III. 81 Král odpovídá na otázky démonky.

KARKATÍ řekla: Jsem potěšena slovy tvého ministra, králi. Nyní bych ráda slyšela tvoji odpověď. KRÁL pravil: Tvá otázka, vzácná paní, odkazuje k věčnému Brahman, které je čirou existencí. Brahman je nahlédnuto, jakmile ustane trojí proměna známá jako bdění, snění a hluboký spánek a jakmile je mysl zbavena jakéhokoli pohybu myšlenek. Rozvinutí jeho projevu se označuje jako stvoření vesmíru a následné stažení jako zánik či rozpuštění vesmíru. Brahman lze nahlédnout v tichu, kdy mizí to, co je poznáno, neboť Brahman je za veškerým poznáváním. Je jemným středem mezi dvěma protiklady a tento střed má dvě strany. Vesmír není nic jiného než jeho hravá, ale vědomá projekce. Zdá se, jako by se dělilo na různé vesmíry, ale ve skutečnosti je nerozdělené. Když si Brahman pomyslí, vznikne vítr, ačkoli vítr není nic jiného než čiré Vědomí. Podobně se objeví zvuk. A poněvadž to opět není nic jiného než čiré Vědomí, je Skutečnost velmi vzdálená tomu, co se myslí zvukem, jeho významem či podstatou. Nejvyšší jemné a nepatrné Bytí je vším a není ničím. Jsem To, a přece nejsem. Existuje pouze Brahman. Všechno se jeví jen díky jeho všemohoucnosti. Dosáhnout Já lze stovkami způsobů, ale je-li získáno, není získáno nic! Je to nejvyšší Já, a přece to není nic. Člověk bloudí v lese samsáry, dokud nepřijde rozbřesk poznání, které rozptýlí základní nevědomost, kvůli níž se svět jeví skutečným. Tak jako láká nevědomého člověka přízrak vody ve fatě morgáně, láká nevědomé lidi tento projevený svět. Pravdou však je, že neomezené Vědomí v sobě vnímá vesmír skrze vlastní sílu zvanou májá. Co je uvnitř, to se projeví i navenek, tak jako pokroucené představy člověka posedlého neovladatelnou touhou. Přestože je Já nepatrné, velmi jemné a má povahu čirého Vědomí, je jím celý vesmír zcela prostoupen. Toto všudypřítomné Bytí svojí existencí přiměje projevený svět tančit podle svého. A tak to, co je nepatrnější než setina špičky vlasu, je díky své všudypřítomnosti větší než to největší. KRÁL pokračoval: Světlo poznání Já ozařuje všechny zážitky a zkušenosti a září svým vlastním světlem. Co je tedy tím světlem, díky kterému člověk vidí a poznává, ikdyž nesvítí Slunce ani žádné jiné světlo světa? Je to vnitřní světlo. Zdá se, jako by toto vnitřní světlo bylo vně a ozařovalo vnější objekty. Každé jiné světlo je ve skutečnosti temnotou nevědomosti, zdá se, že září, ale není tomu tak. Ačkoli tu není podstatný rozdíl mezi mlhou a mrakem, neboť vlastností obou je objekty zahalovat, je často vidět, jako by z mlhy vyzařovalo světlo, zatímco mrak se zdá světlo zakrývat. Vnitřní světlo Vědomí září neustále, uvnitř i vně, dnem i nocí, a záhadně osvětluje důsledky nevědomosti, aniž by temnotu nevědomosti odstranilo. Tak jako stále zářící Slunce odhaluje svoji povahu střídáním dne a noci, i světlo Já odkrývá svoji povahu ukazováním obojího, Vědomí i nevědomosti. V kapce medu jsou přítomny jemné esence květin, listů a plodů. Podobně jsou v neomezeném prostoru Vědomí přítomny všechny zkušenosti. Z Vědomí všechny zkušenosti vyrůstají, neboť samo zakoušení je jediným zakoušejícím, jímž je Vědomí. Bez ohledu na to, jaké jsou konkrétní popisy zážitků, vždy se jedná o zakoušení Vědomí. Neomezené Vědomí samo o sobě je vším. Všechny ruce a oči jsou jeho, třebaže je bez částí. V jediném okamžiku prožije neomezené Vědomí epochu, podobně jako během krátkého spánku může člověk prožít mládí, stáří i smrt. Žádný objekt projevený ve Vědomí není od Vědomí oddělen, podobně jako socha vytesaná z kamene není nic jiného než kámen. V semínku je obsažen celý strom i s budoucími větvemi a podobně je v nepatrné částečce neomezeného Vědomí obsažen celý vesmír s minulostí, přítomností i budoucností. Ačkoli Já není tím, kdo koná činy, ani tím, kdo prožívá zážitky, přesto je konajícím i prožívajícím, neboť nic není mimo něj. Konání i prožívání jsou s neomezeným Vědomím neodmyslitelně spjaty. ...Zkráceno -- celý text viz:TEXT ve formátu PDF zde.