Bára Basiková. Pankáčství a pocit svobody, dětství a deprese, plíživé zlo i děti jako záchrana

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vždycky mi říkali, že jsem strašnej pankáč, protože dělám věci tak, jak cítím a říkám je na rovinu,“ říká zpěvačka Bára Basiková. Už kolem devatenácti let, když se dostala do kapely Precedens, podle svých slov věděla, jakou cestou chce jít, co se jí líbí i co dělat nechce. V době, kdy se kultura dělila na oficiální a neoficiální, s Precedens ani se Stromboli podle ní nehlásali žádná hesla, ale rozhodně nepodporovali mainstream. Stejný postoj si nesla i dál. „Je to obrovská úleva, protože se nemusím do něčeho nutit, natož přetvařovat,“ říká. Podbízet se podle ní znamená dělat něco „strašně křivého“, i když sama přiznává, že v kariéře občas udělala úkrok stranou, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Nakonec se ale naučila věci radši slušně a s poděkováním odmítnout a jít cestou, ve které se cítí svobodná. Zpěvačka ale mluví i o dětství, ve kterém se s dětmi nemluvilo, nikdo se jich neptal, jak se cítí a slovo deprese bylo cizí. „Deprese není špatná nálada,“ říká a popisuje stavy apatie, tísně, úzkosti a strachu, které zažívala. Vrací se k matce, od které toužila po náruči a puse na dobrou noc i k tomu, jak nedostatek lásky, pochopení a podpory „totálně zadupal sebevědomí“ a promítl se do vztahů. „Nejdřív skočím a pak se teprve podívám, co je pode mnou,“ říká. Ve vztazích se podle sebe uměla přizpůsobit tak moc, že absolutně popírala a potlačila svoji identitu. U druhého manželství mluví o manipulaci, izolaci a o tom, že zlo přichází nenápadně, plíživě, pozvolna. V nejtěžších chvílích ji podle jejích slov zachránily děti a právě jim chtěla dát to, co sama neměla. V časosběrném dokumentu Heleny Třeštíkové se na svůj život dívá zpětně a mluví i o synovi, který ji po projekci objal a řekl jí, že je na ni pyšný. „Tohle je přesně ten moment, pro který za to stojí žít,“ dodává. Basiková mluví i o slávě osmdesátých a devadesátých let, třiceti koncertech měsíčně a době, kdy lidé za kapelami „šli vlastně na kraj světa“. Dnes by ale začínat nechtěla. „Fakt ne,“ říká o době sociálních sítí, hejtů a popularity měřené počtem sledujících. Proč už nechce být všude? Co člověku udělá dětství bez něhy a vztahy, ve kterých ztratí sám sebe? A jak se dá i z největších průšvihů vzít něco lepšího? I to se dozvíte v rozhovoru s Bárou Basikovou.