VI. Padesáte haléřů za plaňku a ticho hluboké, litoměřické

Zastavení šesté a večerní snáší se nad Litoměřicemi, kdež hlavy své skládáme v penzionu jež Dubina se zove, a mysl naše toulá se zpět k létům devadesátým, kdy jinoši jsme byli neklidní, a otcové naši v sakách fialových, s kufříky v rukou, a vzpomínáme i na reklamy podivné, v nichž socialismus dožíval jak kůň zestárlý, jenž pole opustiti nechce. Nejprve Káva s párou, jež Cyril tvrdošíjně „pod parou“ nazývá. Pak usedáme v bistru Rezavá, kdež stůl na jméno Věrozvěsti již na nás čeká; i poznáváme, že zvěst naše vždy krok napřed kráčí.Rozprava naše stáčí se k taxikářům maloměstským, bytostem podivuhodným, jež každý kout i každý hřích znají. A konečně Metoděj vypravuje, jak jej otec vlastní ošálil. I plyne večer v náladě nostalgické, kdež smích i hořkost při jednom stole sedí a nikdo k odchodu nespěchá.