Echo Podcasty

MImořádná Echo Porada, diskutují Tereza Matějčková, Dalibor Balšínek a Martin Weiss.

Česká národní banka podle hlavního ekonoma XTB Pavla Peterky zvolila při zvýšení úrokových sazeb na 3,75 procenta „pochopitelný a učebnicový“ krok. Reaguje tím na přetrvávající inflační tlaky, které podle něj nejsou způsobeny pouze cenami energií, ale především rychlým růstem cen služeb a mezd. „Služby jsou problémem, a to nejen českým. V květnu zdražily meziročně o více než pět procent,“ říká Peterka v novém Hrotcastu.Centrální banky podle ekonoma musí rozhodovat s výhledem na 12 až 18 měsíců dopředu. Vedle zdražování služeb označil za důležitý faktor také rychlý růst mezd, který podporuje spotřebu domácností a vytváří další poptávkové tlaky. „Pokud mzdy porostou rychleji, než se čeká, domácnosti budou více utrácet, což může vést k růstu cen,“ uvedl.Dalším důvodem k opatrnosti je podle něj fiskální politika vlády. ČNB ve svých prognózách původně počítala s rychlejší konsolidací veřejných financí, než jaká nyní vyplývá z rozpočtových plánů kabinetu. „I fiskální politika bude pravděpodobně rozvolněnější, než jsme čekali v našich modelech,“ řekl Peterka a odmítl kritiku premiéra Andreje Babiše, že vyšší sazby samy o sobě zvyšují inflaci. „Relevantní ekonomové vám řeknou, že vyšší úrokové sazby inflaci tlumí." Vyšší úroky podle něj sice zdražují financování firem a domácností, zároveň však snižují ochotu utrácet a více motivují ke spoření, čímž oslabují poptávkové inflační tlaky.Podle hlavního ekonoma XTB je současný postup ČNB důkazem její nezávislosti. „Guvernéra Michla nemusí příliš zajímat postoj vlády, protože proti němu nemá žádnou páku,“ řekl. Dodal, že centrální banka má povinnost upozorňovat na všechna rizika pro cenovou stabilitu bez ohledu na politické důsledky.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czSpor mezi prezidentem a vládou skončí u Ústavního soudu. Může se tím zpochybnit náš parlamentární politický systém? „Je to neštěstí. Takové spory by se neměly řešit u soudu. Ale nezačalo to Turkem a Macinkou, to neštěstí začalo zavedením přímé volby prezidenta,“ říká Martin Weiss.„Čistě teoreticky by se k tomu, kdo pojede na summit NATO, mohl Ústavní soud dokonce odmítnout vyjádřit, protože řekne, že to je mocenský spor a ty dvě strany se mají jednoduše domluvit,“ říká Tereza Matějčková.Tajemný Thomas Paukner rozkrývá kauzy STANu. Kdo za účtem stojí a v čem připomíná někdejší Skupinu Julius Šuman? Proč za Českou televizi mluví lidé, kteří ani nevědí, kolik tam stojí papír do tiskárny. Trump versus Írán a v jaké kondici jsou američtí Demokraté. Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Martin Weiss a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Pět set let od příchodu dynastie, se kterou si pořád nevíme radyPřed pěti sty lety nám začali na další staletí vládnout Habsburkové. Stalo se tak po nešťastné bitvě s Turky u Moháče, která skončila porážkou křesťanských vojsk a smrtí dvacetiletého krála Ludvíka Jagellonského. V říjnu nastupuje na český trůn Ferdinand I. a nastává… zlatá doba českého písemnictví a jazyka, doba Veleslavínova a Blahoslavova, Bible kralická… To ovšem s Habsburky zas tak nesouvisí, jen je dobré si uvědomit, že s nimi nepřišlo hned jen "temno". Přesto v českém historickém povědomí dlouho cosi jako „temná legenda“ o cizácké dynastii nepřející české věci dále existuje – přičemž je fakt, že na druhé straně existuje cosi jako nekritická adorace a sentiment za starým dobrým mocnářstvím.O tom, kdo to ale ti Habsburkové byli a co dějinám přinesli, se budu bavit s historiky Jiřím Rakem, Vítem Vlnasem, Ivo Cermanem a právníkem zastupujícím české monarchisty Vojtěchem Círusem. Omlouvám se, že se mi nepodařilo získat dámskou společnost a také vyhlášené antimonarchisty, přestože jsem se o obojí snažil.

Senát zamítl návrh novely, která měla po rozhodnutí Ústavního soudu nově upravit podmínky úřední změny pohlaví. Hostem podcastu Men's Factor byla senátorka Vladimíra Ludková. Podle ní tak v českém právním řádu zůstává mezera, která může vést k nejasnostem a sporům.„Ústavní soud zrušil chirurgickou změnu pohlaví jako podmínku pro úřední změnu, ale zároveň řekl, že zákonodárce má vzniklou právní mezeru doplnit. To se nestalo,“ uvedla Ludková. Podle ní dnes existuje pouze metodický postup, nikoli jasná zákonná pravidla.Senátorka odmítá kritiku, že by její návrh mířil proti transgender lidem. Naopak tvrdí, že cílem bylo chránit ženy, děti i samotné trans osoby. „Právě lidé z neaktivistické transkomunity mi říkali, že jasná pravidla chtějí. Nechtějí se stát obětí nějakého budoucího excesu nebo vyhrocené společenské debaty,“ uvedla.Za hlavní důvod neúspěchu novely označila tlak aktivistických skupin. Podle ní někteří senátoři podléhali obavám z veřejné kritiky. Víc v podcastu.

Tomáš Garrigue Masaryk rozděloval dějiny na „dobré“ a „špatné“. Ty, co měl za špatné, jednoduše vyloučil z významu. To se týkalo především období baroka, které jednoduše odmítal. O takové diskontinuitní pojetí dějin jsme si pokusili i my, když jsme odmítli naši komunistickou minulost a tváříme se, že se nás to, co se tehdy v naší zemi dělo, vůbec netýká. Ovšem tak jako bylo baroko organickou součástí českých dějin – jak Masarykovi připomněl historik Josef Pekař – je i doba budování socialismu organickou součástí naší historie.Masarykovi ovšem nešlo o to, jak se události přesně odehrály, ale o to, jaký má naše minulost význam pro přítomnost. To byla ovšem i pro tehdejší historiky irelevantní otázka. Masarykovi kritici měli pravdu v tom, že jeho interpretace českých dějin je selektivní, teleologická a opírá se o poměrně vágně vymezenou myšlenku humanity, která začíná u husitství a pokračuje přes reformaci a národní obrození až do současnosti. Jeho výklad nebyl neutrální a exaktní historiografií, ale normativní konstrukcí. Masaryk neusiloval o vědecký popis minulosti, ale o filozofickou interpretaci, která měla dát dějinám smysl a společnosti hodnotovou orientaci.Mají ale dějiny nějaký smysl? Nebo jsou věčné plynutí a smysl vzniká teprve interpretací, je tedy dodáván k faktům teprve dodatečně? V našem podcastu se snažíme ukázat, že smysl dějin je vždy retrospektivní, protože vzniká až skrze vyprávění o nich. To znamená, že význam každé události závisí na tom, co následuje po ní. A protože po každé události následují další a další události, a tak se i smysl s přibývajícím časem stále mění...

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czDebata kolem veřejnoprávních médií je bouřlivá. Vinu za to nesou jak vládní, tak opoziční politici. „Považuju za chybu, že se hned začalo mluvit o financích a nepředřadila se tomu nějaká věcná debata. Otázka je, do jaké míry by to bylo možné, protože i tahle debata by asi byla ideologicky zarámovaná,“ říká Tereza Matějčková.„Při úvahách o snížení rozpočtu České televize mluví kritici o tom, že se dostáváme až někam do roku 2008, že není zohledněná inflace. Ale proti tomu musí stát fakta o tom, jak se změnila všechna ostatní média. ČT a ČRo nežijí ve svém vlastním světě, mimo mediální trh. Soukromá média přitom prošla obrovskou zeštíhlovací kúrou,“ připomíná Dalibor Balšínek.Tomáš Sedláček zdůrazňuje, že Knihovna Václava Havla se „nesype“. Jak to s institucí v roce Havlových nedožitých devadesátin vypadá? Průběh války v Íránu dokazuje, že Spojené státy jsou přeci jen porazitelné. A máme cítit s Izraelem?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Česká národní banka by mohla na nejbližším zasedání zvýšit úrokové sazby. Podle hlavního ekonoma Banky Creditas Petra Dufka by šlo o preventivní krok proti novým inflačním rizikům.„Pokud bych dnes seděl v bankovní radě, hlasoval bych pro zvýšení sazeb. Je lepší zasáhnout dříve než později,“ uvedl Dufek. Za důležitý signál považuje i nedávný rozhovor guvernéra Aleše Michla pro Bloomberg, který podle něj naznačil, že zvýšení sazeb je reálně ve hře.Mezi hlavní rizika ekonom řadí stále zvýšené ceny energií po konfliktu v Perském zálivu, rychlý růst mezd a přetrvávající inflaci ve službách. Ta se podle něj drží kolem pěti procent a nejeví známky výraznějšího zpomalení.Přestože celková inflace v květnu klesla na 2,1 procenta, podle Dufka se centrální banka musí dívat dopředu. „ČNB nezajímá, jaká byla inflace minulý měsíc. Musí ji zajímat, jaká bude za rok,“ říká.Pokud by ke zvýšení sazeb došlo, nemuselo by podle něj jít o začátek delšího cyklu. „Mohlo by stačit jediné zvýšení jako signál, že centrální banka bere inflační rizika vážně,“ dodává Dufek.

Česká boxerka Johana Rajmontová byla hostem podcastu Men's Factor. Rajmontová patří mezi úspěšné české boxerky, zároveň ale pracuje s problémovou mládeží v diagnostickém ústavu, kde se denně setkává s příběhy zanedbávání, závislostí i psychických problémů. Raimontová se k boxu dostala až ve 25 letech, začínala jen rekreačně, ale trenér v ní rozpoznal talent a motivoval ji k prvním zápasům. „Mě to hrozně začalo bavit,“ vzpomíná.Dnes boxuje na mezinárodní úrovni a přiznává, že nejtěžší soupeřky potkala především v Irsku a Velké Británii. Podle ní jsou tamní boxerky profesionálněji připravené a mohou se sportu věnovat naplno, zatímco většina českých sportovců musí vedle tréninku chodit do zaměstnání.Velkou část podcastu věnovala své práci v diagnostickém ústavu. Podle Raimontové veřejnost často vnímá tamní klienty jen jako problémové děti, realita je ale mnohem složitější. Mnozí pocházejí z rodin poznamenaných závislostmi, násilím nebo zanedbáváním. „To jsou tak strašně silné příběhy,“ říká boxerka. Připomíná, že řada mladistvých potřebuje především podporu, stabilitu a někoho, kdo jim ukáže jinou životní cestu. „Ty děti v nás často hledají mámu. Přijdou za vámi, chtějí si povídat, chtějí pochválit za něco, co se jim povedlo. Když vidíte, z jakých rodin některé přicházejí, není těžké pochopit proč. Často jim nechybí jen pravidla nebo dohled. Chybí jim někdo, kdo by jim ukázal cestu, věnoval pozornost a dal jim pocit, že na nich někomu záleží.“Raimontová zároveň upozorňuje na rostoucí počet mladých lidí s psychickými problémy, sebepoškozováním nebo závislostmi na lécích a nových psychoaktivních látkách. Vedle rodinného prostředí hraje podle ní významnou roli i parta vrstevníků a vliv sociálních sítí. Přesto věří, že řada příběhů může skončit dobře. Sama zná bývalé klienty, kteří dnes pracují, mají rodiny a dokázali se zařadit do běžného života.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czNa podzim loňského roku jsme zažili intenzivní debatu o návrhu evropské regulace pro boj s dětskou pornografií, známém jako Chat Control. Ten v některých verzích hrozil plošným skenováním privátní on-line komunikace, a tedy mimořádně tvrdým zásahem do soukromí občanů členských států. Šlo zároveň o symbolický okamžik: Evropská unie, dlouho vnímaná spíš jako garant ochrany osobních dat – přinejmenším od éry GDPR –, se najednou ukázala jako instituce ochotná hodnotu soukromí odsunout na druhou kolej. A nejde jen o tuto regulaci. Podobná logika se dnes vrací v debatách o ověřování věku na internetu, digitální identitě, automatickém rozpoznávání obličejů a jiných bezpečnostních nástrojích, které se zavádějí pod ušlechtilými hesly, ale mohou zásadně proměnit vztah mezi občanem, státem a technologickými platformami. O ohrožení soukromí přišli diskutovat Jan Vobořil, advokát a výkonný ředitel organizace Iuridicum Remedium, Cecílie Jílková, publicistka, jež se zaměřuje na problematiku občanských svobod na internetu, Petr Gangur, vědecký pracovník Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Institutu H21, a Petr Koubský, redaktor Deníku N pro vědu a techniku.

Česko by se mohlo zdát přeborníkem v žánru ne zcela podařených omluv. Proslul v něm například Miloš Zeman, který se svého času neomluvil za to, že Ferdinandu Peroutkovi připsal článek „Hitler je gentleman“. Omluvil se totiž nikoli za to, že Peroutkovi připsal autorství textu, nýbrž za to, že „zpaměti citoval článek, který se nyní nemůže najít“. U nás tento typ omluvy zlidověl jako svébytný zemanovský žánr. Podobné figury však nejsou českou specialitou. Klasická formulace „omlouvám se, pokud se vás to dotklo“ patří k mezinárodně rozšířeným podobám neomluvy. Když papež Benedikt XVI. vyvolal pobouření citátem byzantského císaře Manuela II. Palaiologa: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte jen věci zlé a nelidské, například příkaz šířit víru mečem“, rovněž se uchýlil k žánru: Omlouvám se, že jste mě nepochopili.Možná je na celé věci pozoruhodné něco obecnějšího: jak často dnes na veřejnosti zaznívají omluvy. O prominutí žádají politici, novináři i státy. Americký psychiatr Aaron Lazare proto přišel s tezí, že žijeme v kultuře omluv. Hlavním důvodem je fakt, že jsme si navzájem blíž a častěji vstupujeme do kontaktu, a tudíž se sebe také můžeme snáze dotknout. Není proto náhoda, že jednu z nejvlivnějších knih o omluvách nenapsal filozof ani právník, ale právě psychiatr. Z empirických výzkumů vyplývá, že uznání viny a vyslovení lítosti hrají svou roli při vyrovnávání se s traumatem, v procesu léčby i při obnově narušených vztahů. Omluva není jen společenská konvence; dotýká se důstojnosti a schopnosti znovu navázat vztah.Potud zaujme, že filozofové se omluvami zabývali jen okrajově. O to více však pozornosti věnovali jednomu slavnému případu, kdy omluva nikdy nezazněla. Řeč je o Martinu Heideggerovi, který se roku 1933 stal rektorem Freiburské univerzity a vstoupil do nacistické strany, v níž setrval až do jejího konce. Mnozí právě v tom, že se za svou angažovanost nikdy veřejně neomluvil, spatřovali jedno z jeho největších morálních selhání. Jenže Heideggerův případ otevírá i jinou otázku: existují provinění, za něž se omluvit nelze? Ne proto, že by člověk nechtěl, ale proto, že slova už nedokážou unést váhu toho, co se stalo. Jak navíc přesvědčivě dosvědčit vlastní proměnu, když svět, v němž k provinění došlo, už neexistuje? Omluva zde naráží na své hranice. Za určitých okolností může působit jako alibismus. A tehdy vzniká možnost, že největším trestem není neschopnost vinu odčinit, ale nutnost nést ji bez možnosti smíření.Co Heideggera vedlo k tomu, že se nikdy veřejně neomluvil, nevíme. Jeho případ nám však přinejmenším umožňuje položit si otázku, zda je omluva vždy správným řešením. A i když Heideggera ponecháme stranou, můžeme se ptát, zda není omluva mnohokrát zneužívána jako nástroj manipulace. Omluva by přece měla zaznít pouze tehdy, když člověk skutečně cítí vinu. A možná dokonce jen tehdy, když je připraven nést důsledky svého jednání a alespoň se pokusit o změnu chování. Zde však začínají další obtíže. Je vůbec legitimní, když se omlouvají instituce? Může se omlouvat stát nebo církev? Lze prosit za odpuštění za něco, co jsme sami neudělali? Nebo je omluva bez osobní viny jen zvláštní formou morálního divadla?

Jan Werich říkal, že kdyby mohl žít Alois Jirásek v Hollywoodu, byl by velice úspěšným scénáristou. Měl absolutně skvělé dějové zápletky. Jako beletristovi mu to ale kazil archaický jazyk, kterým své zápletky vyprávěl. Ovšem Jirásek dokázal vytvořit „kanonický příběh“. Jeho líčení mělo silně dramatickou strukturu a bylo plné emocí. Nabídl jednoduchý a jasný začátek českého národa, srozumitelný příběh, minimum chaosu, konkrétní postavy místo anonymních procesů. To vše bylo ideální pro naši kolektivní paměť.Asi nejvíce ovlivnily naše chápání vlastní historie jeho Staré pověsti české, je to už 130 let jednou z nejvydávanějších knih. Asi nejvýraznější odkaz Starých pověstí českých je primordialismus, který si pořád neseme s sebou - tedy představa národa jako přirozeného společenství. Jsme přesvědčeni, že Češi nejsou náhoda, jsme tu odjakživa a z toho vyplývá velmi silná představa kontinuity.Husity Jirásek idealizoval jako bojovníky za pravdu a spravedlnost, pobělohorskou dobu zobrazoval jako morální i kulturní katastrofu, zdůrazňoval utrpení, oběť i hrdinství. Historie se tak v jeho pojetí nestala jen znalostí, ale součástí naší identity a našich emocí.Navíc přišel se svým dílem ve správný čas: v éře formování moderního národa a nabídl mu silný sdílený příběh, který je srozumitelný, hrdý a sjednocující v zobrazování minulosti. Jeho vyprávění je snadno zapamatovatelné, protože zjednodušuje složité historické procesy a vytváří jasné morální linie – husiti jsou dobří, rekatolizátoři zlí - a podobně. Právě tato jednoduchost pomohla masovému přijetí.

Koruna není překážkou rozvoje české ekonomiky a přijetí eura by v současné situaci vedlo k vyšší inflaci. V rozhovoru pro Hrotcast to říká hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Kriticky se vyjádřil i k poplatkům ve třetím pilíři penzijního spoření, které podle něj dlouhodobě zvýhodňují finanční instituce na úkor střadatelů.Debatu o euru znovu otevřel prezident Petr Pavel, který opakovaně vyzývá k diskusi o vstupu České republiky do eurozóny. Podle Kovandy ale k přijetí Eura není důvod: „V tuto chvíli není důvod přijímat euro, protože jeho výhody nepředčí nevýhody, které spočívají například ve ztrátě nezávislé měnové politiky," podle něj by Česká republika s eurem čelila vyšší inflaci, protože by musela přijmout nižší úrokové sazby Evropské centrální banky. „Pokud někdo tvrdí, že bychom s eurem neměli vyšší inflaci, musí zároveň říkat, že máme dnes zbytečně vysoké úrokové sazby,“ řekl.A mluvilo se i připravovaných změnách poplatků ve třetím pilíři penzijního spoření. Kovanda podporuje snahu vlády o jejich omezení a souhlasí s kritikou, že současný systém příliš zvýhodňuje finanční instituce. „Ukazuje se i na základě zkušeností ze zahraničí, že poplatky mohly být nastaveny příliš vysoko. To demotivovalo lidi, aby si touto formou na důchod spořili,“ řekl.Podle analýz mohou současné poplatky připravit střadatele během dlouhodobého spoření o více než polovinu budoucích výnosů. „Skutečnost, že po 35 letech spoření klient odevzdá více než polovinu naspořené částky na poplatcích, je těžce obhajitelná." Přesto nepředpokládá, že by změna zásadně poškodila bankovní sektor. „Banky jsou v České republice dobře kapitalizované a ziskové. Myslím si, že mají dostatečný polštář na to, aby přiměřené snížení poplatků zvládly,“ dodal.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czO co jde ve sporu mezi Ukrajinou a Polskem? Válčící země vzdala hold jednotkám, se kterými mají Poláci historicky problém. V Polsku se proti tomu vzedmul odpor napříč politickým spektrem. „Paměť na druhou světovou válku v Polsku a na Ukrajině je velmi nekompatibilní. Ukrajinci meziválečnou a válečnou Ukrajinskou povstaleckou armádu vnímají jako významný mezník v jejich boji za nezávislost. Poláci ji mají především za strůjce genocidy na polském obyvatelstvu,“ říká Maciej Ruczaj.Trvá spor o to, kdo pojede na summit NATO – prezident, nebo premiér? Obě strany si našly „své“ ústavní právníky, kteří potvrzují jejich postoje. „Pavel říká – podívejte se, já tomu NATO rozumím, byl jsem předsedou jeho vojenského výboru, oni mě tam nechtějí pozvat. To je hra na emoce, ne na fakta,“ tvrdí Dalibor Balšínek.Jaká je stinná strana empatie? Z definice je nespravedlivá, dokazuje ve svém textu v týdeníku Adam Růžička. Salon o Václavu Klausovi připomíná, že byl provokatérem, který nikdy svému publiku nepodlézal. A co chce Trump a jeho lidé budovat v Albánii?Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V pátek 19. června oslaví 85. narozeniny jeden ze zakladatelů moderního českého státu Václav Klaus. Pojali jsme to jako příležitost promluvit o Klausově dvojjediném významu politika a intelektuála, který do veřejného prostoru dodnes rád vstupuje s provokativními, někdy prorockými názory. Pozvání do Salonu Echa přijali dva ekonomové: letitý Klausův spolupracovník Dušan Tříska a Pavel Kysilka, bývalý viceguvernér centrální banky a posléze generální ředitel České spořitelny. Sestavu doplňují dva Klausovi kolegové a občas oponenti v politice, Petr Nečas a Milan Uhde.

V souvislosti s počtem obětí nacismu za II. světové války v českých zemích – z nichž většina byli Židé - se často hovoří o „našich Židech“. Tento termín zazněl i v debatě o vhodnosti konání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Ovšem koho pokládáme za „našeho“ se odvíjí od toho, jak chápeme národ. Naše pojetí národa se odehrává ve smyslu německého „Blut und Boden“, tedy krev a půda. Máme za to, že český národ tady byl od nepaměti – nebo přinejmenším od 6. století n.l. Na svoji historii stále nahlížíme skrze národovecké příběhy Aloise Jiráska. Přitom v té době šlo jen o určitou etnicitou skupinu s nám ne zrovna snadno srozumitelným jazykem. Etnická skupina ale ještě není národ, tak jak mu dnes rozumíme. Jednou z důležitých definic národa je totiž třeba rovnostářství – tedy že všichni jeho příslušníci jsou chápáni jako jeden druhému rovní. Proto „naši Židé“ ve skutečnosti nikdy nebyli „naši“.Stejně tak je zcela falešné tvrzení - které většina politiků opakovala při naší nekritické a mezi státy Evropské unie zcela ojedinělé podpoře izraelských vojenských operací v Gaze - o naší „tradiční podpoře Izraele“. Tito politici narážejí na naše dodávky vojenské techniky Izraeli po skončení II. světové války. Ale v tom hrál určující roli SSSR a jeho zájmy. Sovětský svaz podporoval Izrael, aby oslabil vliv Británie na Blízkém východě. Navíc nebylo vyloučené, že Izrael bude socialisticky orientovaný stát. ČSR byla v tom jen nástrojem sovětské politiky. Když se Izrael začal orientovat prozápadně, podpora skončila a SSSR začal podporovat arabské hnutí a jeho protiimperialistický boj. Od té doby jsme dlouhá desetiletí pomáhali Organizaci pro osvobození Palestiny a oslavovali jejího vůdce Jásira Arafata. Čili pokud je nějaké podpora z naší strany v tomto regionu tradiční, je to podpora Palestinců.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czZaplaví Česko až stopadesátimetrové supervětrníky? Vláda o nich nerozhoduje úplně dobrovolně. „Jsme pod ostřížím dohledem Evropské komise, která pojala podezření, že vláda pro větrníky neplane a zákulisně jí vyhrožuje zastavením dotací,“ říká Daniel Kaiser. Údajně může jít až o sto miliard korun. Premiér Babiš je tímhle zranitelný a vydíratelný.Vedoucí úřadu vlády Tünde Bartha je trnem v oku mnohým. Začínala u Zdeňka Bakaly, pracovala pro Agrofert v Maďarsku a nyní je pravou rukou Andreje Babiše. „Dělá reorganizaci, aby vláda nadále nebyla rukojmím státní správy. Je to naprosto legitimní věc,“ říká Dalibor Balšínek. „Jde tak o věc legitimity. Jsme v demokratické společnosti, vláda je nějakým způsobem volená a odvolatelná,“ myslí si Jiří Peňás.Je česká protidrogová politika v pořádku, nebo je potřeba ji změnit? A jak promění Velkou Británii vražda Henryho Nowaka a přístup policie?Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Když slova zlevní: univerzity čeká největší proměna od jejich vzniku„Žiji v zemi, kde jsou váha a radioaktivita slov daleko větší než jinde,“ pronesl 15. října 1989 Václav Havel. Dnes slovo svou radioaktivitu ztratilo. Je všudypřítomné, levné, podléhá inflaci. Nejinak je tomu s informacemi. A slova mezitím začal vyrábět stroj. To nemůže nezasáhnout instituce, které jsou na práci se slovy založeny. Jak upozorňuje Ethan Mollick ve své knize Život a práce s AI. Co-Inteligence, třeba vysokoškolští učitelé tvoří většinu z dvaceti profesí, jejichž pracovní náplň se nejvíce překrývá se schopnostmi umělé inteligence.Přirozeně z toho neplyne, že budou vysokoškolští učitelé nahrazeni; zastávají více úkolů než jen předávání informací. Přesto lze očekávat, že vzdělávání čeká hluboká proměna. Ostatně už dnes některé školy ruší eseje či bakalářské práce. Jenže právě schopnost napsat delší souvislý text, formulovat argument a dovést jej k závěru byla dosud považována za jeden z hlavních výstupů univerzitního vzdělání. Vycházelo se přitom z předpokladu, že absolvent bude podobné dovednosti uplatňovat i ve svém profesním životě. Pokud však tento předpoklad padá, bude třeba nově promyslet sám smysl studia.Netřeba však mluvit jen o rozvratu. Díky umělé inteligenci možná právě splaskává jedna bublina. Tlak na stále vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí vedl k tomu, že některé školy produkovaly stále více titulů, jejichž skutečná hodnota byla sporná. V tomto smyslu vítá nástup umělé inteligence německý klasický filolog Michael Sommer. „Kvalifikace, které existují pouze na papíře, rychle ztrácejí hodnotu. Umělá inteligence nutí univerzity k upřímnosti, které se po desetiletí vyhýbaly: vysokoškolský diplom je důkazem znalostí jen tehdy, pokud tyto znalosti skutečně existují. Masová univerzita požírá své děti – a umělá inteligence jí k tomu dodává nástroj,“ poznamenává.Tuto logiku můžeme uplatnit šířeji. Umělá inteligence připomíná studentům i vyučujícím, že generování textů z jiných textů ještě není myšlení. Pokud dokáže jazykový model relativně snadno vytvořit odborně znějící shrnutí, kompilaci či literární rešerši, vyvstává otázka: V čem vlastně spočívá intelektuální přínos? Umělá inteligence tak může zvýšit nároky zejména na humanitní vědy. Ty budou muset přesvědčivěji ukázat rozdíl mezi reprodukcí existujících významů a skutečným porozuměním, mezi kompilací a originální myšlenkou. Nejde však jen o otřes jedné instituce. Znovu se ukazuje něco, co platilo už od vzniku univerzit. Otázka po smyslu univerzity je nakonec otázkou antropologickou. Co vlastně znamená myslet? A co je na člověku nenahraditelné? Možná právě dnes zjišťujeme, že tradiční antická definice člověka jako bytosti nadané řečí není tím nejlepším výměrem.

Evropa podle šéfa státní exportní pojišťovny EGAP Davida Havlíčka ztrácí ekonomický vliv ve světě a nedokáže konkurovat Číně ani Spojeným státům. Český EGAP proto přišel s iniciativou, která má propojit evropské exportní instituce s evropským rozpočtem a posílit financování evropských firem v zahraničí.„V roce 2010 měla Evropa i Čína v Africe podobný podíl na trhu. Po deseti letech byla Evropa na dvaceti procentech a Čína na šedesáti,“ řekl Havlíček v novém Hrotcastu. Český návrh už podle něj podpořilo 25 evropských exportních institucí a dostal se i do debat o novém evropském rozpočtu po roce 2028. Klíčovou roli má hrát Evropská investiční banka, která by pomáhala přebírat část rizik exportních projektů. „Draghi napsal zprávu o tom, co Evropě chybí. My jsme řekli: pojďme to odpracovat,“ uvedl Havlíček.EGAP zároveň vidí obrovskou příležitost v poválečné obnově Ukrajiny. České firmy podle něj získávají náskok tím, že v zemi působí už během války. Speciální Fond Ukrajina už podpořil český export za téměř dvě miliardy korun.„Kdo tam dnes je, bude mít největší šanci získat největší část koláče při obnově země,“ říká Havlíček a rekonstrukci Ukrajiny označuje za „investiční projekt století“. Podle něj se Evropa zároveň musí připravit na tvrdší ekonomickou soutěž se Spojenými státy. „Američtí ‚cowboys‘ přijedou do země, vyskládají miliony dolarů na stůl a kritické suroviny koupí. Evropě je často vykoupí před nosem,“ varuje.Vedle Ukrajiny chce EGAP pomáhat i českým firmám zapojeným do dostavby Dukovan. Státní pojišťovna má firmám usnadnit financování investic potřebných pro účast na projektu. „Dodavatelé z jiných zemí podobnou podporu dostanou. Nechceme, aby české firmy byly v nevýhodě,“ dodal Havlíček.

Kdysi byla symbolem politické nestability Itálie. Nyní je to Velká Británie, kde se střídají ministerští předsedové jako na běžícím pásu. Momentálně bojuje o svůj politický život nepopulární labourista Keir Starmer, jehož se chce strana zbavit a doufá, že výměnou lídra se znovu posune v průzkumech na přední příčky, kde ji nyní ohrožují ostře nastupující zelení. I konzervativci bojují o své tradiční místo v politickém duopolu, na pravici se je snaží nahradit Reform UK Nigela Farage. A do toho všeho se snaží prorazit ještě Liberální demokraté. Chaos trvá minimálně od brexitového referenda před deseti lety. O tom, proč je Británie ve vleklé krizi, hovoříme s historiky Martinem Kovářem a Hynkem Fajmonem, politologem a publicistou Alexanderem Tomským, který v Británii dlouhá léta žil, a ekonomem Petrem Bartoněm.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czJsou Ukrajinci odolní? Ano, co jim zbývá. Kdyby byla válka u nás, bylo by to podobné. „Nic jiného by nám nezbylo, lidé chtějí přežít, takže jsou rezilientní. Ale jakou cenu zaplatíme, když chceme společnost převádět do neustálého módu připravenosti na nějaký konflikt. Neříkám, že odolnost je špatná, ale všechny podobné velké módní pojmy mají nějakou odvrácenou stránku,“ říká Tereza Matějčková.Pomohla by v budování odolnosti povinná vojna? „Já tvrdím, že společnosti chybí společné prožívání, pocit sounáležitosti, protože je viditelný ten silný individualismus. Smysl vojenské služby bych viděl primárně v posilování společenského vědomí, které chybí,“ soudí Dalibor Balšínek.Jsou Češi změkčilí? A proč si potom oblibují muže v uniformách, jakým je třeba končící náčelník generálního štábu Karel Řehka? Konec kavárenského života v podniku Dagmar Havlové. Boj o odkaz Václava Havla připomíná absurdní drama.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Velká část sudetských Němců podporovala Hitlerovu NSDAP. Srovnatelné procento Čechů ale podporovalo stalinistickou KSČ. Neměli být také odsunuti kvůli hrůzám stalinské diktatury?Veřejná debata o vhodnosti nebo nevhodnosti konání sjezdu sudetských Němců v Brně potvrzuje, že existuje jedna minulost a mnoho historii. Každá ze stran líčí poválečný odsun Němců úplně opačně a líčí ho tak, aby to vyhovovalo jejím současným politickým cílům. Jde o typickou politickou instrumentalizaci historie pro současnou agendu. Sjezd v Brně byl zástupný problém a postoje k němu jasně kopírují štěpení politické scény na národně-konzervativní a liberálně-kosmopolitní směr. Platí, že čím více je kdo proti EU, tím byl větším odpůrcem konání sjezdu v Brně. Čili o nějakou objektivní historickou pravdu vůbec nejde.Pikantní ovšem je, že nejvíce protiněmeckou notu hrají ti politikové, kteří zároveň podporují německou AfD. Pokud z Německa hrozí nebezpečí ve vztahu k Benešovým dekretům, je to od AfD. SPD je s nimi v jedné europarlamentní frakci a zároveň horuje proti Sudetoněmeckému krajanskému sdružení.Na územích zemí Koruny české žilo přes 600 let smíšené obyvatelstvo a až na ojedinělé okamžiky žilo v klidu a míru. Až formování občanské společnosti v 2. polovině 19. století vedlo k vzniku moderních nacionálních identit, které začaly být vůči sobě čím dál nevraživější. Tak byla německá menšina po roce 1918 přinucena žít v národním státě Čechoslovaků, přičemž jejich postavení – trefně vystižené historikem Igorem Lukešem – nebylo zcela rovnoprávné. Nebyli majiteli domu, ale jen nájemníky. Do toho přišla velká hospodářská krize, která měla v pohraničí daleko ničivější dopad. Je tedy celkem pochopitelné, že když sudetští Němci viděli hitlerovskou propagandu spektakulárních úspěchů a slyšeli na „Heim ins Reich“, zatímco v ČSR je nic podobného nečekalo.Odsun Němců navázal na trend očišťování společnosti od tzv. nezdravých elementů, který začal v závěru třicátých let a pokračoval až do let padesátých. Nejdříve byli na řadě demokraté, liberálové, Židé a Romové, pak Němci, třídní nepřátele a reakcionáři. Podporou bezpráví se tak čeští demokraté sami oslabili. Není v tom tedy žádné národní sebemrskačství, když si to na základě historických pramenů přiznáme. Česká republika tím rozhodně nebude ohroženější.

Echo Salon Jana Blažka nejen o elektromobilitě. Hosty byli Martin Peleška, ředitel značek Toyota & Lexus v ČR, Jaromír Heřmanský, editel F Automobil Import, s. r. o. a Libor Beneš – Country manager Ford. Bude elektro auto nový standard?

Hostem Hrotcastu byl prezident Hospodářské komory ČR Zdeněk Zajíček. A mluvilo se o rostoucí byrokracií, přeregulovanosti Evropské unie i ztrátě podpory pro podnikání. České firmy podle něj čelí stále větším překážkám a stát zapomíná, kdo vytváří prosperitu země. „Prosperita této země nevzniká na úřadech ani v legislativních procesech. Vzniká ve firmách, aktivitami podnikatelů a prací jejich zaměstnanců,“ říká Zajíček. Podle něj politici často berou fungování firem jako samozřejmost, zatímco na podnikatele dopadá stále více regulací a administrativních povinností.Šéf komory upozornil, že hlavně menším podnikatelům dochází síly: „Podnikatel se s tím musí nějak vypořádat. Ale jednou mu dojdou síly a řekne si: já už na to nemám,“ uvedl. Varoval také, že mladší generace už často nechce přebírat rodinné firmy. „Vidí, co všechno museli jejich rodiče absolvovat, a říkají si: mám tohle zapotřebí?“ Zajíček kritizoval i přístup Evropské unie k regulaci. Podle něj Evropa místo skutečného zjednodušování často přidává další pravidla. „Evropa nezjednodušuje, nesnižuje počet regulací. Nebo přinejmenším ne tempem, které bychom potřebovali,“ řekl. Ostrou poznámku přidal i k unijním antibyrokratickým balíčkům: „Tam, kde Evropě ujel vlak, přicházíme s omnibusy.“Velkým tématem rozhovoru byla také infrastruktura a pomalé povolování staveb v Česku. Dlouhé odklady dopravních projektů podle Zajíčka znamenají přímé hospodářské škody. Jako příklad zmínil pražský okruh. „Kdyby Praha měla dávno postavený vnější okruh, utratili bychom dramaticky méně peněz."

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czSetkání Sudetoněmeckého landsmanšaftu nečekaně rezonuje. Co sleduje Petr Pavel tím, že sjezd podpořil? „Posledních dvacet třicet let je při debatách o česko-německé minulosti konvenční všímat si utrpení nikoliv Čechů, ale Němců. Do roku 1989 byly více ,sexy’ oběti Češi a od té doby jsou ,sexy’ oběti Němci,“ soudí Daniel Kaiser.„Svátek sudetských Němců se prostě poprvé odehraje v Česku. Připravuje se to deset let a čekalo se, že dnes už to vzbudí menší ohlas. Nestalo se, protože celá situace v Evropě je napjatější než tehdy. A de facto se tu hrají náhradní války,“ říká Jiří Peňás.Kdo je ten zlý v případě Knihovny Václava Havla? Tomáš Sedláček, nebo spíš Zdeněk Bakala? Vláda si vytváří prostor pro to, aby se mohla více zadlužovat. Ty peníze však projí.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňáš, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Záběry výtržníků v kuklách pobíhajících po trávníku v Edenu se světlicemi zaujaly předminulý víkend i ty, kdo fotbal běžně nesledují. Divoké scény, při kterých fotbaloví fanoušci Slavie napadli nejen své protějšky v sektoru hostů, ale i tři hráče Sparty, už mají první následky: kontumaci zápasu, desetimilionovou pokutu, čistku v kádru i rozvázání smlouvy s bezpečnostní agenturou. Co bude dál? Kluby požadují centrální databázi problémových fanoušků, narážejí ale na to, že současný výklad GDPR něco takového neumožňuje. Debatujeme o tom s fanoušky tří českých klubů – Slavie, Sparty a Baníku. To, že někteří z nich jsou zároveň i politici, berme vzhledem k legislativnímu rozměru věci jako výhodu.

„Já totiž vůbec nejsem mužem vědy. Nejsem ani pozorovatelem, experimentátorem či myslitelem. Mám temperament conquistadora, dobrodruha – s náležitou zvídavostí, odvahou a vytrvalostí.“ Takto se v jednom dopise charakterizoval Sigmund Freud. Zakladatel psychoanalýzy nechoval velké sympatie ani k filozofii. Přesto bývá mj. za filozofa označován – už proto, že předložil teorii lidského já, s níž se vyrovnávala řada myslitelů, a zároveň nabídl cosi jako nový jazyk moderního světa.Přinejmenším se zdá, že pojmy jako neuróza, trauma, narcismus jsou pro moderního člověka podstatné. Ale možná žádné z těchto slov nepředčí „nevědomí“, vrstvu našeho já, v níž psychoanalytik hledal odpověď na otázku, proč trpíme. Podle Freudovy nauky nezbývá než jít na nevědomí oklikou: když člověka necháme mluvit, mimoděk na sebe ledacos prozradí. Člověk totiž sám sebe zrazuje; prý z něj zrada proudí všemi póry.Psychoterapeut se pak spolčuje s klientovým nevědomím proti klientovi samému. Proč to spolčení? Lidé se chtějí léčit, ale často se nechtějí uzdravit. Jejich symptomy jsou strategiemi přežití, mnohdy dokonce celoživotním dílem, které nehodlají jen tak zahodit. Vždyť jim v mnoha ohledech dobře sloužilo. Jenže proniknout k nevědomí znamená překročit hranici společenského taktu i vlastního sebeklamu. Freud proto v jednom dopise varuje, že lékař ani pacient se nesmějí obávat nevkusnosti: „Člověk se musí stát zlým chlapem – bez zločinu není výkon.“Ale co je na řeči tak pozoruhodné, že někdy dokáže proměnit i fyzické symptomy, a to bez jediného léku? V řeči totiž opakujeme – byť mnohdy nechtěně – svá traumata, selhání i bolesti. Máme zvláštní sklon vracet se právě k tomu, co nás zraňuje. Toto zjištění Freuda šokovalo. Netvrdil snad sám, že člověk je veden principem slasti? Jenže skutečnost často vypadá jinak: pohybujeme se v zapeklitých kruzích opakování. Freud píše o mužích, jejichž každé přátelství končí zradou; o lidech, kteří nejprve křečovitě vzývají autoritu, aby ji pak s triumfem zničili; o milencích, kteří se pokaždé zamilují do téhož typu člověka, jen aby jejich vztah znovu skončil stejně bolestně. Pozoruhodné je na tom hlavně to, že už zde začíná Freud přecházet od klasického modelu „člověk hledá slast“ k ponuřejší představě: člověk je bytost, která opakuje i to, co ji ničí.Možná nás právě nevědomé opakování nutí, abychom začali opakovat vědomě – a tím se od bolesti alespoň částečně osvobodili. Řeč, vyslovení bolesti, je už sama formou opakování, která může proměnit to, co nás svazuje. Opakování je strukturou naší tragédie i možným východiskem. Ale Sigmund Freud, který celý život bojoval proti iluzím, si nedělal iluze ani o člověku samém. Nevěřil, že by nás nakonec nečekalo selhání, mnohdy bolestivé. Nehraje se o to, zda selžeme; hraje se jen o to, jakou podobu naše selhání získá. A protože jsou některé podoby snesitelnější než jiné, je dobré zavčas si připravit tu nejmilosrdnější.KapitolyI. Ne myslitel – dobrodruhII. Úhoři, kokain, terapie slovem, pud smrtiIII. Naše já – náš zrádceIV. Metafyzika ztraceného objetíV. Touha vracet se k tomu, co zraňujeVI. Opakovat lépe? Vpřed?

Česká vláda si podle hlavního ekonoma BHS Štěpána Křečka vytváří prostor pro vyšší rozpočtové schodky, přesto však současnou situaci nepovažuje v mezinárodním srovnání za dramatickou: „Když se podívám takřka po celém vyspělém světě, tak rozpočtová odpovědnost není téma číslo jedna. Spojené státy i Čína mají deficity kolem šesti procent HDP,“ uvedl Křeček. Připomněl, že český deficit se po covidu snížil z pěti procent HDP na loňských 2,1 procenta, letos však podle odhadů opět poroste.Podle Křečka současná vláda sice kritizovala vysoké schodky předchozího kabinetu, nyní si však „uvolňuje cestu k tomu, aby ty vyšší schodky mohla mít“. Přesto doufá, že kabinet nebude nově vytvořený prostor celý využívat. „Doufejme, že kromě těch investic budou předkládány i nějaké úspory,“ řekl. Ekonom zároveň podpořil výjimky z rozpočtových pravidel pro investice do dopravy, energetiky či obrany. „To, že peníze potečou tímto směrem, je dobře,“ uvedl. Za klíčové však označil efektivní využití prostředků a podporu českého průmyslu.A mluvilo se i o výdajích na obranu a závazcích vůči NATO. Křeček zdůraznil, že Česko by mělo plnit alespoň současný závazek dvou procent HDP: „Neměli bychom hazardovat s tím, že v případě geopolitického ohrožení nám nebude pomoženo tak, jak bychom si představovali,“ řekl. Ale debatu o budoucím cíli 3,5 procenta HDP na obranu označil za předčasnou. „To je hudba daleké budoucnosti. Do té doby se spousta věcí pravděpodobně změní,“ míní ekonom.Křeček kritizoval také vládní zásahy do cen pohonných hmot. Přestože snížení daní podporuje, regulaci marží považuje za problematickou. „Vzniká tím precedent. Jestli se příště vytvoří politická poptávka po regulaci cen másla nebo vajec, tak se to také udělá,“ varoval.Podle ekonoma zůstává česká ekonomika navzdory geopolitickým rizikům relativně odolná. Hlavním motorem růstu je podle něj růst reálných mezd a spotřeby domácností. „Růst mezi dvěma a dvěma a půl procenty prostě bude probíhat,“ dodal.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czKauza srazu sudetských Němců v Brně. Co komu hrozí a co to znamená? „Před rokem jsem si myslel, že to proběhne v klidu, protože společnost už na to je připravená. Jednak je to dávno, jednak dochází k posunu vztahu lidí k Sudetům a jednak se mění i náš vztah k Němcům. Obecně z nich už nejde strach,“ říká Jiří Peňás.„Podle mě organizátoři už dosáhli cíle. Ti, kdo měli být vyprovokováni, se nechali vyprovokovat. Ale v zásadě si myslím, že Babišova vláda si ve své většině myslela, že to odignoruje. Což byl rozumný postoj,“ tvrdí Daniel Kaiser. „Já jsem si při té debatě vzpomněla na citát Milana Kundery, že nejživější boje se vedou o minulost, protože budoucnost je prázdná díra, která nikoho nezajímá,“ dodává Tereza Matějčková.Jsou výtržnosti na pražském fotbalovém derby vizitkou společnosti? Zločinné jednání přitom v Česku neustále klesá. A co vypovídá o společenských změnách pokračování filmu Ďábel nosí Pradu?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V květnu by se měl v Brně uskutečnit historicky první sraz Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území země, kterou jejich předci museli před osmdesáti lety opustit. O srazu v „domovině“ mluvil mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno, jejíž zástupci tvoří jednu polovinu našich diskutujících. Tu druhou tvoří jejich kritici, lidé, kteří dlouhodobě vyjadřují pochybnosti o smyslu a účelu oživování starých témat. Salon proběhl minulou středu, kdy se kvůli srazu v Poslanecké sněmovně prudce střetli koaliční a opoziční poslanci a kdy, dalo by se říct, se vášně rozhořely s nečekanou (?) intenzitou.

Česká reprezentantka ve skocích na lyžích Anežka Indráčková byla hostem podcastu Men’s Factor a mluvila o psychických problémech po olympiádě v Pekingu, strachu při skákání i podmínkách českého sportu. Devatenáctiletá závodnice přiznala, že po hrách v Číně chtěla se sportem definitivně skončit. „Byla jsem hrozně izolovaná. Do školy jsem nechodila, s rodinou jsem se nevídala, měla jsem toho plný zuby,“ popsala atmosféru olympiády v Pekingu, kterou výrazně ovlivnila covidová opatření. Podle Indráčkové se tehdy přidaly také problémy s psychikou a poruchy příjmu potravy. „Člověk se fyzicky i psychicky úplně složil,“ řekla. A po návratu skutečně ukončila kariéru. „Byla jsem přesvědčená, že už nikdy nic víc,“ uvedla. Ke sportu se ale nakonec vrátila i díky podpoře rodiny. Letos následně dosáhla největšího úspěchu kariéry, když vyhrála juniorské mistrovství světa v norském Trondheimu.Indráčková zároveň popsala i tlak, který podle ní přinášejí sociální sítě a veřejná očekávání. Negativní komentáře ji zasáhly už během první olympiády v patnácti letech. „Psali mi, že holka tam nemá být a že mám radši sedět v lavici,“ řekla. Přiznala, že tehdy začala pochybovat sama o sobě. „Člověk začne uvažovat, jestli fakt nemají pravdu.“ V rozhovoru mluvila i o samotném strachu při skocích na lyžích. Podle ní není možné strach jednoduše odstranit. „Můžete ho přijmout. Říct si: mám strach, tak mám strach. Je tu se mnou,“ popsala svůj přístup. Paradoxně prý sama trpí strachem z výšek. Česká reprezentantka upozornila i na rozdílné podmínky mezi českými skokany a zahraniční konkurencí. Zatímco velké skokanské země mají podle ní špičkové zázemí a dostatek vybavení, čeští sportovci často fungují v omezených podmínkách. Víc v rozhovoru. 

Bertha von Suttner, rozená hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova se narodila V Praze ve Vodičkově ulici a dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Přes její šlechtický původ ji popuzovala rakouská aristokracie. Bertha tvrdila, že vůbec nemá páru o tom, co hýbe světem, kritizovala její privilegia a militarismus, sexuální pruderii i zkostnatělý školský systém. Nejvíce ovšem nenáviděla nacionalismus a antisemitismus. Nacionalismus jí připadal směšný a nebezpečný, stejně jako jí připadala zbytečná smrt na bitevním poli pro čest, slávu a zemi.Stala se z ní velice známá spisovatelka a přední evropská bojovnice za pacifismus. Úzce spolupracovala s Alfredem Nobelem a po jeho smrti se stala rovněž laureátkou Nobelovy ceny míru. Zemřela symbolicky týden před sarajevským atentátem. Nicméně v českém prostředí – zejména v dobách První republiky - neměl její odkaz zrovna na růžích ustláno. Její myšlenky se dostávaly především do konfliktu s legionářským mýtem, protože Československo systematicky budovalo legionářskou paměť a obraz ozbrojeného boje jako základu republiky. V tomto kontextu byla Bertha von Suttner vnímána jako hlas, který patří světu před rokem 1914, nepoužitelný pro společnost, která se musela aktivně bránit revizionismu Německa a Maďarska. Její román „Odzbrojte!“ sice nadále vycházel a byl znám, ale nebyl vykládán jako politicky aktuální program.České historické texty zdůrazňovaly Masaryka jako realistického humanistu, který pacifismus podmínil obranou demokracie, zatímco Suttnerová reprezentovala absolutní antimilitarismus, čímž v meziválečné optice působila jako politicky naivní. Nejdůležitější ale asi byla její kulturní distance. Byla prostě „málo česká“. Ačkoli pocházela z českého rodu, psala německy, byla spojena s rakouským a s mezinárodním prostředím, a hlavně nebojovala aktivně za českou národní věc. Liberální pokrokářské osobnosti – obzvlášť pokud jsou ještě kosmopolitní - to prostě nemívají v Čechách snadné

Hostem Echo Prime Time byl ministr obrany za SPD a generál ve výslužbě Jaromír Zůna. V rozhovoru mluvil i o očekávané schůzce premiéra Andreje Babiše s prezidentem Petrem Pavlem kvůli summitu NATO a složení české delegace. Věří v dohodu mezi oběma politiky. „Já si myslím, že se domluví. Konec konců jde o dva mimořádně významné činitele.“ Zároveň zdůraznil, že odpovědnost za zastoupení Česka na summitu nese vláda a premiér.Podle ministra se Evropa musí připravit na to, že Spojené státy budou postupně přesouvat větší část odpovědnosti za obranu právě na evropské členy NATO. „Vidíme to už dnes. Americká administrativa jasně říká, že evropské státy musí převzít větší díl odpovědnosti,“ uvedl. Zůna zároveň hájil plán vlády zvýšit obranné výdaje a naznačil, že Česko by ještě letos mohlo skutečně dosáhnout hranice dvou procent HDP na obranu. „Současná vláda může být první vládou, která dvě procenta splní bez nestandardních účetních manévrů,“ prohlásil.Velkou změnou podle něj projde i samotná armáda. České ozbrojené síly se podle Zůny musí vrátit více k obraně vlastního území a posilování schopností pro případ velkého konfliktu v Evropě. „Po roce 2022 se Aliance jednoznačně vrací k obraně teritoria. Vidíme to na posilování východního křídla NATO i na nových požadavcích na logistiku, protivzdušnou obranu nebo vojenské zdravotnictví,“ řekl.V rozhovoru se vyjádřil také k roli budoucího náčelníka Generálního štábu. Podle něj musí jít o člověka, který bude „nositelem změny“ a dokáže se podívat za rámec dosavadního fungování armády.

Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala varuje, že český stát ztrácí schopnost efektivně plánovat velké projekty a smiřuje se s nefunkčností. V rozhovoru pro Hrot24 kritizoval systém dotací, pomalou výstavbu infrastruktury i absenci strategického plánování.„Nikdy se lidem nežilo tak dobře jako teď. A možná právě proto nejsme připraveni na dobu, kdy bude hůř,“ říká Kala.Podle něj stát pouze přidává digitální nástroje na zastaralý systém místo skutečné reformy. „My digitalizujeme skanzen. Udělá se webová aplikace, ale ve skutečnosti někdo ty papíry vytiskne a odnese jinam. To není digitalizace,“ uvedl.Prezident NKÚ kritizuje také využívání evropských dotací. Podle něj se stát soustředí hlavně na to, aby peníze vyčerpal.„Představa je, že je potřeba všechno utratit. A to, k čemu mají peníze sloužit, je druhořadé,“ tvrdí.Jako příklad uvádí financování vědy nebo menších lokálních projektů. „Máme krásné chodníky v obcích, ale chybí velké strategické investice,“ říká.Výhrady má i k plánovaným vysokorychlostním tratím. Podle něj chybí jasný ekonomický plán návratnosti.„Ne každý beton vylitý do krajiny je investice,“ poznamenal.Kala zároveň upozorňuje, že Česko postupně ztratilo náskok před Polskem právě kvůli neschopnosti rychle připravovat velké stavby.„Poláci velmi rychle měnili legislativu, aby mohli stavět infrastrukturu. My jsme ty projekty připravené neměli,“ dodal.Přesto odmítá příliš černý pohled na situaci v zemi. „Žijeme v nejlepší době historie. Jen jsme si zvykli, že stát funguje pomalu a neefektivně,“ uzavírá.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czO komplikovanosti kolumbijské společnosti vypráví Tereza Matějčková, která se právě vrátila z knižního veletrhu v Bogotě. „Je to nepředvídatelný svět. Hromadnou dopravu nepoužívá radši ani střední třída, ale auta a taxíky stojí věčně v zácpách. Strach o život jsem neměla, lidé tam jsou strašně milí, laskaví a velkorysí. Ale zároveň tam úplně bezpečno není,“ vypráví.Proč v Kolumbii nikdo neholduje kokainu? A jak se tam dá domluvit s třemi měsíci španělštiny.Jiřina Bohdalová oslavila pětadevadesáté narozeniny ve výborné fyzické i mentální kondici. „Viděl jsem teď pořad, kde seděla a byla vtipnější než my všichni dohromady,“ říká Jiří Peňás. Z jakého důvodu je Bohdalová velkou herečkou? A proč má fotku skoro s každým prezidentem.Opět hoří les v Českém Švýcarsku. Může za to i ekologistické dogma bezzásahovosti? Kdo dělá z národních parků sklady paliva? A nebylo by té krajině lépe jako kultivované „parčíky“? Téma pro Daniela Kaisera.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

„Disproporce jsou součástí naší reality,“ poznamenal v jednom rozhovoru kolumbijský spisovatel a nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez. To, co se jeví jako nerealistické, mnohdy není deformací skutečnosti, ale jejím popisem. Fantazie v tomto pojetí není přídavkem k realitě – je nástrojem, jak ji vůbec zachytit.Proto možná nepřekvapí, že kniha Sto roků samoty z roku 1967 mluví dokonce i k našemu světu. Ústřední motiv samoty zde není jen literárním motivem, ale odkazuje ke struktuře, která se znovu objevuje i v dnešních společnostech – ať v Evropě nebo v Latinské Americe. Nejde primárně o psychologii, ale o existenciální situaci: všechny postavy postupně zjišťují, že jsou uvězněny ve vlastní skutečnosti. Samota ale není jen negativní: není jen ztrátou vztahů, ale i zvláštní formou moci; chrání před zranitelností, ale zároveň ničí možnost sdílet skutečnost.Což souvisí s dalším tématem, které se vrací napříč knihou a je aktuální i dnes: rozpadající se paměť, osobní i společenská, rozvrací protagonisty a rozkližuje svět. Román Sto roků samoty skutečně končí apokalypticky. „Macondo se už proměnilo v hrůzný vír prachu a sutin, zmítaný hněvem biblické smršti.“ Ale jiskra naděje neschází. Na scénu vstupuje čtenář, který zjišťuje, že vše o městečku Macondo bylo předem zapsáno a že celý život je citací předem napsaného scénáře – lépe řečeno: byl jí. Podstatné je však toto: nemusí to tak být i do budoucna; do scénáře lze vstoupit, zasáhnout do něj, probudit vědomí odpovědnosti.S obyvateli Maconda sdílíme obtížný úkol. Cílem není mýty odmítnout, ale porozumět jim: vědět, které z nich realitu umožňují a které ji zkreslují. „Dobře vyprávět realitu“ tak neznamená ji zjednodušit, ale udržet její složitost sdílenou: vyprávět ji tak, aby nezmizela ani v pouhé fikci, ani v domněle „holé realitě“. Márquez, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů všech dob, ale i oceňovaný novinář, v tom může být naším průvodcem.KapitolyI. Sto roků samoty dnes: mezi literaturou, filozofií a realitouII. Novinář, který objevil fikciIII. I ten, kdo zná své dějiny, je opakujeIV. Paměť podmínkou realityV. Pryč od magického realismuBibliografieGabriel García Márquez, Sto roků samoty, přel. Vladimír Medek, Praha: Odeon, 2008; zfilmování: Alex Garcia Lopez, Laura Mora (režie), Sto roků samoty, Netflix, 2024–2026, https://www.netflix.com/cz/title/81087583.Gabriel García Márquez, Zpověď trosečníka, přel. Blanka Stárková, Praha: Odeon, 2004.Gabriel García Márquez, Zpráva o jednom únosu, přel. Vladimír Medek, Praha: Odeon, 2007.Gerald Martin, Cambridge Introduction to Garcia Gabriel Márquez, Cambridge: Cambridge University Press, 2012.David Streitfeld, The Last Interview. Gabriel García Márquez and Other Interviews, Brooklyn – London: Melville House, 2015.Juan Gabriel Vásquez, Hluk padajících věcí, přel. Anežka Charvátová, Praha: Paseky, 2015.Juan Gabriel Vásquez, „Malentendidos alrededor de García Márquez“, El arte de la distorsión, Bogotá: Penguin, 2009, str. 61–72.

Spor o obranu, NATO i Írán. Zaorálek mluví o „pohádkách“, Joch hájí spojenecké závazky. Debata o obranných výdajích, budoucnosti NATO a konfliktu mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem ukázala výrazné rozdíly mezi bývalým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem a komentátorem Romanem Jochem. V  Echo Prime Time se střetli nejen v pohledu na roli NATO, ale i v hodnocení hrozby ze strany Íránu.Zaorálek zpochybnil samotný smysl debat o podílu výdajů na obranu v poměru k HDP. „Ta procenta nemůže nikdo soudný brát vážně. Neříkají nic o schopnostech armády ani o její bojové hodnotě." Podle něj vedou spíše k neefektivním nákupům. „Ta procenta nás nutí utrácet za drahé zbraně, místo abychom pořizovali to, co skutečně potřebujeme,“ dodal.Roman Joch naopak považuje dodržování procentuálních závazků za klíčové pro fungování aliance. „Je to základní princip férovosti. Když Polsko dává čtyři procenta HDP a my ani dvě, těžko to lze spojencům vysvětlit,“ řekl. Podle něj Evropa dlouhodobě podceňovala vlastní obranu a musí své výdaje navyšovat.Rozdílně hodnotí i konkrétní kroky české armády, například nákup letounů F-35. Zaorálek jej kritizoval s tím, že odsunul jiné závazky. „Měli jsme budovat těžkou brigádu, což byl náš prioritní úkol. Ten jsme odložili,“ uvedl. Joch naopak připustil, že vedle pozemních sil má význam i moderní letectvo, i když upozornil na rostoucí roli levnějších technologií jako jsou drony.Mluvilo se i o budoucnosti Severoatlantické aliance. Podle Jocha bude klíčovou roli hrát americký prezident Donald Trump. „Všichni budou čekat, s čím přijde. Může například přesunout americké jednotky do zemí, které dávají více na obranu,“ uvedl. Zaorálek naopak hovořil o hlubší krizi aliance. „NATO se dostalo do situace, kdy nefunguje tak, jak by mělo,“ řekl a připomněl problematické výsledky některých vojenských operací v minulosti. Podle něj by Evropa měla posílit vlastní strategickou autonomii, protože Spojené státy mění své priority.Zásadní rozpor se projevil i v hodnocení konfliktu s Íránem. Joch označil vojenský zásah za obhajitelný krok. „Rozhodnutí odzbrojit Írán bylo dlouhodobě prozíravé,“ uvedl. Zároveň ale upozornil, že Írán využívá asymetrické prostředky, například útoky na lodní dopravu, na které Západ zatím hledá účinnou odpověď.Zaorálek naopak odmítl, že by Írán představoval bezprostřední hrozbu. „To jsou pohádky,“ řekl na adresu tvrzení o nebezpečí íránského režimu. Podle něj současná situace vznikla po odstoupení USA od jaderné dohody z roku 2015. „Trump vytvořil problém, který teď řešíme,“ uvedl. Dodal, že vojenský postup může vést spíše k dalšímu zhoršení situace.Oba se vyjádřili i k návrhu prezidenta Petr Pavel na vytvoření Spojených států evropských. Zaorálek jej označil za nereálný. „Neexistují podmínky ani politické vedení, které by něco takového prosadilo,“ uvedl. Joch považuje debatu o evropské federalizaci za legitimní, ale rovněž ji nevidí jako pravděpodobnou. „Znamenalo by to jednotnou obranu i zahraniční politiku, což je dnes těžko představitelné,“ řekl.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPetr Pavel se vyjádřil pozitivně k federalizaci Evropské unie. „Myslím, že představa o společné Evropě není ani pravicová, ani levicová. Každý si to bere po svém. Progresivista chce, aby to všude vypadalo jako v multikulturním ráji, konzervativec si vzpomene na historické důvody, které měli Karel IV. nebo Karel Veliký,“ říká Jiří Peňás.„Prezident má mentalitu člověka za provincie, který za každého režimu musí mít nějakou svoji Moskvu. Dřív to byla opravdová Moskva, teď hledá jinou. Amerika to pro něj být nemůže, tak mu zbyl Brusel,“ komentuje to Daniel Kaiser.Proč jsou některé neziskovky financované státem, a přitom autoritu státu podrývají? Motoristé toto řeší, i když možná pomocí nevhodné rétoriky. „Myslím, že si osvojili agresivitu a zbraně druhé strany, která je na svoji dominanci a agresivní chování zvyklá a myslí si, že pro ni je to normální a ostatní se tak chovat nemůžou,“ říká Kaiser.Bude se více zbrojit? A proč je to možná jenom vojenské keynesiánství?Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Zpěvák Vlasta Horváth, vítěz druhé řady soutěže Česko hledá SuperStar, v podcastu Men’s Factor popsal nejen svou cestu ke slávě, ale i hlubší problém, který podle něj formoval jeho generaci - nedostatek sebevědomí a obava otevřeně přiznat ambice.Do soutěže přitom nevstupoval s cílem zvítězit. „Měl jsem to někde vzadu v hlavě, ale bál jsem se to říct nahlas. Abych to nezakřikl,“ uvedl. Podle něj tehdejší atmosféra podobným projevům nepřála. „Nikdo neřekl, že to chce vyhrát. Takový člověk by byl okamžitě odepsaný.“Horváth tento postoj nevztahuje jen na sebe, ale na širší společenský kontext. „Byl jsem v tomhle strašně svázaný,“ řekl s tím, že otevřené sebevědomí bylo vnímáno negativně. Jako příklad uvedl zkušenost ze soutěže, kdy mladá zpěvačka oponovala porotě: „Jakmile někdo ukázal sebevědomí nebo si za něčím stál, tak to lidi nechtěli vidět.“Podle něj právě tento typ nastavení brzdil i další kariérní možnosti. Přestože dostával doporučení prosadit se v zahraničí, sám si na to netroufl. „Takhle daleko jsem absolutně nepřemýšlel, ani jsem tu sebedůvěru neměl,“ přiznal.Dnes klade větší důraz na vnitřní jistotu a autenticitu než na očekávání okolí. „Dřív jsem přemýšlel, co se bude líbit lidem. Dneska klidně udělám desetiminutovou písničku. Už nemám co ztratit,“ uvedl.

Chystá se Babišova vláda ochočit Českou televizi (ČT) a Český rozhlas (ČRo), tím ohrozit svobodu projevu a v konečném důsledku demokracii? Nebo je avizovaný přechod financování z beder veřejnosti a firem na státní rozpočet standardní evropská praktika, notabene když ji dvě ze tří vládních stran měly v programu? Za jednu z nich, SPD, přišel do Salonu Echa poslanec Josef Nerušil. Daniel Köppl se postupně pohybuje v blízkosti různých stran současné koalice, momentálně u ministra kultury Oty Klempíře. Profesí mediální manažer byl Köppl šéfredaktorem oborových časopisů a dnes je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Opozici zastupují hned dva stínoví ministři kultury, Jan Lacina za STAN a Martin Baxa z ODS.

Prezident Petr Pavel ve středu na debatě Deníku s občany v Litomyšli připomněl myšlenku vytvoření Spojených států evropských jako možné cesty k posílení role Evropy. Jeho poradce Jan Macháček v pořadu Echo Prime Time uvedl, že jde zatím o nejasný koncept bez konkrétní podoby, zatímco Jiří Weigl z Institutu Václava Klause, který je i poradcem ministra Petra Macinky, varoval, že podobné návrhy by mohly vést k oslabení až likvidaci české suverenity. Shodli se naopak na tom, že spor mezi Hradem a vládou o zastoupení na summitu NATO je zbytečně vyhrocený.Macháček uvedl, že stejně jako prezident má i on tendenci věřit tomu, že celky, aby mohly dobře institucionálně a pragmaticky fungovat, směřují k vyzkoušenému systému. „Na jedné straně je to národní stát, na druhé funkční federace nebo konfederace. Evropská unie není ani jedno z toho,“ myslí si Macháček. Dodal, že EU je stále projekt a nestálý útvar a bylo by dobré, aby měla stabilnější charakteristiky.Weigla Pavlův návrh nenadchl. „Pan prezident mě opakovaně překvapuje tím, že přichází s návrhy, které by suverenitu státu, jehož je hlavou, zlikvidovaly. Vím, že navrhoval, abychom se zbavili v EU práva veta, což by nás, jakožto suverénní stát, velmi oslabilo. Je velkým zastáncem eura, což zase znamená oslabení,“ řekl. To vše je podle něj krok k úplné likvidaci České republiky jako samostatného státu. „Stali bychom se provincií, spolkovou zemí té projektované federace. Myslím, že bychom si na tyto iniciativy měli dávat velký pozor,“ varoval.Macháček připomněl, že Spojené státy evropské jsou zatím jen slogan, a téma tak pro něj v tuto chvíli příliš neznamená. „Museli bychom se prezidenta zeptat, jak to myslí a jaké vidí podrobnosti v tom, co navrhuje. Rozhodně mi ale nepřipadá jako někdo, kdo by si přál likvidaci české suverenity,“ uvedl s tím, že by nejprve potřeboval vědět, jaký je obsah prezidentovy představy. „A to je pak na detailní rozbory všech národů. Žádné takové předložené ani promyšlené nejsou,“ vysvětlil Macháček a doplnil, že suverenita by se ani v případě zrušení veta v EU neztratila. „Prezident řekl, že chce zahájit debatu. Ta neprobíhá, neprobíhá ani na evropské úrovni. Myslím, že se to nestane, a není ani dynamika, že bychom k tomu směřovali,“ uzavřel.

Poslední německý císař Vilém II. zdědil systém, na jehož řízení nestačil. Jeho pobyt na trůně se tak dá označit jako modelový případ politického selhání. Formálně disponoval značnou mocí, neměl ovšem žádnou sebereflexi, nebyl schopnost unést odpovědnost spojenou s postavením panovníka a místo promyšlené politiky dával přednost symbolickým gestům.Čechy byl po většinu 20. století Vilém II. vnímán optikou našeho národního vymezování se vůči germánskému vlivu. Byl pro nás tedy protipólem demokratických hodnot, na kterých stálo Československo. Je třeba si uvědomit, že naše národní identita vznikala v přímé konkurenci s německou kulturou a proti německé dominanci. Němci převažovali v administrativě, armádě, vědě, průmyslu. Z toho pramení náš pocit kulturní méněcennosti, přecitlivělost na jazyk a národní symboly a zejména naše morální sebe-idealizace, tedy představa, že jsme humanisté, kdežto Němcům jde jen o moc.Česká animozita vůči Němcům ale samozřejmě nebyla a není iracionální. Německý prostor - tedy Svatá říše, Rakousko, Prusko a pak Německo - byl demograficky, hospodářsky, technologicky, politicky a vojensky silnější a dominantnější. A české země až na výjimky – jako za doby Karla IV. –představovaly jejich periferii. Čili kolektivní psychologii můžeme dobře rozumět jako reakci slabšího aktéra na silnějšího souseda.Tato situace do určité míry dnes přetrvává. Německo ovšem v současné době nepotřebuje „asimilovat“ sousedy, protože jeho vliv funguje měkčími nástroji. Česká republika je třeba silně závislá na německém trhu. Ovšem bojovat za národní suverenitu je pro nás sebevražedné. Češi i Němci jsou součástí většího celku, takže bychom se spíše měli soustředit na utváření koalic uvnitř EU. Ale to našim vládám nikdy moc nešlo.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPokračuje debata o fungování veřejnoprávních médií. Například senioři nebo zdravotně postižení nemusí platit licenční poplatky BBC. Může se něco podobného aplikovat v Česku? „Andrej Babiš nepůjde kvůli České televizi na barikády. Jeho voliči ji neřeší, jsou ovšem diváky StarDance. Proto za tento pořad bojovat bude,“ říká Dalibor Balšínek.Jak bude nové Maďarsko fungovat v rámci Evropské unie? „Je možné, že na Roberta Fica si může Péter Magyar dovolovat skrze Benešovy dekrety, zatímco ve vztahu k EU bude muset být více pokorný. Soudní dvůr EU rozhodl, že Maďarsko musí svůj zákon o zákazu LGBT propagandy urychleně zrušit. Že ten rozsudek přichází právě teď, je to náhoda?“ říká Maciej Ruczaj.Americké studna může vyschnout a Evropané dělají ze strýčka Sama hlupáka. V jak hluboké krizi je NATO? A jak vznikla láska českého Senátu k Tchaj-wanu?Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Maďarské parlamentní volby skončily jasným vítězstvím strany Tisza nad Fideszem. Proč po 16 letech končí éra Viktora Orbána a nastupuje vláda Pétera Magyara? Pozvání do debaty na toto téma přijali a do studia Echa dorazili bývalý ministr zahraničních věcí a v současnosti politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Tomáš Petříček, dlouholetý novinář slovenského původu a expert na Maďarsko István Léko, odborník na mezinárodní vztahy rovněž působící na Fakultě sociálních věd Tomáš Weiss a z Maďarska se pak na dálku připojil bývalý velvyslanec České republiky v této zemi Tibor Bial.

Senátorka Vladimíra Ludková byla hostem podcastu Men's Factor. Vedle politiky se věnovala i své profesi sociální pracovnice a práci s mladými lidmi. Odmítá stereotyp, že dnešní děti jsou pasivní nebo nezodpovědné. „Vůbec to s nimi není špatné. Mají úžasné otázky a zajímají se o své okolí." Velkým tématem je podle ní i obezita a duševní zdraví. „Obezita je často jen symptom nefunkční rodiny,“ uvedla. Klíčovou roli podle ní hraje i spánek a vliv technologií. „Dítě má mobil na nočním stolku a není schopné vypnout. To je obrovský problém.“A v podcastu kritizovala i část neziskového sektoru a způsob financování. „My nemáme jasno, co financujeme z veřejných peněz. Měli bychom financovat minimum nutného, ne maximum možného,“ uvedla. A mluvilo se i o médiích a jejich roli ve společnosti. Ludková kritizovala nevyváženost těch veřejnoprávních. Zároveň varovala před černobílým viděním politiky. „Dneska i rozumný člověk kolikrát musí souhlasit s tím, co říká třeba Babiš, ale neudělá to jen proto, že to řekl Babiš,“ popsala. Podle ní je právě tato polarizace jedním z hlavních problémů současné společnosti. „Z toho se nikdy nevyléčíme,“ dodala.

Jak to máte s kalorickým deficitem? Je to základní cesta k hubnutí: vydávat více energie než přijímat. Existuje však dobrý důvod, proč se tímto principem zabývat i v širším kontextu toho, co dnes znamená být člověkem. Podle německého psychiatra a filozofa Thomase Fuchse, který spolu se svým kolegou Thomasem Arnoldem napsal knihu Nenasytné já. Fenomenologie narcismu (2026) nelze o lidském já ani o jeho poruchách uvažovat bez jeho vtělení.Tím se dostáváme k jejich originálnímu přístupu k narcismu – jinak už poněkud ohranému tématu. Thomas Fuchs jako psychiatr nemá nic proti tomu, když se konkrétní diagnóza užívá v nadsázce jako popis celé společnosti. Poruchy lidského já ostatně nelze promýšlet nezávisle na společnosti, jejíž součástí jsou. A digitální kapitalismus nejenže narcismus toleruje, spíše jej systematicky posiluje. Těm mnohým autorům, kteří užili narcismus pro popis celé společnosti, však autoři namítají dvě věci. Zaprvé upozorňují, že filozofové a sociologové často vycházejí z pojetí Sigmunda Freuda, které je podle nich dnes už překonané. Zadruhé nejsou spokojeni ani s tím, jak s narcismem pracuje současná psychiatrie: opomíjí klíčový aspekt – že narcis specifickým způsobem zachází se svým tělem.Tělo je v jistém smyslu jádrem problému. Na jedné straně žijeme v odtělesněné době – mnoho věcí lze zvládat virtuálně. Tělo už tolik nepotřebujeme, a tak se může stát kultovním objektem: optimalizujeme výkon, sledujeme kalorické deficity – a zároveň roste nespokojenost se vzhledem. Lidé s narcistickými sklony nechtějí, aby tělo přibíralo, stárlo – aby vůbec podléhalo vlastní logice. V tomto smyslu je narcistní i průmysl dlouhověkosti: je veden snahou překonat přirozené meze tělesnosti a proměnit tělo v objekt plně podřízený kontrole.Thomas Fuchs však neusiluje jen o popis psychických poruch. Upozorňuje, že narcismus představuje narušení nikoli pouze na psychologické, ale už na ontologické rovině lidského já – a právě zde vstupuje do hry filozofie. Ukazuje to jeho výklad narcisovy časovosti. Narcis totiž typicky trpí poruchou prožívání času, což se obyčejně redukuje na heslo stres. Jenže podstata je hlubší: narcis se neustále „předbíhá“, a právě proto není nikdy skutečně přítomen – ani sobě, natož druhým. Svět se mu jeví jako pomalý, zadrhávající, frustrující. Čím více chce žít, tím méně žije.To, že je jedním z autorů psychiatr, se prozrazuje především v závěru knihy: nabízí náčrt léčby, která však není jen klinická, ale i filozofická. Jejím východiskem je rozklad představy o vlastní výjimečnosti. Místo toho je třeba přitakat si nikoli za výkony, ale v obyčejnosti. Právě tady se však nejčastěji projevuje narcistický odpor. Otevřenost – vůči světu, druhým i sobě samému – znamená vzdát se permanentní sebekontroly, která narcise drží pohromadě. V tom se ukazuje, že důraz na úspěch není ambicí, ale obranou: uzavírá a izoluje. Narcis otevřenost neunese. A právě v tom spočívá jeho selhání – může být úspěšný ve světě, ale selhává v životě.KapitolyI. Výroba narcisů v odtělesněném světě [začátek až 25:50]II. „Mozek nemyslí.“ [25:50 až 39:25]III. Proti Freudovi: narcismus není původní stav [39:25 až 50:20]IV. Narcismus: struktura digitálního vnímání [50:20 až 59:30]V. Hladové tělo narcisovo [59:30 až 01:05:20]VI. Narcisův čas: proklínaná trpělivost [01:05:20 až 01:11:45]VII. Narcisova etika [01:11:45 až 01:17:30]VIII. Léčba: Přijetí obyčejnosti [01:17:30 až konec]

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czEcho Prime Time o financování veřejnoprávních médií i bezpečnostní politice a sporu mezi vládou a prezidentem o účast na summitu NATO. Předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel kritizoval vládu za údajnou nejednotnost: „Jak budeme vypadat před našimi aliančními spojenci?“ Podle něj je problém i v nedostatečných výdajích na obranu.Poslankyně Motoristů Gabriela Sedláčková naopak hájila postup vlády a kritizovala prezidenta za veřejnou komunikaci: „Když hlava státu řekne, že nemusí zaznít jednotná prezentace České republiky, tak si myslím, že je správné rozhodnutí premiéra.“ Zdůraznila, že zahraniční politiku má primárně řídit vláda.Spor se vedl také o směřování české diplomacie. Zatímco Havel zdůrazňoval hodnotový přístup inspirovaný Václavem Havlem, Sedláčková prosazovala pragmatickou politiku: „Já jsem pro zahraniční pragmatickou politiku… teď jsou důležité věci jako energie nebo obchod.“Téma zahraniční politiky se promítlo i do debaty o plánované cestě předsedy Senátu na Tchaj-wan, kterou vláda nepodpořila. Havel to kritizoval jako strategickou chybu: „My se střílíme do nohy,“ řekl s tím, že podobné cesty mohou posílit ekonomickou i bezpečnostní spolupráci.A došlo i na prezidentovo gesto s perem během návštěvy Chile. Sedláčková v tom vidí promyšlený tah: „Podle mě to byla scénka připravená… takové sarkastické věci mají úspěch.“ Havel naopak mluví spíš o spontánním momentu: „To, že Václav Klaus tam ukradl pero, ví celý svět… tak se to nabízelo.“

Představy naši konzervativců jsou od názorů otce moderního konzervativismu hodně vzdálenéKe konzervativismu se dnes hlásí skoro každý politik. Stojí tedy za to porovnat názory současných konzervativců s názory otce moderního politického konzervativismu, jak je nazýván britský politik a svého času premiér Benjamin Disraeli. Jeho politické postoje jsou zajímavé o to víc, že mezi problémy, které jako premiér řešil a těmi našimi, lze najít určité paralely.Za Disraeliho vlády vrcholilo v Británii soupeření mezi konzervativními vlastníky pozemků a liberálními průmyslníky. Tehdejší rozdělení společnosti nebylo nepodobné našemu současnému štěpení společnosti na kosmopolitní liberální velkoměsta a národovecký konzervativnější venkov. Ale Disraeli – na rozdíl od většiny našich politiků – se tehdy snažil rozdělení společnosti zabránit. Byl proti tomu, aby existovaly dva národy - tedy bohatí a chudí – které, „žijí vedle sebe, ale vzájemně si nerozumí a ignorují své osudy“.S tím, jak dnes chápeme konzervativismus, také nejdou dohromady Disraeliho sociální reformy, za které byl ve své době vyzdvihován. Kromě jiného umožnil obcím vykupovat slumy a stavět na jejich místě důstojné bydlení, což byl první krok k tomu, aby stát uznal odpovědnost za standard bydlení chudých. Jiným zákonem fakticky legalizoval stávky a odborovou činnost. Také zakázal falšování potravin (např. přidávání křídy do mouky), což byl do té doby běžný problém postihující nejchudší lidi.Pro českou konzervativní a národoveckou pravici může být inspirativní především způsob, jak se snažil modernizovat Británii, aniž by došlo k destrukci národní identity nebo jejích kulturních hodnot. V době, kdy hnutí MAGA touží po návratu Ameriky do imaginárních 50. leta a naše pravice zase touží po návrat do 90. let, nám Disraeliho politika ukazuje, že konzervatismus nemusí znamenat strnulost, ale naopak schopnost se adaptovat

Maďarské volby se staly jedním z dosavadních hitů letošního roku, už týden se nemluví o ničem jiném. Jaký dopad ale budou mít na staleté silné polsko-maďarské vztahy, které byly v posledních letech pošramoceny roztržkou kvůli přístupu obou zemí k Rusku? Jak vnímat ohlášky vítěze Pétera Magyara, který chce na první státní návštěvu jet právě do Varšavy? A co si polské strany, zejména Právo a spravedlnost, mohou vzít z porážky Viktora Orbána? O tom hovoří v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované s bratry Jakubem a Lukášem Novosadovými politolog a diplomat Maciej Ruczaj.Ke vztahům Poláků a Maďarů Ruczaj dodává: „Dlouhá polsko-maďarská historická vazba je sice částečně reálná, ale částečně je taky legendární. Oba ty národy o sobě navzájem vědí a sdílejí přesvědčení o své souználežitosti, o společenství svých osudů a politické kultury. Prostě šavle a kníry k sobě patří dohromady. Je to politická kultura, která je mírně anarchická a přitom ostře koncentrovaná na obhajobu svých vlastních práv před hegemony.“ Doplňuje však, že politická spolupráce stran PiS a Fidesz byla založena také ideovou podobností opřenou o sociálně-konzervativní program a jistě také o polskou fascinaci Viktorem Orbánem.„On totiž velmi dobře věděl, na jaké struny hrát, aby mu polští politici šli na ruku. Proto nustále zmiňoval Poláky ve svých projevech a proto dbal na to, aby se na polské partnery nikdy nezapomínalo. Fatální rotržka nastala po roce 2022,“ vysvětluje Ruczaj a dodává: „Třeba nedávné setkání polského prezidenta Karola Nawrockého s maďarským premiérem Viktorem Orbánem 23. března, což je den polsko-maďarského přátelství, má komplikovaný kontext. Nawrocki byl totiž pod dvojím tlakem. Věděl, že mu bude předhazováno, že se fotí se spojencem Putina, ale také věděl, že je pod tlakem svého politického tábora, který vnímá Orbána jako ideového spojence vůči Bruselu. Na jedné straně je Maďarsko v Polsku vnímáno jako země, s kterou nesouhlasíme směrem na východ, ale potřebujeme ji jako spojence při politice směrem na západ.“Čeká nás tedy restart polsko-maďarských vztahů? Anebo se Polsko soustředí na posilování vazeb v rámci celého východního křídla NATO? Podcast, v jehož zvěru vás čeká bomba.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czVítězství Pétera Magyara v maďarských volbách bylo drtivé a pro mnohé překvapující. Je ekonomická situace v Maďarsku skutečně tak katastrofální, jak se vykresluje? „Při pohledu do statistik ne. Nikdy jsem třeba nepochopil, proč se Fialova vláda poměřovala s Maďarskem a říkala, že nechceme jít touhle cestou. Jenže zatímco tady padla životní úroveň o osm procent, tak v Maďarsku stoupla o sedmnáct, což je neuvěřitelný rozdíl,“ říká Daniel Kaiser.A co lze od budoucího maďarského premiéra čekat? „V něčem má velmi snadnou situaci. Zdědil systém, který je nastavený na převahu exekutivy na zbytkem struktury. S ústavní většinou si ji může vymodelovat, jak chce. Ten systém vybudovaný Orbánem se mu bude hodit,“ říká Maciej Ruczaj.Na stole je vládní návrh financování veřejnoprávních institucí. Proč se zapomnělo na ČTK? A proč je to chyba. Válka s Íránem přináší dramatickou změnu pohledu na Ameriku. Není to hezká zpráva o našem nejmocnějším spojenci.Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Tereza Matějčková, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz