Co nás to konkrétně trápí aneb kde to vlastně je?

Hlavní myšlenky jsou:Vnitřní prožívání: Naše štěstí nezávisí na okolním prostředí, ale na našem vnitřním prožívání reality.Změna pocitů: I když možná nemůžeme změnit okolnosti, můžeme změnit, jak se cítíme a jak situace prožíváme.Bloky a motivace: Naše emocionální bloky se občas uvolní, což nám dává prostor k jejich zpracování.Náhoda neexistuje: Vše, co se děje, má svůj důvod, i když tomu nemusíme rozumět.Pozorování a klid: Klid a pozorování situace přináší řešení, zatímco úzkost nefunguje.Mnozí z nás (a stejně tak i poměrně často) hledají zdroje problémů někde vně. Troufnu si tvrdit, že to už nemusím nějak příliš vyvracet a tak přejdu rovnou k argumentům či lépe řečeno k postřehům, jak jinak, že? 😉 Četl jsem – tedy opět = vážně nevím, je-li to pravda, ale psalo se, že kupodivu existovala velká skupina lidí, kteří se z koncentračních táborů vrátili duchovně a duševně posíleni, zoceleni (fyzicky pochopitelně nikdo). Uvědomili si třeba sílu lidského ducha, vzájemné lidské pomoci atd. Naproti tomu existuje taktéž poměrně početná skupina dětí miliardářů, které páchají sebevraždy. Není nad Slunce jasné, že naše štěstí opravdu nezávisí na okolním prostředí, ale že jde jen a pouze o naše vnitřní prožívání reality? V mých očích ano – Váš názor je na Vás 😉Můj závěr je tedy takový, že to, co nás trápí jsou naše pocity, naše prožívání. Nic víc, ale také nic méně. Zásadní rozdíl ale vidím v tom, že se s tím tedy dá něco dělat – okolnosti a okolí možná nezměním, ale rozhodně mohu změnit jak se cítím, jak to prožívám. Souhlasíte? Upřímně musím na tomto místě dodat, že já to dokonce vidím úplně obráceně, tedy tak, že si svoji „realitu“ tvoříme právě svými pocity a že „tam venku“ není nic jiného, než „monitor“ toho, co se nám odehrává uvnitř…ale o tom až později.Naštěstí ony negativní pocity netrvají dlouho – přijde mi, že je to jak u zubaře. Pokud si tento pro mnohé frustrující zážitek nezpracujeme, budeme prožívat hrůzu týden před návštěvou a ještě možná den po té 🙂 Ale třeba zrovna můj pan doktor je velice milý člověk, je to opravdový profík. V ordinaci jsou milé a hezké sestřičky. Čekárna vypadá spíš jako obývák a nakonec i to křeslo v ordinaci je pohodlné = objektivně je vše v pohodě (kromě mých pocitů samozřejmě 😀 ) a to až do chvíle, kdy vrtačka zajede na nerv – ale ani to netrvá věčně. Stejně tak mi to přijde i s naším životem = pár okamžiků může být „bolestivých“, ale slouží k našemu „uzdravení“ a zbytek „jen“ dělají naše pocuchané nervy, tedy ano, opět ty pocity… cítění se…A tak jako nás nebolí všechny zuby naráz a ani se všechny naráz nevrtají, stejně tak také nemáme zjitřené všechny naše negace naráz. Občas se tedy i ony bloky trochu uvolní – to proto, abychom si uvědomili, že nám může být i lépe a dostali i pozitivní motivaci ke změně, k nápravě. Opět by se z určitého úhlu pohledu dalo říci, že je to další důkaz, jak moc nás Vesmír „miluje“, ale ono je to znovu spíše důsledek toho, kolik emocí a v jaké míře v nás „bublá“ a také jak dlouho to zjitření trvá. Bloky zůstávají a zákon přitažlivosti funguje – jen my máme čas na nádech, zkoncentrování se a také na to, abychom s tím už konečně začali něco dělat… Prostě by nám jinak asi už opravdu hráblo, že? 😀