Kopačky na hřebíku

V československém týmu, který přesně před padesáti lety vyhrál mistrovství Evropy ve fotbale, patřil mezi nejzkušenější. Zřejmě i proto mohl tehdy osmadvacetiletý obránce Ján Pivarník odmítnout na soustředění v Tatrách klečení a veřejné pokání před fanoušky poté, co po přípravném zápase zkoušelo mužstvo penalty. „Franta Veselý to po neproměněné penaltě udělal. Klekl si a opakoval, že je vůl. Já dal dvě, třetí ne a trenéři mi řekli, ať si jdu taky kleknout. Nechtěl jsem šaškovat, tak jsem si radši odběhal čtyři sta metrů,“ líčí Pivarník v novém díle podcastu Kopačky na hřebíku na Sport.cz.

Dostal přihrávku na malé vápno a balon nasměroval do sítě. Nešlo o jeho nejtěžší gól kariéry, ale nejdůležitější byl určitě. Útočník Ján Švehlík takto poslal Československo do vedení ve finále mistrovství Evropy v roce 1976 proti Spolkové republice Německo. „Bylo to pro mě něco neuvěřitelného,“ říká Švehlík, který byl hostem pořadu Kopačky na hřebíku na Sport.cz. Slavný zápas, ve kterém se českoslovenští fotbalisté stali kontinentálními šampiony, se konal přesně před padesáti lety.

Měl skvěle rozjetou kariéru. Po boku Horvátha a spol. se stal s Plzní na jaře 2013 český mistrem, mluvilo se o něm jako o novém Milanu Petrželovi. Na tento scénář ale nedošlo. Co víc, bývalý záložník Viktorie David Štípek skončil s profesionálním fotbalem už v 27 letech. „Tehdy jsme se spoluhráčem ze Sokolova Honzou Mejdrem dostali bláznivý nápad zaběhnout si maratón. Zatímco on vystřelil do Sparty, mně to ukončilo kariéru,“ říká Štípek. O osudovém maratónu, ale také o divokém zápisném ve Vietnamu, tankování bagrů a dřině v obřím mrazáku vypráví 33letý Štípek v novém díle Kopaček na hřebíku.

Vyrůstal ve Spartě, ale v ní se neuchytil. Tituly má s Libercem, Slavií a belgickým Genkem, kde hrál s budoucími světovými hvězdami Kevinem De Bruynem a Thibautem Courtoisem. V anglických soutěžích má přes 200 startů, Premier League ale sledoval jen jednou z lavičky. V reprezentaci ho dvakrát minulo Euro, napotřetí na něj jel. O tom všem vypráví bývalý fotbalový obránce Daniel Pudil v novém díle podcastu Kopačky na hřebíku na Sport.cz.

Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Jestli k některému z bývalých prvoligových fotbalistů sedí tento přívlastek, tak je to Radek Hochmeister. Mistr ligy s Libercem ze sezony 2005/2006, který prošel mimo jiné také Spartou nebo Plzní, vystřídal po kariéře spoustu profesí. Jen namátkou - pracoval pro Rohlík, v realitní kanceláři, prodával stavební stroje. Navíc založil kapelu Hoch me 5, se kterou často koncertuje. O pestrém životě po kariéře vypráví 43letý Hochmeister v dalšímu díle Kopaček na hřebíku.

Pro fanoušky Slavie je navždy legendou díky gólům, kterými posunul červenobílé do Ligy mistrů přes Ajax Amsterdam. Sedm plodných let strávil v Olomouci, hezkou štaci si střihl v Anderlechtu Brusel. Z těchto, ale i dalších fotbalových adres může bývalý útočník Stanislav Vlček čekat gratulace. Právě dnes totiž slaví kulaté padesáté narozeniny. „Doufám, že to bude střídmé,“ usmívá se čerstvý jubilant Vlček v pořadu Kopačky na hřebíku na serveru Sport.cz.

S trochou nadsázky, kromě rozhodčího vyzkoušel někdejší prvoligový obránce Pavel Hoftych ve fotbale snad všechny pozice. Po hráčské kariéře, kterou prožil mimo jiné ve Zlíně, se díky legendárnímu kouči Vlastislavu Marečkovi vrhnul na trenéřinu. Poslední roky ale přesedlal do manažerských pozic. V roli generálního manažera Spartaku Trnava byl na jaře 2018 u slovenského titulu. „Nevylučuju, že se k trenéřině někdy vrátím. Ale určitě to nebude teď ve Zlíně,“ říká 58letý Hoftych v dalšímu díle Kopaček na hřebíku.

V 16 letech si ho kouč Vlastimil Petržela vytáhnul do áčka Liberce, krátce poté ho vypustil proti Slavii. Krajní univerzál Martin Čupr se stal nadlouho nejmladším hráčem české ligy. Do party kolem zkušeného brankáře Ladislava Maiera bleskově zapadl, s mazáky záhy mastil karty. Když ho obrali, ze stotisícového platu ho to nebolelo. Jenže… Muž, který byl v širší nominaci Karla Brücknera pro olympiádu v Sydney, nezůstal jen u karet. „Hrál jsem automaty, ruletu. Byl jsem schopný prohrát za večer dvě stě tisíc. Nasekal jsem milionové dluhy, splácím je dodnes,“ přiznává Čupr v dalšímu díle Kopaček na hřebíku.

Nebýt trenéra Jiřího Kotrby, dost možná by český fotbal přišel o jednoho vynikajícího obránce. Respektive univerzála. V létě 1996 totiž nechybělo mnoho a tehdejší šéf Jablonce Miroslav Pelta prodal Milana Fukala za směšnou sumu do tehdy druholigových Bohemians Praha. Nejen o tomto zásadním momentu ve své kariéře vypráví v dalšímu díle Kopaček na hřebíku bývalý reprezentant, který v rodném Kokoníně provozuje sokolovnu a restauraci.

Ten moment je už přes patnáct let starý, ale bývalého jabloneckého kapitána Petra Pavlíka ještě pořád v mysli občas straší. Nejen o něm vypráví v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku bývalý kapitán Jablonce Petr Pavlík, který v lize dohrál v roce 2012 a dnes se již osmým rokem živí poradenstvím v oblasti oddlužování.

Takoví trenéři už se nerodí a nejspíš se už nikdy nenarodí, protože svět, a fotbal samozřejmě s ním, se za posledních dvacet třicet let obrovsky změnil. Takže pamětníkům oněch časů už nezbývá než nostalgicky vzpomínat na doby, kdy na trenérských lavičkách sedával a svým nadhledem, suchým humorem a nepřebernou zásobou bonmotů bavil fotbalový národ charismatický Ladislav Škorpil. Čerstvý osmdesátník, který kulaté životní jubileum oslavil v pátek 6. června, a jako host Kopaček na hřebíku byl stejný jako před lety. Pořád plný vtipu, humoru a pochopitelně i nesčetných bonmotů, jimiž prokládal vzpomínky na svou trenérskou kariéru

Do Slavie se mu nechtělo. „Obával jsem se konkurence, pochyboval jsem, jestli se prosadím a budu hrát. Dokonce jsem si dal do smlouvy klauzuli, že kdyby mě Slavia poslala někam na hostování, pak jedině zpátky do Plzně,“ vrátil se Robert Vágner u mikrofonu Sportu.cz třicet let zpátky do minulosti, kdy přemýšlel, zda na nabídku kývnout a do Edenu přestoupit. „Pak jsem si řekl, že by byla možná chyba to nezkusit. A teď po letech můžu říct, že to byl dobrý krok.“

V nejslavnějších letech teplického fotbalu patřil na Stínadlech k ikonám. Byl u toho, když Severočeši postoupili v roce 1996 do nejvyšší soutěže, o tři roky později jim dopomohl v lize k druhé příčce a účasti v kvalifikaci o Ligu mistrů. Nikdo se proto nemohl divit, že tehdejší šéf teplických sklářů František Hrdlička nechtěl slyšet, že by snad Radek Divecký odešel. Vždyť Divecký a Pavlem Verbířem tvořili útočnou dvojici, která byla postrachem všech soupeřových obran.

Když se v osmnácti objevil ligové scéně, přirovnávali ho k Pavlu Nedvědovi. Vlající blonďatá hříva, kolébavý krok, tvrdá střela…A když necelý rok na to přivezl s reprezentační dvacítkou stříbro ze světového šampionátu této věkové kategorie z Kanady, ten pocit, že by z Jiřího Valenty skutečně mohl vyrůst Pavel Nedvěd, ještě zesílil. A nic na tom neměnilo, že se v Torontu, Montrealu, Ottawě na hřiště nedostal, protože po úvodní remíze s Argentinou už trenér Miroslav Soukup do sestavy nesahal.

Věčně druhý, musel si Karel Rada hořce povzdechnout, když v sedmatřiceti končil na jaře roku 2008 aktivní hráčskou kariéru. Druhý skončil v lize s Olomoucí, se stříbrnou příčkou se musel smířit, když oblékal dres Slavie, jen horší skóre, než měla Sparta, ho v roce 2005 připravilo o druhé místo, když po návratu z angažmá v německém Frankfurtu kopal za Teplice. A druhý skončil i s českou reprezentací na evropském šampionátu v devadesátém šestém roce v Anglii po zlatém gólu, který ve finálovém prodloužení v londýnském Wembley vstřelil Němec Oliver Bierhoff.

Když pražská Sparta vyhlašovala svou Železnou jedenáctku, nemohl v ní Josef Jarolím chybět. Vždyť byl u toho, když se po dlouhých letech strádání a trýzně v osmdesátých letech Železná Sparta zase zrodila. Po sedmnácti letech čekání v roce 1984 konečně mistrovský titul, pak druhý, třetí, čtvrtý… A také tažení pohárovou Evropou, při němž porážela takové giganty, jako Real Madrid, Watford, Juventus Turín. Mimochodem – před pár dny tomu bylo rovných čtyřicet let, co nad ním Sparta na Letné 1:0 ve čtvrtfinále PMEZ zvítězila.

Bylo nás pět, mohl by se další host Kopaček na hřebíku rozpovídat o české legii, kterou na počátku nového milénia přivedl trenér Petržela do Petrohradu, a přitom stejně jako hrdina poetické knížky Karla Poláčka vzpomínat na hochy, kteří spolu v Zenitu hráli a mluvili. Česky samozřejmě. „On tam ale byl nejen Martin Horák, Pavel Mareš, Lukáš Hartig a Honza Flachbart, ale i Kamil Čontofalský a pak přišel ještě Martin Škrtel,“ připomínal Radek Šírl ve studiu Sportu.cz, že česko – slovenská fotbalová enkláva byla v městě na Něvě mnohem početnější.

Bšany, vesnička mezi chmelnicemi, jejíž jméno už dávno zmizelo z fotbalové mapy, se staly jeho druhým domovem. Zažil s nimi slavný parademarš ze třetí ligy až do nejvyšší soutěže, v Blšanech si s 38 nastřílenými góly udělal jméno jako nejlepší kanonýr ČFL, pomáhal jim postoupit do druhé ligy a poté i do první, v níž zase dával góly, které pomáhaly „Chmelařům“ k záchraně. Z Blšan ale Roman Hogen také odcházel, aby se do nich zase vracel. Z žižkovské Viktorky, ze Slavie, ale i z bundesligového Norimberku.

Vletěl na fotbalovou scénu jako kometa. V šestnácti debutoval v lize, když ve dvaadvaceti ze Sparty odcházel, měl na kontě čtyři mistrovské tituly, zlato z evropského šampionátu jednadvacítek ve Švýcarsku a navrch i primát nejlepšího ligového střelce. Pochopitelně že o něho byl v zahraničí zájem, samo sebou že na pražskou Letnou přišly nabídky, které se daly těžko odmítnout. Zvláště ta z tureckého Trabzonsporu, který za Tomáše Juna nabízel v té době neskutečných sto milionů.

Už je to pětatřicet let, co trénoval v Kostarice, s týmem Alajuelense získal hned dvakrát tamní mistrovský titul, stal se vítězem Poháru mistrů středoamerických zemí a Karibiku, a dokonce se s ním dostal až do finále CONCACAF Champions Cupu. A kdyby jen to – vytvořil rekord, který dodnes nikdo nepřekonal. Jednatřicet ligových zápasů v řadě s fotbalisty Alajuelense neprohrál. „Není to jen rekord kostarický, ale je to rekord stále platný v celé střední Americe,“ potvrdil Jan Poštulka v dalším díle Kopaček na hřebíku.

I po třiceti letech se mu rozzáří oči, když přijde řeč na pohárové finále se Spartou. Tenkrát v devadesátém čtvrtém roce to byl na pražském Strahově jeho zápas, to Marek Trval se postaral o největší poválečný úspěch Viktorie Žižkov. „Stáli při nás všichni svatí, ale bylo to strašně fajn. A i ten gól, který jsem dával Petrovi Koubovi, byl nejspíš nejhezčí a nejdůležitější v celé mé kariéře,“ přiznává v dalším díle Kopaček na hřebíku.

Zlatovlasý andílek. Kluk s talentem od fotbalového pánaboha. Taková a podobná přirovnání slýchával Lukáš Zelenka, když před osmadvaceti lety oblékal dorostenecký dres Sparty a ve středové řadě hrával s o rok mladším Tomášem Rosický. Ti dva byli tehdy považováni za největší naděje letenského klubu. Zatímco Rosický ale na Letné zůstal až do svých dvaceti a teprve pak přestoupil do bundesligového Dortmundu, Lukáš Zelenka se už v sedmnácti vydal na první zahraniční štaci do belgického Anderlechtu.

Vzpomínáte? Fotbaloví pamětníci – a samozřejmě nejen ti sparťanští – si určitě vybaví chorály, když se 20. srpna roku 1983 opět objevil na letenském trávníku jejich idol. „Honza není člověk, Honza je bůh,“ hřmělo tehdy celým stadionem Janu Bergrovi na přivítanou. Po roční pauze, během níž si odseděl 35 dnů ve vazbě v ruzyňské věznici, podstoupil tříměsíční protialkoholní léčení u Apolináře a pak makal v panelárně v Prefě se v utkání s Nitrou znovu vracel na ligovou scénu. S trestem, který nad ním vynesl Městský soud v Praze. Čtrnáct měsíců s podmíněným odkladem na čtyři roky za hanobení republiky a jejího představitele Gustáva Husáka a další paragrafy k tomu.

Měl štěstí, že ještě zažil poslední slavná léta pražské Dukly. Nastupoval s Vízkem, Radou, Pelcem, Fialou či třeba Štambacherem, získal s nimi Československý pohár, zahrál si semifinále někdejšího Poháru vítězů. Měl ale i kus smůly, když ho rodiče ve čtrnácti dali na vojenské gymnázium. Zelený mundúr totiž nikdy nosit nechtěl, natož aby se stal lampasákem.