Pohřební průvodci

“Mám terminální diagnózu,” říká nám člověk v telefonu, který si chce sjednat pohřeb. Jenže jeho “diagnóza” jsou sebevražedné úmysly.Co dál? Policie, pobyt na psychiatrii, léky. A toho se mnozí bojí. Přitom dnešní psychiatrie už vůbec není to, co známe z Přeletu nad Kukaččím hnízdem.Proto jsme si do podcastu pozvali ředitele Národního ústavu duševního zdraví, prof. MUDr. Jiří Horáčka, Ph.D., FCMA.Podle něj je KAŽDÁ deprese dříve či později vyléčitelná. A proto jsou příběhy, které končí sebevraždou, tak extrémně smutné: protože víme, že lék existuje, jen potřebuje čas.Kritické je okno dvou týdnů od začátku braní antidepresiv: deprese totiž svého “hostitele” kryje tím, že mu bere energii k tomu, aby vůbec něco udělal. Antidepresiva mu tuto energii dodají: ale není to dostatek času vyléčit kořen deprese, onu “existencionální tíhu”.Jaký je vztah mezi ekonomickou situací a sebevraždami? A mají nějaké národy větší sklony k sebevraždám, třeba z důvodu geologické lokace?Je strach ze smrti starý jako lidstvo samo? V čem je životní styl “longevity” (dlouhověkost) vlastně naivní?Proč psychedelika fungují?S Olegem Vojtíškem rozmlouval Prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D., FCMA, ředitel Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), přednosta Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. LF UK a vedoucí Centra pokročilých studií mozku a vědomí NUDZDISCLAIMER: Podcast byl natáčen na podzim minulého roku – psilocybinem asistovaná psychoterapie je již od ledna tohoto roku legální.

“Když ještě dokážou vnímat ten okolní svět, tak v momentě, kdy vezmu do ruky stříkačku a otevřu vak s umělou výživou, abych to natáhla, už odvrací oči, aby to neviděli.”Taková je realita lidí, kteří dožívají upoutaní na lůžku, napojeni na hadičkách. Nevnímat, nebo snad i být v komatu, je možná ta lepší varianta. Někteří z nich, dokud mohou, se dokonce pokouší o sebevraždu: a rodina káže dokorům resuscitovat, i kdyby srdce začalo selhávat přirozeně.Proč? Protože je chce udržet naživu další jeden dva měsíce. Člověk musí v životě jen dvě věci: narodit se a umřít. “Zapomenout umřít” je asi ta nejhorší noční můra nás všech.Zdravotní sestra Veronika Effenbergerová zažila takových případů v domě seniorů nesčetně. Je to právě ona, kdo se jednou bude možná starat (nebo už stará) i o vaše rodiče. A sama se rodin ptá “proč mu nedovolíte umřít?”Co vede rodiny k udržování člověka na přístrojích, pokud už není šance na zotavení se a následný návrat k aktivnímu životu?Kde končí láska k druhému a začíná láska k sobě samému - ta “opičí”?Je smrt zdravá?O tom jsme se bavili se sestrou Veronikou Effenbergerovou v našem podcastu. Tohle si určitě nenechte ujít: ne vždy je možnost nakouknout za oponu toho, co se děje v domovech seniorů. Nehledě na to, že mnozí se bojí vůbec projít jeho dveřmi.

Jak jsme se dostali od vyhrožování uškvařením po kremační velmoc? Před sto padesáti lety se u nás pohřbívalo jenom do země. A všichni brojili proti kremaci.Dnes u nás probíhá přes 80 % pohřbů žehem. A všichni brojí proti lidskému kompostování, neboli teramaci. Kdo ví, jak to bude vypadat za sto let?Znáte ale příběh toho, kdo u nás tu kremaci vůbec prosadil? Vojta Náprstek nebyl jenom jeden z prvních feministů (založil Americký klub dam, ve kterém prosazoval vzdělání pro ženy), ale také jeden z prvních Čechů, kteří se přes odpor církve i společnosti nechali zpopelnit.Za jeho rozhodnutím stála věda: bylo to prý hygieničtější, úspornější, čistější – v době, kdy se hroby regulérně vykrádaly a mrtvá těla prodávala mladým medikům na zaučování. My jsme se (nejen) o něm bavili s Pavlou Hubáčkovou z Náprstkova muzea v našem podcastu a pokud také chcete vědět, jak jsme se dostali od výhružek o uškvařených kulkách po většinové pohřbívání žehem, poslechněte si nás! No a určitě nezapomeňte zavítat do Náprstkova muzea teď v dubnu, kdy opět vystavují jeho urnu (dle jeho přání)!

My provázíme umírající před smrtí a pozůstalé po smrti. Ale aby někdo provázel umírající (tedy, již umřelé) i po smrti, to jsme slyšeli poprvé.Josef Šťastný se věnuje právě tomu: jeho ideologie spočívá v tibetském buddhismu. Ve velmi zjednodušené terminologii najde duši zemřelého v tzv. bardu (takový mezistav mezi smrtí a znovuzrozením) a pomůže jí najít tu správnou cestu.Cílem je, aby se, dle jeho vlastních slov, “o pár procent zlepšilo budoucí směřování zemřelého”. Protože, nezapomínejme, buddhismus věří v reinkarnaci (znovuzrození) duše. Znamená to, že se narodí do bohatší rodiny? Nebo, že nebude reinkarnován do zvířete?Pro mnohé z nás, co kdy sledovali kočku nebo psa, by možná naopak příští život v kůži zvířete byl spokojenější..A můžeme vůbec pomoci těm, kteří za života udělali strašlivé zlo? Atentátníkovi z vysoké školy, třeba? Zaslouží si jejich duše “spásy” – nebo, jak říká Josef Šťastný, “zabalení do světla”?Máme rok 2026, který v numerologii odpovídá jedničce: roku nových začátků, předcházel mu rok plný změn a konců. Posmrtné doprovázení obdobně začíná už před smrtí: ve změně života, životních priorit, zahloubání se do sebe. To, co je po smrti, je pak pouze pokračování již načaté cesty, na které vás může doprovodit.Podcast pro všechny, které zajímá, co je čeká po smrti: jestli opravdu nic, Bůh nebo Josef Šťastný!

Jaká vůně se vám vybaví, když se řekne domov? 🏡A jaká se vám vybaví, když myslíte na jaro, na moře, na prázdniny u babičky, na maminčin koláč? 🥧🧴Napadlo vás, že některé z nich už možná nikdy v životě neucítíte? Kdyby existovala možnost, chtěli byste se do těch momentů vrátit?A co kdybyste ještě před smrtí mohli?🎙️ Do našeho podcastu přijala pozvání Ludmila Kotalíková, aromaterapeutka a zakladatelka Aromadoteků!🎙️🌿 Aromaterapie v paliativní péči není o „hezké vůni“.Je o paměti, emocích, bezpečí, o návratech domů – i kdyby jen v mysli.Když už umírající nemá slova, ale stále cítí.. 🤲💭 Jak pomocí vůně a doteku umírajícímu ulehčit?🌿 Kde vůbec s aromaterapií v paliativě začít?🥀Jaké oleje použít pro zklidnění, pro lepší spánek či naopak povzbuzení, ale i zahřátí, zchlazení, při refluxu, zácpě a suchých ústech?Rozebírá Ludmila Kotalíková a Oleg Vojtíšek.

„Na pohřbu naší maminky pan farář kázal o nějaký kurvě.“ Aneb, nejen o tom, zda humor patří do pohřebních kázaní jsme se bavili s bývalým evangelickým farářem a páterem Jaroslavem Pecharem. Je pohřeb pro zesnulé nebo pro pozůstalé? Máme jej dělat tak, jak by se to nebožtíkovi líbilo? Nebo tak, aby to pomohlo pozůstalým? Nebo má to být více o Bohu a naději na život věčný? Mnozí z nás si představují, že když smuteční projev „rozbrečí i chlapy,“ tak je to ukázka nejvyššího možného obdivu. Ale… co kdyby vám odlehčil? Co kdyby se vám po něm ulevilo, co kdyby vás zbavil viny, nebo rozradostněl? Je cílem pohřbu se složit a rozbrečet ze smrti, nebo oslavit život? Co na páter Pechar? (Spoiler: na jeho pohřbech lidé vyprávějí historky, hraje se na kytaru a pokračuje se dlouho po bohoslužbě!)„Smrt je nepřítel, který vyhrává bitvy, ale nikdy nevyhraje válku.“Kde hledat naději, když umírám? A když nejsem zrovna věřící?Co je po smrti páter Pechar nedokáže zodpovědět a nedokáže to zodpovědět žádná církev, ale ví, co tam není: není tam tma a prázdnota, protože je tam podaná ruka. To je ona největší naděje, kterou církev po smrti nabízí. A stejně jako zesnulým podává ruku dle církve Bůh, pozůstalým ji podávají faráři jako páter Pechar. A ne svěcenou vodou, ani kouzelným proutkem. Ale slovem a příběhy. A občas zapnutým telefonem v jednu ráno. Tak si jeho příběhy a vtipy poslechněte v našem podcastu na Spotify.„V nebi se budeme divit třem věcem: kdo tam je, kdo tam není, a jak jsme se tam do háje dostali my.“

“Pojďme měnit realitu lidem, kteří mají vážnou nemoc a kteří truchlí; aby pro ně byla snesitelnější” – to je vize Jiřího Krejčího z Pallia.Před deseti lety se u nás paliativou takřka nikdo nezabýval. A za dalších deset let budeme mít třeba i systém, který se o potřeby umírajících skutečně zajímá a reaguje na ně.A to i právě díky Pallium: organizaci, která pomáhá odborníkům z paliativní péče. Chce ji měnit k lepšímu. Aby kvalitní paliativní péče byla standard, ne štěstí při výběru.Jak ale na to?V nemocničních paliativních týmech třeba neexistuje nikdo, kdo by se věnoval čistě pozůstalým: všichni se o to nějakým způsobem snaží, ale je to nad rámec jejich vlastní specializace a většinou i časové dotace.Policejní interventi nesmí doporučovat placenou pomoc – poradce pro pozůstalé, terapeuta a podobně. Řada lidí tak ani neví, že pro ně nějaká pomoc existuje.Jedno z řešení je nalézt způsob, jak pomoc při truchlení platit ze státních peněz. Dalším je třeba zapojit laiky, kteří by pro pozůstalé vytvářeli svépomocné skupiny.Jak mohou truchlící pomoci ostatním?Ví vůbec lidé, co při umírání mohou chtít?A dokážeme pacientům v paliativní péči a jejich pozůstalým skutečně pomáhat?Tento díl našeho podcastu je tentokrát zajímavý hlavně pro odborníky. Tak schválně – kolik máme posluchačů z oblasti paliativní péče? Náš Oleg Vojtíšek s Jiřím Krejčím z Pallia na Spotify!

Ohlušující ticho po smrti člověka.A teď nemyslíme, když najednou doma zůstanete sami. Ale ticho, které přijde pokradmu: když po smrti blízkého dostáváte spousty zpráv, spousty pozornosti, otázek a lásky... a pak to najednou.. vyšumí.Najednou se okolí rozhodlo, že je na čase jít dál. Ale vy tam ještě nejste.Klára Brázdová se jako psychoterapeutka věnuje často pozůstalým a naše i její práce toho mají spoustu společného!My jako pohřební služba často zvažujeme, kolik toho máme dělat za klienty: z pozice služby chceme dodat maximum. Jenomže truchlení je velmi specifická věc. Je potřeba lidi směrovat, aby se do truchlení pustili sami - třeba i přípravou pohřbu. A podobné je to i v terapii.Klára říká, že se jí líbí, že my s pozůstalými vedeme dialog. Dialog o tom, co a jak chtějí. Co je vůbec možné. Dialog o zesnulém, co by si přál, co si přejí oni. O tom se s nimi lidé často bojí mluvit. Truchlící lidé jsou plně kompetentní a neměli bychom se k nim chovat jako k dětem.Proč není dobré řídit se “odbornými” stádii truchlení?V čem jsou si podobné truchlení a bloudění lesem?A proč je fajn po pohřbu odjet do Nepálu?Oleg se v našem podcastu bavil o truchlení s psychoterapeutkou Klárou Brázdovou a pokud se vás to týká, tak si to určitě budete chtít poslechnout!

“Já už nechci žít, nech mě umřít…” Řekl vám tohle někdy umírající? Má nárok na to v poklidu zemřít? Dokážete na to odpovědět? Nejspíše ne. A mnozí lékaři nejspíše také ne.Právní systém zdravotnictví v oblasti umírání velmi zaostává: dlouhou dobu byl budován tak, aby chránil lékaře a podpořil je v případě, že se dopustí nezakonného jednání. Barbora Steinlauf jako zdravotnická advokátka jde ale opačným směrem – chrání práva umírajících a snaží se šířt osvětu o tom, na co má člověk během umírání nárok.Pokud nedokážete odpovědět na tyto otázky, určitě byste si měli pustit podcast, který natočil náš Oleg s Barborou Steinlauf:Jak postupovat, když mi někdo umírá v nemocnici, a mám pocit, že se k němu nechovají dobře? A co když pojmu podezření, že zemřel chybou nemocnice?Stačí jako informovaný souhlas skutečně jen podepsaný papír?Když odmítnete lékařskou péči, přicházíte tím zároveň o paliativní péči?A vůbec.. jak je na tom eutanázie (usmrcení na žádost) v kontextu českého práva?

Sebevražda je rakovina duše. Jak fungují sebevražedné myšlenky?Mění se s věkem: čím mladší člověk je, tím je ohroženější – lidé si během života osvojí jiné techniky, jak problémy zvládat.Mění se s pohlavím: páchají ji více muži, ženy se zase naopak častěji sebepoškozují (celosvětově na jednu sebevraždu ženy připadají 3 až 4 sebevraždy mužů).Šíří se jako nákaza: pokud v jedné třídě dojde k sebevraždě, je to rizikový faktor pro všechny spolužáky.Okolí to může zhoršit, stačí třeba říci “To mi nemůžeš udělat,”.13 000 sebevražd za jeden rok – zhruba 4 úmrtí denně. Taková jsou data za rok 2022. Březen a duben jsou nejrizikovější.Že je to teď těmi počítači? Ale vůbec ne. Počty od 50. a 60. let naopak stabilně klesají. Teprve od roku 2019 se začínají opět zvedat. Proč?Příčina nikdy není jedna: covid, černé vyhlídky do budoucna, sociální sítě, dlouhé čekačky na psychology, návykové látky, dokonce genetická predispozice.Co dělat, když s vám někdo svěří s úmyslem spáchat sebevraždu?Vyhodí vás psycholog?Lze nějak vyvinit rodinu?Stigma tématu sebevražd jsme rozkrývali společně se Sašou Kasalem a Roksanou Táborskou z Národního ústavu duševního zdraví v našem podcastu.Omlouváme se všem za nižší srozumitelnost mužských hlasů. Originální nahrávka byla silně poškozena a to, co slyšíte, je výsledkem pracné rekonstrukce.

My jsme si také (skromně) zafilozofovali a cvičili smrt v novém podcastu. V období Vánoc nás často trápí samota: podle některých filozofů je ale samota luxus moderní doby. Proč? Protože je to možnost nežít podle ostatních. Konat autenticky za sebe, bez ohledu na přání rodiny či společnosti. “Jít si za svou pravdou.” Ale pozor, neplést s osamocením: to je naopak dopad toho, že jsme se vymanili z rodových vazeb. Ostatně, Georg Simmel pravil: teprve moderní člověk začíná umírat – právě proto, že si uvědomuje svou individualitu a konečnost. Nevnímá se jako pouhé pokračování rodu. Podle Hegela to může být nakonec právě pohřeb, který nás navrátí zpět do komunity. A pakliže ho neučiníme, škodíme sami sobě: vlastní komunitu, vlastní začlenění tím totiž narušíme. No a v neposlední řadě: pro filozofii bylo vždy zajímavé, že člověk pouze “neselhává” jako ostatní zvířata, ale nějakým způsobem se o to selhání stará. Často říkáme, že s něčím bojujeme – s lidmi nebo nemocemi. Ale my jdeme ještě dál. Bereme si z toho ponaučení, napravujeme minulé chyby. Ubližujeme si, ale zároveň si odpouštíme a obohacujeme se. Rosteme z konfliktů a ty rodinné jsou věc, která nás “spoluutváří” a pojí všechny. A o Vánocích je to viditelné víc než kdy jindy. Proto, pokud se tyto vánoční svátky chcete na chvíli usebrat, upokojit, zapřemýšlet a odběhnout od roztěkanosti dnešní doby, Tereza Matějčková doporučuje filozofii. A začít můžete naším podcastem právě s Terezou!

Kryštůfek měl jasnou diagnózu: DIPG. Nádor mozku. V kmeni. 100% smrtnost. O příběhu maminky Terezy a jejího syna Kryštůfka jsme velmi dlouho přemýšleli, protože v nás zanechal hluboké pocity obdivu a dojetí. Když o něm Oleg od Terezy slyšel poprvé nad šálkem kávy, řekl si, že takový příběh je potřeba sdílet. Protože je to příběh o velmi statečném chlapečkovi a dvou rodičích, kteří si spolu prošli peklem, ale vyšli na jeho druhém konci. Kryštůfkovi byly jen čtyři, když mu ochrnula půlka těla. Pak přišla diagnóza, ozařování, krátké zlepšení a rychlý propad. Maminka Tereza a tatínek Dan mu celou dobu stáli po boku a až do poslední chvíle ho drželi za ručičku, než jim odjel černou dodávkou Hyundai – do které by, jak v ten vypjatý moment vtipkoval Dan, nikdy sám nenastoupil, protože tu značku neměl rád. Co jiného jim zbývalo po proplakaných nocích než hrstka humoru? Příběh jako ten jejich totiž může pomoct. Jak Tereze, tak ale i vám, kteří si podobnou situací procházíte. Nebo někdo z vašeho okolí. Nebo jen, abyste se zamysleli, jestli ona ta hádka s manželem o neumytém nádobí byla fakt tak strašná. Může se vztah “spravit” smrtí dítěte? Jak s dítětem mluvit o jeho vlastní smrti? A pomůže zákaz pláče? U silných příběhů, jako je tento, se těžko radí, co dělat a nedělat. A ani to úplně nechceme. Cítíme, že jsme tady pouze prostředníci, skrz které může Tereza sdílet, čím vším si prošla, a přece to zvládla, aby se to snad dostalo k těm, kteří to potřebují slyšet.

💀Že v Mexiku na Día de Muertos oslavují smrt?💀 Je to fascinace smrtí, kdy si neustále každý rok připomínáme staré rány? ❌Ale vůbec ne. Naopak: u nás nejsme schopni o smrti kamaráda pořádně mluvit ani po roce. Zastrčíme fotky do alb, uzamkneme vzpomínky, vyházíme oblečení. A nedejbože, aby nás jejich duchové někdy přišly strašit. V Mexiku naopak pro zesnulé přichystají oltář. Na hrob jim přinesou jejich oblíbené věci a pochutiny. Cukrovými lebkami je lákají zpět k sobě, aby s nimi slavili, aby viděli, že na ně nezapomněli.  Už dlouho mluvíme o tom, že by se na hřbitovy měl vrátit život. 🪅A v Mexiku to velmi dobře umějí! 🪅 🧡Zdobí hroby barevnými květinami. 🧡Během oslav svátku mrtvých jsou na hřbitovech stánky s tacos. 🧡Hrají mariachis. 🧡A rodiny tam přespávají.  Srovnejme to s českými dušičkami🥀 – dokážete si představit, že byste tento rok nešli jenom položit květinu na hrob, ale místo toho uvařili oblíbené jídlo zesnulého a šli si s ním na hřbitov popovídat? Pustili muziku a tančili? Zavzpomínali s dalšími, kteří tam přijdou? Asi ne. Ale můžete třeba sezvat rodinu a společně si zesnulé připomenout. Ať už na dušičky, nebo mimo – a ať už s naší pomocí, nebo sami. Truchlení je u nás nemoc, kterou je potřeba léčit a která má jasně stanovený konec. V Mexiku nikdo neočekává, že pohřbem truchlení končí a vše je jako předtím, naopak se k němu každý rok vrací, přirozeně, jak to má v životě být. K tomu si i my tady myslíme, že jsme vynalezli svépomocné skupiny – třeba pro oběti autonehod. Přitom v Mexiku mají celonárodně určené dny pro různé konkrétní smrti: a lidé tak mohou sdílet své zkušenosti s lidmi se stejným osudem. 🇲🇽 🇲🇽 Vůbec, o Mexiku toho jde říci spousta. A my jsme si právě o něm povídali v podcastu s naší kolegyní Petrou Ponocnou a pokud vás to taky zajímá, nalaďte nás na Spotify. 🇲🇽

Jak funguje péče o rodiče po smrti dítěte? Tento podcast s Alenou Peremskou začíná tím, co se za posledních 10 let změnilo. A změnilo se naštěstí všechno. Bylo normální, že o tématu úmrtí miminek se nemluví, je to tabu, děti se neukazují rodičům, nepojmenovávají se, nepohřbívají se. Má se na "to" rychle zapomenout. Tak jak se to má dělat správně? Pojďme popořádku. Jak oznamovat v nemocnici špatné zprávy? Není lepší mlčet? Protože když nic neřeknu, tak přece nic nezkazím. Není. Když nevíte jak, choďte do toho osobně, lidsky, za sebe. Není chyba ani plakat, naopak, pokud budete plakat, je to vlastně možná to největší, co té rodině můžete dát. Jak zachovat, nebo dokonce vytvořit vzpomínku na dítě? Udělejte si společnou fotku (vážně, máme s tím nejlepší zkušenosti). Řekněte si o memorybox. V něm udělejte otisky nožiček, plyšáka… Víme z praxe, že rodinu to netraumatizuje. Jak se rozloučit? Nejdříve v nemocnici: Nemocnice vám má umožnit se s tělíčkem v soukromí rozloučit. Můžete jen obléci, zaopatřit…ale můžete to udělat i později v pohřební službě. A potom udělat pohřeb, obřad. Vypustit dítě, rozloučit se. Pomůže to velmi naší psychice, ale i duši dítěte. A pokud nám to pomůže, můžeme dítě i pokřtít - myslíme, že není důležité, zda ten křest platí, ale pokud nám to pomůže, Pán to chápe. Co pak dělat s dítětem? Kam jej uložit? Rodiče často volí kremaci, a pak si urnu nechají doma, aby bylo dítě stále s nimi. To je v pořádku (jen ji nenechávejte v ložnici). Po čase je však dobré urnu uložit někam dál, na definitivní místo. Můžete udělat "sekundární pohřeb" - uložit popel dítěte na hřbitově, na zahradě, rozptýlit jej třeba na louce, nebo do moře. Podcast končí velmi osobně - až dojímavě - takže se opravdu vyplatí poslouchat až do konce.

Je jen málo věcí tak strašných a srdcervoucích, jako smrt dítěte. Svět se najednou smrskne a točí se jen kolem toho jednoho človíčka. Co se ale děje těm, kteří si tím musí projít a dál “normálně” žít spolu? 👽 Jsou skutečně muži z Marsu a ženy z Venuše? A co stejnopohlavní páry? ❓Když se míjíte v prožívání zármutku, je jediným řešením od sebe odejít? ☘️Je lepší medikace, bylinky, nebo terapie a existuje vůbec správná odpověď?  ➡️Na to všechno a mnohem více nám odpověděla Zdenka Volavá, zástupkyně spolku Dlouhá cesta, která si sama prošla smrtí svého 21letého syna.  „Kdyby mi to někdo pustil deset let předtím nebo pět let předtím, tak bych řekla: to vůbec nejsem já, takhle se nikdy chovat nebudu, takhle jsem se nikdy nechovala. Ale po té ztrátě jsem se tak chovala a vlastně jsem sama sebe nepoznala. Takže mám pocit, že třeba můj muž si musel na moje nový já zvykat daleko víc než já na jeho.“

Kateřina studovala dějiny umění a hřbitovy jsou plné umění. Umění v jeho originálním umístění, v přirozeném prostoru, ne v galerii podle kurátorského záměru. V krásném prostoru, v přírodě, v tichu, v souladu s přírodou i městem kolem. Ale dnes už se funerální plastiky téměř nedělají. Co dělat, aby se vrátily? A může příprava sochy na hrob pomoci zprocesovat smrt blízkého? Měli jsme přece několik klientů, kteří sami vyráběli rakev, a jim to pomohlo. Vyráběli jsme s dětmi urny z LEGO. A když už jsme u dětí, tak vidíme jako velký problém, že nikdy nebyly na pohřbu, ani neviděly nikoho mrtvého - a tam někde začíná celospolečenské vytěsnění smrti. Tak co kdybychom jim pomáhali seznámit se se smrtí tím, že je budeme brát na hřbitov? Třeba v hodině dějepisu: Ať vidí Boženu Němcovou a Nerudu a Čapky a Dvořáka se Smetanou na Vyšehradském hřbitově. A s nimi i vše další. Zní to přirozeně a dokonce i levně. Takže jsme při natáčení podcastu vymysleli projekt "Děti na hřbitov". Každopádně, přijďte na prohlídku hřbitova s Kateřinou, termíny najdete v její Facebookové skupině "Všem tafofilům", nebo na stránkách Hrbitovy.cz.

Já už nemám slov, pojďte na hřbitov! A dejte nám vědět, co vám na něm vadí? ...říká Filip Ditrich, bývalý architekt Pražských hřbitovů a dlouholetý znalec a milovník funerálií. Nebo, co by tam mělo být, abyste se se tam cítili dobře? Abyste tam začali chodit? ...dodává naše kolegyně Eva Valešová. V Praze je odhadem 90% pohřbů bez obřadu. Všechny tradice byly přerušeny komunistickými obřadními síněmi. Jak je obnovit? Nebo jak vytvořit nové tradice, novou pietu? Musíme pietě umožnit, aby vůbec vznikla. Ale jak? Změnit hřbitov? Pro lidi, kteří už tam chodí, to může být bolestivé překvapení. Nabídnout přidanou hodnotu? Třeba kavárnu? Živou hudbu? Grilovací místo? Dětské hřiště? Třeba tady za rohem, v Mnichově, je školka včleněná přímo do hřbitova. Ale to proti vám budou stát nejen senioři, ale třeba všichni "správní lidé", kteří nás chrání před budoucností. Možná bychom tím ale dostali na hřbitov ty, kteří tam nikdy nechodí. Důležité upozornění: Tento podcast jsme točili v době, kdy byl Filip Ditrich architektem pražských hřbitovů a Martin Červený ředitelem Hřbitovů a pohřebních služeb hlavního města Prahy. Dnes už tam ani jeden z nich nepůsobí.

Klára Svobodová je renesanční osobnost a trojnásobná máma, ale: její první dcera Žofka zemřela před narozením. Jaké to bylo v porodnici? Jak reagovalo její okolí? Jaký to mělo vliv na Klářin partnerský život? Jak prožívala další porody? Jak mluví o Žofce se svými dalšími dětmi? A pomohlo jí, že to tom napsala knihu Těhotnej Buddha?

Jak překlenout propast mezi tradičním krematoriem a návratem zesnulých do náruče přírody? Adam a jeho spolek Poslední stopa usilují o změnu zákona, aby se otevřela cesta pro šetrnější metody pohřbívání. Mohou být lidské ostatky výborným hnojivem? Pohnojili byste si jimi zahrádku?

Otevřeně o tématech, o kterých jiní ve společnosti ani nešeptají. Pohřební šéf a vizionář mluví o úctě k zesnulým, srovnává je se spícími, kteří 'jen nejsou při vědomí'. Jeho provokativní otázky vyzývají k zamyšlení nad běžnými pohřebními praktikami. Jsme připraveni změnit náš přístup?