Slova, slova, slova aneb jak vše označujeme, zhodnocujeme a taky znehodnocujeme

Hlavní myšlenky epizody jsou:• Relativita hodnocení: existence není nezávislá na našem hodnocení.• Pojmenování versus pochopení: Jak nazveme určitou energii nebo informaci, nemá vliv na její skutečnou podstatu, které plně nerozumíme.• Význam versus pocit: Slova mají nejen význam, ale i emocionální složku, která ovlivňuje naše reakce.• Přítomnost versus vzpomínky: Starověcí filozofové měli zvyk mluvit o věcech pouze tehdy, když byly přítomné, aby se vyhnuli dojmům ze vzpomínek.• Neutralita slov: Slova jako „pes“ mohou vyvolávat různé reakce v závislosti na osobních zkušenostech a postojích.• Obecný význam energie: Energie by měla být chápána v nejobecnějším smyslu, jako něco, co ovlivňuje viditelné, i když samo viditelné není.Víte, věci a vlastně tak nějak celý svět/matrix prostě JE, existuje a to nehledě na tom, co si o čemkoli myslíme nebo jak to popisujeme. Při svých přednáškách jsem rád používal takové docela mrazivé přirovnání…kdo jste mne někdy slyšel, omlouvám se, že se opakuji.Zkuste si, prosím, na chvilku představit, že neexistujete – prostě byste teď zmizeli. Co by se stalo? Upřímně si musíme přiznat, že vlastně vůbec nic. Slunce by dál vycházelo a zapadalo atd. Určitě byste chyběli několika lidem, ale objektivně by se nestalo vůbec nic. A takhle důležitá jsou naše hodnocení okolního světa, včetně našich názorů a toho co si myslíme… Kruté? Leč pravdivé, že?Pokud se mnou doposud souhlasíte, spojme tuto myšlenku s předchozí kapitolkou. Podle mého je absolutně jedno, jak energii/informaci nazveme. Stejně vlastně skutečné podstatě nerozumíme a kdybych chtěl ještě víc provokovat, tak řeknu – a proč taky? Naučili jsme se takovou hru, že údajně když něco pochopíme, tak pak je to správně a pak o tom třeba můžeme i mluvit 🙂 (nic o tom nevíš, tak mlč!) Já bych se rád soustředil mnohem spíše na popis viděného a vnímaného – k tomu pochopení není potřeba a kromě toho mám silné pochybnosti o kvalitě či úplnosti onoho tolik deklarovaného pochopení. Když už jsem mluvil o Slunci = můžeme s úžasem pozorovat, jak při východu jakási rudá koule vystupuje nad obzor můžeme být fascinováni – no anebo nás naučí, že to „je“ Slunce a už to ztratí to svoje kouzlo = to přece znám, to je to Slunce.Ale moje provokace spočívá v otázce = a opravdu to znáš? A co to je to Slunce? Podle mého by totiž správně ona věta měla znít = tomuhle my říkáme Slunce. Co to ale přesně je, to nevíme. Víme o tom třeba, že…a teď by mohl následovat výklad z dostupných informací, co jsme vypozorovali… Jenže, když už víme, že to je Slunce, tak přece není co řešit, no ne? 😉Potřebujeme ale alespoň základní shodu na používaných termínech, slovech apod. Člověk údajně uvažuje v pojmech. Záměrně píšu „údajně“, protože to je přesně onen příklad situace, o které mluvím v následující kapitolce. Četl jsem to, naučil jsem se to, ale sám to vlastně tak nějak nevím, jen jsem uvěřil těm, kteří to s autoritou říkali… No a pojem je hlubší, než slovo. Obsahuje totiž i emocionální složku, tedy pocit – je mi zkrátka to slovo příjemné nebo nepříjemné a tak nevědomky reaguji právě na ony MOJE pocity, spíše než na reálný význam slova.Budu si teď chvilku trochu protiřečit, protože tohle vlastně nevím a pouze jsem to slyšel, takže správně bych měl napsat = ÚDAJNĚ starověcí filozofové měli takový zvyk – nemluvit o věcech, které nejsou přítomné. Takže když si chtěli povídat třeba o nějaké soše, tak k ní nejdříve šli, aby to nebylo o dojmech ze vzpomínek, ale o pocitech z konkrétního pozorování = to se mi jako myšlenka moooc líbí a lhostejno bylo-li to tak či nikoli.