Svařování: Historie elektrického oblouku

1903 Fouché, Picard - kyslík + palivo (acetylén) - metoda 311, 1901 sir Humphrey Davy a současně Vladimírovič Petrov - elektrody lisované z dřevěného uhlí (pára uhlí (později grafitu)září jasněji než u oceli - vhodné pro obloukové lampy)- vysoké U - oblouk 1865 Wilde - použití oblouku pro svařování - železné elektrody 1881 Auguste de Meritens - uhlíková elektroda (dnes pro vysoké proudy (250 A) + ochrana před předčasnou oxidací - měděný obal + přívod stlačeného vzduchu - odfukování roztaveného kovu + chlazení elektrody), vyšší teplota tavení uhlíku (3550 C) další pokusy - nepřímý ohřev - oblouková lampa - Jabločkov - přepálení vodivého můstku - zapálení elektrod ve stejný čas 1885 britský patent Nicolas de Bernardos a Stanislaw Olszewski - posuvný držák uhlíkové elektrody, sporadické využití - Baldwin Locomotive Works 1889 Nikolaj Gavrilovič Slavianoff a Charles Coffin (nezávisle na sobě) kovová elektroda - přidávána do svaru, křehnutí kontakt se vzduchem 1907 Oscar Kjelleborg - obalovaná elektroda (funkce metalurgická, ochranná a ionizační - tvorba vodivé cesty (K, Na, Li, sloučeniny Ca) 1929 celosvařované lodě - svařování pod tavidlem metodou 121 (dráty) 122 (pásky) 30. léta TIG - ochranná atmosféra původně elektroda zapojována na + (nepřímá polarita) - širší, méně hluboký svar, ovšem přehřívání elektrody - přímá polarita DC nerez oceli AC hliník, hořčík (vysoká afinita ke kyslíku) 45 - 68 % EN Al běžně 60 - 75 % EN - rychlejší svar, neničí se elektroda, slinutí svarů Nižší podíl EN - širší svar, minimalizace penetrace 1948 MIG - svařování tlustších materiálů (x TIG) původně svařování Al, 1950 John Lincoln MAG - CO2 - rychlost až 110 mm/s 1953 Plazma - chlazená tryska, plazmatron, wolframová elektroda