Element Podcast

Bible v době superhrdinů 3. - Otázka zla a utrpení je komplexní a filozofická, a protože Bible je příběh, tak na tuto otázku odpovídá také příběhem. A to rovnou metapříběhem nebe, země a pekla. Tato slova jsou zatížena předpojatým významem, příběhy, teologii, očekáváním a představou formovanou staletími umění, kázání a literatury. Ne každý obraz je to dobrý, kvalitní, a odpovídající zdroji. Tak například peklo. Pro většinu lidí obraz lidí mučených v ohni kvůli jejich hříchům. Podle toho, z jaké pohádky nebo teologie čerpají, trápí je v pekle čerti nebo pro změnu Bůh. Představy máme i o nebi. Všechno je tam čisté, sterilní až nudné, v bílých barvách za zvuku jemných tónů harfy. Létají tam okřídlení andělé, a lidé v dlouhých hábitech zpívají haleluja. A samozřejmě nemůžeme zapomenout na zemi. Pro některé planeta odsouzená k vytěžení a ke spálení, pro jiné dar Boží, který musíme s láskou a péči ochraňovat. Bibličtí autoři o příběhu nebe, země a pekla hovoří, ale docela jinak, než nám naše historická popkultura kreslí. Jeden ze způsovů, jak popsat biblický metarativ je Boží snaha vyhnat peklo - onen toxický vztah plodící zlo, utrpení, bolest a smrt - ze země, aby ta mohla obnovit spojení, pro které byla vždy stvořena - věčné manželství nebe a země.

Bible v době superhrdinů 2. - Důležitou lekcí ke čtení Bible je prostý fakt, že to není učebnice, ale narativ, příběh. Lidé přistupují k Bibli různě, třeba jako k učebnici teologie, kde každý verš má nějaký význam pro doktrínu a dogma. Jiní zase jako k učebnici biologie nebo historie. Bible je ovšem především příběh o Bohu; jedné konkrétní rodině, ze které se stal národ; o kusu pozemku na strategické cestě mezi Mezopotámii a Egyptem; a Mesiáši pro celý svět, který z této rodiny pochází a působil na tomto pozemku. Je to příběh Boha a jeho světa s komentářem. Má svou dějovou linku a podpůrné dokumenty. Je to příběh vykoupení.

Bible v době superhrdinů 1. - Přestože se zdá, že superhrdinským filmům už trochu dochází dech, jejich soumrak se nekoná. I kdybychom patřili mezi ty, které tyto eposy vůbec nezaujaly, jsme součástí kultury, která se jimi nasákla. Proměnila způsoby, jak přemýšlíme o sobě, o pokroku, o nadpřirozenu, o Bohu, o své vlastní identitě, a ať se nám to líbí nebo ne, ovlivnila i způsob, jak přistupujeme k Bibli. Superhrdinské příběhy zpřístupňují archetypální struktury (oběť, vykoupení, zápas se zlem), které lidem pomáhají vstoupit do biblického světa a vidět v něm i příběh, který nás okouzlí a nadchne. Na druhou stranu má superhrdinské čtení Bible i pár výzev, které naše porozumění komplikují.

Jaro v Elementu 3. - Jeden z nejkratších dialogů ve Starém zákoně se týká vyslání. Bůh se ptá, kdo půjde, prorok Izajáš ochotně výzvu přijímá. Někdy si spojujeme jeho odpověď s odvahou. Mnohem více je to ovšem projev poslušnosti a důvěry. V Novém zákoně už tato otázka nezaznívá. Ve Skutcích čteme o konkrétním úkolu: “Buďte plni Ducha a buďte mými svědky.” Ježíš posílá své násleodvníky do světa s dobrou zprávou, kterou si nemají nechat jen pro sebe. Tuto neděli prezentujeme konkrétní projekty, ve kterých jako církev Element přinášíme naději a konkrétní pomoc do několika národů. Úvodní videa, která předcházela kázání můžete shlédnout zde: https://bit.ly/MisieElement26

Jaro v Elementu 2. - Jsme-li pozváni k přátelům, kteří nám řeknou, abychom se u nich cítili jako doma, očekáváme určitou míru důvěry. Bez důvěry netušíme, jak se můžeme chovat. Úplně stejné to je, když k sobě do svého života pozveme Ježíše.

Jaro v Elementu 1. - Klíčovým aspektem všech vztahů, těch mezilidských i vztahu člověka s Bohem, je důvěra. Je základním pilířem rodičovství a je nezbytná pro naše blízká přátelství. Konkrétním biblickým příkladem důvěry Ježíši je Šimonova ochota a plavba na hlubinu. Hlubina se tak pro něj stává místem osobního setkání s Kristem a nového životního směru.

ještě, že nejsme jako oni!!! 3. - Když už si říkáme, že farizeje máme prohlédnuté, čeká nás překvapení… Ukřižování Ježíše je tak těžké čtení, že si často všimneme pouze všech těch, kteří se rozprchli, vytratili se, nedostavili se... Ti, kteří byli „veřejní učedníci“ jsou pryč. Jsou nahrazeni dvěma „tajnými učedníky“ – dvěma farizei. Jaký to paradox! Uctili Krista v ten nejdivnější moment. Navenek se zdálo vše ztracené, v momentě Ježíšovy popravy a smrti. Přesto dělali vše, co mohli v dané situaci udělat. Vzdali čest Božímu Mesiáši, i když se dav již rozešel.

ještě, že nejsme jako oni!!! 2. - Většina farizeů na Ježíše pokřikuje z davu. Náš dnešní farizeus ale zvolí jiný způsob setkání s Ježíšem. Pozve ho k sobě domů na oběd. Chce si Ježíše ještě omrknout. Moc dobře znal Ježíšovu reputaci. Věděl, že Ježíš hledá vyloučené. To nebylo žádné tajemství. Najednou se přikradne žena, známá jako hříšnice. A je to tu zase! Další ostudná existence! Uvidíme, jak zareaguje! Farizeus Ježíše vnitřně testuje. Zároveň je Ježíšem iritován: „Copak neví, jaká je to hříšnice?!“ Opominul ovšem, co bylo zvykem při vzácných návštěvách. Nepomazal hlavu olejem, ani hosta nepolíbil. Opravdu jen zapomněl? Ne! Spíše se to jeví jako vědomé a jasné gesto neúcty. S Ježíšem nejednal jako se sobě rovným. Hříšnice – prostitutka, která je na šrot, na sebe vezme všechny povinnosti hostitele, které nejsou jen praktickými úkony, ale symbolizují úctu. Horlivost špatným směrem totiž vždy vytlačuje laskavost.

ještě, že nejsme jako oni!!! 1. - Během několika let své veřejné služby měl Ježíš bezpočet konverzací s různými lidmi. Některé skupiny lidí chválil, jiným lidem sloužil, dalším věci vysvětloval. Některé skupiny se s ním přely. Nejčastější spory a hádky měl s jednou konkrétní skupinou oponentů - farizeji. V této sérii uslyšíme tři příběhy o zápalu, který zahořel špatným směrem. Ježíš své učedníky varuje, aby nebyli jako tato skupina farizejů, která spoléhá na svou vlastní spravedlnost a ostatními lidmi pohrdají. Snaha se vidět v tom nejlepším světle má až příliš často svou odvrácenou temnou stranu - pohrdání. Když se srovnáme s těmi, kteří jsou na tom morálně hůře než my, hned ve svých očích vynikneme.

Týden, který změnil svět 4. - Navzdory Ježíšovým slovům mají učedníci jasnou představu ohledně Mesiáše a sledu událostí, což je vidět na tom, že jakmile se vzpamatovali ze šokujícího zmrtvýchvstání, měli za to, že to byla nějaká vsuvka a teď už opravdu dojde k tomu vojenskému obratu. Ježíš jim chce  říct úplně jinou věc. Obnova království není na pořadu dne. Na pořadu dne je oznámení, že se něco stalo, že král skutečně navštívil svůj lid a nyní má pro něj úkol. Ježíš pracuje na proměně světa od stavu, ve kterém se nacházel – pod vládou smrti, ale také korupce, chamtivosti a každé špatnosti – aby ho přivedl, pomalu nebo rychle, pod vládu své životodárné lásky. Jak to dělá? Zde šokuje: Skrze nás, své následovníky. Projekt jde kupředu právě tak, jak Ježíšovi agenti, které pověřil posláním, jdou kupředu.

Týden, který změnil svět 3. - Každý dobrý příběh má pointu, a někdy i překvapivé vyvrcholení – punchline. Ježíšův příběh kulminuje na kříži. Tam dochází k Ježíšově vyvýšení, vypořádání se s hříchem, trojský kůň ďáblovu království. To je pointou. Proto je poselství kříže tím nejdůležitějším. Vzkříšení z mrtvých je velice překvapivý „punchline“ – nikdo ho nečeká, a o to je to důležitější. To, co vypadá jako zásadní porážka a smrt nadějného snu, se stane úvodním dějem nového světa. Jedním z krásných obrazů kříže a vzkříšení je důraz na obnovenou zahradu. Ježíš totiž není advokát vytahující nás z právní propasti nazlobeného Boha, nebo bankéř nabízející půjčku z nadbytku své spravedlnosti. Ježíš je zahradník kultivující vzkříšený život každému, kdo k němu přijde.

Týden, který změnil svět 2. - V každém hlavním městě najdeme stejnou sochu: kůň, týpek na něm, meč, a na všem holubí trus. Všechny tyto sochy mají vytvořit vzpomínku na vojenskou sílu a velká vítězství. Na Boha a jeho proroky ovšem koňská síla armády dojem nedělá. Ve svém pohrdání proti chlápkům na koních jsou proroci podobni novodobým holubům. Ano, přesně těm, co kálejí na hlavy mocných králů a generálů. Palmová neděle je výzvou, prorockým odsouzením a výsměchem všem týpkům, co sedí na vítězných koních! Ze západu přijíždí na válečném koni guvernér Pilát s přehlídkou zdrcující římské válečné mašinérie, která je vždy připravena ukřižovat své odpůrce. Z východu přijíždí na směšně vypadajícím oslátku Boží Mesiáš s poselstvím míru a alternativního království, které přijímá kříž a odpouští svým nepřátelům. Do kterého průvodu se připojíme?

Týden, který změnil svět 1. - V dějinách se děly přelomové momenty na různých místech světa, přesto nemají takový globální dosah, jako jeden týden z Ježíšova života. Ježíšův život byl jedinečný a jeho odkaz dodnes ovlivňuje nejen svět, ale jednotlivě také každého, kdo s jeho příběhem přijde do styku. Téměř polovina všech evangelií popisuje týden, který změnil svět. Týden, který začíná Ježíšovým epochálním vjezdem do Jeruzaléma a končí jeho ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Tento týden má svůj duchovní prolog. Je to událost, která přímo vede k onomu slavnému příjezdu do Jeruzaléma na Palmovou neděli. Jsou jim události, které se staly na hoře, které přezdíváme Hora proměnění, a v údolí pod touto horou.

Work / Life / Spirit 3. - Na začátku série jsme mluvili o Ježíšově pozvání k odpočinutí pro upracované a unavené. Když si necháme nasadit Ježíšovo jho, sladíme s ním rytmus a najdeme odpočinutí. Jak to ovšem vypadá? Možná pomůže příklad šabatu. Jedná se o židovský zvyk dodržování svatého dne odpočinku. Tento princip byl součástí Desatera přikázání, které obdržel Mojžíš od Boha. Přikázání o šabatu pevné, naléhavé a povinné. Důvodem je vnitřní smysl šabatu: Jedná se o posvěcování času. Pro Židy se praxe šabatu stává tou nejdůležitější. Jenomže, pro mnoho z nich se z dobrého přikázání, ze životodárného principu nestal životní styl, ale náboženská povinnost. To se projevovalo zákonickou tvrdostí v dodržování sabatu, a jedním z nejčastějších třenic s Ježíšem, ať už se to týkalo jeho uzdravování v sobotu, nebo třeba přípravou pokrmu. Ježíš se ovšem vymezuje proti šabatu z konkrétního důvodu: Tvrdí, že on sám je naplněním šabatu.

Work / Life / Spirit 2. - Jeden z důvodů, proč tolik tápeme s orientací duchaplného života, je určitý zmatek v tom, co má být vlastně v centru života. Zaměňujeme Ježíše jako osobu s křesťanstvím, Biblí nebo církví. S Ježíšem máme vztah, křesťanství je náboženství, které tomuto vztahu dává formu, a žijeme ho v komunitě církve. Komunita církve dodává rámec a rytmus duchaplnému člověku, který má vztah s Bohem, a to ovlivňuje jeho chápání Bible, ale také jeho čas. V centru našeho života může ovšem být jen Ježíš, ale ne nic jiného. Problém řady křesťanů spočívá ve snaze do středu svého života nacpat něco navíc. Mohou to být skvělé věci, jako je právě Bible, církev nebo křesťanství. Jsou důležité,  pomáhají vztahu, že mu dávají formu a rytmus – nikdy ho ale nemohou nahradit. O co horší ovšem je, když do svého středu ke Kristu vkládáme něco zcela neužitečného?

Work / Life / Spirit 1. - Většina z nás má hobby nebo koníčky. Některé činnosti přerostou do životního stylu. Mezi nimi je velký rozdíl. Hobby je něco, co děláme, když se nám chce, máme na to náladu a najdeme si čas. Životní styl je něco, co formuje naši identitu. Proto také u koníčků říkáme, že hrajeme na nástroj, hrajeme tenis nebo čteme knihy, ale u životního stylu se identifikujeme jako hudebníci, tenisté nebo čtenáři. Co je pro někoho koníčkem, může být pro druhého životním stylem. To nás přivádí k důležité otázce, pokud chceme mít aktivní křesťanskou víru: Jakou roli hraje víra ve tvém životě? Je to koníček nebo životní styl?

Uzdravená duše 3. - Každý v životě na svých zádech neseme nějaké břemeno. Může jít o zranění, smutek, úzkost, jakýkoli následek hříchu, ať už našeho, nebo hříchu někoho jiného. Ježíš nám na naše těžké břemeno dává recept. Zve nás k sobě, abychom s ním spolupracovali a učili se jeho životnímu stylu a tempu. Je to recept na uzdravení naší duše.

Uzdravená duše 2. - Odpuštění hříchů zní jako jasný závěr příběhu. Bůh nám odpustí a jede se dál. Tím to ale nekončí. Odpuštění je začátkem procesu, ve kterém se člověk učí opouštět staré vzorce a vstupovat do nové reality. Pokání není jen pouhá lítost, ale je to změna smýšlení a návrat na správnou cestu. Následky hříchu často přetrvávají a proměna života může být náročná. Následování Krista není pohodlná zkratka, ale cesta, která něco stojí. Jméno Immanuel (Bůh s námi) vyjadřuje podstatu Kristova příchodu. Nejde jen o vyhlášení odpuštění, ale o Boží blízkost uprostřed naší slabosti. Odpuštění je dar a naděje. Uzdravení je cesta. A Bůh na ní zůstává s námi.

Uzdravená duše 1. - Ve světě, kde minulost určovala vinu a vina budoucnost, přichází Ježíš s něčím novým a revolučním. Jedním slovem, které proniká až do nitra, jednou pro vždy uzdravuje naši duši a otevírá dveře novému příběhu.

Radikální jaro na obzoru 3. - Ježíš posílá skupinu sedmdesáti dvou učedníků, aby šli po celém Izraeli do různých měst, oznamovali příchod Božího království a uzdravovali nemocné. Posílá je, aby napodobovali jeho vlastní službu. Všichni jsou nadšeni. Nejen z toho, že je Ježíš poslal, ale z míry autority nad temnotou, kterou zažili. Říkali: “Ježíši, podívej, když jsme řekli, že se modlíme ve tvém jménu, démoni museli taky utéct.” Ježíš jim odpovídá: “To je skvělé, že se vám démoni poddávají, je to doslova satanův pád, ale nemějte radost z této autority, radujte se z nové reality – vaše jména jsou v mém seznamu.” Vrací je na začátek, kdy je vysílal s poselstvím. Příchod Božího království totiž znamená poražení satanových lží o Bohu. Až příliš často je základní představou Boha někdo, z koho jde strach. Možná proto je souboj s tím, co ďábel zasévá tím hlavním, co Ježíšovo působení charakterizuje. Ježíš toho dne, kdy se učedníci vrátili s nadšením, viděl pád jedné velké lži o Bohu – že se ho musíme bát, že používá nemoci a útlak ke svým záměrům.

Radikální jaro na obzoru 2. - Ježíšova služba vysvobozování od démonů je prvním signálem, že jaro je skutečně na obzoru. Ovšem zde nekončí. Velmi často je vysvobozování kombinováno se službou uzdravení. Někdy uzdravuje, a objeví se tam člověk posedlý démony, jindy naopak vyžene nějakého démona, a lidé k němu přinesou své nemocné, kteří zažijí uzdravení. Znamená to, že každá nemoc je způsobena temnými silami? Určitě ne. Ale některé ano. Některé nemoci jsou přímým důsledkem života na světě, kde pořád ještě vládne smrt. Jiné jsou přímým útlakem temnoty na naše životy. V obou případech Ježíš vyhlašuje nemocem válku. V evangeliích ho vidíme plného soucitu nad utrpením, rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy, když se potkává s utrápenými lidmi. Ježíš uzdravoval proto, aby mu lidé uvěřili, že jej poslal Bůh Otec, že on je jeho Synem. Zároveň ale tyto zázraky byly skoro vždy situační, měly za cíl pomoci konkrétnímu člověku nebo lidem v nouzi. Znovu a znovu přemáhal soucit a lidem pomáhal v jejich nouzi, a tím znovu dokazoval, že mu na nich záleží.

Radikální jaro na obzoru 1. - Ježíš dává najevo, že služba vysvobozování od démonů je prvním signálem, že jaro uprostřed kruté zimy je již na obzoru. Co to znamená dnes pro nás? Máme i my dnes věřit v démony? Na ďábla? To patří spíše do pohádek, ne? Tuto námitku v naší kultuře chápu. Existence záporáků v každém opravdovém příběhu nás ovšem nepřekvapí. Je to právě tenze mezi dobrem a zlem, mezi dobrými a zlými, mezi hrdiny a záporáky, co dodává příběhu smysl. Každý dobrý příběh obsahuje příběh konfliktu. Temnotu můžeme vidět velmi aktivní i dnes. Často ji vidíme při používání lží. Očerňování vždy patřilo mezi největší ďáblovy zbraně. Místo omluvy – zaútoč na protivníky. Místo přiznání chyby – pokračuj v šíření falešného narativu. Ďábel je otec lži, říká Ježíš. Byl takový od počátku. Ďábel obviňuje, sráží, ničí tvou identitu, odděluje, rozděluje, ničí, zabíjí, krade. Možná proto apoštol Pavel píše: “Nedávejte místo ďáblu.” To není varování jen před okultismem nebo magii – to je varování před vším, co ďábel prosazuje. Pavel tato slova napsal v kontextu hněvu na druhé, lenosti a špatných řečí.

Oxygen 365 2. - Když se nad Slovem potkáme s autorem Slova, naše tvář září jeho přítomností. Modlit se Slovo upřesňuje naše myšlenky, a dává jim jasný směr v naší chaotické mysli. Duch svatý dokáže do některé z takto ujasněných myšlenek vložit svou božskou jiskru, inspirovat nás, a zapálit nás, abychom se stali skutečným světlem světa a solí země.

Oxygen 365 1. - Bůh se s námi potkává někdy dost nečekaně uprostřed dlouhé rutiny, a může zůstat nepovšimnut, pokud nevěnujeme pozornost tomu, co se odehrává okolo nás. Proto se nás někdy ptá na otázku, co vidíme. Naše reakce otevírá dveře k modlitbě, která nám umožňuje zacílit a prodloužit naší snahu do středu Boží vůle.

Šťastný Bůh 3. - Ano, Vánoce mohou být komplikované. Ano, je v naší povaze věci ironizovat. Ale hluboko uvnitř toužíme po veselých a šťastných Vánocích. Možná nás Vánoce nebaví. Možná bychom je nejraději přeskočili. Co kdyby ovšem Vánoce naopak přeskočily nás? Co kdyby Vánoce stávkovaly? Josef Čapek, autor slavné pohádky o pejskovi a kočičce, napsal krátkou povídku s názvem: “O Vánocích, které nechtěly být.” I když se to nezdá, Vánoce potřebujeme všichni. Jsou totiž ozvěnou něčeho vzácného, mlhavou vzpomínkou na něco krásného. Toužíme po šťastných a veselých Vánocích. Potřebujeme je. Potřebují je ti, kteří Vánocům fandí. A potřebují je i ti, kteří zase tolik ne.

Šťastný Bůh 2. - Proč máme pocit, že v křesťanství Bůh vypadá vážně a přísně? Možná si za to můžeme sami. Někteří křesťané totiž takhle Boha popisují. Jejich teologie je smutná a vážná. Dlouho jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Hodně mi pomohla stará fotografie manželského páru. Na většině  fotografiích rodin jsou všichni vážní. Lidé se tenkrát smáli stejně, ba i víc než my. Neměli ovšem odpovídající technologii, expoziční doba trvala tak dlouho, že lidé byli fotografy upozorňováni, aby se nehýbali. Ani ve tváři. Jakmile se dofotilo, všichni si oddechli a rozesmáli se. To už ale nevidíme. Někdy jim to ale uteklo. Protože technologie neumožňovala ostrou fotografii v pohybu, fotky zachycující přirozený pohyb jsou rozmazané. Kdykoliv se fotograf snažil zachytit něco ostře, strnulo to do pózy. Nemohli jinak. To je problém s naší teologii. Teologie je pokus zachytit okamžik dynamického Boha. A když jsme nevěděli, jak se lépe zaměřit, vznikla nám z toho křečovitá póza. Bibličtí autoři popisují Boha v pohybu, radostného a šťastného. Bůh se v jejich pojetí raduje a jásá.

Šťastný Bůh 1. - Bůh je šťastná povaha a dokáže být šťastný a spokojený bez vnějších stimulantů. Trochu hloupě můžeme říct, že si vystačí sám. Bůh je ovšem láskou, a co udělá šťastného člověka ještě šťastnějším? Když svou radost sdílí. Narodí se nám dítě a my pozveme rodinu a přátele, aby s námi sdíleli naši radost. Svatební den je moment sdílené radosti. Radujeme se, když něčeho dosáhneme, když se nám něco podaří, když máme štěstí, když vyhrajeme. Sdílená radost je znásobená radost. Proto oslavujeme. I když si vystačíme sami, jsou momenty, kdy chceme být s druhými – abychom se radovali společně. O Bohu platí totéž. Bůh nás nepotřebuje, aby se cítil šťastnější. Bůh nás chce, protože to jeho radost násobí.

Mlha 2. - V mlze emocí se vlivem okolností mohla ocitnout i sama Rút. Ta se však rozhoduje nebýt obětí a její charakter je obdivuhodný. Díky jejímu odhodlání vidíme, že život není jen souhra různých náhod, ale Bůh využívá přirozené okolnosti nadpřirozeným způsobem. Dává skrze Růt Izraeli nového krále a ona se stává součástí toho největšího příběhu. Je to příběh, který dává smysl pozpátku.

Mlha 1. - V životě se můžeme cítit zahlceně vlivem různých okolností a naše hlava se ocitne v mlze. Ve starozákonní knize Rút čteme příběh Noemi, která se navzdory husté mlze způsobené hořkostí a zatrpklostí vydá na cestu zpátky na místo, kde je Bůh králem. Takovou cestu ale může zvládnout jen díky někomu, kdo bude jejíma očima víry, vezme ji za ruku a bude pro ni mostem přes rozbouřené vody. Právě takové lidi potřebujeme i my, když máme hlavu v mlze a nevidíme na krok.

Lepší pochyby 3. - Komunita víry bude ve svém středu mít lidi ve všech čtyřech fázích víry: v jednoduchosti, komplexitě, zamotanosti, i v harmonii. Naším úkolem je vytvořit prostředí, kde lidé mohou svou víru žít v souladu s fází, kde se nacházejí. Abychom toho mohli docílit, potřebujeme mít nějaký sjednocující cíl pro všechny fáze. Pomůže nám začít s koncem v mysli. Začínat s myšlenou na konec znamená mít jasnou představu cíle. Znamená to vědět, kam směřujeme. To nám umožní lépe pochopit, kde se v současnosti nacházíme, a nasměrovat své kroky správným směrem. Co by mohl být tedy pro nás ten konec, který bychom měli mít na mysli? “V Kristu Ježíši přece záleží na víře, která se projevuje láskou.” To je cíl víry. Platí pro všechny fáze. Komunita, která prosazuje víru projevující se láskou, ve svém středu vítá lidi na jakémkoliv bodě své cesty. Pochybnosti jsou důležité, dekonstrukce je nutná, rekonstrukce je naplňující. Na druhé straně zkušenosti, v druhé naivitě, začínáme znovu mít jistotu, už ale bez potřeby vnímat nesouhlas jako válku. Když se nakonec postavíme před Boha, otázka nebude znít: Pochyboval jsi? Bude znít: Miloval jsi? Víra není absence pochyb. Víra je přítomnost lásky.

Lepší pochyby 2. - Teologie je naše snaha pochopit a popsat svou zkušenost. Není ovšem jádrem a centrem víry. Ta nestojí na racionálním argumentu, byť zodpovězení různých racionálních otázek vyžaduje smysluplné odpovědi. Chci tím říct, že má víra dává smysl, a na mnoho otázek mám smysluplné odpovědi, ale zároveň nestojí na mezerách, které nedokážu zodpovědět. Stojí na zjevení, kým Ježíš je. A kým je pro mě. Je to otázka srdce. Apoštol Pavel napsal: “Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích!” Víra je jednání založené na tom, co je zjeveno srdci. Centrem víry je Kristus, ale to nesnižuje potřebu mít vybudovaný myšlenkový proces, jak myslím a jak mluvím o Bohu. Je to jakýsi teologický dům, který si stavíme z různých zdrojů, knih, církví, kázání. Možná ale postupně zjistíme, že tento teologický dům chátrá, začínáme se za něho stydět, nezveme do něj už návštěvy. Potřebujeme rekonstrukci. Některé pokoje jsou v pořádku, jiné potřebují refresh – vymalovat a nový nábytek, další se ale musí zbourat na dřeň a znovu postavit. Některé věci totiž opravdu musí být zničeny. Některé části naší teologie potřebují důkladnou dekonstrukci.

Lepší pochyby 1. - Pochybování je prvním krokem k naší dekonstrukci, a ve světě náboženství má poměrně špatnou pověst. Přitom dost zbytečně, Bible je totiž plná příběhů lidí s pochybnostmi. Platí totiž, že každý pochybuje. Bez ohledu na svou víru nebo její nedostatek, je téměř nemožné dosáhnout jistoty. V životě existuje jen velmi málo opravdových jistot. Někteří se pochybovat bojí. Pochyby jsou ovšem nejen přirozené, jsou dokonce zdravé, pokud nás vedou k reflexi a hledání pravdy. Některé konstrukce totiž musejí být opravdu dekonstruovány, a jiné oblasti našeho života musí být rekonstruovány. Slovy teologa Petea Ennse: Pochyby nejsou nepřítelem víry; destruktivní silou, která nás od Boha odtrhne; temným mrakem zastiňující jasné teplé slunce víry. Pochybnosti jsou nepřítelem víry jen tehdy, když ztotožníme víru s jistotou a černobílým viděním.

Co tento svět opravdu potřebuje 9. - Podle slovníku je zdrženlivost dobrovolné nebo vynucené omezení či úplné vyvarování se určitých činností, látek nebo požitků, především těch, které mohou vést k závislosti nebo morálnímu či zdravotnímu poškození. Je to situace, kdy vím, že něco chci, protože mi to dělá dobře, ale rozhodnu se to omezit. Problémem je, že mít poznání, co je dobré a špatné nestačí. Bylo by fajn, kdybychom se rozhodovali jen podle toho, co je dobré, užitečné a zdravé – ve skutečnosti jsou naše touhy a chutě mnohem silnějším pudem. Možná proto apoštol Petr zdůrazňuje, že k poznání je potřeba přidat zdrženlivost, protože je lékem na nebezpečí arogance vědění, a ke zdrženlivosti pro změnu musíme přidat vytrvalost, která je potřeba kvůli vyčerpání ze zdrženlivosti.

Co tento svět opravdu potřebuje 8. - Mírnost neznamená uťáplost, mírnost znamená být si vědom své síly, přesto záměrně jednat jemně a vlídně. Mírnost a vlídnost Kristova je měřítkem, podle kterého mají jednat všichni, kdo jsou součástí komunity víry.

Co tento svět opravdu potřebuje 7. - Ovoce Ducha je jako sad, kde ovoce dozraje a pukne ve správný čas. Krásně je to vidět u věrnosti, což je schopnost přilnout k někomu nebo něčemu, a dozrát. Jenže, žijeme ve světě, kde je až příliš snadné nechat se vychýlit, a stát se tak ne-věrným. Zůstat věrným znamená z velké části rozpoznat síly a živly, které nás mají tendenci vychýlit z pevného středu.

Co tento svět opravdu potřebuje 6. - Možná jste si všimli, že Bůh Kainovi řekl, že má možnost nebo schopnost ovládat zlo, které po něm dychtí. Má nad ním panovat. Kain nebyl ztracený člověk. V jeho srdci se dobro a zlo perou. Kdyby četl Alexandra Solženicyna, věděl by, že hranice, která odděluje dobro a zlo, prochází srdcem každého člověka. Zlo není mimo naši kontrolu. Příběh o Ábelově vraždě ilustruje moc zla, která nabývá na síle, když je necháme běžet na volnoběh. Jako auto řítící se z kopce na volnoběh nabírá rychlost bez omezení, tak také zlo tam, kde jsme se vzdali kontroly, napáchá nedozírné následky. Zlo plodí ještě větší zlo, a to plodí strach z ještě většího zla. Zlo ale není jedinou alternativou. Naštěstí. Možná proto apoštol Pavel povzbuzuje křesťany, aby se zaměřili na to, co je dobré ve své mysli, a následně ve svých skutcích. Povzbuzje je, aby měli odpor ke zlu, a tíhnuli k dobru. Je to naše volba. Odbrzděné auto našeho života inklinuje ke zlu, které, podobně jako u Kaina, čeká dychtivě v naších dveřích. Naším myšlením na dobré věci, přemítáním o dobru, a konáním skutků dobra vytváříme jinou kulturu – jsou to tyto malé kousky dobra poskládané dohromady, které mění svět.

Co tento svět opravdu potřebuje 5. - Ovoce není výsledkem snahy, ale spojení. Nemůžeme ho vyrobit, v důsledku napojení na kmen však roste a zraje. Laskavost není jen přesládlá vlastnost. Neznamená ani to, že je někdo milý nebo vlídný. Není to způsob mluvení, ale jednání. Laskavost znamená, že někomu půjčím svou sílu, namísto připomínání jeho slabosti. Je to reakce lásky na slabost. Na dvou příkladech si ukážeme, jak na něčí slabost reagoval Ježíš. Jeho laskavost je radikální a proměňuje životy.

Co tento svět opravdu potřebuje 4. - Když v nitru člověka roste trpělivost jako ovoce Ducha, dokáže oddalovat hněv a zároveň vlastně tak trochu trpí. Učí se nedávat průchod svým emocím hned. Učí se být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Na příkladu Mojžíše se můžeme učit, co znamená mít trpělivost ve vztazích s druhými lidmi a vidět, že dobrým řešením, je chodit se svou frustrací za Bohem. Nejen, že Bůh Mojžíšovi pomáhal řešit konkrétní situace, ale také si ho oblíbil.

Co tento svět opravdu potřebuje 3. - Náš svět potřebuje pokoj. Jenomže naše snaha o pokoj je odsouzena k nezdaru právě proto, že všichni máme svou verzi, ke které se snažíme ostatní pozvat. Nedokážeme ovšem najít průsečík pokoje. Navíc máme osobní stínovou verzi pokoje. Mít svoji verzi pokoje a Boží pokoj nejde zároveň. Pokud chceme zažívat Boží pokoj, musíme odložit naši snahu si všechno vyřešit po svém. Naše snaha o kontrolu nás nakonec dovede ke světu, který po pokoji touží, ale nedokáže jej najít.

Co tento svět opravdu potřebuje 2. - Radost je jako sklenice zavařeniny. Dnes žijeme ve společnosti, která přepisuje jeden zážitek druhým. Duch svatý nás ale učí naše setkání s Bohem, naše zkušenosti, naše radosti a vyhrané bitvy ukládat, ne přepisovat. Můžeme je pak otevřít doslova jako zavařeninu. I v našem duchovním životě můžeme jíst plody léta v období životního období zimy, jak poznamenal prorok Jeremiáš: “Sklízejte víno, letní ovoce a olej a ukládejte si to do nádob.” Naše minulé zkušenosti s Boží věrností v nás zůstávají, mají sílu rezonovat v neradostné přítomnosti. Zakonzervováním svých radostných vzpomínek si vytváříme rezervoár ovoce pro období, kdy se ovoci nedaří. Radostné milníky nám pomohou přemostit těžší současnost a dát nám naději pro budoucí radostná očekávání.

Co tento svět opravdu potřebuje 1. - Je překvapující, že apoštol Pavel mezi ctnosti ovoce Ducha nezahrnul svobodu, zvlášť když v jiném dopise píše, že kde je Pánův Duch, tam je svoboda. Průvodním jevem přítomnosti Ducha je svoboda, ale přesto svoboda není ovocem Ducha. Proč? Je to proto, že prvním a nejdůležitějším ovocem je láska. Láska je důležitější než svoboda. Láska obsahuje svobodu, ale svoboda nutně neobsahuje lásku. Když jsme plni lásky, dáváme svobodu nejen sobě, ale i svému okolí. Když prosazujeme svobodu, můžeme to dělat na úkor jejich svobody, můžeme to dělat dost nemilujícím způsobem. Svoboda může být velmi sobecká, láska ne. Pavel na svobodu přitom nezapomněl, vždyť ve stejném dopise napsal: “Byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte.” V dopise, kde popisuje svobodu jako průvodní jev přítomnosti Ducha, zároveň píše: “Kristova láska nás zavazuje.” Pravá svoboda je vždy pokřtěna Kristovou láskou, která nás zavazuje. Svoboda není a nemůže být bezbřehá.

22. narozeniny Elementu 1. - Všichni jsme lidé „kdyby“, ale opravdu záleží na tom, jaké druhé slovo ke „kdyby“ připojíme. Vše se tím změní. Zůstaneme zahořklí, smutní a zklamání při pohledu zpátky se slovy „kdyby tak“? Půjdeme s odvahou, i když se nám momentálně nevede podle představ, se slovy „i kdyby“? Nebo budeme žít s naději, jako lidé budoucnosti s opravdovou možností pozitivismu se slovy „co kdyby“?

(Dis)komfort. 2. - Žijeme v době, kdy pohodlí vnímáme jako samozřejmost a vrchol kvality života. A tento postoj se přenáší i do našeho duchovního života a nese riziko zpohodlnění. Jenže Ježíš nás nezve k pohodlí, ale k nesení kříže – každý den a za každých okolností. Následování není jen poetická fráze, ale radikální výzva vykročit mimo komfortní zónu. Znamená to říct “ano” i tehdy, když to bolí, a být připraveni jít kamkoli, kdykoli a dát cokoli. Pohodlí nás naplní jen z krátkodobého hlediska, je ale něco, co přináší opravdovou dlouhodobou plnost?

(Dis)komfort. 1. - V naší společnosti víru většinou neohrožuje pronásledování nebo hlad, ale tichý, nenápadný nepřítel – pohodlí. Může se tak stát naším měřítkem pro Boha - Bůh je dobrý, když se mám dobře. Příběh Nikodéma ukazuje, jak těžké je udělat krok z bezpečné tmy na denní světlo a z fanouška se tak stát následovníkem.

Voices | Zapomenutí hrdinové 6. - V příběhu Ester Mordechaje často vidíme protože byl Ester nablízku v jejích těžkých chvílích. Pomáhal ji, zajímal se, dovedl ji povzbudit, modlil se a postil za ni. Uměl říct tvrdou pravdu ve správnou chvíli. Jeho činy a slova dodaly Ester odvahu jednat a změnit dějiny. Každý z nás potřebuje podobného „Mordechaje“ ve svém životě.

Voices | Zapomenutí hrdinové 5. - V příběhu Ester Mordechaje často vidíme protože byl Ester nablízku v jejích těžkých chvílích. Pomáhal ji, zajímal se, dovedl ji povzbudit, modlil se a postil za ni. Uměl říct tvrdou pravdu ve správnou chvíli. Jeho činy a slova dodaly Ester odvahu jednat a změnit dějiny. Každý z nás potřebuje podobného „Mordechaje“ ve svém životě.

Voices | Zapomenutí hrdinové 4. - V životě se rozhodujeme pořád. Jak reagujeme v situacích, které před nás život postaví? Umíme se rozhodovat moudře? Příběh Hany, malé hrdinky a matky Samuele, jednoho z nejvýznamějších starozákonních proroků, nás inspiruje v tom, jak reagovat v životních okolnostech, které nás potkají. Ať už jsou zdánlivě bezvýznamné nebo zásadní. Ukazuje nám, jak velký význam v našich životech hraje modlitba a důvěrná spolupráce s Bohem.

Voices | Zapomenutí hrdinové 3. - Příběh proroků Jonáše a Nahuma, kteří v různých dobách oslovili stejné město – Ninive, je zvláštně propojený. Ukazuje kontrast mezi Boží milostí a spravedlností a připomíná, jak snadno se člověk může od Boha vzdálit… a přesto se k němu znovu vrátit. Je to pozvání k důvěře – i tehdy, když Bůh mlčí – a k novému kroku na cestě víry.

Voices | Zapomenutí hrdinové 2. - Odvaha dvou nenápadných žen – Šifry a Púy znamenala, že navzdory hrozbě smrti si zvolily poslušnost Bohu a tím změnily běh dějin. Na jejich příběhu i na příkladech z novodobé historie ukazuje, že skutečné hrdinství se často skrývá v malých, každodenních rozhodnutích, kterých si možná nikdo z lidí nevšimne – ale Bůh ano.

Voices | Zapomenutí hrdinové 1. - Příběh Tabity je inspirativním poselstvím o věrné a laskavé službě druhým. I když její služba mohla být zdánlivě neviditelná nebo bezvýznamná, pro vdovy, kterým sloužila, rozhodně bezvýznamná nebyla. A co teprve pro Boha. Ten její službu ocenil tak, že ji skrze Petra vzkřísil z mrtvých, a její příběh se stal svědectvím pro mnohé. Bůh si totiž používá obyčejné lidi, kteří věrně slouží druhým, protože věrná a laskavá služba má často větší dopad než hlasité skutky.