékoli činnosti, které tak dlouho necháváte ležet ladem.

„Přála bych si, aby ses viděla mýma očima,” řekla mi kamarádka při našem on-line setkání, kde jsem měla koučovat já ji, ne ona mě. Ale některý věty, které se zapíšou pod kůži, přichází právě možná takto – neplánovaně, nečekaně, ale ve výsledku jsou přesně takhle potřebný. A pak jen dodala: „Kéž by sis nepřipadala tak malá.”Někdy si říkám, že bych chtěla mít znovu ten drive náctiletý Terezy. Té, která věřila, že jí patří svět. Ale pak mi dojde, že ten drive jde ruku v ruce s vírou v sebe samu. Tak kde se ta víra vlastně ukryla, schovala, kam zmizela? Nezmizela. Jen jsem začala hledat hodnotu venku, aniž bych ji hledala v sobě. A přestala si plnit to, co si slíbím. Ten drive nezmizel. Ani víra v sebe samu. Jen možná stojí za to ji znovu objevit. Třeba tím, že si sumarizujeme všechno to, co jsme už dosáhli.

Co kdybych ti řekla, že ty = důležitá? Na to možná bohužel zapomínáme příliš často. A je to škoda, říkám si. Stejně tak je škoda, že se snažíme být šálkem čaje pro každého. Ale víš co? Nemusíme být. A v tom je možná to opravdu krásný. Tento díl podcastu věnuju primárně všem ženám, které někdy zapomínají na to klíčové – na sebe. Ale taky se podělím o tip na film i reminder toho, jak důležité je být v přítomném okamžiku. Možná jen sami se sebou, v klidu, na takovém solo rande. Protože takové schůzky někdy nebývají příjemné, ale zato jsou tak pravdivé a čisté. Tak poslouchej pozorně a možná jen někdy prostě buď.

Co pro vás znamená sebevědomí? A jak ho v sobě vlastně probudit? Ne, opravdu nikdo se sebevědomím nerodí, ale sebevědomým člověkem se stáváme. A i když možná máme tendenci hledat v tom samé složitosti, ve výsledku je ta rovnice jednoduchá – splnit si to, co si slíbíme. Protože ono vlastně záleží na těch našich úspěších. Vnitřních. Které potom jsou odrazem toho vnějšího světa. Možná je i ten život vlastně hrozně jednoduchej. A jen máme tendenci se na něj dívat tak trochu složitě.

Některý epizody tohoto podcastu jsou motivační. Jiné vám mají otevřít oči dřív, než to udělá někdo (nebo něco) za vás. A tento patří do té druhé skupiny. Je sdílením života – v jeho hořkosladké podobě. Protože kdybychom neochutnali to hořké, nikdy bychom si nevážili těch sladkostí. A zároveň je připomínkou toho, že toho času tady nemáme neskutečně moc. Je nakopnutím k tomu, abyste udělali to, co třeba dlouho odkládáte. Ať už je to změna práce, nebo naučit se znovu lyžovat, ač jste na lyžích nestáli roky. Je lidskej a pravdivej – plnej toho, co, mám pocit, se dneska zrovna nenosí. A to je škoda. Protože jsme pořád jenom lidi, ne vitríny dokonalosti a úspěchů. Jsme tím, co je za námi, co nás formuje každej jeden den a o čem nemluvíme, protože máme pocit, že se to nesmí a nemá. A že se to nehodí. Ale co kdyby právě sdílení toho, co nás někde nějak trápí, bylo vlastně klíčem k tomu, abychom se cítili líp?Já vystřeluju první. Protože i tady a v tomto vám chci jít osobním příkladem.

A práce neobejme. I když chápu, proč se ženem a naplňujeme jí svý dny. Možná jen maskuje nějaké to prázdno, co nechceme, aby bylo vidět. Co nechceme cítit. Práce zkrátka neudělá člověka tak upřímně šťastným. Ale na stranu druhou ho neodmítne. Je vděčná. Nebolí jako prázdný večery. Dává pocit smyslu. Možná se člověk honí za tím "lepším životem", ale kvůli tomu mu utíká to podstatný – čas. To, že možná ten "lepší život" znamená mít prostor na ty, kterým tu nejcennější komoditu, a sice čas, věnovat chceme. Jen si vždycky říkáme, že nemáme dostatečně dost. "Až...", ale co když se z tohoto slovíčka stane: „Kdyby?"Život je o prioritách. O tom, na čem tady skutečně záleží a co je doopravdy důležitý. Proto honbou za těmi posty ztrácíme právě to nejcennější. Bolavou duši nevyléčí ředitelský křeslo, vždyť to znáte. A narozenin našich blízkých neprožijeme mnoho. Jen si to spočítejte...

Zamysleli jste se někdy nad tím, co pro vás znamená úspěch? A zároveň kolik vás vlastně stojí? Každý úspěch totiž vyžaduje oběť. A já si vůbec poprvé reálně sáhla na cenu toho mého definovaného úspěchu. Co mě bude stát, když začnu promlouvat ke stále většímu množství lidí. Když se budu prát za autentičnost, lidskost a pravdivost, když budu druhé zvát za běžně zavřené dveře, aby se pochopilo, že všechno něco stojí. Ale že je to o tom důvodu, který je za tím vším. Podcast o tom, jak jsem byla u Majka Spirita v jeho show. O tom, co pro mě znamená silná žena 21. století. A taky o tom, že pochybnosti zpochybňují a že #vicodvahy do těch našich životů. Protože ten písek v těch našich životních přesýpačkách vážně není nekonečnej. Ale to už ode mě znáte. Jo a taky o konferenci, kdy si lístky můžete zakoupit skrze tento odkaz: https://terezaciernikova.com/konference-odvaha-neni-nahoda/

Chcete něco změnit? Možná jste si právě stanovili novoroční předsevzetí, ale nestačí si něco jen slíbit. A nestačí chtít něco změnit ze dne na den. Ono to totiž tak nefunguje. Pořád žijeme naše provozně-organizační životy. Pořád máme jen 24 hodin, do kterých chceme mermomoci vměstnat něco nového. Ale co kdybychom na to nyní šli jinak? Step by step? Protože změna vyžaduje prostor. A náš mozek novou zkušenost – zjistit, co nám nová aktivita přináší. A tak nejdříve zmapujte svůj den. Ať se vám někde po cestě za vaší nově vytyčenou metou někde neztratí motivace nebo disciplína. Protože pokud tito parťáci jdou chvilku bez sebe, dostaví se třetí část milostného trojúhelníku, a sice prokrastinace. A s ní velcí kamarádi být zrovna nechceme.

Už jste si někdy uvědomili, že čím míň toho času máme, tím víc toho chceme stihnout, ale čím víc toho času máme, tím víc jím mrháme? Co kdybych vám ale řekla, že máte každý jeden den 86 400 korun, které můžete utratit jen do půlnoci. To, co zbyde, propadá. Co byste udělali, jak byste s obdrženými penězi naložili? Jeli byste na dovolenou, investovali nebo něco jiného?A co kdybych vám řekla, že přesně tolik vteřin dostáváme každý jeden den do té naší životní peněženky. Přesto tak kreativní s jejich nakládáním nejsme. Škoda, říkám si.Pojďme se v novém dílu podcastu inspirovat i návyky úspěšných, které nám ukazují, jak s časem i prioritami nakládat. A jak (možná) z každého dne vytěžit alespoň něco. Někdy totiž jde jen o to – něco.

A co kdyby to vážně vyšlo? Jen si to na chvilku připusťte. To rande vyjde. Tu novou práci získáte. Přežijete i v cizí zemi. Naplníte Kongresák o stovkách lidí. Doplňte si, co zrovna doplnit chcete. Ale jen si na malý okamžik připusťe, že by to vyšlo. Jaky je to pocit? Skvělej, vidte? Vidíte, už vnímáte, jaké to je. A ted mi neříkejte, že ty pocity nejsou skutečný. Jsou. Stejně jako se stane skutečným to, co chcete. Tak se naučte si stanovit vizi tak silnou, že vás každé ráno vytáhne z postele.A rekapitulujte si svůj rok s nadšením, ne s frustrací kvůli nesplněným metám. Vždyť co byste jinak dělali příští rok?

Máme to v sobě někde od přírody zažité – jen pokud pracujeme do úmoru, zasloužíme si odměnu. Práce musí bolet a musí být tvrdá. Ale co když to jde i s lehkostí? Co když nám náleží odměna i za to, co za práci možná nepovažujeme, ale i tak vykonáváme službu, která má hodnotu?Jenže pustit se do práce, která nás baví a naplňuje, chce pořádnou dávku odvahy. A taky nutnou dávku zodpovědnosti, protože rozhodnutí vždycky přináší nějaké dopady a důsledky. Každá změna přináší někde nějakou oběť. A všechno je odrazem našeho vnitřního nastavení.

Život je živej, ten živel. A v posledních týdnech a měsících se toho děje víc, než jsem schopná zpracovat. A tak natáčím znovu další díl podcastu, který je hlavně o aktuálním dění, vždycky však v pozadí s odvahou, která má inspirovat. Třeba i tebe. Svou konferenci jsem přesunula na příští rok. Tentokrát se uspořádá v Kongresovém centru, čímž si splním sen, který už deset let čekal na probuzení. A taky začnu studovat Akademii Baťa, protože s Baťou za zády se mi tím životem jde tak nějak snáz. Jo a taky jsem byla vůbec poprvé na zahraniční konferenci, i když nyní to bylo trochu too much. Ale zkušenost. A ta se počítá. A nakonec sdílím příběh koučované, který možná vyzve k tomu, abychom byli odvážnější, ze všeho nejvíc. Tak myslete ve velkém. Možná to tím nakonec chci říct.

Vyhoření je pojem, který se skloňuje stále více. Ale je otázkou, jestli se neskloňuje už tak moc, že ho mnozí mají tendenci přisuzovat i k tomu, co za vyhoření nelze chápat. Samozřejmě se jedná o téma, které by nemělo být opomíjeno. A které je dobré rozebírat, abychom nepřehlédli první náznaky, že se i nás vyhoření možná týká. Mně to tělo řeklo. Znovu. Srdíčko bijící jako o závod a tak hlasitě, jakoby doufalo, že tím vyskočí z hrudi. Ale už jsem měla tu zkušenost. A věděla, jaký to může mít následek. Proto jsem se dala na první místo. Protože pokud nepojedu já, nemůže jet ani nic jiného. I pro ten každodenní provozně-organizační život potřebujeme nás samotné, jinak by se ani běžné věci nemohli dít.

Říká se, že bychom se v nějakých konkrétních situacích měli kousnout. Ale kousnutí bolí, tak proč bychom si vlastně ubližovali, říkám si. Někdy však toužíme jenom po nějakém konkrétním znamení, důvodu či iniciativě, která nám řekne, že máme pokračovat danou cestou a ještě se nevzdávat. Ale co když vzdát se je vlastně v pohodě? Pokud se tedy vzdát chceme. Ale to, co skutečně chceme, nám velmi často dojde až v okamžiku, kdy si dovolíme něco pustit. Kdy si uvědomíme, že se můžeme vzdát, že je to vlastně v pohodě se vzdát a něco nedotáhnout do konce. Slovo "můžeš" nám totiž dává na výběr a dává nám možnost volby, která se následně ukáže jako právě ono znamení, jestli něco skutečně chceme nebo ne. Chtít, muset a měl bych. Přesně o tom je další díl podcastu SEBEterapie. O tom, jak jsem uběhla svůj druhý půlmaraton a co mi to přineslo. Jak jsem si uvědomila, že skončit je taky možnost. Ale že já si ji vybrat opravdu nechci.

Znáte 5 univerzálních strachů podle Karla Albrechta? Opět další důkaz, že se bojíme všichni něčeho. Někdo zklamání, někdo ztráty, jiný ze smrti. Strach je přirozený mechanismus, otázkou však je, jestli strach, který pociťujeme nyní a který je možná naučený v době dřívější, jestli je aktuálně adekvátní. Či nikoliv. V novém díle podcastu se s vámi dělím o ten můj strach – strach z opuštění. A také o to, odkud pramení a jak s ním pracuju. Protože strach tu zkrátka bude vždycky, nezmizí, ale je rozdíl, jestli bude koulí u nohy nebo parťákem, se kterým půjdeme ruku v ruce s tím životem a díky kterému možná nebudeme sami. Být víc odvážní, říkám si. Pojďte se to naučit na mé druhé seberozvojové konferenci, vstupenky k zakoupení už nyní tady: https://terezaciernikova.com/konference-n-2/

To říkával už Tomáš Baťa. Proč bychom měli myslet v malém, když úspěch se děje po kouscích? Sněme ve velkém a i části našeho snu, které postupně realizujeme, budou velké. Vyhněme se malosti.Už jsem vám říkala, jak jsem v osmnácti vydala své tři povídky? Ne? Možná za nimi stálo jen ublížené ego. A možná to byla ona část příběhu, bez které by se nevyvíjel, jak má. Možná právě díky tomu došlo k onomu Přelomovému okamžiku. Ať je tento příběh pro vás inspirací. Inspirací k tomu vykročit. Rozhodnout se. Protože ono to není o věku, ale o rozhodnutí. Projevit zájem o život a život projeví zájem o vás. Tak strach do kapsy. Aspoň tou cestou nepůjdete sami. A to je vlastně fajn, říkám si.

Přemýšleli jste někdy nad tím, že ten náš život je jako ta nejlepší knížka, kterou kdy budeme číst? Respektive žít? A stejně jako v každé knize, i tady platí, že všechny kapitoly jsou důležitý. Jsou součástí příběhu, bez kterých by se nevyvíjel, jak má. Někdy jsou k popukání, jindy si popláčem, mnohdy jsou nevýrazný a nudný, ale po nich přichází peak, na který čekáme. Zápletka a rozuzlení. Napětí. Domněnky. Predikce. Překvapení. Má všechno, jen tedy ne anotaci na zadní straně obálky. Ale možná v tom se skrývá to kouzlo. Ač víme, jak dopadne, stejně budí zvědavost. A v tom tkví ten paradox. Další díl mé osobní SEBEterapie je možná právě o tom. O popostrčení k tomu, abyste nepřeskakovali v příběhu. A nesnažili se v kapitole první odhalit pointu či stěžejní zápletku. U ostatních knih taky hned neodhalíte vraha, ale musíte číst větu po větě, aby vám neunikl žádný detail. Je načase žít tak, jako by ten život byla kniha. Na každé kapitole záleží, protože bez ní se ten příběh nebude vyvíjet, jak má.

Říká vám něco Baťovské desatero? Podnikatel Tomáš Baťa za dobu svého podnikání vytvořil takových desater nespočet. Desatero mladým mužům, desatero mladým ženám, desatero zákazníkům. Takové soubory zásad, přístupů a hodnot, které by si člověk měl připomínat, pamatovat si je a řídit se jimi. A já si vytvořila to své. Protože Baťoviny jedu už pěknou řádku měsíců, ne-li let. A tak jsem si vytvořila svůj souhrn toho, čím se v životě řídím a co je pro mě důležité. A ráda vás s tím seznámím. A možná vás taky popostrčím k tomu, abyste si vytvořili to své. Protože možná se díky tomu nebudete tolik ztrácet. Možná vám pomůže říkat "ano" tam, kde ho chcete říct, a říkat "ne" tam, kde ho chcete říct. Třeba vám pomůže udržet hranice nebo směr, kterým chcete jít. Tak tužku a papír do ruky. Protože dnes to bude znovu praktické.

Někdy stojíme před něčím, co bychom opravdu ze srdce chtěli, ale rácio nám šeptá, že není vhodný čas. Že na to nejsou finance ani správná chvíle. Ale co kdyby právě tento okamžik byl tím nejideálnějším, který se může nabídnout? Co kdybychom i krok, který se v očích zdá být bláznovstvím, přece jenom učinili a brali ho jako investici, která nám vždy přinese alespoň poučení nebo lekci? V drtivé většině případů nám stejně přinese mnohem víc. Je před námi léto. Nezůstávejte v koutě. Udělejte konečně to, co už dlouho chcete udělat. Odjeďte, pokud odjet chcete. Investujte do sebe, protože na vás skutečně záleží. Já to tak dělám. I když mi samozřejmě přijde, že bych neměla. Ale je rozdíl mezi "chtít", "muset" a "měl bych". A další léto třeba přijít podruhé nemusí.

Za poslední roky se toho událo mnoho. To nejklíčovější lze však říct v pár slovech - srovnaly se priority. Přestalo se vybuchovat. Přestalo se předpokládat, že zítřek přijde. Rodina se opravdu a vědomě postavila na první místo. A čím dál méně se plýtvá tím nejcennějším, co tady máme, a sice časem. Nový díl SEBEterapie je o shrnutí toho, co jsem se za poslední čtyři roky naučila. Je popostrčením k akci, protože to tady dlouho nebylo. Ať si totiž jednoho dne neřeknete, že jste chtěli žít jinak. Hraje se tu o tu pomlčku mezi čísly na náhrobním kameni. Neexistují krátké nebo dlouhé životy, existují jen ty naplněné a nenaplněné. Tak jaký je ten váš? A jaký bude?

Proč pořád vstupujeme do té stejné řeky, ač víme, že nás v ní nic nového nečeká? Protože naše srdce ani duše nemají KPI, nemají pamatováka na čísla nebo statistiky, ale naopak na doteky, oční pohledy a chvilky, co byly blízko. Jenže víte, co je největším soupeřem dobrého? Výborné. No na tu úroveň výš se ale vyplatí jít. Ale k tomu je třeba vystoupit ze zajetých kolejí. A během toho mezičasu se musí vytrvat. On ten život jen zkouší, jak moc něco chceme. A jestli jsme připraveni mít víc, než jsme zatím měli. Tak nepodléhejte chvilkám, které vás zítra můžou rozházet jen proto, že se někde cítí nějaká samota. Není čas na lásky, které přichází po večerech bez zítřků. Ani na práci, která nás vysiluje, než nabíjí.

Je to tak, jak to je, a není to jinak. Tlak způsobuje jen protitlak. A každá akce vyvolá reakci, ač na ni nějakou chvilku musíme počkat. On nás ten život možná jen zkouší a utvrzuje se v tom, jestli to, kam míříme, chceme opravdu tak moc. Nebo jestli nás pochybnosti zpochybní a racionální hlava udolá. Ale ono to chce jen vytrvat a zachovat klid. Mlha opadne ve chvíli, kdy přestaneme máchat rukama. Tak si to pojďte se mnou připomenout. Protože tato životní lekce je jedna z nejsilnějších. A možná i vás ten život zkouší, jako zkoušel mě. A možná i u vás mlha začne opadávat, když jenom budete pokračovat. Nic víc, nic míň. Přesně to totiž stačí. Jen pokračovat. Důvěřovat životu a věřit v proces.

Děláš si na sebe čas? Děláš si na svůj volný čas čas? Jsme dnes tolik orientovaní na výkon, že zapomínáme na to opravdu naléhavé – na sebe. A taky na to, že cesta je cíl, že to není až o tom prolétnutí cílovou páskou, kterou si máme tendenci ustavičně posouvat dál a dál. Co když ale ten opravdový výkon nastává v okamžiku, kdy si dáme chvilku "voraz"? Kdy znovu nasměrujeme ten vnitřní kompas správným směrem? Kdy ihned po probuzení nenastoupíme do toho provozně-organizačního života, ale budeme chvilku jen "dýchat život"? Jsme výkonově orientovanou společností, ale pod tíhou disciplíny zapomínáme na svou motivaci. Přecházíme do autopilota a dříve či později s touhou hnát se pořád za vytyčenou metou, která mnohdy není ani naše, shoříme jako svíčka. Disciplinovaný člověk ale taky moc dobře ví, kdy je čas na rekonvalescenci. Jako sportovec po sportu. To, že mozek nebolí, neznamená, že není unavený.

Co kdybychom někdy nemuseli vidět za roh? Co kdybychom nejeli podle společností zajetých dogmat? Co kdybychom někdy byli znovu těmi dětmi, které vždycky věděly, co chtějí, kam je srdce táhne a kde jsou zkrátka nejšťastnější? Co kdybychom prostě jenom žili teď a tady, pro "ten moment"? Další díl SEBEterapie patří k nejosobnějším. Protože dává nahlédnout pod pokličku, pod kterou mnoho lidí nahlédnout nenechá. Ale pravdou je, že každý svádí ty své vnitřní bitvy, o kterých jiní netuší. A velmi často nás naše vlastní pochybnosti zrazují od toho, co bychom opravdu chtěli. Ale pochybnosti zpochybňují, to mají v popisu práce. A naše sny na nás čekají, jen uvěřit, že jejich splnění je možné. Projevit zájem o život, aby život projevil zájem o nás. A konečně se přestat dívat na ostatní, protože důležité je to, co chceme my sami. I kdybychom vůbec netušili, co nám daný krok má přinést. Žít pro "ten moment". To stačí.

„Co když to vlastně může fungovat? Co kdyby to přece jenom vyšlo?" ptám se sama sebe. A právě to mi možná nahání strach. Strach z úspěchu nebo své vlastní velikosti není výjimečný, ostatně stejně jako jiné strachy, které si neseme na té cestě životem. Jen nám vždycky bylo do hlavy vkládáno to, že se nemáme bát. Jenže strachy jsou naší přirozenou součástí. Nezmizí. A tak se je dovolte pojmenovat. Být sami k sobě upřímní, protože pokud nebudete upřímní sami k sobě, ke komu byste vlastně měli? Odvaha tkví v poznání sebe samotného. Tkví v tom, že se postavíme našim strachům, kterých se možná bojíme. Já si ale říkám, jestli se spíš nebojíme sami sebe. Nebo toho, co si řekne okolí. Ale co když okolí nemusí o našich obavách vědět? Já se s vámi o ty své podělím. Protože dovolit si pojmenovat je alfa a omega změny. A mě ten můj strach blokoval. A bojkotoval mi dosahování vytyčených met.

Konec roku je na spadnutí. Novota nám klepe na dveře. Je načase se ohlédnout a poplácat se po rameni. Protože se máte, za co ocenit. Ať už za osobní, profesní nebo finanční úspěchy. Máte se za co pochválit. A nyní je ideální čas to udělat. Dorazili jste totiž do dalšího tábora, který leží na cestě k vašemu cíli. Dorazili jste do místa, kde je možnost se nadechnout, podívat se zpět, ale také dopředu. A motivovat se k dalšímu vykročení do toho dalšího tábora, od kterého vás dělí dvanáct měsíců. Pojďte se společně se mnou podívat za tím mým rokem. Za tou jízdou nazvanou #2024, která se už neopakuje. A ta silnice s číslem #2025 se sjíždí taky jenom jednou. Tak šlápněte na plný plyn a užijte si to na maximum.

Z čeho máte strach? A ptám se zcela vážně. Protože každý člověk se něčeho bojí. Stejně jako každý člověk v něco věří, tak z něčeho taky máme přirozeně strach. A když říkám přirozeně, tak to tak i myslím. Je totiž přirozené se něčeho bát. Strach tu s námi byl, je a bude, proto si z něj pojďme udělat životního parťáka a netahejme ho jako kouli u nohy. Půjde se nám tou cestou životem snáz. V novém dílu podcastu vám ukážu několik konkrétních metod, jak se strachem pracovat. Jak ho minimalizovat, obelstít, jak to s ním zvládnout tak, aby vás prostě nezastrašil a nestál vám v cestě. Protože by bylo škoda nejít tou cestou, která vede k tomu našemu štěstí.

Každý člověk v něco věří. Někdo ve vesmír, někdo v boha, jiný v karmu. Všichni ale věříme všemu ve chvíli, kdy nám o něco jde. Já věřím v to, že můžeme změnit svět. Minimálně ten náš. Můžeme změnit naše životy. A tím, že sebe posuneme kupředu, můžeme změnit i životy někoho jiného. Tento díl podcastu je pozvánkou. Tou nejupřímnější směrem k vám. Na konferenci, která ovlivní životy (a nejen ty vaše). Protože já věřím v sebe. A v to, že tu kopu nejen sama za sebe. Ale že můžu, na chvilku, kopat i za druhé. A že když vezmeme lopatu do rukou všichni, tak že do těch přesýpacích hodin svou vlastní pílí na sobě a posunutím se kupředu či dál přisypeme písek těm, kteří ho (možná) v životních přesýpačkách tolik nemají. Protože polovina z výtěžku akce půjde do Masarykova onkologického ústavu v Brně. Jeden den, který přinese uvědomění, oživení či probuzení a popostrčí vás k žití toho úspěšného, spokojeného a autentického života, ať už to pro vás znamená cokoliv, posune život jednoho člověka třeba o jeden měsíc. A to je, myslím, dobrý obchod. Vždyť víte, že já vím, o čem mluvím. Tak pojďte změnit ten váš život dřív, než vás políbí život sám. Vstupenky už nyní na www.terezaciernikova.com

Energie není nekonečná, stejně jako den není nafukovací. Umět se rozhodnout, do čeho vložíme jaký díl každodenní „šťávy“ je důležitější, než si myslíme. Protože pokud naši energii vkládáme do toho, co nám ji vlastně vysává, náš energetický kotel se brzo vyprázdní. Najednou nebude, z čeho brát. Co kdybychom se ale zaměřili na to, co nám energii dává?  Příjem musí být větší než výdej. A z toho, co milujete a co vás baví, nemůžete vyhořet. Protože na rozdíl od toho, co si myslíte, že dělat musíte nebo byste měli, vám takové činnosti energii dávají, nikoli berou. A v tom je ten rozdíl.  Udělat krok do neznáma a začít znovu s vidinou toho, že budeme dělat naše ikigai, bolí. Je to rozhodnutí opředené strachem, ale ten strach tu bude vždycky. Strach z toho dát sebe na první místo a to, co bylo „jisté“ dát stranou, tu bude. Tak si s ním raději potykejte, on jen tak nezmizí. Nejsme tu nafurt a ten život se nemusí žít vyprahle. Může být přesně ten vysněný. Radostný. Plný tý nejsladší šťávy, jakou jste kdy ochutnali. 

„Milý čtenáři, jak se ti daří? Jsi šťastný? Žiješ své sny? Anebo máš jen ty sny, které toužíš uskutečnit?" takhle začaly mé ambice napsat autobiografii v devatenácti letech. A i když mi to nyní přijde úsměvné, načato jsem měla dobře. Skoro třicet stran s úvodem, který bych téměř po deseti letech neměnila. A které mi právě nyní ukázaly, že já už tehdy věděla, co dělat. Jenom jsem se dala na druhou kolej. A to z důvodu vlastního ega. Ale už na té druhé koleji být nechci. Já = taky důležitá. Vy = taky důležití. Není sobecké upřednostit sebe před ostatními. Není nezodpovědné preferovat své sny před sny našich klientů nebo zaměstnavatelů. Není špatné dát se na první místo. Naopak je to to nejlepší, co můžeme udělat nejen pro sebe, ale i pro okolí. Protože na nás záleží. „Je to o tobě, v tobě," to už jsem věděla dávno.

Jak často vystupujete z toho vašeho provozně-organizačního života? Děláte si tu cestu za tím vaším cílem hezčí? Radostnější? Šťastnější? Nebo prostě jen jedete na autopilota a bez emocí trousíte ty vaše kredity, které se vám po probuzení nabijí na to vaše životní konto? Život se tady hraje každý den. A na každém jednom dni záleží. Protože i to puzzle je tvořené jednotlivými dílky, bez kterých by to nebyl dokonalý celek, kterým se po dokončení pyšníme. Vysněný život je tvořený vysněnými dny. A pokud ty dny vysněné nejsou, je načase využít 24 kreditů nabytých po probuzení jinak. Podcast SEBEterapie se vrací. Protože i já zajela do těch starých známých kolejí, ze kterých jsem chtěla v únoru vystoupit. Naštěstí jsem si dovolila zastavit se a pojmenovat. Alfa a omega změny, to víte. A začínám znovu. Ono to totiž jde – začít znovu. Tak to berte jako inspiraci. A popostrčení. Protože pokud tu nežijeme ty naše životy, to naše ONO, tak o co tady vlastně jde?

Žádný námořník se nenaučí kormidlovat na klidném moři. A žádná bouřka netrvá věčně. Jde o to vědět, proč u toho kormidla zůstat, i když se nás moře pokusí strhnout do svých hlubin. Nebo bouřka hromy vyděsit a blesky trefit. Proč to v půli, ne-li u konce své cesty neotočit a nevzdat. Aby se tak stalo, naše vize musí být nejen silná, ale především hluboká. Je třeba vědět, co se za ní skrývá. Protože jen tehdy se dokážeme „kousnout". Vytrvat. Neschoulit se do klubíčka a neschovat pod postel. I když bychom to udělali nejraději. A taky musí být vaše. Ne rodičů, partnera, partnerky nebo souseda. Vaše. Protože v jiném případě nebude tak silná a už vůbec ne hluboká. Takže – jaká je ta vaše? Co se za cílem, ke kterému jdete ukrývá? U mě je to klid. Prostě jen klid. A po týdnech zatím největší bouřky na moři jsem k němu došla. A procítila ho každou částí svého těla.

Vidí se jen to pozlátko. „Ona měla štěstí,” tvrdí. Vidí se jen špička ledovce, ale to, co se skrývá pod ním už jakoby neexistovalo. Ale za každým úspěchem, ať už si ho definujeme jakkoli, stojí oběti. Méně času s rodinou, méně času stráveného s přáteli, méně času na sport či na sebe. Nedokážeme se rozkrájet a každý máme pořád “jen” 24 hodin. Proč je tedy trávit nad realizací snů jiných lidí? Je čas prioritizovat. A říct si, jestli to, co každý den děláme, práce či cokoliv jiného, pro co obětujeme minimálně ten čas, který máme, jestli je to to NAŠE. Protože pokud ne, není načase něco přehodnotit dřív, než nás to pohltí? „Hlavně ať to baví,” říkávám. Ale ať to zároveň i naplňuje. A ať v tom najdete balanc. IKIGAI se říká tomu, co je pro nás to pravé. Co nám jde, co nás baví, co nám zároveň vydělává a pomáhá světu. Já to své IKIGAI zase přehodila na druhou kolej. A zdravíčko mě naštěstí za pět dvanáct zase dostalo zpátky na tu správnou kolej. To, co baví má tendenci nás potichu polapit. Jen škoda, že až to zdravíčko nás dokope k tomu, abychom přestali říkat to “AŽ”. Třeba: „Až se toto srovná, začnu dělat to, na čem mi skutečně záleží.” Jo, to byla blbost. A málem jsem na to doplatila :-)

Všechno se děje po kouscích. Deset kilo nezhubneme za den. Ani za týden nebo za měsíc. Ale jedno, dvě, tři ano. Až dorazíme k té vysněné desítce. Celý svět také neprocestujeme lusknutím prstu. Ale díky procestování jedné země po druhé se nám to nakonec podaří. A přesně tak se realizují i ty nejvíce bláznivé sny, které v hlavě nosíte. A u kterých si možná v tento moment říkáte, že jsou tak velké, že už jenom z toho důvodu se stát nemůžou. Ale co když ano? Já si ve svém životě splnila vždycky všechno, co jsem chtěla. Vím, že to jde. Vydat knihu v sedmnácti. Moderovat hudební fesťák ve dvaceti. Natáčet s Danielem Radclifem ve třiadvaceti. A zároveň vědět, že toto jsou jen zlomky celé skládačky, která sčítá daleko více podobných milníků. Pojďte se prostě nakopnout. Jen namotivovat. A rovnou uvěřit, že je to možné. Proč by taky nebylo...

Opravdu každý jeden den pracujete na svých snech nebo se podílíte na realizaci snů někoho jiného? Žijete to svoje „ono“ nebo jen doufáte, že se vám každý den znovu nahraje těch 24 kreditů do virtuální peněženky a budete moct i nadále žít hru jménem „Život“? Spoléháte na množství dní ve vašem životě, nebo naplňujete dny, u kterých nikdo neví, kolik nám jich zbývá, tím, co životem můžeme nazývat? Můžete. Lidi, můžete. Mít podnikání. Nemít podnikání. Mít rodinu. Nemít rodinu. Mít dům. Ale taky mít byt. Odstěhovat se na druhý konec republiky nebo na druhý konec světa. Když vás to tam táhne. Co horšího se může stát, než že se znovu vrátíte na tu startovní čáru? Nic. Ale za ten pocit, který vás naplní, byť by to bylo jen na jednu vteřinu, to sakra stojí.

Neustále se ohlížíme na ostatní, ale zapomínáme na sebe. Naše rozhodnutí jsou ovlivňované druhými, ale upozaďujeme to, co bychom chtěli my sami. Žijeme životy našich rolí, ale to, co bychom chtěli opravdu my, to přechází na druhou kolej. Ale co kdybychom se začali dávat na první místo? Co kdybychom prostě jenom byli tím, kým skutečně chceme být? Je to o nás a na nás. Přesto jsme tolik závislí na názoru vnějšího světa. Jen ti jediní, s kým je nám předurčeno žít jsme my sami. A v žebříčku priorit se shazujeme na ty nejnižší příčky. Škoda, říkám si. A tam nahoře je tak fajn.

Každý člověk je v něčem dobrý. Od narození. Máme své přirozené talenty, které, když aplikujeme do praxe, tak se díky nim dostáváme do flow. A ve flow dosahujeme fantastických výsledků. Dostáváme se do excelence. Z mého pohledu je poznání silných stránek gamechanger. A taky opěrný bod naší sebedůvěry. Já ty své našla. Tak proč ne i vy? Něco jsem však nepředpokládala. Že je budu aplikovat i jinde a jinak, než jak jsem si myslela na začátku. Ale byl to proces. Všechno je to proces. Který však právě poznáním přirozených talentů odstartoval. A dostal mě tam, kde už chci být celý život. Kruh se uzavřel. Budou i tím vaším životním ukazatelem?

To, na co myslíme si přitahujeme do života. Klišé? Možná. A možná taky ne. Já svou hlavu a nastavení mysli začala formovat v sedmnácti. Jedna knížka s jednou myšlenkou, kterou jsem aplikovala do praxe, se mi záhy ukázala jako pravdivá. Jedno vítězství, kterému nikdo nefandil. Jedna studentská firma, která byla spíše k pousmání, než že by budila respekt. A jedna holka, která si řekla jen: „Vyhrajeme to.“ A tak začala ta cesta. Pojďte se společně se mnou vrátit do minulosti a v aktuální přítomnosti zkusit to, co jsem zkusila před lety. Prostě jen uvěřit. Zachytit myšlenku, obrátit ji v takovou, jakou chceme a nechat se vystřelit z trenek tím, co se stane. Je to naše hlava, náš život a výsledek našich rozhodnutí. Rozdané karty jsou možná u každého trochu jiné. Ale pravidla hry zůstávají stejná.

Dokonalý vztah se buduje. Dokonalá práce se buduje. Dokonalý život se buduje. Nezískává se hned. A velmi často vzplane z čisté touhy to jenom zkusit. Protože to chceme zkusit. Ne, že musíme. Ale chceme. Vztahy, práce, život jako takový. Naše volby ovlivňované našimi checklisty v hlavách, které však mnohdy jsou stejně dlouhé jako seriál Ulice. Čili jsou prakticky nekonečné. Ale čím více bodů na checklistech najdeme, tím méně pravděpodobnější je někoho nebo něco takového, co všechno splní, najít. Další díl SEBEterapie přesně toto rozebírá. Nástroj či metodu, která vztahy bortí nebo je naopak posiluje a nutí nás vytrvat v aktuálním nepohodlí, protože to za to stojí. Používaný nejen ve vztazích, ale taky v práci či životě obecně. Pracující s našimi hormony, které v nás vyvolávají slovíčka „chci“, „musím“ nebo „měl/a bych“. Podle kterého z nich se budete řídit vy? A kterému slovesu dáte tu největší moc rozhodovat? Já volím „chci“. Protože vím, že můžu. A co vy?

Bojíme se udělat změnu. Věci odkládáme na „až“ a používáme slovo „příště“. Obáváme se nejistoty, rizika z neznáma. To je to, co nás drží zkrátka. Ve skutečnosti tím největším hazardem je předpokládat zítřek. Očekávat, že i zítra dostaneme těch 24 hodin na to, abychom mohli udělat něco jinak. Mnohdy to neuděláme, ale domněnka, že dostaneme další šanci nám stačí. Ale co když ten zítřejší den nenastane? Memento mori. Pamatujte na smrt. Protože jediné dvě pevně dané věci v našem životě jsou narození a smrt. A to ostatní je nejasné a proměnné. Udolejme tu naši opici v hlavě, která nám říká, že tady, tam, kde teď jsme a stojíme, je dobře. Ne výborně, ale dobře. Jenže dobře je za 3. I další díl SEBEterapie přinese uvědomění. A možná otevře oči. Nebo taky ne.

Chcete ve svém životě něco jinak? A co konkrétně by to mělo být? Zhubnout na svou vysněnou váhu nebo kariérní posun? Není to nereálné. Tedy za předpokladu, že změníte to, co děláte dnes. Jak se chováte, na co myslíte, co cítíte. Protože jak můžete chtít něco jinak, když pojedete stále ve stejných zajetých kolejích? Přichystejte si tužku a papír, tento díl bude praktický. Když si dovolíte pojmenovat a představit svůj život, který chcete mít. Tu změnu, po které toužíte. A definujete si to, kým jste dnes. Protože přesně tomuto člověku je načase dát své sbohem. Jste připraveni?

Mám na vás otázku – skutečně žijete tu nejryzejší formu života? Je to to „ono"? Vstáváte s nadšením? Nebo věci, které chcete udělat, odkládáte na „AŽ"? Nebo na „PŘÍŠTĚ"? Ale co když to „příště" nenastane. Co když vám na dveře zaklepe rakovina. Nebo něco podobného, co mění pravidla hry. Rakovina byla to nejlepší, co nás v životě potkalo. A to říkám s kamenným výrazem a maximální upřímností. Srovnala priority. A naučila nás žít „teď a tady". A pouštět se do věcí víc po hlavě. Nepřemýšlet tolik. Vy na ni však čekat nemusíte. Tento díl berte podnět k zamyšlení (se). A ke vzkříšení upřímnosti k sobě. Protože pokud nebudete upřímní k sobě, ke komu byste měli?

Dovolit si pojmenovat je alfou a omegou změny. Životní, profesní, osobní – dosaďte si, co chcete. A změna je volba. I změnit práci je volba. A k tomu tak nějak směřuju. Pomalu, ale jistě směřuju k opuštění oboru, který baví, a přechodu do světa, který naplňuje. A tento podcast je jedním z akčních kroků, jenž k naplnění cíle vede. Je zákonitě stanoveno, že pokud si určíme cíl cesty a půjdeme po ní krok za krokem, dojdeme tam, kam chceme. Nebo budeme alespoň za pár dní někde zcela jinde, než jsme dnes. A tento podcast je, jak už bylo řečeno, jedním z akčních kroků ke splnění vize, kterou nyní mám. A která je větší, než jakou jsem si kdy uměla představit. Tak se pojďte na tu cestu vydat se mnou. A dovolit si pojmenovat i to, co je vysoce nekomfortní. Ale co nejvíc posouvá kupředu. Pojďme někde společně začít. A uvidíme, co se stane.