Kondiciogram Zdeňka Svěráka: Betlémské lahve a Kuky se vrací po strništi bos

S vlnou obludných veder v závětří se loučíme s naší sérií. Nove milénium sice utvrdilo Svěrákovský status lokálních hitmakerů, na stranu druhou také znamenalo značný tvůrčí propad. Balancují mezi uslintaností a domnělou laskavostí. Za prvoplánové sexisty je ale rozhodně označit nelze. Vše je ambivalentní, jako život sám. Je ale toto vzepření se interpretacím tvůrčí záměr? Pomyslná trilogie nahlížející stáří a vztahy (Tatínek, Vratné lahve, Betlémské světlo) v zásadě tvoří výmluvný obrázek a testament Svěrákovské filosofie. Vykupuje Jan Svěrák hravost absolutní nesystematičností? Šli bychom zpívat s Třemi bratry, nebo raději Po strništi bos? A dá se Zdeněk Svěrák jednoznačně definovat?