Patricie Ant

**PSYCHO | Hollywood a zločin** Film *Psycho* z roku 1960 patří k nejzásadnějším hororům filmové historie. Alfred Hitchcock v něm podle scénáře Josepha Stefana adaptoval román Roberta Blocha z roku 1959 a vytvořil postavu Normana Batese, kterou navždy proslavil Anthony Perkins. V tomto dílu série **Hollywood a zločin** se vracím nejen k samotnému filmu, ale i k jeho literárnímu a skutečnému pozadí. Podíváme se na případ Eda Geina, který Roberta Blocha inspiroval především představou zdánlivě obyčejného člověka skrývajícího děsivé tajemství. Norman Bates však není přímým portrétem Geina a *Psycho* není rekonstrukcí jeho zločinů. Významnou část věnuji také Anthonymu Perkinsovi, jeho dětství, smrti otce, komplikovanému vztahu s matkou Janet a paralelám, které se později hledaly mezi jeho vlastním životem a Normanem Batesem. Stejně tak se vracím k Alfredovi Hitchcockovi a jeho vztahu s matkou Emmou a odděluji doložené životopisné skutečnosti od pozdějších psychoanalytických interpretací. Dozvíte se také, jak vznikala slavná sprchová scéna, jakou roli sehráli Saul Bass, střihač George Tomasini a skladatel Bernard Herrmann, proč Hitchcock trval na tom, aby diváci přicházeli do kina před začátkem filmu, a jak *Psycho* změnilo podobu moderního hororu i způsob filmového vyprávění.

Láska k predátorovi zkoumá temnou psychologii vztahů, v nichž se přitažlivost k nebezpečnému muži mění v závislost, traumatickou vazbu nebo dokonce spolupachatelství. Díl sleduje, proč některé ženy věří, že právě ony dokážou změnit násilníka, vraha či manipulátora, a jak se iluze výjimečnosti může stát pastí. Na historických případech ukazuje, že krutost, která zpočátku působí jako síla a ochrana, se často obrací proti těm, kdo jí uvěřili.

Povídka Florence Flannery od Marjorie Bowen patří k nejtemnějším a nejznepokojivějším textům její tvorby. Na pozadí zdánlivě poklidného anglického venkova, nedaleko Londýna, rozehrává autorka příběh manželského soužití poznamenaného skrytou nenávistí, závislostí a morálním rozkladem.

Jestliže vás vysadí dráha o Štědrém dni na nádraží, možná vám přijde celkem dobrý nápad se romanticky vydat na místo určení pěšky a nečekat na povoz. To samé si myslel i John Murdoch, když se vydal na svátky ke svému příteli Blanchardovi. Nepřízeň počasí, únava a hlad mu do cesty postavily Hostinec U Splněného přání. Splní se Johnovi to, co si přál?

Lékárník John Proudie žije naprosto nudný nezajímavý život. Až do toho osudného večera, kdy u dveří jeho lékárny naléhavě zazvoní záhadný cizinec, který se ptá po doktorovi, který bydlí nad lékárnou.

Příběh "Velké lásky", který je tak moc podobný těm, které sledujeme na sociálních sítích v online světě, přitom se odehrál v předminulém století. Podstata této falše je stále stejná.

Brentova pošetilost aneb kdo chce víc, nemá nic.

Temně laděná gotická povídka „Dům U Makového pole“ od britské spisovatelky Marjorie Bowen je mistrovským příkladem psychologického hororu s prvky nadpřirozena. Příběh se vyznačuje tísnivou atmosférou, pečlivě budovaným napětím a jemně strašidelnými detaily, které čtenáře vtahují do děje a nutí ho zpochybňovat hranici mezi realitou a halucinací.

Povídka „Čínské jablko“ (v češtině často překládáno také jako Nefritové jablko) od Marjorie Bowen je temná psychologická studie lidské posedlosti, viny a skrytého zla, zasazená do atmosféry klamné elegance a zdánlivého klidu. Autorka s mistrovskou jemností rozehrává příběh, v němž drobný předmět – exotické, lákavé „čínské jablko“ – získává znepokojivý symbolický význam a stává se spouštěčem morálního i osudového pádu. Bowenová pracuje s napětím nikoli skrze otevřený děs, ale prostřednictvím pomalého, neodvratného prohlubování vnitřní tísně. Postavy se pohybují na hraně společenské korektnosti a osobního selhání; jejich motivace jsou zastřené, city potlačené a skutečné úmysly vyjevované jen v náznacích. Právě tato zdrženlivost činí povídku mimořádně působivou – hrůza zde nevychází z vnějších okolností, ale z lidské mysli a svědomí. „Čínské jablko“ je typickým příkladem autorčina stylu: kultivovaného, ironického a chladně přesného, s důrazem na psychologii postav a morální dilemata. Povídka osloví čtenáře gotické a psychologické prózy, kteří vyhledávají napětí budované atmosférou, nikoli prvoplánovým efektem, a kteří ocení temnou krásu příběhů, v nichž se zlo rodí tiše a nenápadně.

Pokud se nechcete zaplést s duchy, nepochybujte o jejich existenci.

TrasologieZe série Po stopách kriminalistických metod Trasologie patří mezi významné kriminalistické metody, které se zabývají zkoumáním stop vzniklých kontaktem osob, zvířat, nástrojů, dopravních prostředků nebo jiných objektů s okolním prostředím. V praxi může jít například o otisky obuvi, stopy pneumatik, vtisky nástrojů, poškození zámků, rýhy, promáčkliny nebo jiné mechanické stopy, které pachatel zanechá na místě činu. Tato část série Po stopách kriminalistických metod přibližuje, jak lze z často nenápadných stop vyčíst informace o pohybu, činnosti i možném nástroji či předmětu, který byl při činu použit. Téma ukazuje, že trasologická stopa není pouze „otisk v zemi“ nebo „šlápota v blátě“. Může nést důležité znaky o velikosti, tvaru, směru pohybu, opotřebení, individuálních poškozeních nebo způsobu použití konkrétního předmětu. Divák se seznámí s tím, jak kriminalisté tyto stopy vyhledávají, fotografují, zajišťují, odlévají, porovnávají a vyhodnocují. Současně bude představen význam trasologie při rekonstrukci událostí. Stopy obuvi mohou napovědět, kudy se pachatel pohyboval, zda běžel, stál nebo nesl těžký předmět. Stopy pneumatik mohou ukázat směr jízdy, typ dezénu nebo souvislost s konkrétním vozidlem. Stopy nástrojů zase mohou pomoci určit, jakým způsobem byl překonán zámek, dveře, okno nebo jiná překážka. Cílem dílu je ukázat, že i zdánlivě obyčejná stopa může mít značnou důkazní hodnotu. Trasologie připomíná, že každý kontakt zanechává určitou informaci — a že právě tyto tiché otisky činnosti mohou kriminalistům pomoci přiblížit se k průběhu události i k osobě pachatele.

Forenzní psychologie a profilováníZe série Po stopách kriminalistických metod Forenzní psychologie propojuje svět kriminalistiky, práva a lidského chování. Zabývá se psychologickými aspekty trestné činnosti, motivací pachatelů, věrohodností výpovědí, dopady zločinu na oběti i tím, jak může znalost psychiky pomoci při vyšetřování. Tato část série Po stopách kriminalistických metod přibližuje, jak psychologické poznatky pomáhají kriminalistům lépe porozumět jednání pachatele a zasadit jednotlivé stopy do širšího kontextu. Součástí tématu je také kriminalistické profilování, které se snaží na základě dostupných informací o činu, způsobu provedení, výběru oběti a chování pachatele odhadnout jeho možné charakteristiky. Divák se seznámí s tím, jak profilování pracuje s pravděpodobností, proč není neomylnou metodou a jak může sloužit spíše jako podpůrný nástroj než jako samostatný důkaz. Cílem dílu je ukázat, že forenzní psychologie není čtením myšlenek ani filmovou zkratkou, ale odbornou disciplínou založenou na analýze chování, zkušenostech, kontextu a opatrné interpretaci. V centru pozornosti stojí otázka, co může lidské jednání prozradit o pachateli — a kde naopak končí možnosti odborného odhadu.

Toxikologie je díl věnovaný oboru, který proměnil jed v laboratorně prokazatelný důkaz. Sleduje zrod forenzní toxikologie od časů, kdy otrava bývala jen podezřením, až po okamžik, kdy chemická analýza umožnila jed nejen odhalit, ale i přesvědčivě předložit soudu. V centru pozornosti stojí průkopníci oboru, vznik metod pro průkaz arsenu a další slavné případy, na nichž se ukázalo, že moderní kriminalistika nezačíná jen stopou na místě činu, ale i neviditelnou látkou ukrytou v lidském těle.

Starší muž žil sám v domě na plzeňských Slovanech. Když si sousedé během horkého léta všimli, že ho už delší dobu neviděli, přivolali policii a hasiče. Uvnitř domu byl nalezen mrtvý ve vaně, s tekoucí vodou a zapnutou karmou.

Plzeň na několik měsíců zneklidnila série útoků na ženy různého věku. Výpovědi obětí byly neúplné, některé ženy byly příliš otřesené a jiné si z pachatele pamatovaly jen útržky. Jeden detail se ale vracel opakovaně: výrazná vůně kolínské značky Krym. Vyšetřování dlouho stálo na nejistých popisech a opatrném spojování jednotlivých případů, dokud se pachatel nepokusil napadnout mladou dívku ve výtahu. Ta se mu dokázala ubránit, později ho náhodně poznala v obchodním domě a s mimořádnou duchapřítomností ho sledovala až do příjezdu policie.

Taylor Parker všem kolem sebe tvrdila, že čeká dítě. Příteli, rodině i známým ukazovala falešné ultrazvuky, nosila vycpané břicho a budovala iluzi dokonalé budoucnosti. Jenže Taylor ve skutečnosti těhotná být nemohla. Když se její lež začala hroutit, vybrala si skutečně těhotnou Reagan Simmons Hancock — mladou matku z Texasu — a případ se proměnil v jeden z nejděsivějších zločinů posledních let.

V tomto mrazivém díle se vracíme do 70. let komunistického Československa, kdy došlo k jednomu z nejšokujících zločinů v dějinách země. Olga Hepnarová – mladá, uzavřená žena s temným vnitřním světem – 10. července 1973 záměrně najela vypůjčeným nákladním vozem do skupiny lidí na pražské Strossmayerově náměstí. Osm z nich zemřelo. Kdo byla Olga Hepnarová? Jaký byl její život, myšlenky, motivy? Šlo o čin psychicky nemocné osoby, nebo chladně promyšlený útok na společnost, kterou nenáviděla? A proč právě ona se stala poslední ženou popravenou v Československu?

Případ, který i po desítkách let děsí svou brutalitou. Ladislav Hojer — sadistický sexuální vrah, který během 70. a 80. let spáchal sérii útoků na ženy a dívky, některé s tragickým koncem. V tomto dílu podcastu Vás provedu jeho temnou minulostí, způsobem, jakým si vybíral oběti, i tím, co vedlo k jeho dopadení. Z archivních materiálů, soudních spisů a výpovědí skládáme obraz muže, který zabíjel s chladnou krutostí — a přesto zůstával celé roky bez povšimnutí.

Povídky inspirované skutečnými případy z 50. až 90. let 20. století - jak je sepsali vyšetřovatelé, tiskoví mluvčí a novináři. Zachycení odpovídá době, kdy ke skutkům došlo, čemuž odpovídá i jazyk a případné geopolitické zatížení textu.

Rutinní výslech ve věznici na Borech se měl týkat podezření na opakované napadání jednoho z vězňů. Měla to být běžná práce: výpovědi, protokoly, psací stroj a návrat na služebnu. Jenže za vězeňskými dveřmi se i obyčejný pracovní den může během několika vteřin změnit v situaci, na kterou člověk nezapomene. Mezi výslechy, podivnými historkami odsouzených a černým humorem vězeňského prostředí se najednou ukáže, že nejdostupnější obrannou zbraní může být docela obyčejný psací stroj. Příběh je inspirován skutečnou událostí z vyšetřovatelské praxe. Jména a identifikační detaily byly změněny nebo vynechány.

Forenzní fotografie Ze série Po stopách kriminalistických metod Forenzní fotografie patří mezi základní pilíře kriminalistické dokumentace. Umožňuje zachytit místo činu, stopy, předměty i zranění v podobě, která může být později využita při vyšetřování, znaleckém zkoumání i soudním řízení. Tato část série Po stopách kriminalistických metod přibližuje, jak se z obyčejného fotografického záznamu stává přesný důkazní materiál, proč je důležitá věrnost zachycení skutečnosti a jakou roli hraje správná technika, měřítko, úhel pohledu či návaznost jednotlivých snímků.

Identifikační kresba v kriminalisticeZe série Po stopách kriminalistických metod Identifikační kresba je jednou z tradičních kriminalistických metod, která pomáhá vytvořit podobu neznámé osoby na základě výpovědi svědka, poškozeného nebo jiné osoby, která pachatele viděla. Využívá se zejména tehdy, kdy není k dispozici fotografie, kamerový záznam nebo jiný přímý obrazový materiál. Tato část série Po stopách kriminalistických metod přibližuje, jak vzniká portrét podezřelého, jakou roli hraje paměť svědka a proč je přesná komunikace mezi kriminalistou, kreslířem a vypovídající osobou zásadní. Téma ukazuje, že identifikační kresba není pouhým uměleckým ztvárněním obličeje, ale odborně vedeným postupem, který pracuje s jednotlivými znaky lidské tváře — tvarem hlavy, očí, nosu, úst, vlasů, vousů, výrazem, věkem či zvláštními znameními. Divák se seznámí s tím, jak může výsledná kresba pomoci při pátrání, zúžení okruhu podezřelých nebo vyvolání nových svědeckých poznatků. Současně bude představeno i omezení této metody. Lidská paměť není dokonalý záznam a výsledná podoba může být ovlivněna stresem, časovým odstupem, světelnými podmínkami i subjektivním vnímáním svědka. Identifikační kresba proto neslouží jako samostatný důkaz viny, ale jako podpůrný kriminalistický nástroj, který může významně nasměrovat vyšetřování. Cílem dílu je ukázat, jak se z útržků vzpomínek skládá obraz neznámého pachatele — a proč může dobře zpracovaná identifikační kresba sehrát důležitou roli při hledání osoby, jejíž tvář si někdo zapamatoval jen na okamžik.

Forenzní grafologie a analýza písmaZe série Po stopách kriminalistických metod Forenzní grafologie a analýza písma se zaměřují na zkoumání ručně psaných textů, podpisů a dalších písemných projevů, které mohou souviset s trestnou činností. V kriminalistické praxi pomáhají zejména při ověřování pravosti podpisů, určování autora anonymních dopisů, výhrůžných vzkazů, padělaných dokumentů nebo rukou psaných poznámek nalezených na místě činu. Tato část série Po stopách kriminalistických metod přibližuje, jak může písmo vypovídat o způsobu psaní konkrétní osoby a proč je důležité rozlišovat mezi odbornou analýzou rukopisu a populárními představami o „čtení osobnosti z písma“. Téma ukazuje, že kriminalistické zkoumání písma není založeno na dojmech, ale na porovnávání konkrétních znaků. Sleduje se tvar písmen, jejich sklon, velikost, tlak, plynulost, rozestupy, napojování tahů, rytmus psaní, způsob podpisu i zvláštní individuální návyky, které si pisatel často ani neuvědomuje. Divák se seznámí s tím, jak odborníci porovnávají sporný rukopis se srovnávacími vzorky a jak se hodnotí shody, rozdíly i možné pokusy o napodobení nebo záměrné pozměnění písma. Současně bude představeno i omezení této metody. Rukopis může být ovlivněn stresem, nemocí, věkem, psací pomůckou, podložkou, rychlostí psaní nebo snahou autora maskovat vlastní styl. Výsledky analýzy proto vyžadují opatrnou interpretaci a vždy se posuzují v souvislosti s dalšími důkazy a okolnostmi případu. Cílem dílu je ukázat, že písmo může být cennou stopou — nikoli proto, že by samo o sobě odhalovalo celou osobnost pisatele, ale proto, že v sobě nese soubor naučených pohybových návyků. Právě ty mohou kriminalistům pomoci určit, zda dokument skutečně napsala nebo podepsala konkrétní osoba.

Po stopách kriminalistických metod je podcast o okamžicích, kdy se z domněnky stala metoda a z intuice důkaz. V jednotlivých epizodách se vracíme k přelomovým případům, velkým průkopníkům i zrodu kriminalistických disciplín, které změnily vyšetřování navždy. Balistika, identifikační kresba, forenzní serologie, rentgenologie, rekonstrukce, entomologie i první detektivní sbory zde nevystupují jako suchá hesla z učebnice, ale jako živé příběhy lidí, zločinů a objevů, které formovaly moderní kriminalistiku. Pokud vás zajímá, jak vznikaly metody, bez nichž si dnešní vyšetřování už neumíme představit, poslouchejte podcast Po stopách kriminalistických metod.

Téma forenzní sérologie se zaměřuje na historický vývoj a kriminalistické využití biologických stop, především krve, semene, slin a dalších tělních tekutin, při identifikaci osob a rekonstrukci trestné činnosti. Text sleduje proměnu oboru od prvních pokusů rozlišit lidskou a zvířecí krev na přelomu 19. a 20. století, zejména prostřednictvím průlomové precipitační metody Paula Uhlenhutha.

Série Po stopách kriminalistických metod je koncipována jako edukativní a informativní autorský projekt, zaměřený na historický vývoj kriminalistických metod, jejich odborné pozadí a významné případy, které přispěly k jejich vzniku, ověření nebo širšímu uplatnění. Texty vycházejí z uvedených odborných, historických a popularizačně-naučných zdrojů, které slouží jako základ pro zpracování jednotlivých témat. Současně však odrážejí i osobní profesní zkušenost autorky, její orientaci v bezpečnostní a analytické oblasti a zkušenost s odbornou interpretací a popularizačním zprostředkováním kriminalistických témat.

Forenzní genetika změnila kriminalistiku jedním jediným případem. Vraždy dvou dospívajících dívek v anglickém Leicestershiru vedly k prvnímu využití DNA jako důkazu, který nejen usvědčil pachatele, ale zároveň očistil nevinného. Příběh Colina Pitchforka ukazuje okamžik, kdy se biologická stopa stala nositelem identity a kdy se vyšetřování definitivně opřelo o vědu. Tento díl sleduje vznik DNA profilování, první masový genetický screening v dějinách i etické otázky, které s sebou tato revoluce přinesla.

Forenzní entomologie je kriminalistický a soudnělékařský obor, který využívá poznatky o hmyzu a dalších členovcích při právním vyšetřování, především k odhadu doby smrti, ale také k posouzení, zda bylo tělo po smrti přemístěno, v jakém prostředí se rozkládalo a zda některé změny na těle vznikly zaživa, nebo až posmrtně.

Po stopách kriminalistických metod je podcast o okamžicích, kdy se z domněnky stala metoda a z intuice důkaz. V jednotlivých epizodách se vracíme k přelomovým případům, velkým průkopníkům i zrodu kriminalistických disciplín, které změnily vyšetřování navždy. Balistika, identifikační kresba, forenzní serologie, rentgenologie, rekonstrukce, entomologie i první detektivní sbory zde nevystupují jako suchá hesla z učebnice, ale jako živé příběhy lidí, zločinů a objevů, které formovaly moderní kriminalistiku. Pokud vás zajímá, jak vznikaly metody, bez nichž si dnešní vyšetřování už neumíme představit, poslouchejte podcast Po stopách kriminalistických metod.

Richard III. patří k nejvýraznějším případům evropských dějin, kdy se reálný panovník postupně proměnil v literární monstrum. V obecném povědomí je znám především jako křivý, hrbatý, jedovatě inteligentní uzurpátor, který se pro trůn nezastavil před ničím, nechal zavraždit své synovce v Toweru a nakonec padl jako poslední zlosyn starého středověku u Bosworthu. Tento obraz má několik vrstev

Vlad III. Dracula, rumunsky Vlad Drăculea, později zvaný Vlad Țepeș, tedy Vlad Naražeč či Napichovač, patří k těm historickým osobnostem, jejichž skutečný život byl překryt mimořádně silnou vrstvou politické propagandy, folkloru, romantické literatury a moderní populární kultury. Na rozdíl od hraběte Draculy z románu Brama Stokera nebyl Vlad upírem, transylvánským šlechticem v gotickém zámku ani démonickou bytostí.

Alžběta Báthoryová, uherská šlechtična z přelomu 16. a 17. století, patří k nejznámějším démonizovaným postavám evropských dějin. Do kolektivní paměti vstoupila jako „krvavá hraběnka“, údajná vražedkyně stovek dívek, která se měla koupat v jejich krvi, aby si uchovala mládí. Historické prameny však ukazují složitější obraz. Báthoryová byla příslušnicí mimořádně mocného rodu, vdovou po válečníkovi Ferenci Nádasdym a správkyní rozsáhlých statků v době politického napětí, náboženských konfliktů a tvrdých raně novověkých poměrů.