Očima Saši Mitrofanova

Současná vládní koalice čím dál otevřeněji ukazuje svou náchylnost ke zločinnému ruskému režimu. Jelikož tuto koalici tvoří vedle zcela vyprázdněných hlav především připodělaní politici, snaží se svou afinitu co nejvíce skrývat, aby to tolik neřvalo. Podstata však zůstává stejná jako na sousedním Slovensku, kde premiér Fico Rusko otevřeně propaguje.

Bezprostředním podnětem k napsání tohoto komentáře se stalo video. Zobrazuje setkání primátora ruského Soči s rodiči místního obyvatele zabitého ve válce, kterou Rusko vede proti Ukrajině.

V den výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa se na představitele státu, kteří pronášeli projevy před budovou Českého rozhlasu v Praze, pískalo. Přítomní také vyjadřovali své pocity buď provoláváním hanby zástupcům vládní koalice, nebo podpůrným skandováním v případě prezidenta republiky. Následně se ve veřejném prostoru rozvinula diskuse, zda toto chování občanů bylo správné.

Ve dnech 18. až 20. září letošního roku mají v Rusku proběhnout volby do dolní komory celostátního parlamentu, Státní dumy. Před týdnem jsem v této rubrice popisoval čachry kolem strany Jabloko. Nejdříve jí bylo povoleno zúčastnit se voleb. Pak se ukázalo, že pozice této strany, která nepodporuje Ukrajinu ve válce s Ruskem, přesto však žádá ukončení válečných operací na obou stranách, tedy i ze strany Ruska, získala nečekaný ohlas mezi voliči. Následně, jak se uvádí v ruských zdrojích, na přímý Putinův příkaz Nejvyšší soud RF straně Jabloko účast ve volbách zakázal.

Kassandra musela mít nervy z ocele. Když odmítla Apollónovu lásku, potrestal ji tím, že bude vždy přesně předpovídat budoucnost, ale nikdo jí nikdy neuvěří. A taky že ano.

V českých médiích se objevila zpráva, že ruský Nejvyšší soud zakázal účast v parlamentních volbách protiválečné politické straně Jabloko. Je to první případ, kdy ruské úřady nejdříve takovou účast povolily, aby pak povolení odvolaly.

Za nejvýraznějšího opozičního politika Češi nejčastěji považují prezidenta Petra Pavla, kterého za lídra opozice opakovaně označují vládní politici v čele s premiérem Andrejem Babišem. Paradoxně právě Babiš se umístil jako druhý nejvýraznější opoziční politik, i když je předsedou vlády.

Jako občané České republiky jsme si již dávno zvykli na volný pohyb směrem z Česka do zahraničí a na svobodný návrat. Už jen pamětníci mohou vyprávět o době, kdy komunistická moc neumožňovala volný pohyb do vybraných („kapitalistických“) zemí, vyšetřovala občany, kteří tam přece jen vyjeli a vrátili se, a emigranty trestala.

Příslušník biologického druhu homo sapiens, t. č. český ministr zahraničí, si zahrál na orientálního despotu nebo rovnou na Vladimira Putina. Odmítl přístup na oficiální tiskovou konferenci redaktorce Deníku N Zdislavě Pokorné. Zároveň se pustil do klasifikace médií, kdy objevil existenci médií alternativních.

Tuhle jsem se podíval na krátké agitační video, kde se vyprávělo, že Hitler je osvoboditel. Vedle toho bylo delší video, které ukazovalo, jak bezpečné je žití pod dozorem nacistické policie.

Není zatím jediný letošní průzkum volebních preferencí, v němž by s velkým náskokem nevedlo hnutí ANO. Hnutí rovná se Andrej Babiš. Má velmi pevné jádro obdivovatelů.

V poslední době se v západních médiích včetně českých objevily články, z jejichž obsahu vyplývá, že situace v Rusku má tak výrazné krizové rysy, že dochází ke slábnutí režimu a lze očekávat ukončení války s Ukrajinou a následné změny ruského politického systému.

Pocit, který přichází v posledních dnech dovolené, zná každý. Drtivé většině lidí, s výjimkou beznadějných workoholiků, se do práce nechce. Obzvlášť velkou smůlu mají ti, kteří neměli kliku sehnat zaměstnání, které by se jim líbilo. Jak se říká v divadelní hře Na dně: „Když je práce radost, život je krásný! Když je práce povinnost, život je otroctví!“

Ještě před čtrnácti dny znal Andreje Melničenka jen omezený okruh lidí v Rusku a úřady v EU a ve Švýcarsku. Zemi helvetského kříže, v níž trvale pobýval, byl totiž nucen opustit poté, co se ocitl pod sankcemi EU, které Švýcarsko převzalo.

V českém politickém životě je momentálně nejžhavějším tématem konflikt, který vyvolala vláda Andreje Babiše s prezidentem Petrem Pavlem, což vyústilo v kompetenční žalobu podanou hlavou státu k Ústavnímu soudu.

Slovník cizích slov vysvětluje, že okupace znamená „obsazení, zabrání obvykle cizího území; přivlastnění“.

„Tati, běž do války. To je dobré.“ Tato slova slyšela Veronika (jméno bylo redakcí z bezpečnostních důvodů změněno) a její manžel od své čtyřleté dcery po akci, která se konala v mateřské školce v předvečer 23. února, což je v Rusku Den obránce vlasti.

Mám před sebou dva texty blahopřání. Obě byla zaslána z Prahy cizím státníkům k jejich životnímu jubileu. Porovnávání je úžasným důkazem nesmrtelnosti některých vlastností.

„Dědkovi šplouchá na maják“. „Už mám po krk Volodi, vypínám přenos.“ „Náš největší geostratég si fakt myslí, že má něco pod kontrolou“. O kom to je a kdo to píše ve svých telegramových kanálech?

Andrej Babiš řekl, že s sebou nosí dvě jezulátka. Určitě ovládají Bibli. Bibli možná zná i Babiš. Pokud ji nezná, můžou mu jezulátka povědět na přeskáčku příběh Balaámovy oslice.

Kdo se zabývá ruským exilem, ví, že drtivá většina občanů Ruské federace, kteří prchli ze země před Putinovým režimem, žije v naději, že dříve nebo později, nejspíše po diktátorově pádu, se poměry zlepší, oni se vrátí a bude líp.

Před několika dny analytici mimo Česko, především z řad ruských exulantů, probírali, jak zareaguje Putin na kombinaci neúspěchů na ukrajinské frontě a nespokojenosti doma. Jako pravděpodobné byly zmíněny útoky dronů na území států NATO.

List Moskovskij komsomolec již mnoho let nemá nic společného s Komsomolem, což býval leninský komunistický svaz mládeže. V tomto smyslu je stejný jako další list Komsomolskaja pravda. Posledně jmenovaný je ovšem otevřeně propagandistickým nástrojem Putinova režimu, zatímco Moskovskij komsomolec je takzvaně systémově loajální. Nejde proti Kremlu, ale rovněž není jeho hlásnou troubou.

Putin nevyhrává válku proti Ukrajině. Sám sebe zahnal do kouta. Z dětství si nese vzpomínku na leningradskou krysu, kterou přitlačil ke zdi a ta se v zoufalství vrhla na něj. Analytici hádají, jakou podobu bude mít Putinův skok ve snaze zavraždit a zničit co nejvíce na závěrečné cestě.

Ruská opozice, kterou Vladimir Putin vytlačil do exilu, není jednotná, ale jednotlivé skupiny se pravidelně scházejí na svých jednáních. Na nedávném zasedání Ruského protiválečného výboru vystoupil někdejší oligarcha, později Putinův politický vězeň a nyní jedna z nejvýraznějších osobností exilu, Michail Chodorkovskij, s úkoly pro ruskou zahraniční opozici.

„Našli našli?“ ptal se asi s marnou nadějí v hlase správce prezidentského paláce v Santiago de Chile dne 4. dubna 2011 po ukončení tiskové konference svého nadřízeného s českou hlavou státu Václavem Klausem. „Nenašli…“ odpovídali asi zkroušeně správcovi podřízení.

Optikou dneška se všechno, co se týká Ruska, včetně ruské kultury, spojuje u většiny soudných lidí jen s negativními emocemi. Není divu, fašistické rysy současného ruského státu vyhřezlé mimo jiné v zvěrstvech na území Ukrajiny k tomu přímo svádějí, a chtít detailnější pohled po lidech, kteří se nikdy neměli potřebu Ruskem zabývat, by nebylo moudré.

Když byl Voloďa Putin mladý, měl legraci z prdění v autobusu. Pustil to a na nejbližší zastávce vystoupil. Cestující se pak děsně hádali mezi sebou, kdo že je to prase smradlavé. To byla panečku sranda!

Když prorusky naladění obyvatelé západních zemí popisují přednosti režimu v Ruské federaci, často uvádějí, že jde o pilíř mravnosti v porovnání se zkaženým Západem. Ruský list Komsomolskaja pravda zveřejnil před několika dny reportáž, která představu o mravnosti tamního života upřesňuje.

Člověk je sociální tvor. Je pro něj přirozené, když se necítí sám, a proto obvykle vyhledává společnost lidí, kteří jsou mu z nějakého důvodu bližší než ostatní. Co je ale ten důvod?

„Muž kolem padesáti let ve větrovce a čepici se nervózně prodírá ke vchodu do nádraží. Hlasitě а sprostě nadává a natáčí na mobil černý sloup dýmu, z něhož tu a tam šlehají plameny. Jeho řeč postrádá souvislost. Zdá se, že je prostě šokován tím, co se děje.“

Nepamatuji si sjezd lidovců, který by tolik zajímal aktivní demokratické voliče jako páteční a sobotní shromáždění KDU-ČSL v Ostravě. Důvod je nabíledni. V zemi vládne neonormalizační parta, kterou svobodně a demokraticky zvolili nedemokraté, a demokraté zoufale hledají politiky, kteří by tento stav změnili.

Co je „ruský Tchaj-wan“? Autorem termínu je někdejší šachový mistr světa a dlouholetý politik, který stojí v tvrdé opozici k režimu Vladimira Putina. Je to dávný exulant Garri Kasparov.

Ruský generálmajor Roman Děmurčijev patří k velitelům ruských okupantů na Ukrajině. Jako správný činitel Putinova režimu dodržuje tradiční ruské hodnoty, ve válce nezapomíná na manželku, která je doma v Rusku. Stalo se, že jejich korespondence byla objevena a zveřejněna. Vyplývá z ní, že generál je milý člověk, myslí na rodinu. Co jí vzkazuje?

Když Vladimir Putin zahájil válku proti Ukrajině, měl mezi domácími podporovateli i skupinu, která ho nikdy nepřijala za svého, ale chválila za to, že poslal ruské vojáky, aby dobývali další území. Během válečných roků dostala tato skupina označení vojenkoři, což je zkráceně vojenští korespondenti.

Až do nedělního večera hyzdily hladkou pokožku NATO a EU tři uhry. Ten nejtlustší a nejagresivnější byl ale v neděli večer vyoperován. Co vyroste na jeho místě, zatím nevíme. Faktem však je, že uhry zůstaly dva.

Málokdo ze současných ruských veřejných činitelů je tak výrazný jako Dmitrij Bykov. Wikipedie ho stručně charakterizuje jako spisovatele, básníka a publicistu, literárního kritika, rozhlasového a televizního moderátora, novináře, učitele literatury a filmového kritika. Dodává, že je politickým myslitelem a aktivistou, který se staví proti současnému ruskému vedení, zejména proti prezidentovi Vladimiru Putinovi.

V sobotu oslavil 90. narozeniny pan Zdeněk Svěrák. Tvořil a tvoří v mnoha žánrech, ale úcta a přízeň, kterou k němu chová obrovské množství Čechů, přece jen podle mě vyvěrá z toho, že ho vnímá jako moudrého učitele.

V moskevských ulicích se objevilo riziko výskytu moči doprovázeného příslušným pachem. Jaká je příčina? Přestaly fungovat pouliční záchodky. Proč? Protože byly závislé na internetovém připojení.

Andrej Babiš neměl v sobotu 21. března narozeniny ani svátek. Přesto měl důvod po 17. hodině bouchnout šampus a slavit. Právě mu totiž z pódia na pražské Letné oznámili, že nemá proč se bát nejbližší budoucnosti.

Představte si to překvapení, kdyby se jednoho dne Tomio Okamura probudil a začal psát na sociální sítě, že Andrej Babiš je prolhaný hochštapler a zloděj a že skutečným hrdinou naší doby je Volodymyr Zelenskyj. Přibližně stejný šok zažili ruští uživatelé internetu toto úterý, kdy z muže, doposud známého jako jeden z Putinových propagandistů, začaly padat tvrdé odsudky na adresu prezidenta.

V minulých dnech to bylo 27 let od vstupu České republiky do Severoatlantické aliance známé pod zkratkou NATO. Nemuselo se to stát, nebýt prezidentem republiky Václav Havel s jeho tehdejší autoritou na Západě.

Před 165 lety, v březnu 1861 zrušil ruský car Alexandr II. ve své říši nevolnictví. Mužici se už nemohli prodávat mezi statkáři, směli se ženit dle vlastního výběru, nemuseli se bát, že opilý nebo sadistický pán jejich rodinu rozdělí nebo utýrá k smrti. Byl to jediný okamžik v dějinách, kdy Rusko předstihlo Ameriku. Tamní otroctví se definitivně zrušilo o čtyři roky později.

Velvyslanec USA v Česku Nicholas Merrick minulý čtvrtek důrazně připomněl, že se Česká republika zavázala do deseti let vydávat na obranu pět procent HDP, z toho 3,5 procenta na základní obranu a 1,5 na mezioborové investice. Nejedná se podle něj o něco, co může být schváleno jednou vládou a druhou zrušeno. Předseda vlády Andrej Babiš přitom prohlásil, že Česko nenastupuje cestu k tomu, aby zmíněná procenta plnilo.

Druhého března byly nedožité 95. narozeniny Michaila Gorbačova. Kontroverzní politik, který chtěl vylepšit socialismus a přidat mu lidskou tvář, ale během svého působení pochopil, že to nejde, ale nesáhl k typicky ruským násilným metodám, aby zůstal u moci, je jednou z nejvýznamnějších postav 20. století.

Je to mýtus, ale ujal se tak, že se dostal do běžného jazyka. Pštros údajně před hrozícím nebezpečím schovává hlavu do písku. Jako že když sám kolem sebe nic nevidí, tak si myslí, že nikdo nevidí ani jeho.

Před sedmdesáti lety bylo na závěr 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu svoláno mimořádné zasedání. Přítomni směli být pouze delegáti sjezdu, pro všechny ostatní účastníky shromáždění byla schůze nepřístupná. První tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov šokoval nejdříve přítomné, pak celý svět.

Shromážděními, pochody a dalšími akcemi si lidé v Česku v sobotu připomněli čtvrté výročí ruské invaze na Ukrajinu. Vyjádřili tak solidaritu s napadenou zemí. S tím, že i Česká republika může být potenciálním cílem agresora.

Víme, že ukrajinské civilní obyvatelstvo ve svých bytech a domech v mnoha městech trpí zimou, neteče voda ani není elektřina. Víme, proč tomu tak je. Rusové chtějí genocidními útoky na energetickou síť Ukrajiny přinutit zemi ke kapitulaci. To se jim ovšem nedaří.

Když jsem byl ještě poměrně mladý, byl ministrem zahraničí Jiří Dienstbier. Když ho porovnám s tím, co je tam dnes, musím uvažovat o správnosti hypotézy, že svět se v prdel obrací. Hrubé? Ale jděte. Výstižné to je.