Předáváme češtinu

Aby se vám předávání češtiny v zahraničí povedlo, je potřeba zcela zásadní ingredience: odvaha. Odvaha být jiný, ale i odvaha obhajovat si své počínání a upravovat svá očekávání. Poslední podcast před letní přestávkou.

Porozumění, receptivní jazyk, receptivní slovní zásoba není tak dobře vidět, ale je naprostý základ toho, aby se naše dítě dovedlo v jazyce orientovat a zvládlo se i rozmluvit.Jak to udělat, aby dítě rozumělo lépe a lépe? Jak se dostat od jednotlivých konkrétních slovíček k lepšímu porozumění v souvislostem a k abstraktním pojmům?Několik postřehů.

Situace, kdy nesdílíme s dítětem ani jeden jazyk "naplno", může být velmi frustrující a bolestivá. A co když máme pocit, že se dítě chodí svěřovat druhému rodiči víc, protože je pro něj jeho jazyk snazší? Jsou to situace, o nichž se nemluví tak často, ale prožívá je nejeden rodič.

Každý den před usnutím si říkám: zítra to dokážu, zítra budu na děti mluvit česky. A pak se to zase nepovede. Jak se tomu přiblížit?

Nejednou se rodičům v zahraničí stane, že mají i do jinojazyčné školky nebo školy upéct nebo uvařit něco českého, na mezinárodní den přečíst něco česky nebo pomoct ostatní naučit českou písničku. Krátký inspirační podcast, jak se toho můžete chopit, z dílny mé i sestavený z komentářů na dotazy tohoto typu ve FB skupině Česky i v zahraničí.

Jaké možnosti jsou pro děti v zahraničí ohledně táborů v Česku? Jak začít, na co je potřeba myslet, pár tipů.

Potřebují děti vyrůstající v zahraničí jiné materiály pro výuku než děti žijící v Česku? Čím je čeština jako zděděný jazyk specifická vůči češtině jako mateřskému, druhému nebo cizímu jazyku?

Dalším typem škol, na kterých se v zahraničí vyučuje čeština, dokonce na denní bázi, jsou Evropské školy. Jsou původně určené pro děti evropských úředníků, ale za školné dostupné i pro ostatní rodiny. V podcastu přibližuji jejich fungování.

V návaznosti na díl předchozí: je cílem předávání češtiny pokusit se dosáhnout úrovně dětí v ČR?

Jak vlastně fungují české školy v zahraničí? Jsou si v jednotlivých regionech školy podobné? Co můžu od takové školy očekávat? Krátký přehled toho nejdůležitějšího.

I když to na první pohled vypadá, že všechny rodiny v zahraničí jsou "na jedné lodi" a notujou si, jak se setkávají se stejnými druhy problémů, srovnávání může být velice ošemetné. Co rodina, to příběh, a co funguje u jedné rodiny, vůbec nemusí fungovat u jiné.

Pro mě překvapivě častý dotaz rodičů: mám doma s dětmi mluvit spisovně? Co mě naučil čas s mými studenty z řad krajanských dětí i dospělých a proč to není úplně tak scestná otázka.

Většina bilingvních dětí je gramotných jen v jednom jazyce. Rozvoj čtení a psaní i v menšinovém jazyce, v našem kontextu v češtině, přesahuje často rámec možností vícejazyčných rodin.Nejednou za tím stojí nízká motivace. K čemu vlastně čtení a psaní i v češtině? Mluvit je to nejdůležitější. Domluvit se. Pravopis, vyjmenovaná slova, to my fakt dělat nemusíme. Vyjadřuju tímto všem vytíženým rodinám velké pochopení, a zároveň přibližuju teorii Jima Cumminse, který dává do protikladu tzv. komunikační a akademickou znalost jazyka.

Rodiče v zahraničí často hledají nějaké deskové a karetní hry, které by dětem pomohly s češtinou. Dělají při tom ale často jednu dost zásadní chybu – orientují se na „jazykové“ hry. To totiž pro rozvoj jazyka vůbec není nutné, při určitých úrovních jazyka a typech dětí je to dokonce na škodu. Jak se dá i nejazykových her využít pro jazyk?Některé z her zmiňované v podcastu: Ovocný sad, Uno, Myško, utíkej, Scrabble / Bananagrams, Activity, Story Cubes, Tik tak bum, Krycí jména, Piou piou, Spící královny, Kočičí klub, Kulišák, Tajná výprava čarodějů, Příšerky ze skříně, Leo jde ke kadeřníkovi, Hádej, kdo?, Kingdomino, Carcassone, Monopoly, Brainbox, Dobble.

Co když už jsem já vyrostl, vyrostla v zahraničí a čeština je vlastně můj slabší jazyk, dělám chyby, neznám všechna slovíčka. Je rozumné ji předávat dál? A jak na to?Tři body, jak se to může povést.

Co když dítě nejenom odmítá česky mluvit, ale dokonce ani nechce, aby na něj mluvil česky rodič? Co když prosí rodiče, aby na něj nemluvil česky před ostatními? Nebo co když odmítá poslouchat české knížky, dívat se na české pohádky, nadává na češtinu? Několik námětů, jak reagovat.

Děti vyrůstající v zahraničí často bojují se zapisováním dlouhých a krátkých samohlásek. Proč? Protože ten rozdíl dobře neslyší. Stejně jako je pro ně často těžké rozlišit ď a d nebo ň a n. Proč to neslyší a jak jim můžeme pomoct.

Rodiče si často kladou otázku, jestli je lepší učit děti nejdřív číst a psát česky, dělat to paralelně s druhým jazykem nebo počkat, až se čtení a psaní v jednom jazyce upevní. Jednozačná odpověď neexistuje, protože situace rodin jsou různé, ale poslechněte si několik souvisejících tipů.

I když jsou v rodině (často zdánlivě, někdy skutečně) stejné podmínky pro děti z hlediska vícejazyčnosti, vícejazyčnost u sourozenců může být hodně odlišná. Je pravda, že mladší sourozenci míchají víc než starší? A proč je tak těžké to podchytit výzkumem?

Jedna z největších výzev v předávání češtiny je, když náš životní partner a druhý rodič dětí, s námi netáhne za jeden provaz. Vězí za tím často strach (co když bude dítě zaostávat v místní škole), ale i další důvody. Několik zamyšlení, jak se s tím vypořádat, najdete v dnešním podcastu.

Co všechno podpoří rodiče u dětí při předávání češtiny díky pravidelnému předčítání? Předčítejte co nejčastěji a děti budou umět mnohem lépe česky a mnohem snáz se později doučí i psaní a samostatné čtení česky. Které knihy jsem v průběhu podcastu zmínila: Tři naháči na tryskáči, Mistr sportu skáče z dortu, edice Má to háček.

Děti, které žijí stovky nebo tisíce kilometrů daleko od ČR a mají jen jednoho rodiče z Česka, který rozumí místnímu jazyku, přece nemají potřebu mluvit česky. Proto česky nemluví! Je to tak? Odvíjí se potřeba jen od vnějších racionálních podmínek? Můžeme potřeby dítěti i stimulovat tak, aby chtělo mluvit česky?

Integrace do místní společnosti a předávání jazyka v rodině dětem jsou dva protichůdné procesy, které musí lidi v zahraničí často zvládat zároveň. Proč může být výhodné už nějakou dobu před dětmi v zahraničí žít a proč je potřeba věnovat pozornost oběma procesům.

Jak začít předávat dětem češtinu v rodině, když jsme to doteď nedělali, a dětem už jsou tři, nebo pět nebo třeba deset? Jde to ještě? Nebo už se to dá dělat jen přes učebnice a učitele? Odkazy, které zmiňuji v podcastu: - článek o Líbě: https://annapaap.cz/nikdy-neni-pozde-pribeh-cesko-britske-rodiny-v-niz-se-zacalo-mluvit-cesky-az-v-7-letech-ditete/ - učebnice Domino: https://obchod.wolterskluwer.cz/cz/domino-cesky-jazyk-pro-male-cizince-1-ucebnice.p640.html - Inkluzivní škola: https://inkluzivniskola.cz/prehled-odkazu-na-materialy-do-vyuky/ - učebnice Levou zadní: https://ceskylevouzadni.cz/

Mnoho lidí se upíná k návštěvám v Česku jako ke spásnému bodu, který jim pomůže všechno dohonit. A návštěvy Česka skutečně skýtají pro češtinu dětí žijících v zahraničí veliký potenciál. Jenže pro dospělé jsou často naopak spojené se stresem a ne vždy znamenají nutně o tolik víc češtiny. Pár myšlenek a povzbuzení.

Odpovědi ve vícejazyčné výchově nebývají černobílé. Děti jsou různé, rodiče jsou různí. A tihle různí rodiče se dostávají často do sveřepé pře: Je nejefektivnější způsob, jak přimět dítě mluvit česky, dělat, že mu jinak nerozumím? Je to tak třeba dělat? (Jedni tvrdí: No jasně, to jediné se nám osvědčilo! Druzí zase: Ani náhodou! Děti nejsou hloupé!) Představím krátce svůj oblíbený výzkum, který si na tohle posvítil, a jak to dělám já doma nebo při výuce.

Jak si udělat čas na češtinu, když už tak jsou naše časové zdroje velmi omezené? Změť myšlenek, a zejména: říkejme častěji ne, klaďme si doma nepřehlédnutelné pasti, učme češtinu efektivněji. Čas, ať chceme nebo ne, je základní veličina při učení se jazyka a při budování vztahů. Každý máme k dispozici 24 hodin a je do velké míry na nás, jak je zaplníme.

Korektivní zpětná vazba je velmi účinný nástroj v rukou rodiče (či učitele), který předává češtinu v zahraničí. Kde jinde naše děti zjistí, jak to správně říct česky, když ne od nás? Na druhou stranu nechceme dětem pořád skákat do řeči a věnovat větší pozornost formě než obsahu. Několik myšlenek k opravám chyb v mluveném projevu našich dětí.

Nejošemetnější a zároveň skoro vždycky nejdůležitější situace je, jak nakládat s tím, že nerozumí partner nebo třeba rodiče partnera. Pár myšlenek ohledně toho, jak si to můžeme nastavit doma.

Nastavení podmínek je pro předání češtiny v rodině zásadní: je potřeba s dítětem trávit dostatek času, utvářet vztah, číst a nabízet mu české zdroje, co ho budou zajímat. Ale co když už všechno děláme, a ono to pořád hapruje? Někdy věci trvají a je potřeba prostě důvěřovat tomu, že to zvládneme. Nebičovat se za horší období nebo nedostatek času, nenechat se ovládnout strachem a dávat dítěti průběžně najevo, že to jistě všechno společně zvládneme.

Série s úvahami na téma, co dělat nebo jak řešit situace, kdy nám ostatní nerozumí, pokračuje školkou (případně: jeslemi, školou). Je možné i při předávání a přebírání mluvit na dítě česky? A proč různí lidé reagují docela jinak, když nás slyší mluvit jiným jazykem?

Jedno z velkých dějišť našich životů, když jsou děti malé, bývají hřiště. Mám mluvit na dítě česky i na hřišti? Jak mu ale umožnit zapojit se do hry s ostatními dětmi? A co když si z nás dělá tlumočníka?

Jedna z nejčastějších otázek, co dostávám: Jak se chovat, když nám ostatní nerozumí? Pokud předáváme češtinu v zahraničí, dostáváme se do takových situací nepřetržitě. Kontexty se různí. Věnuju tomuto tématu hned několik dílů podcastu, tento díl se zabývá tím, co nás může brzdit, když se bavíme česky s dítětem na veřejnosti. Jaké myšlenky se nám můžou honit hlavou, když se bavíme česky třeba v metru. A je to příliš nezdvořilé mluvit před prodavačkou česky? Jednoznačné řešení neexistuje, ale když k tomu budeme přistupovat vědomě, usnadníme si život.

Jak můžeme pomoct dětem s gramatikou? A ne, nejde o to pomáhat jim s psaním íček. Jak můžeme cíleněji podpořit, aby naše děti dokázaly mluvit přesněji, se správným skloňováním a časováním? Jak v tom podpořit už děti předškolního věku? Několik podnětů najdete v dnešním podcastu.

Jedeme sbahnou, jdeme na playdate, podej mi ten handtuch, stojíme v traffic, děti vyzvedáváme z hortu. Je míchání jazyků - ne teď dětí, ale nás, rodičů a případně učitelů - v pořádku? Nebo to naopak nesmíme dělat vůbec? Jaký vliv to má na děti, kterým češtinu předáváme? Několik myšlenek k rozsáhlému tématu.

Pokud je motivace rodiče nedostatečná, může mu to podrazit nohy. Občas máme pocit, že jsme motivovaní, ale nejde úplně o motivaci jako spíš o tlak zvnějšku. Pokud si dokážeme uvědomit svou motivaci a přiživovat ji, bude pro nás snazší češtinu předávat.

Rodiče v zahraničí si často přejí, aby jejich děti mezi sebou mluvily česky. Aby si tak děti češtinu víc procvičovaly a upevňovaly. Málokdy se to ale dlouhodobě povede. Na čem skutečně záleží ve vztahu mezi sourozenci? A jak s tím souvisí Tlapková patrola? Několik mých zamyšlení.

Je to jedna z velmi častých a pro leckterého rodiče bolestných zkušeností ve vícejazyčné výchově: na dítě mluvím česky, ale ono odpovídá v jiném jazyce. Jak na to reagovat? Jak mu můžu pomoct, aby mělo češtinu aktivnější a odpovědělo česky? Situace v rodinách jsou různé a často jsou potřeba velké změny (jezdit víc do Česka, nastavit si to lépe s partnerem, změnit svůj přístup k češtině), někdy ale udělají hodně i malé každodenní reakce a vědomá jazyková podpora ze strany rodiče. Několik tipů, jak na to.

Jak jsem se dostala k tomu, že pomáhám rodičům a učitelům při předávání češtiny v zahraničí: úplně na začátku byl jeden "problémový" kluk, který mi v mnohém otevřel oči. Úvodní epizoda podcastu Předáváme češtinu