Večerní show

Zatímco sestavování celého našeho žebříčku provázely celkem velké diskuze, na prvním místě jsme se shodli docela snadno. Album Straka v hrsti má totiž všechno, co má dokonalé album mít a ještě něco navíc. Historie téhle desky je poměrně komplikovaná – album bylo nahráno už v roce 1982, ale protože skupina byla následně na několik let zakázána komunistickým režimem, oficiálně vyšlo až v roce 1988. Album se mezitím ale šířilo mezi lidmi na nelegálních kopiích a stalo se tak naprostým kultem mnohem dřív, než regulérně vyšlo. I když Pražský výběr byl původně čistě jazz-rockový projekt Michaela Kocába, na začátku osmdesátých let vznikla jeho nová legendární sestava, kdy Kocába doplnili kytarista Michal Pavlíček, basista Vilém Čok a bubeník Jiří Hrubeš. Všichni byli fantastičtí muzikanti a to jim umožňovalo se naprosto neotřele a invenčně „zmocnit“ tehdy moderních žánrů,  jako byla nová vlna nebo punk rock a vytvořit svůj vlastní originální styl.  Výsledkem bylo album Straka v hrsti, které je doslova napěchováno silnými muzikantskými nápady, od začátku do konce fantasticky šlape a má skvělý zvuk. A i když texty jsou často v nesmyslné „svahilštině“, případně jsou to lehce bizarní hříčky z pera Františka Ringa Čecha, deska má silnou a semknutou atmosféru, která s naprostou stejnou intenzitou funguje i dnes, víc jak čtyřicet let od jejího vzniku.    

Debut PSH byl ve své době v rámci tuzemské scény velkou revolucí a dnes už patří mezi klasiku, nejen v rámci hiphopového žánru. Sice nešlo o vyloženě první rapovou desku v ČR (jasně, Chaozz vydávali alba dřív), ale byla to první dospělá rapová deska, první deska, která byla naprosto autentická a kvalitativně nezpochybnitelná. Ačkoliv byli PSH aktivní už od roku 1993, první regulérní album neuspěchali a dobře udělali. Inteligentní a na svou dobu absolutně fresh produkce DJe Wiche a skvělé texty, které nemají slabší momenty, odzbrojují svou upřímností a není v nich  absolutně nic trapného. PSH se podařilo natočit generační manifest lidí, co dospívali na konci devadesátých let a podařilo se jim s ním oslovit i posluchače mimo hiphopovou scénu. Jasně, s odstupem může jejich tehdejší „mír a láska postoj“ působit trochu naivně, ale tak to tehdy v českém rapu opravdu bylo a je vlastně strašně sympatické, že na desce není ani náznak machismu, sexismu nebo násilí.  

Album, které nejen proslavilo kapelu samotnou, ale zároveň předběhlo svou dobu. Tata Bojs se na své druhé řadové desce povedlo propojit hned několik hudebních světů dohromady – alternativu s popem a taneční hudbu s rockem. Prostě namíchali všechno, co jim přišlo pod ruku, ale výsledek není vůbec zmatený, naopak působí přirozeně a stále svěže. Deska obsahuje několik opravdu hitů, na druhou stranu ale i řadu ostrých pasáží a dokonce dojde i na citaci Bedřicha Smetany. V neposlední řadě deska vyčnívá z české produkce specifickými texty se spoustou slovních hříček i druhých plánů, stejně jako precizním a přitom odvážným zvukem, díky kterému se etabloval do té doby neznámý producent Dušan Neuwerth. Tata Bojs dokázali zkombinovat perfekcionismus s nadhledem a Futuretro právem nechybí v žádném relevantním přehledu významných tuzemských nahrávek. 

Tři sestry patří k těm kapelám, které na sebe svou debutovou deskou upletly bič. I když fungují úspěšně dodnes, jejich první deska zůstane už navždy nepřekonatelná. I v tomto případě je kvalita nahrávky daná tím, že obsahuje sebraný materiál z delší doby, kdy nešlo desky vydávat, a tak všechny písničky vznikly velmi přirozeně a bez jakýchkoliv tlaků. Kouzlo Kovárny je v tom, že bez příkras a naprosto trefně vystihla tuzemskou hospodskou kulturu. Frontman a hlavní textař Fanánek pomocí příběhů o postavičkách z Braníka zachytil život po putykách tak bravurně, že těm písničkám rozuměli a milovali je jak nic neřešící učni, tak intelektuálové z vysokých škol. Album má na rozdíl od pozdější tvorby Sester velmi silnou a naprosto autentickou atmosféru s až melancholicko-existenciálním nádechem.   

Na své čtvrté desce Homo Fonkianz se J.A.R. konečně našli. První album, které natočili v dnešní desetičlenné sestavě, přináší ten fascinující mix dokonalého muzikantství a zběsile nekompromisních, byť jazykově vždy zajímavých textů Oty Klempíře a Michaela Viktoříka. Na desce dostává hodně prostoru i Dan Bárta a J.A.R. jsou díky tomu  mnohem písničkovější než v minulosti. Roman Holý jako producent a hlavní autor hudby pak drží tu svéráznou partu pohromadě svou soustředěnou produkcí a typickým skladatelským rukopisem. Celá nahrávka naprosto suverénně šlape, dodnes zní až nečekaně svěže a je základním kamenem dnešního v podstatě už legendárního statusu kapely.   

Třetí album naší největší porevoluční kapely je po právu považováno za jejich nejlepší desku. Album produkoval Ivan Král, který od tehdy poněkud rozevlátých rockerů požadoval „americký přístup“ a tedy přísnou disciplínu a možná právě proto se podařilo nahrát tak sevřené album, které nemá slabá místa. I když se Lucie stala u nás absolutním mainstreamem, je skvělé, že kvůli tomu muzikanti nemuseli dělat žádné kompromisy. Naopak - Černý kočky… jsou zvukově i textově nejtvrdší deska v diskografii kapely a to i přesto, že nejslavnější singly z alba jsou paradoxně pomalé skladby jako L’aura nebo Sen. Lucie měla vždy svůj nezaměnitelný autorský rukopis a obrovské charisma, dokázali napsat rádiové hity, které přežijí asi už navěky, ale jejich hudba v sobě měla zároveň i názor a sympatickou drzost.   

Zatímco u některých kapel bylo složité vybrat do našeho žebříčku jen jednu desku, u Mňágy a Žďorp byla volba naprosto jasná. To rozhodně neznamená, že by od svého debutu už nic dobrého nenatočili, ale jen první deska Made In Valmez má dodnes opravdu kultovní status. Tím, že materiál na album vznikal v průběhu osmdesátých let, kdy kapela těžko mohla vydávat oficiální nahrávky, bylo z čeho vybírat a na desku se dostaly samé silné skladby, u nichž nálepka „valašských The Smiths“ není vůbec mimo. Frontman a výhradní  textař Petr Fiala geniálně shrnul pocity svojí generace a je až magické, že i když dnes je úplně jiná doba, je v nich něco existenciálně univerzálního, co oslovuje pořád nové a nové ročníky. 

Hostem Expres FM byl tentokráte Tomáš Konůpka známý jako Ikon. V těchto dnech mu vychází sólové album, které pokřtí 9. listopadu. Nejen o jeho vzniku si popovídal s Vladem z Večerní show.  IKON, vlastním jménem Tomáš Konůpka, je český zpěvák, hudebník, skladatel a hudební producent. Jako bubeník byl stálým hostem a producentem ve skupině Mydy, s níž vystupoval například na festivalech Glastonbury nebo Sziget. V minulosti s Janem Pospíšilem tvořil základ formace Android Asteroid. Vystudoval Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Byl žákem profesora Miloše Veselého. Po studiích založil rap-soulovou skupinu Navigators. Její první singl Happy byl nasazen v denní rotaci MTV Europe. Z jeho právě vydaného sólového alba vyšly zatím tři singly doprovázené videoklipy – Waiting, Night a Love. 

Jediné studiové album skupiny Flamengo, které natočila ve své nejsilnější sestavě s Vladimírem Mišíkem za mikrofonem, je obecně považováno za jedno z nejlepších tuzemských rockových alb historie. Nahrávka měla na svou dobu fantastický zvuk, byla postavena na naprosto precizním muzikantství, žánrově se pohybovala někde mezi jazz rockem a psychedelií a v kontextu ponurých sedmdesátých let zněla velice svobodně. Deska držela krok s tím, co se tehdy dělo v zahraničí a Flamengo navíc dokázali, že taková hudba funguje i s českými texty. Ostatně o ty se postaral ten nejpovolanější – Josef Kainar, jeden z naprostých klasiků české poezie, který se ale bohužel vydání desky už nedožil. 

Kapela Oceán byla v kontextu domácí scény velkými inovátory a průkopníky. Legendární je samozřejmě i jejich debut Dávná zem, ale druhá deska Pyramida snů je zvukově i skladatelsky ještě o kousek dál. Vlastně člověk při jejím poslechu žasne, jak moc dobře a aktuálně zní víc jak třicet let od vydání.  Kapela byla v době vydání alba na vrcholu, a i když na rozdíl od debutu vznikalo pouhý rok, obtiskla se do něj euforie z úspěchu první desky. Oceán byl obrovským fenoménem devadesátých let, kolem kapely vznikla de facto vlastní subkultura a bylo kolem něj spoustu emocí, ale hudba to přežila a Pyramida snů patří jednoznačně mezi nejlepší desky domácí pop music.

Přiznáváme bez mučení, že se nám do naší padesátky nepodařilo vtěsnat všechny nahrávky z domácího folku a country, které by si to zasloužily, ale tahle deska tu být prostě musela. Je to totiž naprosto dokonalý debut, který je bez přehánění narvaný hity, z nichž většina už dávno zlidověla. Wabi Daněk se na rozdíl od některých svých kolegů vyhýbal romantickému patosu, jeho skladby jsou civilní a absolutně ze života. Díky tomu působí naprosto nadčasově, fungují spolehlivě dodnes a milují je i lidé, které byste na „čundr“ nevyhnali ani plamenometem.   

Zatímco prví deska Moniky Načevy, kterou produkoval Michal Pavlíček, byla rocková, na té druhé udělala charismatická zpěvačka zásadní otočku. Postavila novou kapelu mladých muzikantů, jako producenta oslovila Honzu Muchowa a vzniklo tak jediné skutečně trip-hopové album v tuzemských dějinách. Ta deska je stejně působivá jako Portishead, a navíc v češtině. Krásné a hluboké texty napsal Jáchym Topol a Načeva se s nimi dokázala sžít způsobem, z něhož se dodnes tají dech. Celé album má neuvěřitelně omamnou a vtahující atmosféru a i po těch letech zní pořád skvěle. 

Na své druhé sólové desce se Vladimír Mišík vydal od spíše folkového debutu k rockově plnokrevnému soundu. Sekundovala mu k tomu skvělá doprovodná kapela Etc...plná prvoligových muzikantů a výsledkem byla ve své době a v kontextu tuzemské scény velice progresivní nahrávka. I přes řadu aranžérských vychytávek je základem ale pořád Mišíkův charismatický vokál a silné texty, včetně těch od básníků Josefa Kainara a Václava Hraběte. Album navíc obsahuje legendární baladu Variace na renesanční téma, což je z debat jedna z nejsilnějších skladeb české hudební historie. 

Z dnešního pohledu je vlastně nepochopitelné, proč tak dlouho trvalo, než se pardubická Vypsaná fixa dočkala zaslouženého respektu. Vždyť třeba první ceny Anděl se dočkali až letos, po devětadvaceti (!) letech existence! Diskografie kapely je vzácně vyrovnaná, nelze jasně říct, která z jejich deseti desek je skutečně ta nejlepší. Ale my jsme nakonec vybrali jejich debut Brutální všechno, protože na něm definovali všechno to, proč je tahle kapela tak charismatická. Totální energie, talent na kytarové hitovky s velkými refrény a hlavně Márdiho fantasticky fantaskní a naprosto originální texty. V nich se to hemží fiktivními postavičkami a haldou literárních a popkulturních odkazů, ale zároveň jsou v nich ryzí emoce, které i po tolika letech dokáží oslovovat nové a nové generace. 

Neexistuje mnoho desek, které by svým významem přerostly hudební scénu a staly se de facto součástí národní historie. Pro debut písničkáře Karla Kryla to ale platí stoprocentně. Album, které bylo krátce po vydání zakázáno (kusy, které se nestihly prodat, byly údajně na dvoře vydavatelství rozřezány cirkulárkou), zachycuje nejsilněji atmosféru konce šedesátých let, kdy nádech svobody utnuly ruské tanky. Slavná titulní píseň je přímou reakci na okupaci a stala se symbolem té ponuré doby, ovšem album je plné i dalších silných a slavných skladeb jako je Anděl, Salome, Král a klaun nebo Morituri te salutant. Kryl byl samozřejmě skvělý textař s vlastní nekompromisní poetikou, ale měl i talent pro silné melodie a celou desku v pohodě utáhne bez aranžérských okras pouze se svým hlasem a akustickou kytarou.    

Ostravští Buty jsou další z těch několika málo tuzemských kapel, které si prostě s nikým jiným nespletete. Svérázná skupina samorostů kolem Radka Pastrňáka, kterým se i přes totálně nehvězdnou image podařilo stát v devadesátých letech mainstreamem, což z dnešního pohledu působí skoro jako zázrak. Úspěch Buty byl ale zcela zasloužený a my ze jejich vyrovnané diskografie vybíráme průlomové druhé album Ppoommaalluu, které později vyšlo i v rozšířeném vydání se soundtrackem k filmu Jízda, v němž hrál Radek Pastrňák jednu z hlavních rolí. Hudba Buty, to je naprosto specifická směs bravurního muzikantství, kompozičně dokonalých písniček a odzbrojující poťouchlosti v textech, kdy si nikdy nemůžete být úplně jistí, jestli to autoři berou vážně nebo si z vás dělají legraci. 

Debutová deska kapely Olympic je naprostou klasikou naší hudební scény a to už jen  proto, že to byla historicky první tuzemská rocková deska s originálními, tedy nikoliv převzatými songy. Olympic byl tehdy logicky jakousi českou odpovědí na Beatles, ale i přes zjevnou inspiraci dokázalo hlavní autorské duo Petr Janda/Pavel Chrastina napsat na desku spoustu skvělých písní, z nichž ty nejslavnější jako energická Želva, baladická Snad jsem to zavinil já nebo jemně potrhlý Dědečkův duch přežily dodnes. Členové Olympicu byli navíc tehdy už skvěle vyhraní a vznikla na svou dobu velice svěží nahrávka, která suverénně držela krok s tím, co se dělo venku.     

Debut Monkey Business je po všech stránkách nabušená nahrávka. Jsou tu v podstatě samé hity, jsou tu skvělé muzikantské výkony a spousta invenčních nápadů, je v tom nadhled i hvězdní hosté v podobě Freda Wesleyho (dechař od James Browna) a Davida Williamse (kytarista od Michaela Jacksona a Madonny). Monkey Business přišli na scénu naprosto suverénně, měli jasnou vizi, kterou se jim podařilo dotáhnout. A výsledkem je tahle uvolněná, energická a pozitivní deska, která nemá slabé místo.   

Pokud máme z vyrovnané diskografie kultovní jesenické kapely Priessnitz vybrat jen jednu nahrávku, bude to právě jejich druhá deska Nebel, na které svou sudetskou poetiku dotáhli k dokonalosti. Deska má vtahující atmosféru, dokonalé texty Jaromíra Švejdíka a skvělé kytarové riffy Petra Kružíka, a i po třiceti letech zní naprosto autenticky a nadčasově. Mimochodem - je až fascinující, jak moc tu Priessnitz připomínají zahraniční kytarové kapely jako Interpol nebo Editors, které ovšem v době vzniku téhle desky ještě neexistovaly.

Jakou hudbu rád poslouchá a co si myslí o hudebnících? Koho by na rozhovor nepozval? A jaké má koníčky? Poslechněte si v dnešní epizodě Večerní show. Čestmír se narodil v Táboře a podobně jako husité brzy přitáhl do Prahy. Studoval práva a mediální studia. Minulý čas nedokonavý je použitý záměrně. V médiích pracuje přes 10 let. Začínal na ČT24 jako redaktor a později editor zpráv ČT24. Spolupracoval jako koeditor na přípravě Událostí, komentářů s týmem Martina Veselovského a Daniely Drtinové. S nimi se později znovu setkal v DVTV, kde se jako dramaturg a editor podílel například na Novinářskou cenou ověnčeném rozhovoru s Martinem Konvičkou a stovkách dalších.  Z DVTV odešel rozjet rozhovorový pořad pro Czech News Center. Nakonec se dostal do Reflexu, na kterém vyrůstal a který ho do jisté míry formoval. Baví ho lidé a jejich příběhy, politici víc než politika. Baví ho přirozená diskuze a posouvání vlastních hranic. Zásadní roli v jeho životě hraje hudba. A tetování. Hrdinou je pro něj Bojack Horseman, ideální kulisou Boards of Canada a dunivé techno.

Tahle deska byla v rámci české scény naprosté zjevení. Historicky první tuzemská drumandbassová nahrávka a to navíc v době, kdy to byl ještě pořád nový žánr i ve světe. Vždyť ve stejný rok jako Ohmophonica vyšla například deska New Forms Roniho Size a jeho projektu Reprazent, která je považována za jeden ze stavebních kamenů žánru. Byla to pionýrská doba, členové Ohm Square se učili dělat elektroniku za pochodu, ale možná proto zní to album i dnes velmi svěže a svobodně. Třešničkou na dortu pak byly vokály původem britské zpěvačky Charlie One, která k hutným basům a zašmodrchaným beatům dodala nádherné melodie.  

I když někdo může mít Midi Lidi za poněkud legrační a dadaistickou kapelu, jejich hudba je ve skutečnosti mnohem hlubší, než by se zpovzdálí mohlo zdát. Asi nejlépe to dokazuje jejich čtvrtá deska Give Masterpiece a Chance!, která je vlastně až terapeutickým návodem, jak se popasovat s životním vyhořením. Že někdy stačí jen zastavit, zhluboka se nadechnout a jít se projít do přírody, nebo jak říká sama kapela, „udělat si čas na život“. Takhle napsané to možná vyznívá banálně, ale Midi Lidi tohle téma zpracovali naprosto neodolatelně. Kromě textů stojí za pozornost i hudba, kapela velmi poučeně a invenčně mixuje různé vlivy a výsledek zní jako něco mezi Kraftwerk, The Cure, Mekym Žbirkou a Brontosaury. 

Oficiální debutové album téhle legendární kapely včele s Filipem Topolem zachycuje vše, proč byli Psí vojáci (nejen) v kontextu tuzemské scény tak výjimeční.  Kromě nezaměnitelného hudebního rukopisu s dominantním klavírem to bylo hlavně jejich ryzí opravdovostí. Hráli takovou hudbu, jaký žili život, bylo to absolutně autentické, rozervané a často až na dřeň. Filip Topol se díky svému charismatu stal ikonou české alternativní scény už za svého života, ale jeho koketování se sebedestrukcí ho bohužel nakonec dohnalo, když zemřel v pouhých osmačtyřiceti letech.   

V roce 2000 byl Dan Bárta už velkou hvězdou, měl za sebou úspěšnou rockovou a muzikálovou kariéru, zářil i v populárních J.A.R.. Přesto jakoby teprve s debutem jeho projektu Illustratosphere opravdu dokázal, jak velkou osobností v rámci tuzemské scény je. Společně se svými spoluhráči z J.A.R. Miroslavem Chyškou, Filipem Jelínkem a Robertem Balzarem plus jazzmany Stanislavem Máchou a Jiřím Slavíčkem natočil nečekanou nahrávku, která dala základ jeho následující kariéře. Naprosto přirozená kombinace jazzu a popu, bravurní pěvecké i muzikantské výkony, ale zároveň silné písničky, které si můžete broukat. K tomu všemu pak hravě poetické texty se specifickou atmosférou, v nichž se Dan Bárta představil i jako originální textař.  

I když v poslední době obestírá Jarka Nohavicu bohužel řada kontroverzí, nic to nemění na tom, že patří historicky k nejvýraznějším jménům tuzemské hudby a to nejen proto, že řada jeho písní už dávno zlidověla. Album Divné století obsahuje mnoho slavných a textařsky brilantních skladeb, ale zároveň se sympaticky nedrží jen čistě folku, produkce Víta Sázavského z Nerezu zde Nohavicovu tvorbu posunula často až někam k Leonardu Cohenovi. Na otázky Radka Honce z Večerní show odpovídal Vít Sázavský, hudební producent alba 

Debutová deska Marty Kubišové z roku 1969 představovala ve své době vrchol československého popu. I když i zde bylo tradičně několik coververzí (včetně Hey Jude od Beatles), album přineslo řadu nadčasových hitů, kterým vévodil zpěvaččin charismatický a sexy alt. I bez ohledu na ponuré historické konsekvence, kvůli kterým nahrávka brzy putovala do trezoru, aby o dvacet let později díky sametové revoluci zažila druhou vlnu popularity, je to skvělá deska, která dokazuje, že i čistá pop music může mít duši. 

Michal Maroši se narodil roku 1978. O dvacet let později vyhrál Evropský šampionát v Dual Slalomu a od té doby se vypracoval na jednu z nejdůležitějších postav globální MTB scény. 

Kariéra Lenky Dusilové je v mnohém fascinující. Nikdy nezůstala dlouho na jednom místě, je neustále na muzikantské cestě do neznáma a postupně vyzrála v jednu z nejcharismatičtějších osobností na české hudební scéně. Silných nahrávek je v její diskografii hned několik, ale právě Baromantika představuje jakýsi přelom, kdy Lenka opustila tradiční formy a vydala se do víru větších hudebních experimentů. Zároveň ale tahle deska i přes veškerá zvuková a aranžérská dobrodružství obsahuje opravdu skvělé a silné písničky.   

Album, které změnilo český hip hop. V době před Supercrooo se měli na scéně všichni rádi, chodili spolu malovat na zdi a v pospolité atmosféře kouřili jointy, pak přišli Hugo Toxxx a James Cole a začali šířit nenávist. Ve své době deska vyvolala svými explicitními texty plnými urážek a oslavami perverzního sexu naprostý šok, z dnešního odstupu je jasné, že v tom byla i velká dávka nadhledu a černého humoru, sama kapela o desce mluví jako o „komiksu“. Nahrávka kromě ostrých textů ale přinesla i velké osvěžení díky technicky perfektní rapové dikci a také tehdy zcela novému zvuku, který byl postaven na hutném elektronickém minimalismu.   

Vltava patří k těm několika domácím kapelám, které si s nikým jiným nespletete, protože rukopis frontmana Roberta Nebřenského je naprosto specifický. Vltava si vytvořila jedinečný styl, postavený na hráčském umění, přirozeném kombinování žánrů a jen zdánlivě dadaistických a do posledního detailu promyšlených textech. Ve své stylové všežravosti zašli nejdál právě na svém třetím albu Marx Engels Beatles, které je i jejich nejúspěšnější nahrávkou. 

Debut Tomáše Dvořáka aka Floexe je pojmenovaný podle kouzelníka, v jehož klobouku bydlí Bob a Bobek a ta nahrávka má opravdu takřka pohádkovou Atmosféru.  Elektronika se tu proplétá s akustickými nástroji včele s netradičním klarinetem a někdy až naivně roztomilé melodie se misí s propracovanou hudební strukturou. Floex vytvořil originální a osobitou nahrávku, která patří k těm nejvýraznějším v rámci tuzemské elektronické scény, ale měla právem úspěch i v zahraničí. Splňuje totiž ten nejzásadnější předpoklad – žádná jiná deska nezní jako Pocustone. 

Pravděpodobně jediná kapela, která vznikla ve tři ráno na baru, ale nakonec doopravdy začala hrát. Wyfe momentálně pracují na novém materiálu, který vyjde na podzim tohoto roku a který je i tématem tohoto rozhovoru.  Posluchači Expres FM dostali šanci poslechnout si exkluzivní premiéru nového singlu. V rozhovoru došlo i na rozjíždějící se koncertní sezónu, fotbal nebo pana prezidenta.  

Zuzana Navarová byla velkou a originální osobností, a když v pouhých pětačtyřiceti letech podlehla rakovině, byla to pro českou hudební scénu obrovská ztráta. Je těžké z její bohaté diskografie – ať už s legendární skupinou Nerez nebo z pozdější sólové tvorby s mezinárodní doprovodnou kapelou Koa – vybrat jen jednu desku, ale zřejmě nejrespektovanější je album Barvy všecky, za nějž získala i cenu Anděl. Křehké a přitom nesmírně barevné album, v němž se přirozeně mísí různé jazyky i styly, ale díky charismatu Zuzany Navarové drží skvěle pohromadě a působí neuvěřitelně nadčasově. 

Když vyšlo druhé album  Lži, sex a prachy od kapely Wanastowi Vjecy, bylo jasné, že už to nelze brát jen jako vedlejší „sranda projekt“ poloviny kapely Lucie. Protože tahle deska dodnes patří k tomu nejlepšímu, co se na české pop-rockové scéně urodilo. Stylová pestrost, často odvážné aranže, sympatická oprsklost v textech a hlavně naprosto suverénní songwriting – viz neslavnější skladba Sbírka zvadlejch růží, která je sice za ta léta poněkud ohraná ze zacykleného tuzemského éteru, ale objektivně řečeno je kompozičně v podstatě dokonalá. 

Funkový buldozer J.A.R. vydává novinku Jezus Kristus Neexistus? Jejich předák Roman Holý ve Večerním show pohovořil o jejím vzniku, sbírce Andělů i přivýdělku na důchod.   

Pro tuzemskou elektronickou scénu nepostradatelné duo Ohm Square vydává po devíti letech novou nahrávku /0, kterou ve středu večer pokřtí v pražském klubu Fuchs2. Vlado s Radkem u této příležitosti vyzpovídali jednu polovinu projektu, a sice Honzu Čechtického aka Jana 2. Česká hudební skupina OHM SQUARE byla založená v roce 1996. Zpočátku pětičlenný projekt se v průběhu let změnil na dvoučlenný, tvoří jej hudebník Jan2 a zpěvačka Charlie One. I jejich hudba se posunula o organického drum’n’bassu, trip hopu či breakbeatu ke komplexnější elektronice. Ohm Square se vyznačují nejen svou hudební kvalitou, ale také svým originálním vizuálním stylem, který se promítá jak v jejich hudebních videích, tak v živých vystoupeních. Skupina má na kontě mnoho koncertů v České republice i v zahraničí, a to včetně vystoupení na prestižních hudebních festivalech. V roce 2023 Ohm Square přicházejí se svým šestým studiovým albem s názvem /0. Nové album se nese v duchu alternativní elektroniky s intimními vokály. Jak tvůrci sami uvádí, „jedná se spíše o hořkou čokoládu z klasických bobů, než o sladkou cukrovinku.“  

Debut do té doby zcela neznámé kapely z Krnova přistál na českou hudební scénu jako nečekaná kometa z vesmíru. Do všech detailů propracovaná nahrávka, stylově vycházející z tehdy populární folktroniky, ale přitom naprosto svébytná. Bratři Orffové si vytvořili svůj vlastní svět, v textech používali dokonce vlastní originální slova jako telesfaces nebo glór. Je to vlastně koncepční deska o chlapíkovi, co se jmenuje Serža Vantóš a žije ve fiktivním futuristickém městě Bingriwingri. Celá nahrávka je velice intimní, vtahující a jedním slovem kouzelná.

Ačkoliv šlo už o jejich čtvrtou desku, teprve s ní přišel na domácí scéně velký průlom. Bylo to trochu paradoxní, protože v té době už Sunshine pravidelně koncertovali v zahraničí, což pak stvořilo klišé o „nejznámější české kapele, kterou v Česku nikdo nezná“. Pravda je, že album Moonshower And Razorblades se natáčelo v Los Angeles pod záštitou labelu Custard, který vlastní Linda Perry z 4 None Blondes. Na desce hostuje legendární Tricky a nahrávka dodnes působí po všech stránkách velmi „nečesky“. Shodou smolných okolností ale nakonec nevyšla celosvětově, jak bylo původně v plánu, ale pouze v Česku a Japonsku. Přesto dodnes zůstává skvělou nahrávkou, která má energii, sebevědomí, výborný zvuk i charisma a to v míře, která byla do té doby na domácí kytarové scéně nevídaná.   

České ragby potřebuje vaši pomoc. Poslední roky makáme na tom, abychom byli schopni obstát v nejvyšších evropských soutěžích. Chceme tento tvrdý a férový sport posouvat dál, protože nám dal do života nejen odolnost, ale i týmovost, respekt a disciplínu. Více o projektu - https://www.hithit.com/cs/project/11873/nenech-slozit-ragby 

Nádherná deska, na které se spojily dvě výrazné osobnosti tzv. brněnské alternativy – zpěvačka a houslistka Iva Bittová a zpěvák a kytarista z kapely Dunaj Vladimír Václavek. Jemné akustické písničky, které mají často zvláštní formu, ale jsou srozumitelné, citlivé a nadčasové. Důležitou součástí originálního dvojalba je i dívčí sbor Lelky nebo jazzový kontrabasista Jaromír Honzák.  Album pak zcela zaslouženě zvítězilo v anketě hudebních publicistů o nejlepší desku prvních třiceti let vydavatelství Indies.   

Aneta Tejralová patří mezi zkušené členky české reprezentace, za sebou má vydařené angažmá v Rusku a momentálně působí v dresu Boston Pride. S Vladem a Radkem probrala své působení v reprezentaci i ruském týmu. 

S dnešním odstupem už je kapela Chaozz braná jako jeden z regulérních základních kamenů tuzemského hip hopu, v době jejich největší slávy v devadesátých letech se na ně ale hodně lidí koukalo skrz prsty. Přitom jejich šéf Deph aka Kato byl vždycky extrémně talentovaný textař i beatmaker. Svůj zasloužený kredit získal vlastně až po rozpadu Chaozzu, s vydáním této debutové desky svého nového projektu Prago Union. I když Prago na Chaozz vlastně v mnohém navazovali, album HDP odráželo fakt, že Kato už byl přeci jen starší a zkušenější. Hudba byla pestřejší a zajímavější, ale hlavní kouzlo nahrávky spočívalo v textech, kdy konečně všem došlo, že málokdo umí s češtinou pracovat tak skvěle a neotřele jako právě Kato.   

Sympatický mladík s tváří kluka a vášní pro fotbal na sebe vůbec poprvé výrazně upozornil na přelomu let 2020 a 2021, když se svým debutovým singlem Gone bodoval v rozhlasových hitparádách. Úspěch Gone mu následně vynesl nominaci na Objev roku2021 v cenách Evropy 2 i zařazení mezi 50 nadějí české hudby dle renomovaného hudebního magazínu Headliner a začalo být zřejmé, že jméno RODAN je dobré si zapamatovat.Svůj velký potenciál a talent sotva dvacetiletý hudebník, který získával první ostruhy pouličním buskingem, potvrdil v polovině roku 2022 albovým debutem Glasses Off v produkci Jana Čechtického (Ohm Square).

Umakart je příležitostně existující „superskupina“ včele s Jaromírem Švejdíkem (Priessnitz), Dušanem Neuwerthem (Tata Bojs) a Janem P. Muchowem (The Ecstasy Of St. Theresa). Jejich druhá a zatím poslední deska přináší kromě invenčního a skvěle zprodukovaného alternativního popu především skvělé texty, které naprosto výstižně zachycují nástrahy současného moderního života.  Jsou do té míry „ze života“, až je z toho člověku úzko. Autor většiny textů Jaromír Švejdík (dva pak napsal básník Jan Těsnohlídek) desku popisuje jako „panelákovou“: "Sídliště, herny, divný týpci, divný lásky. A mezi tím vlci, co čekaj na každou tvoji slabost a chybu, aby tě mohli roztrhat na kusy.“     

Jaká je nejslavnější česká kapela v zahraničí? Jedním z nejvážnějších adeptů je kultovní blackmetalová parta Master’s Hammer kolem frontmana Františka Štorma. Jejich debutové album Rituál je považováno ze jednu ze stěžejních nahrávek světové blackmetalové scény a vlastně vůbec nevadí, že je v češtině - naopak jí to pro zahraniční metalové fanoušky dodává exotičnost. V roce 1994 pak deska vyšla dokonce celosvětově. Rituál je deska s uhrančivou atmosférou a i když se to na ní jen hemží peklem, satanem, pentagramy a krví, je to v tom cítit i sympatická dávka nadhledu, že to celé není bráno zase tak úplně vážně.   

Dvaatřicátý ročník cen České hudební akademie – Anděl Coca-Cola 2022 se uskuteční v sobotu 15. dubna v prostorách pražského Výstaviště. Předávání, kterým provede herec Kryštof Bartoš, doprovodí řada speciálních hudebních čísel. Živě vystoupí Richard Müller, 7krát3, Lenny, Vypsaná Fixa, Prago Union, 58G a další. Přímý přenos odvysílá od 21:20 ČT1 a YouTube kanál Cen Anděl. O tom, co diváky čeká a jak probíhají přípravy,  ve Večerní show pohovořila organizátorka Lucie Hájková. 

Vlado s Radkem tentokrát ve Večerní show vyzpovídali mladou a talentovanou zpěvačku Teu Sofii. Probrali klasickou hudbu, první hudební krůčky, studium, nový materiál i koncertní plány.  Tea Sofia je česká zpěvačka a skladatelka se srbsko-litevskými kořeny. V roce 2018 rozvířila místní popovou scénu svým hitem Pretend (přes 75 000 poslechů na Spotify) a následně také prvním EP Unwind. Před třemi lety vydala album STANI, na kterém spolupracovala s producentem Bojanem Bojićem. Poprvé zpívá nejen v angličtině, ale také ve své rodné srbštině. Mezi současnou mladou tvorbou Tea Sofia vyniká především svým osobitým a silným hlasem, nesporným skladatelským talentem a texty, jež jsou autentickou výpovědí generace Z.

Přelomová deska v diskografii kladenské skupiny, která z nich udělala jedny z největších hvězd na současné české alternativní scéně. Ačkoliv Zrní vycházejí původně z folku, na této nahrávce se pustili do velkého zvukového dobrodružství, které jim ve finále přineslo přirovnání ke světovým velikánům alternativního rocku jako Radiohead nebo Arcade Fire. Deska má svoji osobitou poetiku a atmosféru lemovanou tématem konce světa, překvapuje odvážnými aranžemi, ale zároveň jsou to opravdu silné a dobře napsané písničky. 

I když projekt WWW včele s Ondřejem Anděrou aka Sifonem byl u samotných  počátků českého hip hopu v devadesátých letech, regulérní debut Neurobeat vyšel až v roce 2006. A i když formou vychází z hip hopu, s klasickým rapem toho nemá mnoho společného. Je to vysoce umělecká výpověď, neurotická elektronika v kombinaci s komplikovanými básnickými texty dalšího člena kapely Lubomíra Typlta. WWW natočili naprosto svébytnou a originální nahrávku, která dokazuje, že i rap lze dělat bez hiphopových klišé a na vyloženě intelektuální úrovni.    

Pozvání na rozhovor do Večerní show přijal kapitán české basebalové reprezentace Petr Zýma. S Vladem a Radkem probral úspěšnou účast české reprezentace na World Baseball Classic, japonské fanoušky, práci s mladými talenty, civilní zaměstnání i budoucnost českého baseballu.  Petr Zýma33 let, narozen v Praze, vystudoval digitální komunikaci na průmyslovce v Panský, šel za svým baseballovým snem do Ameriky skrze sportovní stipendium na VŠ, vystudoval finance a kvůli zranění nevstoupil do baseballového draftu. Je ženatý a otcem tříleté dcery Mii, obchodník a account manager u nadnárodního brokerského domu, aktivním hráčem klubu Eagles Praha a českého národního týmu, pokud najde čas tak se snaží truhlařit a hrát na ukulele.