Jedno procento Miloše Čermáka

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.A to vše se dá říct o mém dnešním hostu.Jsme s fotografem Davidem Krausem stejný ročník, prý kvalitní, vintage 1968. Oba jsme svou v uvozovkách velkou kariéru začali v Reflexu v devadesátých letech. Mimochodem, David byl v redakci první, kdo měl svůj mobilní telefon, a odbíhal z porad na chodbu vyřizovat důležité hovory. To bylo v polovině devadesátých let. A když jsme mobilní telefony koncem devadesátých let už měli všichni, zaměstnával David zase asistentku, která hovory vyřizovala místo něj. Byl velká hvězda, a právem: dal Reflexu tvář a výkladní skříň. Vyfotil pro tenhle časopis přes pět set obálek.O tom jsme mluvili v podcastu. A taky o tom, jaký byl rozdíl fotit guvernéra Tošovského a Ozzyho Osbourna, a kdo z těch dvou byl zábavnější. Nápověda: jen jeden z nich rozbil v Americe červené Ferrari, a i to připomeneme v této epizodě.Co dělá David Kraus dnes, skoro čtyřicet let od otištění jeho první fotky v novinách? Stále fotí. I když už ne tak často celebrity. Udělal řadu fotografických výpravných knížek, z nichž asi nejvíc je pyšný na tu o hodinkách značky Prim, na které pracoval dvacet let. Fotí architekturu nebo holešovické figurky, prostě vše, co ho baví a na co má chuť. Poslouchejte.A samozřejmě jsme se bavili o umělé inteligenci, a možná jsme byli blízko k založení partyzánské odbojové skupiny, která bude před AI bránit lidskou kreativitu. A ano, nepřítele je dobré co nejvíc poznat, takže připomínám, že s mou ženou stále děláme o AI workshopy a další akce.Plus vás zvu na svůj standupový speciál v divadle v Řeznické. Představení 28. května je už vyprodané, ale právě se začínají prodávat lístky na 19. června. Budu rád, když přijdete. A teď už nová epizoda Jednoho procenta s Davidem Krausem. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.A to vše se dá říct o mém dnešním hostu.Má to dvě minuty k alzaboxu, tři a půl minuty do divadla, šest minut do jazzového klubu a pět minut do kina. V docházkové vzdálenosti je také několik obchodů včetně těch s počítačovými součástkami. A posilovna. Konzultant a analytik Marek Prokop se před třemi lety přestěhoval s manželkou z pražského Vyšehradu do České Lípy. Cíl byl žít mimo velké město, mít větší bydlení a klid na práci. Cíl splněn, dalo by se říct, a dnes oba bydlí ve velkém historickém domě v centru města, a žena v něm plánuje otevřít kavárnu.Marek Prokop je jedním z průkopníků českého webu. Učil nás první uživatele, jak se to dělá, počínaje designem a konče marketingem. Dnes patří mezi ty, kteří většinu práce přenechávají umělé inteligenci. Proč stejně nemá nejmenší obavy z toho, že by mu snad AI mohla práci vzít úplně, jsme se mimo jiné také bavili.Anebo třeba o tom, proč paradoxně ve městě v bývalých Sudetech chodí víc na kulturu než v Praze, protože v hlavním městě můžete jít každý večer na cokoli, ale často to dopadne tak, že nejdete nikam. Ale když někdo dobrý přijede hrát jazz do České Lípy, to si dáte velký pozor, aby vám to neuteklo.Avšak pro mě to nejzajímavější, o čem jsme mluvili, bylo to, jak dnes Marek Prokop rozděluje práci mezi sebe a Clauda. Pokud nejste v AI až tak zběhlí, tak vězte, že Claude je velký jazykový model od firmy Anthropic, a Claude Code je služba, která je pro Marka Prokopa za posledních dvanáct měsíců jeho prakticky už jediným rozhraním s tím, že mu zběžně a někdy i ne úplně přesně říkáme umělá inteligence.Pokud vás to zajímá, poslouchejte dobře. Marek Prokop patří mezi ty, kteří o AI dokáží mluvit bez klišé a zároveň bez přehnaného nadšení, a hlavně přesně a zároveň srozumitelně. Skoro jako kdybyste do promptu pro konverzace s ním napsali zázračnou větičku: Mluv se mnou jako s průměrně vzdělaným patnáctiletým školákem, kterého zajímá a baví všechno, co děláš.Přesně tak jsem v téhle epizodě s Markem mluvil. A připomínám, pokud vás baví AI a chcete jí přijít na kloub, a zjistit, jak ji používat chytře a efektivně, podívejte se na náš web Inspiruj tečka se. Stále děláme se Sentou náš v uvozovkách královský workshop AI Masterclass, máme kratší workshopy o tom, jak používat naplno Claude Code nebo NotebookLM, a s Pavlem Kasíkem jsme připravili šestihodinový kurz vibecodingu pro neprogramátory. Bude vás to bavit. Takže ještě jednou: vše najdete na webu inspiruj.se.Ale teď už vás zvu k poslechu epizody s Markem Prokopem. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.Jsou dni, kdy se ne všechno daří. Jako třeba den, kdy se Rasty Turek dozvěděl, že zkrachovala banka, kde má jeho firma účet, a že nemůže dočasně vyplácet platy svým zaměstnancům. Což je v Kalifornii trestný čin. Jenže ve stejný den Rastymu jeho manželka předala dokumenty s žádostí o rozvod. A lékař v jedné z nejlepších amerických klinik mu řekl, že mu s největší pravděpodobností diagnostikovali nádor na mozku a že mu zbývají asi už jen tři týdny života.To bylo před několika lety, a protože tuhle epizodu jsem natočil v březnu 2026 právě s Rastym Turkem, je zřejmé, že minimálně jedna z těch zpráv nakonec nebyla tak špatná, jak se zdálo.Co se týče firmy, dopadlo to tak napůl. Společnost Pex, kterou Rasty založil před více než deseti lety, loni prodal za sedmdesát miliónů dlarů. Což není špatné, ale firma Pex, která se zabývá detekcí autorsky chráněného obsahu v internetových videích, měla v jeden moment existence zhruba miliardovou hodnotu. Ale stane se, říká Rasty Turek, s tím, že ničeho nelituje.Jak to dopadlo s tajemnou nemocí, která ho trápila řadu měsíců, a jak s rozvodem a soudní bitvou o výchovu dcery, se dozvíte v našem podcastu. A nejen to, mluvili jsme o tom, jaký je Donald Trump prezident pohledem “zevnitř”, proč je těžké až skoro nemožné být dneska v Americe demokratem, a jak to dopadne s rozvinutým socialismem, fungujícím dnes v Kalifornii.A ano, řeč přišla na Elona Muska, pro jehož úřad DOGE Rasty loni několik měsíců pracoval, na Sama Altmana, Petera Thiela i Marca Andreessena. Rasty je dnes finačně nezávislý, a mezi firmy, kam investoval nebo které koupil, patří například čokoládovna v San Francisku nebo malá firma na výrobu motorek, kde je jeho partnerem hollywoodský herec Keanu Reeves. A proč dělat byznys s celebritou je někdy výhoda a jindy zase nevýhoda.O tom všem jsme mluvili, plus nevyhnutelně i o smrti, a bylo to povídání překvapivě optimistické, zarámované posledním velkým příběhem slavného psychologa Daniela Kahnemana. Zvu vás k poslechu.A připomínám, že na webu mého newsletteru Jedno procento najdete nejen tento podcast, ale i texty o umělé inteligenci a o všem, co mě v dnešním neuvěřitelně zajímavém světě překvapuje a vyráží dech. A na webi Inspiruj.se zase hledejte nabídky workshopů, které vám ukážou, jak žít i přežít v éře AI.Děkuji, že posloucháte a čtete. A teď už rozhovor s Rastym Turkem. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Nejdřív osobní vsuvka, neboli to, čemu se taky někdy říká disclaimer. Přiznám se, že o vážné hudbě nevím skoro nic. Když mě žena nebo okolnosti přinutí jít na operu, tak v polovině případů usnu. Na housle jsem hrál tak špatně, že mi ředitel tehdejší lidové školy umění v Holešovicích v sedmdesátých letech doporučil trombon. Hrál jsem mu tehdy Dvořákovu Hmoreska, což je mimochodem krásná skladba i v provedení na violoncello, ale musí hrát někdo jiný než já.A teď už k mému hostu: Jan Zvěřina je koncertní mistr violoncellové skupiny Státní opery, zakladatel Prague Cello Quartet a člověk, jehož videa na YouTube mají desítky miliónů zhlednutí. A přitom sám o sobě říká, že je introvert. V novém díle Jednoho procenta mluví mimo jiné o tom, jaké to je hrát sólo z Pucciniho Tosky po dvou a půl hodinách opery, když za sebou navíc máte dva balety a tedy unavené ruce – a padesát kolegů v orchestru přesně ví, jestli se vám to povedlo. Mluvili jsme i o jeho nástroji, který existoval ještě před narozením Mozarta, patří ministerstvu kultury a když cestuje Jan Zvěřina do zahraničí na koncert, “sedí” na sedačce vedle něj a má svou vlastní letenku. Ale jídlo prý nedostává.Dozvíte se, jaký vztah má Jan Zvěřina k nejpopulárnější skladbě pro violoncello, kterým je Dvořákův koncert h moll, a proč během covidu skončil jako ajťák na ministerstvu zdravotnictví. Nebo že smyčec – „kousek klacíku” – stojí někdy stejně jako auto. A co se stalo, když šéf violoncellistů koupil do Státní opery pingpongový stůl, a čekal, že kromě něj budou hrát tak maximálně dva nebo tři další lidé.Zvěřina je muzikant, který věří na sílu i krásu lidského ducha, ale když mu pustíte skladbu vygenerovanou AI, tak klidně uzná, že „to zní dobře”. Věří v Boha a chodí do kostela, byť tam hlavně v zimě trpí rozladěnými varhanami. A optimista, pro kterého je každý příští týden ten potenciálně nejlepší.Jaký pokyn by stál v partituře, kdyby se život stal notovým záznamem? Apassionato con spirito, říká. Přeju vám vášnivý a oduševnělý poslech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Když Lukáš Sedláček popisuje svůj vztah k umělé inteligenci, používá slovo „zrcadlo”. Díváme se do něj a vidíme sami sebe. Jenže ten obraz není zrovna lichotivý. Zjišťujeme, že naše kreativita možná není tak výjimečná, naše vědomí tak nepopsatelné, naše postavení ve vesmíru tak privilegované. To vše popisuje ve své vlastním nákladem vydané knize Nazí v AI době. Čtyřiačtyřicetiletý byznysmen kupodivu nepíše o tom, jak nám umělá inteligence ušetří čas nebo zefektivní práci, ale co nám řekne o tom, kdo vlastně jsme. A hlavně: co budeme dělat, až zjistíme, že odpověď se nám nelíbí.Lukáš Sedláček je podnikatel, myslitel a organizátor, který stojí za vzdělávací platformou a konferencí Týden inovací. Vystudoval religionistiku, hebrejistiku a mezinárodní vztahy na Karlově univerzitě a Cambridge, ale místo akademické kariéry se vydal cestou podnikání. Kromě Týdne inovací řídí startup Poetizer – platformu pro autory, která umožňuje jednoduše publikovat vlastní knihy.Lukáš je mladším bratrem ekonoma Tomáše Sedláčka, s nímž sdílí intelektuální zápal i vášeň pro jízdu na monokolce. Prošel rozvodem, má malého syna a otevřeně přiznává, že ho občas budí v noci podnikatelské starosti.O tom všem jsme mluvili: a taky o tom, jak do Česka málem pozval na přednášku Obamu, ale protože si to napřed nechal od umělé inteligence spočítat, tak od toho nápadu radši upustil. Anebo o tom, co vše ho spojuje či naopak rozděluje s bratrem Tomášem, a jestli mu udělalo radost, že vyhrál v jejich malém soukromém závodě, kdo první napíše a vydá novou knihu.Doufám, že vás náš rozhovor bude bavit stejně jako nás ve studiu. A pokud vás úvahy a přemýšlení o AI navnadí, dovolte mě vás pozvat na AI show, tedy dvouhodinový zábavný a zároveň informativní živý pořad, který dělám se ženou Sentou. Koncem ledna budeme jak v kině Atlas v Praze, a to 27. ledna, tak o dva dny později v Impact Hubu v Brně. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Martin Diviš řídí největší českou pojišťovnu už sedmnáct let. Eva Bláhová prodává v Česku služby jedné z největších poradenských firem světa. Proč se sešli na pódiu živého natáčení podcastu Jedno procento? Spojila je účast v letošním ročníku prestižních ocenění Mastercard Banka roku, kde je KPMG jedním z hlavních partnerů a Kooperativa se stala Pojišťovnou roku. Co mají ti dva opravdu společného? Oba věří, že práce musí bavit – a oba si z toho umí udělat legraci.Jsou rozhovory, které se vedou podle scénáře, a pak jsou ty, kde hosté zlobí a vyrušují, předávají si květiny a dohadují se s moderátorem i mezi sebou, jestli existují „ženské zbraně” v byznysu. Ty druhé jsou obvykle zábavnější jak pro publikum, tak hosty a moderátora. Myslím, že dnešní epizoda mezi ně patří.Martin Diviš přišel do Kooperativy v prosinci 1995 jako dvaadvacetiletý kluk, který v životě pořádně nenapsal ani sloh. Dostal tip od kamaráda, že tam hledají tiskového mluvčího. Po půlhodinovém rozhovoru s tehdejším šéfem Vladimírem Mrázem věděl jediné – pro tohohle člověka chce pracovat. O pojišťovnictví nevěděl vůbec nic.Dnes, po třiceti letech, vede firmu se čtyřmi tisíci zaměstnanci a stále tvrdí, že se má co učit. Když v roce 2008 přebíral kormidlo po svém mentorovi, přišla finanční krize. A po ní další výzvy. I proto je dnes sebevědomým a zkušeným manažerem. Ale zároveň si dodnes udržuje zdravou dávku pokory – v čemž mu mimo jiné pomáhá i to, že si ve volném času sedá jako pilot do kokpitu dopravních letadel.Eva Bláhová má za sebou kariéru v japonském Nissanu i americkém Oracle, než zakotvila v KPMG. Prodává služby jedné z největších poradenských firem světa – ale nesnáší slovo „shánět klienty”. Raději mluví o budování důvěry a dlouhodobých vztahů. A když se jí někdo zeptá na „ženské zbraně” v byznysu, dostane ráznou odpověď.Jako holka si přála být zpěvačkou, malířkou nebo prodávat zmrzlinu. Dnes vede tým v KPMG – a zároveň je přesvědčená, že práce je jen jeden střípek v mozaice života.Tohle není rozhovor o číslech a strategiích. Je o lidech, kteří si našli svou vášeň – ať už v kokpitu letadla, na trase Ironmana, nebo v budování týmů. O tom, že kritické myšlení je důležitější než poslouchat někoho, kdo slibuje, že všechno vyřeší za vás. A o tom, že sranda – ne humor, ne legrace, ale stará dobrá sranda, jak říká Martin Diviš – je nedílnou součástí života i byznysu.Přeju vám příjemný poslech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Petr Stuchlík už v Jednom procentu byl, plus mínus před rokem, a během něj padla mezi mnoha historkami z jeho byznysového i osobního života i jedna predikce: že se během následujícího roku vypraví pěšky z francouzské Nice do španělské Compostelly. proč? Potřebuju opravit, psychicky i fyzicky, řekl.Připomenu, že Petr Stuchlík je úspěšný český byznysmen, mimo jiné spoluzakladatel webového Fincentra, které úspěšně prodal. A od té doby peníze investuje, mimo jiné do startupu Corrency. Petr Stuchlík také podporuje vážnou hudbu, a možná si na něj vzpomenete i jako na neúspěšného, ale viditelného kandidáta na pražského primátora.Upřímně, ten jeho plán s poutí mi nezněl moc přesvědčivě, a tak jsem mu poměrně s lehkým srdcem slíbil, že když to klapne, probereme to opět v podcastu. Jenže klaplo to, a vy před rokem domluvený rozhovor uslyšíte v dnešní epizodě. Natočili jsme ji živě před publikem v Knihovně Čermáka a Staňka v Holešovicích.O čem jsme mluvili? Mimo jiné o tom, jak vypadá krize středního věku, když máte dost peněz na to, abyste nemuseli pracovat, ale pořád nevíte, proč ráno vstávat z postele. O tom, jak jeho kolegové přiletěli za ním na pouť – a co se stalo těm, kteří nepřiletěli. Anebo o tom, jak se seznámil s nábožnou Američankou středního věku, ale ta před ním pak prchla, když zjistila, že je gay.Tohle je uvolněná, trochu neposlušná epizoda, takže připomínám, že jsme ji točili živě, s veselým publikem a v dobré náladě. Snad bude zábavná i na poslech.A ještě než ji pustím, připomínám, že i v listopadu a v prosinci probíhají v Knihovně Čermáka a Staňka zajímavé večery, třeba 4. prosince Jedno procento s Lukášem Sedláčkem, o týden později standup s Luďkem Staňkem, a v rámci našeho minifestivalu vystoupí 12. prosince ještě Tomáš Plhoň a 18. prosince Nikola Džokič.Plus pokud vás zajímá AI, a to, co jsme se dozvěděli o AI za tři roky od spuštění ChatGPT, zvu vás na show s mou ženou nazvanou: Jak Jak jsme se naučii si nedělat starosti a milovat AI. Bilancujeme v ní tři roky, které uplynuly od spuštění ChatGPT. Po pražské premiéře v úterý budeme hned další úterý 2. prosince v Brně. Přijďte, těšíme se na vás. Lístky najdete na Gooutu nebo na našem webu inspiruj tečka se.A teď už přeju příjemný poslech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Hostem Jednoho procenta byl … Rapl z Bartolomějský. Lépe řečeno autor stejnojmenné knihy, kterým je emeritní major Miroslav Hyhlík. Obchází teď obvyklé kolečko po podcastech a televizních pořadech, mohl jste ho vidět třeba v show Jana Krause nebo v DVTV. Já si ho však pozval nejen proto, že napsal zajímavou a dobrou knihu. Mám totiž své důvody.Známe se s Mirkem plus mínus pětatřicet let. Poznali jsme se v roce 1990, ještě s jeho tehdejším parťákem, kdy oba sloužili jako detektivové kriminálky na Praze 1. Jinými slovy, stali se mými policejními zdroji, a dohazovali mi do reportáží případy, na kterých pracovali. Zjednodušeně řečeno. A když se později připletli do nešťastné kauzy, která se později ukázala jako omyl jejich kolegů, skončili na necelé tři týdny ve vazbě na Pankráci. A já o tomhle jejich případu napsal svou vůbec první knížku Klec na policajta, která pak v roce 1991 vyšla v nakladatelství Rozmluvy Aklexandra Tomského. Stručně o Mirkovi: je ročník 1961, dnes už “emeritní major”, tedy ve výslužbě. Od roku 1980 sloužil u policie, kde se specializoval na násilnou trestnou činnost – loupeže, vydírání, těžká ublížení na zdraví. Jeho unikátní devizou bylo kreslení – vystudoval aranžérskou školu a jako jeden z prvních českých kriminalistů vytvářel portréty pachatelů podle výpovědí svědků, ještě před érou počítačových identikit. Společně s dlouholetým parťákem Láďou Veselým vytvořili legendární duo detektivů, kteří v 90. letech čelili ruským gangům, vydíračům podnikatelů i domácím vrahům. V roce 1991 byl sám nespravedlivě obviněn a strávil 19 dní ve vazbě kvůli záměně identity, což mu však nezlomilo víru ve spravedlnost. Je autorem knihy, malíř, žije na venkově u Tábora se svou čtvrtou manželkou, která byla také jeho kolegyní u policie.Více samozřejmě v podcastu.Mé krimi reportáže z Prahy byly jen epizodou v mé kariéře, související hlavně s tím, že jsem povinnou vojenskou službu absolvoval v časopise Signál. Byla krátká, asi roční, a pak jsem začal psát spíš o jiných věcech, a Mirek i jeho kolega pokračovali ve svých policejních kariérách. Třicet let jsme se v podstatě neviděli, sem tam se někde potkali, občas si zavolali nebo napsali. Až teď, když Mirek napsal zmíněnou knihu, a před pár týdny ji pokřtil, jsem ho pozval do podcastu. Víc jsem o tom psal už před týdnem.Doufám, že vás náš rozhovor bude bavit stejně jako mě. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Žloutenka se ho pokoušela zabít, umělá inteligence mu zas chce vzít práci. Ale Pavlu Benešovi to naládu zkazit nedokáže. Jeden z nejlepších českých kreslířů vydal letos knížku Nakresleno, která je asi jeho opus magnum. A je krásná a velká, což je u výtvarných knih obojí důležité.Ale pozor, není to taková ta exkluzivní a zároveň trochu nafoukaná knížka, kterou si dáváte na stůl do obýváku, abyste udělali dojem na návštěvy. Z jednoduchého důvodu: kresby Pavla Beneše jsou natolik zábavné, že hrozí, že si pak návštěva místo konverzace bude už jen prohlížet tuhle knihu.Jako vážně. Stojí za to, a prohlížet nebo i číst si ji můžete různými způsoby. Jako svého druhu autobiografii autora, jako sondu do toho, co znamená kreslit a co vše lze tímto způsobem vyjádřit, anebo jako kreslené dějiny téhle země za víc než půlstoletí. O tom všem jsme mluvili.A taky o tom, jak se dostal do průšvihu, kvůli kterému nakonec musel opustit místo docenta na univerzitě, a napovím jen to, že se to týkalo anatomie modelky, kterou kreslili jeho studenti. Konkrétně šlo o zadek a o prsa, ale poslechněte si to od něj.Je mu konce vlastní akademické kariéry líto? Ani ne, byť ho ta práce mnoho let bavila. Měla význam? Jak se to vezme. Museli bychom definovat, co tím myslíme. Ale ze zhruba 900 studentů, kteří mu takzvaně prošli pod rukama, jich prý dnes umělecky tvoří … kolik byste tipli? Napovím, že je to jednociferné číslo. Počkejte si na něj!A samozřejmě mluvíme o umělé inteligenci, o tom, proč na Facebooku rád provokuje ostatní lidi ve skupině Vinohradská parta, a proč ho dnes tak baví tvorba ex libris, která dřív považoval za volovinu.Srdečně vás zvu k poslechu!A pozor, chci vás zároveň pozvat na dvě živá natáčení v Knihovně Čermáka a Staňka již příští týden. Ve středu 12. listopadu přijde Miroslav Hyhlík, bývalý pražský detektiv, kterému vychází knížka Rapl z Bartolomějský. Pro mě osobně je významný tím, že se známe již ze samého počátku devadesátých let, a byl tehdy literárním hrdinou mé první knížky. Ta se jmenovala Klec na policajta.A ve čtvrtek 13. listopadu přijde podnikatel Petr Stuchlík. Povídal jsem si s ním už před rokem, a tentokrát se ho budu naživo ptát, co o sobě zjistil a jak ho změnila jeho letošní pěší cesta z Nice do Compostely. Srdečně zvu!Teď vám už přeju nerušený a příjemný zážitek. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Vždy několik dní nosí uniformu a zabývá se tím, co se jako lidé spíše snažíme skrýt a nevidět. Lidskými podlostmi, slabinami či výstřelky. A pak, když má pár dní volno, je naopak všem na očích. Svlékne uniformu a z pódia lidem ukazuje to, co vidět chtějí, ale nevěří tomu. Je mistrem iluzí, kouzelníkem, a zároveň policistou. Dvě profese, bez kterých si život nedokáže představit.O tom jsme mluvili. Jaké bylo v deseti letech jeho první kouzlo, proč je důležité mít vařečku v šuplíku a jak člověka změní uniforma. Plus třeba o tom, jestli je důležitější rozumět tomu, jak a o čem lidé přemýšlejí, když jste policista, anebo když jste kouzelník.Martin Obdržálek, který používá kouzelnické jméno Obin Magic, umí fascinující věci. Věřte mi. Když se u vás zastaví třeba na večírku, vytáhne z kapsy balíček karet a ukáže vám něco ze svých triků, garantuju vám, že vás to nenechá v klidu. Zejména pokud jste podobně racionálními lidmi jako já. Stačila dvě tři kouzla, a pochopil jsem to, co znamená fráze “vyrazit někomu mozek z hlavy”.A jasně, tohle nebude jen rozhovor o kouzlech. Je to příběh o muži, který našel způsob, jak sloužit spravedlnosti i radosti zároveň. Který ráno řeší nejtemnější stránky lidstva a večer jim připomíná, že život může být zázračný.A na závěrečnou otázku, jestli bude svět za 10 let lepší, odpovídá bez zaváhání. Neprozradím jak, to uslyšíte.Ale každopadně, když odpovídá policista, který denně vidí to nejhorší i to nejlepší z nás, a zároveň mentalista, který umí číst v našich myslích, tak to prostě má svou váhu.Přeju příjemný, skoro bych řekl kouzelný poslech. .PŘIJĎTE NA ŽIVÉ NATÁČENÍ JEDNOHO PROCENTA DO KNIHOVNY ČERMÁKA A STAŇKA!Už ve středu 5. listopadu s fotografkou a spisovatelkou Sárou Saudkovou. Rezervujte si lístky. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Založil testovací systém pro uchazeče o vysokoškolské studium, ale ve svých školách neznámkuje. Připravuje děti na budoucnost, kterou sám považuje za nejistou a potenciálně nebezpečnou. V jeho školách si děti tykají s učiteli, kterým však říkají průvodci, a oslovují je křestním jménem. A co je nejdůležitější - učí se, že "mají život ve svých rukou". Naším hostem je Ondřej Šteffl.Matematik, podnikatel a především vizionář českého vzdělávání. Před více než třemi desetiletími založil první soukromou školu v postkomunistickém Československu, vybudoval systém jednotných přijímacích testů SCIO a dnes stojí za sítí škol, kde se děti neučí matematiku a český jazyk, ale "umět se učit". Jeho učitelé se jmenují průvodci, známky neexistují a děti si samy píšou hodnocení na vysvědčení.Jak popsat člověka, který v sedmdesáti letech začal jezdit na wingfoilu a tvrdí, že je nejstarší wingfoilista v Česku? Představte si optimistu, kterého nelákala politika, ale viděl větší možnost změnit svět prostřednictvím vzdělávání. A současně skeptika, který varuje, že umělá inteligence možná způsobí, že část lidí "zblbne".Jeho vize není romantická. Věří, že tradiční učitelé předmětů postupně vymizí, protože AI umí naučit látku lépe než 99 % z nich. Současně ale buduje školy pro "svět, který přijde" - svět, kde mezi námi budou žít humanoidi, které nepoznáme od lidí, kde spousta profesí zanikne a kde bude klíčové umět fungovat v reálném světě, protože - jak říká - "těžko pošlete umělou inteligenci za sebe na rande".Budeme s Ondřejem Štefflem mluvit o tom, proč považuje osmiletá gymnázia za "hrubou chybu", jak vybírá nové průvodce (a proč jsou čtvrtina z nich skauti), co znamená připravovat děti na rok 2035 a proč si myslí, že umělá inteligence změní školství víc než jakákoliv ministerská reforma. Také se dozvíte, proč chce založit "vysokou školu prožívání" a jak to, že nás AI může zachránit i zničit současně.Přejeme příjemný poslech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

S Petrem Procházkou jsem si v podcastu povídal poprvé, avšak na nohou měl boty, které už ve studiu Jednoho procenta byly. Mluvím teď o značce, a ta je Skinners. Možná znáte, a pokud ne, slyšeli jste skoro určitě už někdy o ponožkobotách. Jde o originální český nápad kombinující ponožky a boty do jednoho produktu. Už víte?V roce 2015 zabodovaly skinnersky v soutěži Nápad roku, zcela zaslouženě, byť nevyhrál, ale skončil na druhém místě. Já ve skinnerskách aspoň moderoval vyhlášení výsledků následujících dvou ročníků. V dalších letech ponožkoboty zabodovaly na crowdfundingových platformách, včetně amerického Kickstarteru. Dohromady vybrali asi 40 miliónů korun.Firmu rozjeli Petr a Michaela, v té době partnerský pár. A jestli pátráte po odpovědi na otázku, zda je těžší udržet blízký vztah v osobním životě, anebo v byznysu, tak tihle dva mají svou odpověď. Rozešli se, a už dávno mají oba jiné partnery. Ale firmu Skinners udrželi a rozvíjejí ji dodnes.Michaela Steinhauser už v Jednom procentu byla, před několika lety, a Petra Procházku jsem pozval teď. Mimo jiné i proto, že Skinners už dávno nevyrábějí jen ponožkoboty. I když ty jsou asi stále nejznámějším produktem. Ale snaží se prosadit v segmentu tzv. barefootů. Tam je trh větší, ale zároveň i mnohem tvrdší konkurence.Mají šanci uspět? O tom jsme mluvili. A taky o tom, proč boty vyrábějí v Portugalsku, proč se v Česku skvěle žije, ale ne úplně dobře podniká, a taky o tom, co mají podrážky bot Skinners společného s rizotem.Přeju příjemný poslech..A jako vždy publikuju i krátký článek, který na základě přepisu této epizody napsala AI (Claude Sonnet 4).Od ponožkobot k barefootové revoluci: Jak český právník vymyslel nový druh bot a vybudoval (skoro) globální značkuVe světě plném copycat produktů a rychlých imitací je vzácné narazit na skutečného inovátora. Člověka, který nevymyslel jen další variantu existujícího produktu, ale vytvořil úplně novou kategorii. Takový je příběh českého podnikatele s příjmením jako stvořeným pro obuvnický byznys. Procházka.Když dnes vidíme ponožkoboty Skinners v obchodech nebo na ulicích, těžko si představit, že celý tento fenomén vznikl z praktické nouze někde na severu Evropy. "Udělal jsem první prototyp hned první večer, jak mě to v Norsku napadlo," vzpomíná Petr Procházka na okamžik, který změnil jeho život.Scénář byl prostý: kamarád s ekzémem nemohl nosit klasické boty, český právník pracující jako sezonní kuchař vytáhl cestovní šicí soupravu a z izolace a ponožky sešil první verzi toho, co se později stane mezinárodním hitem. "Otestoval jsem to na různých površích a zjistil jsem, že ten pocit z té chůze je opravdu něco naprosto nového."Tento moment odhaluje něco klíčového o Procházkově přístupu k inovacím. Není to člověk, který by čekal na dokonalé podmínky nebo detailní market research. Vidí problém, okamžitě hledá řešení a testuje ho v praxi. Přístup, který se ukázal jako zlatý důl.To, co následovalo, je učebnicový příklad toho, jak v 21. století funguje demokratizace kapitálu. Procházka a jeho tehdejší přítelkyně Míchaela se rozhodli vsadit na crowdfunding, tehdy ještě relativně nový fenomén v českém prostředí.Výsledky byly ohromující. Celkem získali kolem 40 milionů korun napříč různými kampaněmi, včetně 650 000 dolarů na americkém Kickstarteru. "Pro nás to bylo takové překvapení, že ta radost byla úplně stejná," přiznává Procházka skromně k jejich druhému místu v soutěži Nápad roku.Crowdfunding ale nebyl jen o penězích. Byl to způsob, jak vybudovat komunitu zákazníků, kteří se cítili být součástí něčeho většího. "Lidé vidí, že jsou součástí cesty, pomáhají něco tvořit," vysvětluje podnikatel filozofii, která se ukázala jako klíčová pro budování značky.Možná nejpozoruhodnější kapitolou tohoto příběhu je způsob, jakým Procházka a Míša zvládli rozchod. Po sedmi letech vztahu a společného budování firmy se jejich cesty rozešly v osobním životě, ale dokázali udržet profesionální spolupráci."Komu bychom tím pomohli, že by nám kvůli tomu taky padla firma?" ptá se Procházka s pragmatickým nadhledem, který charakterizuje jeho přístup k podnikání. "Ano, nevyšlo nám to v osobním životě, ale byla by škoda to přenášet ještě do práce."Schopnost oddělit osobní a profesionální rovinu, udržet si respekt a pokračovat v práci na společném projektu je vzácná, a nejen v českém prostředí. Ukazuje to na emoční inteligenci a vyspělost, která často chybí i zkušeným manažerům.Expanze do barefootových bot přinesla další zajímavý rozměr příběhu. Procházka se rozhodl, že nechce jen kopírovat existující trendy, ale vytvořit něco, co kombinuje estetiku moderních “sneakers” s barefoot principy.Cesta ho zavedla do Portugalska, do stejných fabrik, kde vznikají boty luxusních italských značek. "Tam se nalilo hodně peněz Evropské unie a ty botařské fabriky jsou architektonická díla," popisuje s nadšením prostředí, kde dnes vznikají produkty jeho firmy.Fascinující je i jejich detailní propracovanost. Boty s dřevitými vlákny, rýžové slupky v podešvi – to nejsou jen marketingové tahy, ale skutečné inovace motivované kombinací funkčnosti a udržitelnosti. "Trochu to vypadá jak oříšková čokoláda s jemně namletými oříšky," směje se Procházka nad svou podrážkou s rýžovými slupkamiProcházkův pohled na podnikání v Česku je ambivalentní. Na jedné straně oceňuje kvalitu života a možnosti, na druhé straně kritizuje přebujelou byrokracii a komplikace s motivováním zaměstnanců prostřednictvím akcií či podílů."V Česku se nežije špatně, ale Evropa je prostě přebyrokratizovaná," konstatuje s perspektivou člověka, který má zkušenosti s různými trhy. Navzdory kritice systému nachází inspiraci v českých úspěších. Jmenuje Honzu Bednáře ze Shipmonku či Jardu Soukupa, lidi, kteří dokázali vybudovat něco výjimečného. "Nemusím být nejchytřejší v místnosti, ba naopk," říká.Tato pokora a ochota se učit od druhých je další charakteristikou úspěšných podnikatelů. Procházka nechápe podnikání jako ego trip, ale jako týmovou hru, kde je důležité obklopit se správnými lidmi.Na otázku, zda bude svět za deset let lepší, odpovídá bez váhání: "Bude lepší." Tento optimismus není naivní, ale vyplývá z jeho zkušeností s tím, jak inovace mohou měnit život lidí k lepšímu.Co se týče budoucnosti Skinners, plánuje pokračovat v inovacích, ale nepřipoutává se k firmě sentimentálně. "Pokud by se objevil někdo, kdo by pomohl projektu rychleji se rozvíjet, nemáme problém své podíly prodat," říká s podnikatelským pragmatismem.Příběh Procházky je inspirativní nejen pro aspirující podnikatele, ale pro každého, kdo hledá důkaz, že v dnešním světě je stále možné přijít s něčím skutečně novým. Kombinace praktického přístupu, ochoty riskovat, schopnosti učit se z chyb a udržet si lidskost i v byznysu jsou ingredience, které z norského nápadu udělaly mezinárodní úspěch.A kdo ví? Možná se jednoho dne slovo "skinnerky" dostane do slovníku stejně jako "xerox" nebo "kleenex" – jako obecný název pro ponožkoboty. Pro muže jménem Procházka by to byl vrchol kariéry zaměřené na to, aby lidé mohli lépe... procházet světem. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Než přišel do studia, uplaval ráno padesát bazénů. Ví to přesně, protože aby se nespletl, počítá uplavané bazény jako zlomky. Jeho prvním vzděláním byla střední zahradnická škola, a prý dodnes zná zpaměti latinské názvy pěti a půl tisíc rostlin. A do studia přišel v tričku s motivem filmu Kmotr. Ale prý to žádný podtext ani skrytý význam nemělo.Kdybyste neznali jméno mého hosta z titulku, asi byste po těchto informacích těžko tipovali, že jde o jednoho z aktérů tzv. bitcoinové kauzy. Česká politika i média jí žijí už mnoho týdnů, zatím však moc netušíme, co se vlastně seběhlo.V dnešní epizodě bude rozhovor právě se soudním znalcem Jiřím Bergerem. Známe se jen od vidění, ale dlouho, už od devadesátých let, kdy já o rodícím se českém webu psal do Reflexu a připravoval televizní pořad Zavináč, a on byl jako zakladatel serveru Notebooky.cz jedním z internetových pionýrů.Samotný rozhovor s Bergerem je dlouhý, a delší je i tento “propagační” text. Bitcoinová kauza je složitá, a je asi důležité náš rozhovor zarámovat do toho, co o této kauze zatím víme a co se o ní pouze dohadujeme.Jiří Berger je mužem mnoha oborů i profesí, a soudní znalectví v oboru kybernetika je jen jednou z nich. Příběh bitcoinové kauzy začal 7. března v kanceláři na pražské Bělehradské třídě. Kromě Bergera tam byl i advokát Kárim Titz, který zastupuje Tomáše Jiřikovského, pravomocně odsouzeného provozovatele nelegálního online tržiště Nucleus na takzvaném darknetu. Předmětem zájmu je starý kus výpočetní techniky, který má údajně ukrývat digitální jmění v bitcoinech. Později do kanceláře dorazil i notář.Berger, jako státem aprobovaná technická autorita, měl za úkol otevřít Jiřikovského bitcoinovou peněženku, ověřit její obsah a dohlédnout na převod části prostředků českému státu formou „daru“. To také podle svých slov udělal, transparentně a odborně správně.Bezprostředním výsledkem je převod bitcoinů v hodnotě zhruba jedné miliardy korun na účet Ministerstva spravedlnosti. Brzy se však ukáže, že to byl pouhý zlomek celkové částky. Objevují se informace, že v peněženkách spojených s Jiřikovského aktivitami mohly být prostředky v hodnotě až dvanácti miliard korun. Zbytek zůstal buď nedostupný, nebo zmizel.Trvalo řadu týdnů, než se informace o daru Jiříkovského dostaly do médií. Jiří Berger se ocitl v epicentru politického skandálu. Jedno jisté: jakkoli jeho jméno veřejnost neznala, nebyl a není nějakým bezejmenným expertem s kulatým razítkem. Jeho profesní dráha je mozaikou zdánlivě nesourodých prvků, které však dohromady tvoří obraz mimořádně schopného a ambiciózního člověka.Bergerova kariéra stojí na unikátním vzdělání. Vystudoval informatiku na České zemědělské univerzitě, získal titul MBA a překvapivě absolvoval i skladatelské oddělení Konzervatoře Jaroslava Ježka. Tato kombinace technického a uměleckého vzdělání naznačuje myšlení, které se neomezuje na jedinou disciplínu. A když jsem u vzdělání, Berger absolvoval prestižní akademii projektového leadershipu v americké NASA v roce 2014. Jde o elitní centrum, které školí manažery pro řízení nejkomplexnějších a nejrizikovějších projektů na světě, srovnatelné s vesmírnými misemi.Jak jsem říkal, Berger se už v devadesátých letech etabloval jako úspěšný podnikatel. V roce 2002 prodal internetové vydavatelství Notebooky.cz mediální společnosti MAFRA, kde se stalo součástí portálu Technet.Jeho klíčovými firmami jsou FRACTAL s.r.o. a e-FRACTAL s.r.o.. Nejde o malé IT firmy; podle veřejných registrů uzavřely se státními institucemi stovky smluv v hodnotě desítek milionů korun. Společnost FRACTAL působí jako významný prodejce letenek pro korporátní klientelu.Globální ambice dokresluje projekt PhoneCopy.com. Jde o fungující službu pro zálohu a synchronizaci dat z mobilních zařízení, která má díky nástupu cloudu své nejlepší období sice už za sebou, ale i tak se může pochlubit více než 1,25 milionem aktivních uživatelů po celém světě. Berger jako CEO firmy je do projektu aktivně zapojen, což dokládají i jeho příspěvky na firemním blogu.Bergerova expertíza není jen praktická, ale i teoretická. Je držitelem amerického patentu č. 7,904,431 s názvem „Metoda a systém pro automatizované modelování požadavků”. Tento patent není jen formalitou; jeho principy se aktivně používají.Je spoluautorem několika odborných článků publikovaných v recenzovaných vědeckých časopisech, které se týkají českého systému eRecept. Jeho výzkum se soustředí na využití procesního modelování ke zefektivnění implementace složitých IT systémů ve veřejné správě. To bylo v projektu eReceptu použito například pro efektivní začlenění záznamů o očkování proti covidu.A pak je tu druhá tvář Jiřího Bergera, jeho kariéra soudního znalce a vlivného konzultanta. Napsal podle svých slov nepočítaně posudků, ale minimálně dva “vyčuhují”, protože se dotýkají opět svého času mediálně sledovaných kauz: pražské Opencard a výběrového řízení na mýtný systém, provozovaný firmou Kapsch. Plus samozřejmě již zmíněné účinkování v bitcoinové aféře. V ní čelí podezření i stížnostem, které poukazují na možný střet zájmů. Ale podle Bergera probíhalo vše standardně a nevybočilo z běžné praxe. Co bylo nestandardní, je astronomická suma, o kterou jde.Ano, zřejmě se podařilo obnovit přístup pouze k části bitcoinů, kterými Jiříkovský kdysi disponoval, ale jak říká Berger, a velmi srozumitelně to vysvětlil i Patricku Zandlovi, který o tom napsal text na svůj web Marigold, mělo to čistě technický důvod. A tím byl zastaralý typ bitcoinové peněženky, která otevřela jen ty adresy, ke kterým byly klíče na navráceném starém hardwaru. Ostatní jsou nedostupné a tedy fakticky ztracené. Objeví se někde? Ulít peníze do bitcoinu je ten nejhorší způsob, říká Jiří Berger. Je to tak? Netroufám si říct. A vlastně ani nemám ambici a hlavně ani možnosti se dopátrat pravdy. Baví mě příběhy, a ten Jiřího Bergera je fascinující.Jistě, nenabízí jednoduché odpovědi. Ale nabízí komplexní a pozoruhodný portrét muže mnoha talentů. Vizionářského byznysmena, chytrého a kreativního akademika a zároveň tvůrce, a také vlivného operátora pohybujícího se na pomezí byznysu, státu i politiky. Poslechněte si verzi tohoto příběhu přímo od jeho nositele.Přeju příjemný poslech!A jako obvykle krácená verze rozhovoru, napsaná AI (Claude 4.0 Sonnet), viz zdroj..Soudní znalec, který převedl stovky milionů a komponuje symfonieJak se máte a jak jste strávil dnešní ráno?Docela dobře. Venku svítí sluníčko a právě jsem si byl zaplavat. Dal jsem asi za hodinu 2,5 kilometru, takže jsem fresh. Plavání je pro mě každodenní rituál.Jak si při plavání počítáte ty kilometry? Pamatujete si počet bazénů?Mám na to zvláštní systém - počítám zlomky. Když plavu třeba 50 nebo 60 bazénů, říkám si "teď plavu 1/60" a postupně to snižuji. Málokdy zapomenu, jaký zlomek byl předtím, protože se čísla nemění postupně jako při klasickém počítání.Proč jste si tento systém vymyslel?Vzniklo to proto, že jsem se občas při počítání spletl. Když jsem si nebyl jistý, vždycky jsem plaval navíc, abych nešidil sám sebe. Radši udělám chybu vůči sobě, než abych podváděl.Je plavání pro vás jen sport, nebo má i jiný význam?Pro mě je to forma relaxu a meditace. Když máte starosti nebo vás něco trápí, při plavání musíte myslet na dýchání a techniku. Někde mezi pátým a desátým bazénem byste se utopil, pokud byste se trápil těmi věcmi. Když pak vylezu z bazénu a začnu o problému přemýšlet, jsem odpočatý a většinou než dojedu do práce, mám řešení.Momentálně máte nějaké starosti. Můžete to vysvětlit?Objevily se v médiích titulky, které nejsou postavené na pravdě. Týkají se mé práce soudního znalce v kauze s bitcoiny. Člověka to trápí, chce to vysvětlovat, ale postupně to zmizelo z titulních stránek.Můžete popsat, co se vlastně stalo s těmi bitcoiny?Byl jsem požádán státem, abych zprovoznil nějakou 10 let starou techniku, našel tam případné kryptoměny a převedl určitou část podle smlouvy na peněženku státu. Celé to proběhlo 7. března a pro mě tím skončilo. Byl to jeden z mnoha znaleckých úkonů, které jsem udělal.Kdo vás vlastně oslovil?Nejdříve se mnou mluvil stát. Až později jsem si ověřoval u advokáta, jestli mě skutečně zaplatí. Je běžné, že znalci pracují pro různé zadavatele, ale vždycky musí být nezávislí.Kolik jste za to dostal?Neřeknu přesnou částku, ale u komerčních posudků je znalecká sazba kolem 2500-3000 korun za hodinu. Strávil jsem s tím nějaké malé desítky hodin.Věděl jste předem, kolik bitcoinů tam bude?Vůbec ne. Šel jsem dělat technický úkon - nikdo nevěděl, jestli bude technika vůbec funkční. Když se tam objevil ten zůstatek 468 bitcoinů, trochu se mi protočily panenky, protože to jsou poměrně velké peníze.Je Bitcoin dobrý způsob, jak skrýt peníze?Bitcoin je jedna z nejhorších věcí, kam skrýt peníze. Můžete si je přehazovat mezi peněženkami, ale v okamžiku, kdy je budete chtít proměnit na normální peníze, musíte se identifikovat a prokázat, kde jste je získal. Ten anonymní svět je jen do okamžiku, než s tím chcete něco koupit.Jak dlouho jste soudním znalcem?Od roku 2007. Za tu dobu jsem udělal asi 1800 posudků a stovky dalších úkonů. Vždycky se na mě zadavatel - ve většině případů stát - mohl spolehnout, že je to nestranné.Proč jste se stal soudním znalcem?Měla na to vliv moje babička, která vždycky říkala, že každý člověk by měl něco udělat pro to, aby svět byl spravedlivější. A pak mě lákala intelektuální výzva - setkáváte se s technologiemi, o kterých jste četl, ale nikdy jste je nedělal.Jaké je vaše vzdělání?Začínal jsem na zahradnické škole jako květinář a sadovník. Pak jsem šel studovat na zemědělskou univerzitu obor automatizované systémy řízení, který se během studia přejmenoval na informatiku. IT se věnuji od roku 1978.Studoval jste i hudbu?Ano, dokončil jsem konzervatoř Jaroslava Ježka, studoval jsem skladbu a aranžování. Moje velká záliba je filmová scénická hudba. Jedna má symfonická skladba dokonce zazněla v pražském Rudolfínu.Ještě skládáte?Momentálně mám asi roční tvůrčí pauzu. Ale hudba je pro mě pořád důležitá - hraju na piáno, měl jsem za sebou několik koncertů. Radši hraju pro neznámé lidi než pro známé.Kdy jste začal podnikat?V roce 1995 jsme s manželkou založili firmu Fraktál, která letos má 30 let. Začínali jsme s webovými stránkami a IT službami, pak jsme přidali cestovní kancelář.Jak jste přišel na prodej letenek online?V roce 1999 jsme přišli s nápadem prodávat letenky na internetu. Tenkrát to nikoho nezajímalo. 1. ledna 2000 jsme to spustili a do konce roku jsme měli 43 milionů korun obratu z nuly. Drželi jsme asi 30% obratu celého českého e-commerce.Prodal jste technologii Microsoftu?Ano, vyvinuli jsme technologii, která dokázala synchronizovat Lotus Notes s mobilními telefony. Microsoft si to koupil pro celosvětový trh. Byla to osmiciferná částka v korunách.Dělal jste i server Notebooky.cz?Ano, od roku 1997. Naším konkurenčním výhodou byla rychlost - když nám firma půjčila notebook na recenzi, za tři dny jsme měli venku recenzi, zatímco tištěné časopisy na to potřebovaly šest až sedm týdnů.Jak dlouho jste byl v Silicon Valley?Tři roky jsem tam každý měsíc na týden létal kvůli firmě Phone Copy, která dělala synchronizaci dat mezi telefony. Přes prázdniny jsem si tam pronajímal dům na tři měsíce a byl tam s celou rodinou.Studoval jste na NASA?NASA dvakrát ročně dělá kurz projektového managementu rozsáhlých projektů. Vzali mě na základě životopisu a jazykového pohovoru. Byl to půlroční přípravný kurz a pak 14denní intenzivní kurz na Floridě. Úroveň vyučujících byla neuvěřitelná.Máte americký patent?Ano, z roku 2011 na automatizované modelování procesů. Používá se dodnes, třeba když se v České republice schvaloval zákon o lékovém záznamu, můj procesní model byl přílohou sněmovního tisku.Věnujete se vědecké práci?Jsem spoluautorem několika vědeckých prací v impaktovaných časopisech, u dvou jsem dokonce hlavní autor. Týkají se elektronického zdravotnictví a e-receptů.Jaký je podle vás smysl života?Mám své krédo - v každém okamžiku se chci mít šanci ohlédnout a nestydit se za to, co jsem dělal předtím. To není úplně smysl života, ale je to cesta, kterou jsem se vydal.Co vám dělá největší radost?V létě se těším na ranní plavání. A pak mě nabíjí příroda. Znám asi 5500 rostlin latinsky a je to můj celoživotní koníček z doby studií na zahradnické škole.S kým byste se chtěl setkat?Bohužel už nežije, ale byl by to Ennio Morricone. Studoval jsem filmovou hudbu, mám téměř všechny jeho skladby. Z hlediska talentu a pracovitosti to byl pro mě vždycky obrovský vzor.Cestoval byste do minulosti nebo budoucnosti?Dříve bych chtěl vidět budoucnost, ale dneska mě trápí, kam se svět přetočil. Myslím, že naše generace prožila nejlepší část lidstva. Možná bych se vrátil do roku 1925 - společnost měla hodnoty, které dnešní ztrácí.Používáte umělou inteligenci?Používám ji hlavně pro přeformulování textů v angličtině. Myslím si ale, že tomu říkáme umělá inteligence trochu předčasně. Ta technologie ještě tak daleko není. Musí přejít další vlna, abychom se dostali k něčemu skutečně významnému.Nelitujete, že se nezaměřujete jen na jednu věc?Ne, beru to tak, že mi byl dán nějaký dar. Díky tomu, že zasahuji do více oborů, můžu svou osobnost vyvažovat. Když mám problémy ve firmě, zavřu se k piánu. Když jsem naštvaný, skočím do bazénu. Je to způsob, jak se nezbláznit.Za deset let bude svět lepší nebo horší?Bojím se, že bude o něco horší. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Tereza Šídlová byla výjimečný host. Nejen proto, že se známe dlouho a že jsem ji kdysi učil na Fakultě sociálních věd. Výjimečné ale bylo to, že jsme natáčeli v den, kdy promovala a tedy po delší přestávce své studium úspěšně ukončila. Ale samozřejmě jsme se bavili taky o spoustě dalších věcí.Témata?Například: Měl ruský vliv podíl na pádu Topolánkovy vlády v roce 2009? Tereza Šídlová ve své diplomové práci zkoumá kauzu amerického radaru v Brdech jako možný příklad rané hybridní války. To, co se tehdy zdálo být domácí politickou fraškou, může podle její analýzy představovat sofistikovanou ruskou operaci.Samozřejmě to nebylo naše jediné téma: zeptal jsem se třeba na to, jak vzpomíná na svou práci na izraelské ambasádě, a zajímalo mě, jestli někdy litovala, že si vzala jméno svého manžela novináře.Řeč přišla na kampaň "Dobré ráno Česko", která má najít pozitivní příběh České republiky. Tedy na kampaň, na kterou se já dívám se skepsí a možná až cynismem, a Tereza naopak optimisticky.Takže budete svědky toho, jak se mě snaží přesvědčit, že byť jako stát možná nejsme zcela výjimeční, tak národní branding si každopádně zasloužíme. Protože - a to je zajímavá myšlenka - národní branding není jen marketing, ale může být důležitý i pro národní bezpečnost.Nehledě na to, že Tereza soudí, že by Česku obecně asi prospělo méně cyniků a více optimistů.Ono to souvisí i s tím, jak se na budoucnost dívá ona: po přechodu z novinařiny do státní služby, po boji s vážnou nemocí a po dokončení vysoké školy je stále optimistická. Věří, že svět za deset let bude lepší místo.Přeju si, aby to tak bylo, a vám přeju příjemný poslech!(A jako obvykle přikládám přepis rozhovoru, který udělala AI, konkrétně Claude 4 Sonnet. Koho by zajímal originál, může si ho přečíst.).Tereza Šídlová: Boj o radar v Brdech byl možná hybridní bitvou, kterou jsme nepoznaliTerezo, vítám tě ve studiu. Slyšel jsem, že jsi dnes měla promoci - gratuluju! Můžeš nám říct, co jsi studovala?Děkuji moc! Ano, ve 43 letech jsem konečně dokončila vysokou školu a stala se vystudovanou politoložkou. Je to pro mě opravdu výjimečný den - po 22 letech jsem konečně dotáhla to, co jsem kdysi nedokončila kvůli novinářské práci. Studovala jsem na CEVRO, protože jsem chtěla psát diplomovou práci o konkrétním tématu - o ruském vlivu kolem amerického radaru v Brdech.Radar v Brdech je zajímavé téma. Proč ses k němu vrátila po tolika letech?Tehdy v roce 2004-2005 jsem o radaru psala jako novinářka a vlastně kvůli té práci jsem opustila školu. Přišlo mi to tehdy strašně důležité - děly se důležité věci, jako debaty o radaru či první české předsednictví v EU. Teď jsem se k tomu tématu vrátila s novým pohledem, s vědomím toho, co dnes víme o hybridních hrozbách a ruských aktivitách. Chci na radar pohlížet jako na ukázkový příklad hybridní bitvy, kterou jsme tehdy nerozpoznali.Jak se díváš na radar z dnešní perspektivy - co bylo jinak?Tehdy za námi chodili představitelé vlády a říkali: "Pozor, ty aktivity přicházejí z Ruska." A my jsme jim říkali: "Co blázníte, vždyť jsme v NATO, v Evropské unii, jsme přece safe." Byla to úplně jiná doba - Rusové a Američané se snažili najít společnou řeč. Ale když se na to dneska podíváme očima toho, co víme o ruských aktivitách a kam to všechno došlo, je to ukázkovým příkladem hybridní operace.Ve své práci zmiňuješ hypotézu o pádu Topolánkovy vlády. Můžeš to rozvést?Došla jsem k hypotéze, že pád vlády nebyl jen o sporu Topolánek-Paroubek, ale že jedním z motivů bylo definitivně pohřbít radarový projekt. Vláda padla převážně z iniciativy Václava Klause - byli to Klausovi poslanci plus dvě dámy ze Zelených, u kterých se dají najít i ruské vazby. Pokud by smlouvy prošly Poslaneckou sněmovnou, Američané by byli v jiné situaci, než když vláda spadne a smlouvy padnou pod stůl.Takže podezíráš prezidenta Klause z toho, že byl nástrojem ruského vlivu?Je to hypotéza, kterou považuji za relevantní. Nemám žádný důkaz, že by byl ruský agent, ale myslím si, že debata o těchto souvislostech je důležitá. Jeho výroky, vývoj a stále větší příklon k východní sféře... Jsem akademik, který se zabývá hypotézou, pro kterou má relevantní informace. Ta debata je pro nás jako společnost zdravá a důležitá.Jaký dopad měl neúspěch s radarem na naši mezinárodní pozici?Bylo to obrovské. Do té doby jsme byli takovým premiantem, prozápadní zemí, spolehlivou ze střední Evropy. Celá porevoluční diplomatická generace se tím diskreditovala. Země se ukázala jako méně spolehlivá, protože odmítla přijmout zodpovědnost za malou americkou základnu. Myslím, že to byl jeden z momentů, kdy se zadrhl náš prozápadní vývoj a pak následovala dekáda zápasu o naše zahraničněpolitické směřování.Plánuješ svou diplomovou práci vydat jako knihu?Uvažuji o tom. Ještě na tom možná trochu popracuji, protože vidím prostory, které bych ráda dále zpracovala. Už mám doporučení na odbornou publikaci. Psala jsem to s tím, abych téma vrátila do oběhu a trochu ho rebrandovala - abychom ho brali vážně, ne jen jako srandu o našich furiantech s komunistickými symboly.Kromě akademické práce se věnuješ i praktické diplomacii. Můžeš mluvit o kampani "Dobré ráno Česko"?Pracuji v Českých centrech a podílím se na této iniciativě nation brandingu. Našli jsme shodu napříč resorty - Czech Invest, Czech Trade, Czech Tourism. Cílem není vytvořit falešnou marketingovou kampaň, že jsme skvělí jako Britové, ale najít náš autentický příběh. Využíváme participativní přístup - lidé sami přicházejí s tím, čím se rádi chlubí nebo co naopak nechtějí, aby se o Česku říkalo.Nedíváš se na tu kampaň trochu moc optimisticky? Nehledáme příběh země, která je vlastně průměrná?Chápu ten skepticismus, ale myslím si, že zabíjíme sami sebe tím, že říkáme, že je všechno špatně. Máme skvělé věci - od bezpečí přes solidaritu v krizích až po nanotechnologie nebo jaderné know-how. Problém je, že se neumíme pochválit. Ten český skepticismus a strach před velkými slovy nás limituje. Potřebujeme pozitivní debatu o tom, v čem jsme dobří.Jaké jsou první výsledky z té kampaně?Zatím nebudu konkrétní, ale lidi tam píšou zajímavé věci. Nejvíc mě těší, že i skeptičtí Češi se tam často zmiňují o naší schopnosti soudržnosti a spojení se v krizích - když je nemocné dítě nebo bylo tornádo. Přes všechnu naštvanost a hádky na sociálních sítích jsou lidé pyšní na to, že dokážeme být solidární.Vrátím se k tvé novinářské kariéře. Proč jsi nakonec přešla do státní služby?Po 20 letech v novinařině jsem neviděla moc prostoru pro vývoj. Možná jsem se i podceňovala. Někdy jsem poslouchala narážky, že za mě články píše Jindřich, což byl nesmysl. V diplomacii a nation brandingu vidím větší prostor pro něco nového.Nelituješ, že sis vzala Jindřichovo příjmení? Nebylo to kariérně limitující?Bylo to naivní rozhodnutí. Myslela jsem si, že už mám dostatečnou praxi a reputaci, že si to můžu dovolit. Ale pak to každému hned připomnělo souvislost s Jindřichem a řešilo se to jen tímto prizmatem. Kdybych se rozhodovala znovu, asi bych to neudělala - je to omezující.Měla jsi i nepříjemnou zkušenost s kybernetickým stalkingem. Můžeš o tom mluvit?To byla hrozná situace s paní Borůvkovou, manželkou diplomata blízkého ČSSD. Začala o mně šířit na Twitteru, že jsem pracovala pro Rusy, což bylo absurdní. Pak se to stupňovalo - chodily nám desítky zpráv za noc, vulgární nadávky. Nejhorší bylo, že jsem byla těhotná. Policie i ministerstvo to dlouho neřešily s argumentem, že "ona je trochu blázen". Ale nemůže existovat nástroj, kterým můžeš libovolně terorizovat novináře.Jak vnímáš současnou situaci kolem Izraele vzhledem k tvé zkušenosti z izraelské ambasády?Diskurz se od roku 2014 hodně posunul, je to teď i generační záležitost. Snažím se mít racionální pohled na širší souvislosti konfliktu, ne jen na propagandistické stránky. Je to složitější geopoliticky - síly proti Izraeli jsou spojené s Ruskem. Blízký východ je jiné prostředí než Evropa, ale to neznamená, že se nemají klást vysoká měřítka na ochranu civilistů.Jaký je tvůj osobní příběh České republiky, když se ptají zahraniční přátelé?Pro mě je to příběh úspěšné transformace. Dokázali jsme se dostat z velkého šrabu, kterým komunismus byl, a přes všechny potíže země prosperuje. Je to příběh nápaditosti a šikovnosti - nejsme lidé velkých gest, ale umíme najít dobrá řešení. Vysoké kutilství, které nás formovalo, nemusí být jen negativní.Co tě formovalo jako osobnost?Asi se nevzdávat a nenechat se odradit neúspěchem. Byla jsem vážně nemocná, měla jsem rakovinu prsu. Čelila jsem konečnosti života, což asi přináší větší radost z toho, že nemusím na ošklivá vyšetření a je to teď OK. Ale zásadně mě to nezměnilo - vždycky jsem byla zaměřená na lidský rozměr věcí.Na co se těšíš?Těším se na prázdniny, do přírody, k moři, na dobré jídlo. Jsem nenáročná. A těším se z dnešního dne s promocí - je to opravdu výjimečný den.Kdo podle tebe řídí svět v roce 2025?Nejradši bych řekla, že když jsou volby, tak ten svět řídí u urny vlastně každý. Ale samozřejmě chápu, že je tu zároveň ohromný prostor pro manipulace a spoustu dalších vlivů. Nicméně nakonec vždycky rozhodují lidské příběhy. To mám na politice ráda.Poslední otázka - za deset let bude svět lepší, nebo horší?Věřím, že bude lepší. Bude lepší. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Kdo bude ředitel České televize? Janek Rubeš říká, že to asi nakonec “urve” Milan Fridrich. Ale ať bude veřejnoprávní televizi nakonec řídit kdokoli, Rubeš zároveň doufá, že nepřinese příliš mnoho změn. Téhle instituce si v dnešní podobě váží, a má ji rád i jako divák. O tom jsme mluvili, dva dny před dalším kolem volby ředitele ČT. Ale samozřejmě to nebylo naše jediné téma: řeč přišla na pražské letiště, koloběžky na chodníku nebo třeba recenze na restaurace či hotely na sociálních sítích.Dozvíte se i to, jak Janek Rubeš vzpomíná na slavnou televizní stávku v roce 1999, kdy mu bylo dvanáct, nebo proč odešel z Twitteru. Ne, nebylo to kvůli Elonu Muskovi, byť to souvisí se změnami, které s Elonem Muskem na Twitter přišly.A souvisí to i s tím, jak se dnes Janek Rubeš živí: po odchodu ze Seznamu v roce 2020 jsou s kolegou Honzou Mikulkou nezávislými producenty videí, a jejich hlavní příjmy jim asi zajišťují videa publikovaná na YouTube. Celková zhlédnutí se měsíčně pohybují v řádu miliónů.Jejich Honest Guide v angličtině míří na návštěvníky Prahy, a pro mnoho turistů je důležitým zdrojem informací. Mimochodem, jsou podle Janka Rubeše turisté pro Prahu požehnáním, anebo pohromou? I to se dozvíte.Natáčeli jsme spolu jedno procento už potřetí. Poprvé to bylo v belgickém pivním baru, po druhé na střeše domu v americkém New Yorku, a teprve po třetí se to povedlo v regulérním studiu. Takže už teď mě zajímá, kde budeme točit příště.Přeju vám příjemný poslech!.A jako obvykle, rozhovor přepsaný AI (Claude 4.0 Sonnet) na základě přepisu videa.Turisté, AI a falešné recenze: Pražský rebel s kamerou mění pravidla hryVe světě, kde se reality překrývají rychlostí blesku a kde každý s telefonem je potenciálním tvůrcem obsahu, sedí Janek Rubeš v rozhlasovém studiu a rozplétá nitky současnosti s přesností chirurga a vášní investigativního žurnalisty. Jeho příběh není jen osobní výpovědí jednoho z nejúspěšnějších českých YouTuberů, ale diagnózou doby, která se za posledních dvacet let změnila k nepoznání.Jsi rád, že natáčíme jen na mikrofon bez kamer?Jasně, je mi to příjemnější. Často když jdeš do rozhlasu, řeknou ti, že to budou i natáčet na kameru. Tak si říkám - pojďme zůstat u toho, co rozhlas umí nejlíp, což jsou rozhlasové věci.Máš tip na nového ředitele České televize?Osobně jsem znal tak půlku kandidátů a mám pocit, že pan Friedrich to nakonec urvne. Znám i pana Chudárka, takže jsem zvědavý. Doufám ale, že se bude co nejmíň měnit v České televizi - hrozně si jí vážím.Jaký máš vztah k České televizi?Jsem dítě odrostlé Českou televizí. Tatínek tam dělal převzaté pořady, takže jsem tam jako dítě chodil každý den na obědy. Můj vztah se formoval hlavně během krize České televize v roce 99, kdy mi bylo 12 let. Prožíval jsem to intenzivně, protože táta to prožíval a přenášel to na mě.Pamatuješ si na tu krizi podrobně?Úplně. Táta byl celé Vánoce na mobilu, stávkovalo se, pak se stal ředitelem Jirka Balvín. Pamatuju si billboardy, kdy se Česká televize omlouvala divákům, že se nevysílalo. To bylo tak daleko, že se to řešilo ve školách. Jeden z mých nejoblíbenějších dokumentů o tom je "Bezesné noci" od Radima Špačka.Jak vypadá tvoje ranní rutina?Ráno vstávám, čistím si zuby a pouštím Studio 6. Obdivuju Ladu Kolovratovou, která vždycky vymyslí zajímavé místo, ze kterého živě přenáší. Jediné, co mi vadí, je dopravní zpravodajství - proč mi mají říkat, jestli stojí Jirásků most? To je na seznamu věcí, které mě nezajímají úplně nejvíc.Běháš každý den?Snažím se běhat každý den. Běhám kolem Prokopáku a těch tras nahoře na vyhlídku ke Převalského koni. Přestal jsem kouřit před dvěma roky a je to super.Co říkáš na nové formy kouření?Lidi mé generace kouří hlavně ty čínské baterky, které smrdí jako prdy. Mě přijde zajímavé, že si koupíš parfém, nalíčíš se, vezmeš si hezké oblečení a pak si zapálíš něco, co smrdí jako prd. Všichni kolem vědí, že jsi to ty.Souhlasíš s přirovnáním sociálních médií ke kouření?Ta analogie mě nejdřív lezla na nervy, ale když jsem o ní přemýšlel, není úplně nepřesná. Stejně jako jsem přestal kouřit, přestal jsem používat Twitter. Zjistil jsem, že společnost Twitter na mě vydělává peníze, ale mám z toho jenom chvilkový uspokojení, který nevede k hlubšímu rozvoji.Proč jsi konkrétně opustil Twitter?Když Musk začal říkat, že bude platit za aktivitu, zkusil jsem jeden měsíc, kolik mi Twitter zaplatí. Přišlo mi asi 8 dolarů za video s milionovými shlédnutími. To mi za to nestálo. Stále jsem věrný YouTube, protože se s námi dělí o velkou část zisku.Jak vnímáš sociální média obecně?Je naprosto měřitelné, že když si otevřu Twitter a jsem tam déle než tři minuty a začnu něco lajkovat a reagovat, tak odcházím v horší pohodě, než jsem přišel. A to nechci ani za peníze.Jaký máš vztah k YouTube?YouTube je skvělý. Máme s Honzou kanály Honest Guide a Kluci z Prahy s vyššími jednotkami milionů diváků měsíčně. Kdyby se všichni uživatelé přešli na YouTube Premium, nevím, jestli by to bylo lepší, ale určitě ta reklama mi vadí. Miluju placení za obsah, mám skepsi k reklamnímu modelu.Jak probíhá vaše spolupráce s Honzou Mikulkou?Uděláme dvě videa týdně - jedno česky, jedno anglicky. Honzík obstarává všechno, ač má řádově větší rodinu než já. Videa jsou buď složitějšího charakteru, kdy dlouho připravujeme téma, nebo průvodcovského charakteru, kdy jedeme třeba do Liberce natočit, co se nám tam líbí.Co tě na vaší práci nejvíc baví?Baví mě zvednout téma, které někde leží polomrtvé a chodíme kolem něj každý den. Jako ten bordel, co máš doma - nejdu to nutně uklidit, ale minimálně odhrnu zácnu a řeknu: podívej se, tady máš to h****, které ti smrdí na celý byt.Můžeš uvést konkrétní příklad?Například téma letiště. Snažím se přesvědčit letiště, že má být veřejná doprava na prvním nástupišti, ne na druhém nebo třetím. Oni mě mají za absolutního blázna, což mě většinou utvrdí v tom, že jsem na správné cestě. Letiště zdarma propaguje službu Uber naprosto šílenými způsoby.Zabýváte se i problémem falešných recenzí?Ano, kupování recenzí je velké téma. Princip je jednoduchý - dám ti 50 korun, když napíšeš recenzi na moji hospodu ze svého reálného účtu. Google těžce pozná, jestli jsi tam byl nebo ne. Té hospodě za to naúčtuji stovku, tobě dám dvacku, katnu si osmdesátku.Jak vnímáš hodnotu recenzí?Recenze má obrovskou hodnotu. Když v hotelu napíšeš "byli tam brouci" a dáš hroznou fotku a deset lidí se rozhodne, že se tam neubytuje, a noc stojí 5000 korun, tak jsi na tom. Má to hodnotu možná 1000, možná 10 000 korun.Jaký je tvůj vztah k turistům v Praze?Za těch deset let se mění, je to horská dráha. Záleží na tom, o jakých turistech mluvíme. K těm, co páchají negativní jevy, mám čistou nenávist. K těm, co sem přijedou, utrácí peníze a obohacují můj život, mám absolutní lásku. Nemůžeme hodit osm milionů turistů do jednoho pytle.Co by se mělo v Praze změnit?Praha by měla být hrdější, tvrdší. Neměla by být otloukánek. Rozčiluje mě, jak jsou politici divní, ufňukaní. Nejsou to drsňáci, jsou to absolutní bábovky. Problém s usmrkanci na koloběžce vyřešíš ze dne - měšťák jim každý den dá pokutu, natočíš o tom videa na TikTok.Jak se staví Praha k vymáhání pravidel?Není dost tvrdá. Když bylo patnáct a chytil mě revizor, držel mě tak dlouho, než jsem vytáhl litr z bankomatu. Tak až budu vidět měšťáka držet debila, co přijel do kavárny autem a stojí na chodníku, a řekne mu "5000, tamhle je bankomat, jinak tě nepustím", tak řeknu "wow, to je cool".Jak vnímáš problém s Airbnb?Čísla jsou neuvěřitelná. Kdyby na každém bytě s Airbnb bylo červené logo, najednou bychom si všimli, jak je to vidět. Město si má právo dupnout a být hrdé. Když New York řekne ne, tak to má sílu. Praha by měla umět říct ne v některých věcech.Je Praha dobré město k životu?Určitě. Je to trošku proto, že jsme se tu narodili, ale když už jsme tady, tak je to fajn. Věci, o kterých se bavím i ve vyhrocených emocích, jsou absolutní detaily. Žijeme v bezpečné zemi, kde není válka. Večer se nemusíme bát, že nám na dům přistane raketa.Jak na tebe dopadá tíha světa jako na lokálního youtubera?Ukrajinská válka na mě padá hodně, protože jsem tam byl. Je zvláštní, jak se to normalizovalo. Někdo mi napsal "kde je ta válka?" a já říkám - večer přiletí raketa a zabije někoho, teď nevíme koho. Doufám, že si nevytáhnu černého Petra.Byl jsi nedávno na Ukrajině?Ano, před pár týdny mě tam pozval Člověk v tísni. Je to zvláštní - lidi už se jim nechce chodit do krytu po třech letech. Vždycky říkám - představte si, že je to Jižák, že na Jižák to letí a posílá to vedlejší země.Jak vnímáš Ukrajince v Praze?Jsem za jakoukoli migraci rád. Byl bych radši, kdyby si otvírali víc restaurací a dělali borč a vareníky. Mně přijde neuvěřitelné, jak to Praha v klidu zvládla. Negativní jevy jsou dva - kurýři jezdí na kole po chodnících a předjíždění tramvají zleva, což je běžné v Kyjevě.Jaký je podle tebe smysl života?Užít si ho nějak, nikomu myslně neublížit a zlepšovat to pro ty, co přijdou po nás. Táta mi vždycky říkal, když jsme jezdili na vodu, že tábořiště musí být čistší, než když jsme tam přijeli.Jsi stále velvyslanec dobré vůle?Myslím, že to bylo na rok. Byl to nápad pana Petříčka. Bylo mi to sympatické, bylo to v době covidu, kdy se nikam moc nechodilo. Dostal jsem listinu a jízdu Pater Nosterem, ale diplomatický pas ne.Jaký je tvůj sen?Osobně mít fajn rodinu. To mi teď stačí. Jsem v tom sweet spotu kariéry - kdybys mi před patnácti lety řekl, že moje blbá videa budou vydělávat peníze a budou se na to dívat miliony lidí, řekl bych, že to není možné.Jak vnímáš umělou inteligenci?AI články píše perfektně a nejen to. Obdivuju na Seznamu shrnutí diskuze přes AI - nemusíš si pročítat sto komentářů. Ale v mnoha ohledech je mi AI zároveň nepříjemná.Používáte AI ve vašich videích?Občas použijeme ilustrační sketch - řeknu "udělej mi podvodníčka schovaného za rohem". Ale nenávist, kterou nám diváci napíšou, je neuvěřitelná. Jsou na to alergičtí. Mám stejné pocity, když vidím na Facebooku vygenerovaný obrázek Prahy.Baví tě víc točení nebo stříhání?Stříhání mě baví, protože neumím malovat, kreslit, psát. Je to jediný způsob, jak se dostanu k bílému papíru, kde není nic. Záleží jen na mně, jestli to začne tvrdou huzbou nebo nudnou, dlouhým záběrem. Občas se dostanu do třetí minuty, celé to smažu a jdu odznova.Na co se těšíš?Těším se na střih videa z Ukrajiny, těším se do varu, těším se na léto. Z audiovizuálních věcí je pro mě zásadní John Stewart v Daily Show, který se vrátil po deseti letech a dělá to jen jednou týdně.Co bys doporučil?Knížku "Muklové a šlajsny" od Daniela Flaši. A určitě John Stewart - říká, že je pohoda dělat show jen jednou týdně a nemusí to dělat každý den.Za deset let bude svět lepší nebo horší?Bude určitě lepší. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Už mnohokrát jsem vyprávěl historku, jak jsme se seznámili. Pro ty, co to ještě neslyšeli: bylo to někdy kolem roku 2000, když obíhal republiku. Osamělý muž v čelence a s malým batohem, bojující s rychle projíždějícími auty na krajnici státních silnic. Napsal mi, jestli nechci běžet s ním. Zbláznil jste se? Kolem republiky? Odepsal jsem mu. Jen kousek, navrhl, a nakonec jsem s ním běžel po kutnohorské výpadovce asi deset kilometrů směrem do Prahy.Od té doby jsme kamarádi. Založili jsme běžecký klub nejdřív v Lidových novinách a pak v Reflexu, v době, kdy běhání ještě nebylo tak cool jako dneska. Napsali jsme knížku Jak uběhnout maraton za 100 dní, která by se stala ohromným bestsellerem, kdybychom ji napsali o pět let později. Ale i tak se tahle asi první česká knížka o populárním běhání prodala v nákladu desítek tisíc.No a byl jsem na Milošově běžecké svatbě, kde se místo přípitku a popíjení běželo po obřadu deset kilometrů. Ano, cice do hospody, ale i tak to byla nejneobvyklejší svatba, které jsem se zúčastnil.Mám Miloše rád, byť oba běháme úplně jinak. A tím nemyslím to, že on rychle a já pomalu, nebo že on si dává v kuse stovky, zatímco já spíš jednotky kilometrů. On prostě běhá dobře, a já špatně, ale zároveň říká: každý si může běhat, jak chce. Můžu vás taky naučit běhat dobře. Ale i když budete běhat špatně, jako Čermák, pořád je to lepší, než když nebudete běhat vůbec.Zkrátka: pozval jsem Miloše do podcastu, už po několikáté, ale znovu mi to udělalo radost. Doufám, že i vám! A pokud vás Jedno procento baví a chtěli byste ho podpořit, budu rád: na webu jedno procento tečka cézet. Můžete mě podpořít dobrým slovem, ale to víte - peníze jsou peníze.Díky a hezkou zábavu!.Čtěte rozhovor s Miloše Škorpilem, autorem je jako obvykle Claude 4.0 Sonnet..Sedmdesát a teprve se (pořádně) rozběhl: Jak bývalý bezpečák změnil stárnutí v uměníMiloši, ty jsi právě oslavil 70. narozeniny a stále aktivně běháš. Jak se běhá po sedmdesátce?Po sedmdesátce běhám vlastně líp než předtím. Možná i kvůli tomu, že jsem po 15 letech zase začal systematicky trénovat. Předtím jsem hlavně trénoval ostatní lidi a sám jsem běhal bez většího systému. Ale teď jsem se rozhodl připravit na šestidenní závod a musím říct, že mě to začalo znovu bavit.Co tě přivedlo zpět k systematickému tréninku?Začal jsem před osmi lety chodit s manželkou Danou cvičit. Nikdy mě fitness nebavilo - zavřené prostory, kde se všichni potí. Ale když se Dana připravovala do soutěže, začal jsem s ní a její trenérkou chodit a zjistil jsem, že když se to dělá správně, je to dobré. Vyhodili jsme auta z garáže a udělali si tam vlastní posilovnu.Jak vypadala tvoje příprava na šestidenní závod?Půl roku jsem se připravoval systematicky. Třikrát týdně jsem posiloval a ze začátku jeden den posilování, druhý běh. Poslední dva měsíce jsem kombinoval - posiloval jsem a pak šel ještě běhat hodinu až půltoři. Nejdelší běh v přípravě byl 23 kilometrů. Kluci mi říkali: "Ty si myslíš, že něco uběhneš? Vždyť jsi neběžel nic dlouhého."Jak jsi reagoval na jejich pochybnosti?Vycházel jsem z toho, že když jsem šel běhat, už jsem byl unavený z posilovny. Nešetřil jsem se tam. Věděl jsem, že na šestidenní taky nebudu úplně čerstvý, hlavně od prvního dne už tam bude únava. Připravoval jsem se i psychicky, protože běhání je hlavně o hlavě.Jaký trénink jsi dělal konkrétně?Běhal jsem kopce a dělal jsem intervalový trénink - 100 metrů na 90 procent tepové frekvence, pak 100 metrů pomalu. Dotáhl jsem se až k tomu, co dělal Zátopek - 80 x 400 metrů. Ale já jsem si řekl, že 400 metrů běhat nebudu, takže jsem udělal 80 stovek. Když běžíš 100 metrů rychle, 100 pomalu, tak těch 20 stovek je 4 kilometry krásně rozložené a uteče to rychleji než monotónní běh.Jak probíhala samotná šestidenní?Máš 144 hodin a jak s nimi naložíš, je na tobě. Běhá se v Konstantinových Lázních na okruhu dlouhém 2800 metrů. Dělám to jako doma - ráno vstanu kolem šesté, běhám do snídaně, pak do oběda, odpoledne si lehnu na hodinku a pak běhám až do večeře.Co se ti honí hlavou během takového dlouhého běhání?Neposlouchám muziku ani podcasty, potřebuju být sám se sebou. Ten okruh je dobrý tím, že se pořád díváš do jiného prostoru. Jsou tam krásná rána, svítání, západy slunce. Pozoruju přírodu a občas se mi něco rozběhne v hlavě, tak si to zapíšu do mobilu.Kolik lidí na šestidenní běží a jaká je tam atmosféra?Letos tam bylo asi 40 lidí na celou šestidenní. Věkově jsou od 25 let až po starší než já. Říká se, že je to mistrovství Rakouska a Německa, protože ti tamní důchodci jsou na tom finančně líp a jsou zvyklí se o sebe víc starat a hýbat se.Udělal jsi tam nějaký rekord?Ano, udělal jsem český rekord, protože někdo přes 70 let ještě šestidenní neběžel. Měl jsem 480 kilometrů za těch šest dní, chtěl jsem 500, ale bohužel se to úplně nepovedlo. Předtím jsem měl rekord v kategorii do 70 let - těch 460 kilometrů.Ty se běháním živíš. Jak ses k tomu dostal?Původně jsem dělal bezpečnost práce. Když vyšla kniha o bosém běhu kolem roku 2000, všichni začli nadávat na Adidas a Nike, že za 50 let výroby běžeckých bot musela být technologie taková, aby nikdo nebyl zraněný. Jako bezpečák jsem začal přemýšlet o rizicích běhání a udělal jsem si analýzu všech rizik, která se při běhání objevují.Co nabízíš lidem ve své běžecké škole?Dělám individuální tréninky za 3900 korun, kde s lidmi běhám hodinu a půl. Můžou si vzít další dva lidi. Scházíme se u obchodu na Milady Horákové, jdeme do Stromovky, nafilmuji je při běhu na mobil ve zpomaleném záběru a ukážu jim, jak běhají špatně.Jak běhá 95 procent lidí podle tebe?Dělají to, čemu říkám "chůze se skočnou fází". Mají představu, že běh se od chůze liší tím, že při něm létají. Jenže když letíš nahoru, jsou to takový hopshopsálové. Správně by člověk měl mít pořád stejně vysoko těžiště a pohyb vychází z kotníku. Měl by mít pocit kontrolovaného pádu dopředu.Dá se špatný běžecký styl změnit?Samozřejmě, jako když se učíš anglicky. Musíš se tomu věnovat. Mám program "Rok běhání s Milošem Škorpilem" pro 25 lidí. Napíšu jim roční tréninkový plán a máme čtyři společné běhy. Za tři měsíce, když vědí, že je budu kontrolovat, opravdu makají a udělají velký pokrok.Trénuješ i někoho konkrétního dlouhodobě?Už 11 let trénuju Milana Šumného. Přišel ke mně v 38 letech jako manažer s jasným cílem - chtěl uběhnout Spartatlon, 246 kilometrů z Atén do Sparty. Měl podmínku, že může trénovat jen třikrát týdně hodinu ráno před prací. Po třech letech běžel stovku za 7:52, další rok za 7:46 o devět tepů níž na minutu.Jak dopadl ve Spartatlonu?Po čtyřech letech skončil celkově pátý za 25 hodin 20 minut - nejlepší český výkon člověka běžícího poprvé. Po dalších dvou letech byl třetí a běžel to pod 24 hodin, celý závod rychleji než 10 km/h s průměrným tepem 122.Co je podle tebe základ úspěšného běžeckého tréninku?Není to o kilometrech, jak si většina lidí myslí. Běžecký trénink má tři pilíře: techniku, metodiku a dýchání. Cílem je připravit tělo, aby bylo schopné běhat co nejrychleji na co nejnižších tepových frekvencích. Pak to může v klidu udýchat.Jak reagují ostatní ultramaratonci na váš přístup?Nemají nás moc rádi, protože jim bereme jejich mantru - ty kilometry. Oni jsou zvyklí běhat 900 až 1000 kilometrů měsíčně. My jim ukážeme, že stačí naběhat půlku a být lepší než oni. To jejich manželky rozseře, když vidí, že nemusí trávit tolik času běháním.Jaká je podle tebe role genetiky oproti tréninku a psychice?Je to tak 50 na 50. Nějaké genetické předpoklady musíš mít, ale hodně je to o hlavě. Říká se, že nejlepší ultramaratonci jsou starší, když už jsou zklidnění a mají to srovnané v hlavě. Hlavně u těch dlouhých závodů jsou to věci především o psychice.Jsou běžci nějak specifičtí lidé?Myslím, že ne. Jsou to úplně stejní lidé jako ostatní. Jiní jsou magoři do cyklistiky, další do plavání nebo lezení po horách. Všichni jsme svým způsobem nějaký magoři a běžec prostě má rád běhání. Běhání je navíc přirozené - potřebuješ jen boty, tepláky a tričko.Jak se ti daří ekonomicky s běžeckou školou?Mám nějakou menší penzi, ale s tím, co si přivydělám, se dá slušně žít. Děláme s Danou i kempy, workshopy pro firmy, team buildingy. Hlavně jsme v kontaktu s lidmi, což je důležité. Největší strašák důchodců je, že nebudou mít co dělat. Říkám, že lidi nezestárnou proto, že přestanou pracovat, ale zestárnou, protože přestanou pracovat.Jaký je tvůj vztah s manželkou Danou?Dana byla ředitelka bankovní pobočky, když jsme se seznámili. Pak odešla a znovu si vytvořila život kolem cvičení a výživy. Vzájemně se podporujeme. Ona říká, že začala dělat to, co dělá, protože nechtěla být jen manželka Miloše Škorpila. Občas se to překlopí tak, že já nechci být manžel Dany.Přestěhoval ses z Prahy na venkov. Jak to vnímáš?Žiju u Sokolova a jsem maximálně spokojený. Když přijedu jednou týdně do Prahy, úplně mi to stačí. Karlovy Vary, Krušné hory, Slavkovský les - to jsou nádherné přírodní útvary. Vyjedu 100 kilometrů za Prahu a všechen ten chaos a ruch velkoměsta utichne.Co děláš, když neběháš?Čtu spíš knihy duchovnějšího charakteru. Mám teď projekt s jedním kamarádem - "obšlapáváme" po hranicích všechny kraje. Máme za sebou Karlovarský a Ústecký, teď jdeme Plzeňský. Je to na 10 dní, ujdeme 400-450 kilometrů, spíme pod stanem. Původně jsem chtěl to stihnout do 80, teď říkám do 85 nebo 90.Bereš nějaké doplňky stravy?Beru zinek, magnézium, vitamín C a koenzym Q10. Ten jsem začal brát kvůli zubům - mám genetickou predispozici k paradentóze. Ale nevěřím na elixíry mládí. Daleko víc lidem pomůže, když se začnou pravidelně hýbat, zhubnou a budou zdravější.Trénoval jsi někdy politiky?Běhal jsem se Stanislavem Bernardem, kterého jsem dostal od manželky k narozeninám a jsme kamarádi. Vím, že běhá prezident Pavel, Nerudová, ministr Kulhánek. Myslím, že hodně politiků dneska běhá a je to dobře - minimálně si tím čistí hlavu.Máš nějaký názor na současný chaotický svět?Samozřejmě to sleduju a nejsem z toho šťastný. Uvědomuju si, že stačí, aby se někdo ještě hůř vyspal, a můžeme v tom být všichni. Na druhou stranu jsou věci, které nemůžu ovlivnit, tak nemá cenu o nich moc přemýšlet.Jak dlouho chceš žít?Mám to vymyšlené - chci tady být do stovky. Myslím, že je to reálné a že pak ještě člověk ví, co dělá a má to pod kontrolou. Nemyslím si, že by bylo lepší žít déle, vzhledem k tomu, co se ve světě děje.Co je podle tebe tajemství kvalitního stáří?Když pravidelně prokrvujete tělo, prokysličujete ho, tak žije. Všechny buňky žijí. I pohlavně může člověk žít třeba do stovky - do sedmdesáti to můžu potvrdit. Když se člověk pravidelně hýbat celý život, tělo si vyrábí to, co potřebuje.Tvoji kluci běhají taky?Ne, neběhají. Ze začátku ano, ale pak inklinovali k jiným sportům - zápas, biatlon, šerm. Nikdy jsem je do běhání nenutil. Uvědomoval jsem si, že překonat mě v tom, co jsem dělal, by bylo obtížné a spíš bych jim život komplikoval.Co se ti v životě nejvíc povedlo?Na první manželství nevzpomínám ve zlém - prostě jsme byli každý už někde jinde. Když jsme se rozvedli, šli jsme to oslavit spolu na oběd. Lidi z baráku říkali, že nás považovali za nejšťastnější manželství. Poznání Dany bylo určitě jedno z nejlepších rozhodnutí.Bude svět za deset let lepší, nebo horší?Budu optimista. Bude lepší. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Dnešním hostem je Josef Šlerka, a není hostem poprvé. Co o něm připomenout: muž, který na Filosofické fakultě založil Studia nových médií, jak se říká, ještě v době, kdy to “nebylo cool”. Byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, vyzkoušel si to i v byznysu jako ředitel pro výzkum ve startupu Socialbakers. Dnes je akademikem, brzy se možná stane docentem, a vrátil se částečně k profesi novináře, byť datového. Pracuje pro server Invegistace.cz.A taky je, stejně jako já, nadšencem do umělé inteligence. Používá ji inovativními a zajímavými způsoby, a o tom jsme se samozřejmě tentokrát bavili.O čem ještě? Třeba jaká bude budoucnost učení právě v éře AI. Šlerka si totiž vyzkoušel přesně na rok kariéru učitele, a na pražském gymnáziu Paměti národa učil středoškoláky předmět nazvaný Data a média. Co mu tato zkušenost dala? A co se dozvěděl o současných teenagerech, například jaká sledují média? Dozvíte se v podcastu.Vsadím se, že vás to tentokrát nebude nudit, protože i nás to ve studiu bavilo.A jako vždy nabízím i článek, který sepsal Claude 3.7 Sonnet na základě přepisu našeho rozhovoru. AI nazývá Josefa Šlerku familiérně “Pepou”, a protože mu tak říkají všichni, tak jsem to tak nakonec nechal. Hezké čtení!AI jako plast digitálního světa: Pepa Šlerka o revoluci, která mění vzděláváníV době, kdy se každý týden objevují nové nástroje umělé inteligence a svět se mění rychleji než kdy dříve, přišel do studia Pepa Šlerka, akademik, který si z univerzitní katedry odskočil na střední školu, aby lépe porozuměl generaci, která bude tvořit naši budoucnost."Znám lidi od momentu, kdy nastupují na vysokou. A zajímalo mě, co tyhle lidi formuje předtím," vysvětluje Šlerka důvod, proč se rozhodl rok učit na Gymnáziu Paměti národa předmět "Média a data". Jako pedagog z Ústavu informačních studií a knihovnictví chtěl poznat myšlení středoškoláků, a to, co zjistil, ho překvapilo i potěšilo zároveň."Obecně ten největší problém, kterej dneska máme, je ten, že se nám studenty nedaří vést k abstraktnímu myšlení. Ze jsou extrémně konkrétní," říká. Studenti podle něj nedokáží zobecňovat poznatky získané v nějakém konkrétním kontextu. Ale všímá si i pzitivních trendů, třeba to, že umějí debatovat. “Jsou schopní pracovat s chybou a nějak se dobírat správného řešení.”Šlerka se nedávno vrátil z celostátní konference učitelů IT v Novém Městě na Moravě, kde ho zaujal projekt vývojářů z ČVUT, kteří vytvořili stavebnici Brains - náhradu za ukončenou sérii Lego Mindstorms. Což podle něj ukazuje, že čeští inženýři i učitelé si umí poradit i tam, kde velké korporace opouštějí trh.“Ve stylu českého hesla, že vyrobíme raketu z otvíráku a sifonové bombičky, ale tentokrát se to zcela bez ironie povedlo,” chvílí vývojáře.Překvapivým zjištěním pro Šlerku bylo, jaká média středoškoláci sledují: "Když se ptáš po těch titulech, tak tam jako bude velmi vysoko Deník N, bude tam velmi vysoko Respekt, bude tam i Rozhlas, Voxpot, Alarm." Některá konzervativnější média studenti sledují "ironicky", aby věděli, "co ti boomeři zase píšou."Zvlášť zajímavá je pasáž o umělé inteligenci. Šlerkovi se líbí přirovnání, které slyšel v nějaké přednášce, že AI je něco jako plast. Jeho vynález byl překvapivý a zásadně změnil výrobu věcí. Patřil k nejdůležitějším vynálezům dvacátého století, a dnes je všudypřítomný, a my si ho vůbec nevšímáme. Podobně to bude s AI.Šlerka sám aktivně využívá AI nástroje - překládá cizojazyčné texty kombinací DeepL a Claude, monitoruje zahraniční média pomocí vlastního skriptu, a dokonce si píše aplikace pro svou potřebu. "Stačí otevřít některý z těch nástrojů, a zjistíte, že můžete dělat aplikace, i když neumíte programovat. Říkám: pište to jako esej, nepište to jako software."Pro humanitní vědy představuje AI jak výzvu, tak příležitost. "Jedna z těch výzev je samozřejmě ta výzva, jak nám to zpátky redefinuje člověka," uvažuje Šlerka, který na toto téma píše habilitační práci. "Čekání nás zkoumání, jaká je definice toho, co je lidské. A jaké poslední bašty lidství v našem světě zůstanou.”Přes všechny výzvy dnešní doby - od geopolitických turbulencí po existenční otázky spojené s novými technologiemi - zůstává Šlerka optimistou. Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Lepší."Možná i díky lidem jako Šlerka: kteří se snaží pochopit současnost a najít odpověď na to, jak se vzdělávat a učit, a tím formovat budoucnost. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Nebyl hostem Jednoho procenta poprvé a určitě ani naposled. Tomáš Baránek: spoluzakladatel nakladatelství Melville, které se zaměřuje na takzvané chytré knihy, ať už z oblasti osobního rozvoje, lifehackingu nebo třeba zdraví.O čem jsme tentokrát mluvili? O stárnutí, zralosti, hledání rovnováhy v životě, vztahu k smrti, dlouhověkosti i o tom, jak se Tomáši žije a pracuje v dnešní době plné informací.Přehlédnout byste neměli ani to, že jsme se trochu pohádali kvůli jednomu z nástrojů umělé inteligence. Tomáš je v tomto ohledu spíše opatrným a obezřetným uživatelem. Na druhou stranu, ví dobře, o čem mluví. Jak se rovněž dozvíte, takzvaně na stará kolena se vrátil do školních lavic, konkrétně na brněnskou techniku, na svou alma mater, a studuje právě strojové učení.Doufám, že vás naše povídání nebude nudit. Nebo že vás moc nevyděsí, dost často se nebavíme o úplně veselých věcech.Přeju příjemný poslech!A jako obvykle předkládám článek, který napsal podle Claude 3.7 Sonnet. Text jsem jako vždy po AI nepřepisoval.V proudu času: Tomáš Baránek o stárnutí s grácií, míře a perspektivěKdyž vstoupíte do starého domu v brněnské Minorské ulici, kde sídlí nakladatelství Melvil, nepřivítá vás rušná kancelář plná lidí. Alespoň ne v úterý, kdy vznikl rozhovor s jeho spoluzakladatelem Tomášem Baránkem. Právě tato určitá prázdnota prostor symbolicky vystihuje Baránkův přístup k životu a práci - méně je někdy více, a v případě duševního zdraví to platí dvojnásob."V nějaké fázi života jsem asi tak podesáté vyhořel a už to bylo hodně," vysvětluje Baránek s otevřeností sobě vlastní, proč nyní fyzicky chodí do práce pouze v pondělí. Zbytek týdne věnuje "hluboké práci", která vyžaduje soustředění a klid. Je to jeden z mnoha životních kompromisů, ke kterým dospěl.Baránek, kterému bude letos 53 let, popisuje posun své perspektivy jako cestu "do meta roviny". Zatímco dříve se soustředil na mikro-managování každého aspektu svého života, dnes hledí na věci s větším nadhledem. "Beru míň vážně věci, který dělám zcela vážně," říká.Zlomovým okamžikem Baránkova životního přístupu byla mozková příhoda v roce 2016, kterou částečně připisuje stresu z vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. "Tehdy jsem se zhroutil a skončil v nemocnici," vzpomíná. Paradoxně právě tato zkušenost mu přinesla osvobození od existenciální úzkosti."Na JIPce jsem si uvědomil, že nemám pocit, že bych litoval, že jsem tolik pracoval," popisuje Baránek s lehkým úsměvem své překvapení. Od té doby se už “některými věcmi” nedokáže "tak strašně vyděsit k smrti". Přijal, že každá vteřina může být poslední, a toto uvědomění mu přineslo zvláštní klid.V rzhovoru se mluví i o pandemii covidu, kterou Baránek vnímá jako kolektivní trauma, jež společnost paradoxně vytěsnila. "Co je pro mě opravdu šokující - nikdo z toho nevyvodil důsledky, ani vlády, ani instituce," pozastavuje se.Zajímavým dopadem pandemie byl však podle Baránka posun v čtenářských preferencích. "Významně vzrostla poptávka po knihách, které se zabývají duševním zdravím," pozoruje. Nejprodávanější knihou jeho nakladatelství je "Tělo sčítá rány" o léčení traumat.Ještě zajímavější je generační posun: "Mladí čtenáři se už ani neptají na produktivitu, ti chtějí rovnou life balance a návody na to, jak odpočívat."Jak se v dnešní době dezinformací a informačního zahlcení orientovat v záplavě rad o zdraví, dlouhověkosti či duševní pohodě? Baránek přiznává, že je to složité, ale má svůj přístup: "Důležité v mém životě bylo seznámení se s mírou."S mírnou ironií popisuje, jak různí experti zdůrazňují právě svou oblast jako nejdůležitější: "Nejdůležitější je mikrobiom. Ne, nejdůležitější je pohyb. Ne, nejdůležitější je spánek ... A když to sečteš, je to mnohonásobně sto procent." Řešení? Podle Baránka konzistentní umírněnost ve všem.Ve svém nakladatelství pak pečlivě posuzuje vědecký základ publikovaných knih. "Díváme se na track record autora, odkud čerpá, jaké zdroje používá," vysvětluje proces, který zahrnuje i konzultace s odborníky.Jedním z nejzajímavějších momentů je Baránkovo vyprávění o návratu do školních lavic. Ve věku 53 let začal znovu studovat na Masarykově univerzitě, tentokrát umělou inteligenci a strojové učení."Jsou tam studenti ve věku mých starších dětí," směje se. Tento krok mu přinesl nečekané benefity: "Vždycky odcházím s takovou jakousi nadějí, protože vidím ty mladé kolegy, kteří se s vervou pouštějí do různých věcí."Jeho manželka Kateřina taky studuje, což u jejich dětí vyvolává pobavené reakce. "Říkají, že jsme úplní magoři.” This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Zvu vás k poslechu další epizody podcastu Jedno procento, kam si zvu lidi, které mám rád, kterých si vážím nebo kteří mě zajímají. Odhaduju, že jich je v populaci minimálně jedno procento, takže zásoba budoucích hostů je stále velká.Tím dnešním je Vojtěch Bednář, muž, kterého Wikipedie označuje za firemního sociologa, on sám sebe vidí jako boomerskou konzervu a já ho znám ze sociálních sítí či publikovaných textů jako chytrého glosátora.O čem jsme si povídali? O spoustě věcí, mimo jiné o tom, jak odnačit opice, aby sahaly na banány, taky o tom, proč se z hippies v šedesátých letech staly o dvě desetiletí později Homer či Marge Simpsonovi, anebo třeba i o sličných myších.Přeju hezký poslech!Shrnutí jako obvykle napsal podle záznamu celé epizody Sonnet 3.7 Claude.Na rozhraní světů: Firemní sociolog Vojtěch Bednář o řádu uprostřed chaosuBednář, firemní sociolog a sebeproklamovaná "bumerská konzerva", přináší do rozhovoru pozoruhodnou směsici teoretického vhledu a praktických zkušeností z terénu lidských vztahů."Mně udělá obrovskou radost, kdykoliv se povede někoho potěšit, někoho pochválit nebo někomu ukázat, že je dobrý," říká s porozumění tomu, co lidi skutečně motivuje. "Největší radost nám udělá to, co dáme, ne to, co dostaneme."Za nenápadnou fasádou konzervativního gosátora se skrývá muž, jehož profesí je vstupovat do firemního prostředí jako krizový diplomat. Živí se rozmotáváním propletenců osobních konfliktů a vytvářením funkčních kolektivů z rozdělených táborů. "Když jsou někde ONI, tak jsme MY. A podél osy MY versus ONI má tendenci vznikat nevraživost, řevnivost a nakonec konflikt," vysvětluje.Bednářovo myšlení je ukotveno v hluboké fascinaci společenskými mechanismy. S lehkostí vyprávěče přechází od sovětských dálkově ovládaných autíček svého dětství k myšlenkovým experimentům s opicemi ilustrujícím vznik kulturních tabu. "Vytvořili jsme tabu. Tohle je kultura," uzavírá s úsměvem vyprávění o experimentu, kde opice dodržují pravidla, aniž by věděly proč.A co jiné jsme my, lidé, než sofistikované opice v oblecích?Jako konzervativec vidí Bednář určitou nevyhnutelnost v tom, jak se i ty nejrebelnější generace nakonec přikloní k tradičním hodnotám. "Naprostá většina amerických hippies ze šedesátých let se během dekády stala naprosto průměrnými lidmi. Člověk, který byl v roce 1969 hrdým příslušníkem květinových dětí, se stal v osmdesátých letech Homerem Simpsonem."Navzdory konzervativnímu založení není Bednář nepřítelem pokroku. Jeho postoj k umělé inteligenci balancuje mezi fascinací a opatrností. "Je to sice fajn, je to hezká věc, že to máme, je spousta krásných aplikací, dělá to obrázky, píše to texty, zahraje to písničku, všechno je to skvělý, ale byl bych pořád velmi na pozoru, co se týká kvality výatupů."Na otázku, jak se cítí spokojený na stupnici od jedné do deseti, volí “solidní osmičku”. Je to odpověď, která odráží jeho pragmatický přístup k životu: spokojenost bez rouhání se, s vědomím, že je kam růst. A co by jeho štěstí posunulo na devítku? "Musel bych opravit barák," odpovídá s úsměvem muž, který dokáže nacházet radost v postupném budování základů, ať už jde o stavby nebo lidské vztahy.Bednářova životní filosofie se možná nejlépe odráží v radě, kterou dává svým pěti dětem: "Pracovat, pracovat, pracovat a v žádném případě neustávat v jakékoliv činnosti." V době, kdy jsme zaplaveni pasivní konzumací informací, zastává Bednář aktivní přístup a neustálé vylepšování.A jak vidí budoucnost? S optimismem temperovaným realismem: "Za 10 let bude svět lepší než je teď. Ale když si potom tu otázku položíme opačně, tak budeme říkat, že je horší, než byl před 10 lety." This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Dnes jsem tu s jednou starší epizodou. Vy víte, že je většinou nepouštím, konec konců si je každý může dohledat v archivu.Ale tentokrát mám dobrý důvod. Navíc docela pozitivní. Když jsem v říjnu 2022, takže skoro před dvěma a půl roky, mluvil ve smíchovském studiu v Node5 s Petrem Laštovkou, jedna z otázek, které taky zazněly, byla: “Jak by se jmenovala vaše autobiografie?” Tehdy jsme si s Petrem ještě vykali, a on odpověděl: "Umřel jsem, ale už je mi líp."A teď ta dobrá zpráva. Knížka s tímhle názvem právě vyšla, a to nákladem Deníku N, a myslím, že je to dobrý důvod pustit si znovu podcast, který jsme tehdy natočili, a kde, troufám si odhadnout, její jméno veřejně zaznělo poprvé.Zároveň by i tenhle podcast mohl fungovat jako pozvánka na natáčení podcastu nového. Tentokrát ho budu dělat společně se svým kolegou Luďkem Staňkem v sérii, které říkáme Book Club a vy můžete na jeho natáčení a na Petra Laštovku přijít dokonce osobně.Takže vás zvu 10. dubna ve čtvrtek od půl sedmé večer do knihovny Čermáka a Staňka, kde natočíme právě podcast s Petrem Lašovkou. Lístky si budete moct koupit na místě, nebojte, bude jich dost. A nebo si je dopředu rezervujte či kupte na serveru tickitstream.cz.A teď se pojďme vrátit v čase. K milému člověku a dnes už můžem říct i skvělému spisovateli Petru Laštovkovi.Příjemný poslech!Jsem dobrý vypravěč blbých vtipů, říká Petr Laštovka v rozhovoru z října 2022Na škále od 1 do 10, jak moc jste šťastný? Celoživotně jsem spíš skeptický typ, vždycky jsem na všem viděl něco špatného. Ale taky je pravda, že jsem měl období, kdy mě lidé potkávali v práci a říkali mi: "Pořád se smějete, vy něco berete? To přece není možný." Dnes opravdu něco beru, je to chemie proti rakovině, a moc to teda nepomáhá. Někdo říká, že bych měl být šťastný už jen proto, že jsem naživu. Takže na té stupnici jeto tím pádem spíš horní polovina. Řekl bych tak 7 až 8.Co by vám zlepšilo váš pocit štěstí o jeden bod?To je asi velké rouhání. Buď byste mi musel vymazat poslední dva roky života úplně z hlavy, abych byl nevědomý a nepamatoval si, co se stalo. To by mě poslalo asi na desítku.Jaká technologie ve vás vyvolává největší úžas?Poslední dobou jsem fascinovaný tím, jak jde medicína dopředu. Mám rád seriál The Knick, který se odehrává v New Yorku na začátku 20. století a ukazuje, jak se medicína tehdy změnila z oboru, který byl 400 let starý. V podstatě se nedokázalo léčit nic moc - člověk by zemřel na obyčejnou sepsi nebo infekci. A právě v té době se začaly objevovat ohromné věci. Fascinuje mě historie Roberta Kocha, Pasteura . Mám vystudovanou střední zootechnickou školu, takže jsem se učil o různých zvířecích chorobách, a medicína ve mně vyvolává úžas pořád dokola. Je fantastické, že je stále více spojená s technologiemi, které mě celý život baví.Když stojíte na přechodu pro chodce, svítí červená a nejede auto, jdete nebo čekáte?Já jsem ten trouba, co čeká. Co je na vás nejhezčí?Odpověď: Slyšel jsem o sobě různé věci, i že jsem ošklivý. Moje starší dcera, když byla malá, mě malovala a říkala: "Tati, tvoje hlava vypadá jako balónek přidělaný ke sloupu." Mám takový tvar obličeje - nahoře je to kulaté a pak jde do špičky. Upřímně, nevím, co je na mně nejhezčí. Fyzicky přitažlivý nejsem, mám dojem, že na mě ženy moc nejdou. Asi s tím zápasím - co jsem schopen na sobě přijmout jako hezké.Jak byste se popsal jedním slovem?Já jsem laštovka. To může znamenat cokoliv, ale já jsem prostě laštovka.Kdybyste musel cestovat časem a zůstat tam - vybrali byste si rok 1922 nebo 2122?Vzhledem k tomu, že vím, co se odehrávalo ve 20. letech a že to zrovna zlaté časy nebyly, tak bych to risknul dopředu. Navíc medicína určitě pokročí, takže by se možná mohla zvýšit pravděpodobnost mého úplného vyléčení. Jsem přesvědčený, že už v nejbližší budoucnosti budeme schopni léčit choroby, které dnes považujeme za smrtelné.Myslíte, že jste už měl své nejlepší jídlo v životě, nebo ho teprve budete mít?Obávám se, že jsem své nejlepší jídlo už měl, ale nevadí mi to. Mám rád kulinářské show. Jsem vždycky nadšený, když někdo popisuje jídlo s nadšením, to mě baví. Vzpomínám si, když jsem byl živen umělou výživou přes sondu, měl jsem hrozné chutě na všechno možné. Se spolupacientem jsme si říkali, co bychom si dali - od svíčkové po koprovku. Myslím, že své nejlepší jídlo jsem měl v dětství, kdy vařila babička. Ona byla ročník 1924, sirotek během války, buštěhradské dítě, takže v Lidicích měla spolužáky a kamarády. Skvěle vařila a všechna jídla od ní jsem považoval za nejlepší.V čem jste dobrý, ale k ničemu to není?Jsem dobrý vypravěč blbých vtipů.Je něco, co milujete, ale nejste na to pyšný?Baví mě koukat na fotbal. V mé bublině se to obvykle úplně nehodí říkat. Nevím proč.Kdyby existoval zákon Petra Laštovky, jak by zněl?Odpověď: Když se něco posere, tak se posere všechno. To myslím sedí úplně přesně. Čtu si o tom Jóbovi, co seděl na hnoji a jak mu Pánbůh nakládal. Asi tak nějak.Jak byste pojmenoval svou autobiografii?"Umřel jsem, ale je mi líp."Když se setkáte s novým člověkem, který vás nezná, myslíte, že vás spíše podceňuje nebo přeceňuje?Já nejsem žádný charismatik, abyste se na mě podíval a řekl si: "Ty jo!" Takže si myslím, že mě spíš nedocení nebo podcení, a k přecenění asi úplně nedojde.Kdy jste naposledy plakal?Myslím, že dneska. Omlouvám se, ale já jsem taková plačka.V filmu Groundhog Day se pořád opakuje jeden den. Jaký den by to byl u vás, kdybyste měl tu šanci si vybrat?Vybral bych si nějaký jarní den, protože nebude zima, bude dlouho světlo a bude hezky.Jakou ilegální věc nebo činnost byste povolil?My jako společnost postupně stejně tupíme ostří zákonů. To, co byl zákon před lety, se postupně stává normou. Třeba cizoložství - teď nevím, proč mě napadlo zrovna tohle. Ale je to typická věc, za kterou by vás někde ještě ukamenovali, ale dneska je to věc, na kterou se řekne: "No a co?"Jakou legální věc byste naopak zakázal?Já bych zakázal rušení nočního klidu. Zakázal bych dělat jakékoliv zvuky po 10. hodině večer. Úplně vypnout svět, ztlumit, zamutovat.Když chcete komunikovat, dáváte přednost telefonátu nebo textové zprávě?Jak s kým. Zvykl jsem si, že s některými lidmi si jenom píšu a myslím, že je to lepší. Ale jak vidíte, jsem dost verbální člověk, takže mi telefonáty vlastně nevadí. Když jsem ve své profesi potřeboval nutně vědět, co klient potřebuje, bylo pro mě snazší se s ním bavit, než si o tom psát. Takže to záleží - jak kdy a jak s kým.Řekněme, že se dožijete vysokého věku. A v dobré kondici. Musíte se ale rozhodnout, jestli chcete mít svou dnešní kondici fyzickou, anebo duševní. Co si vyberete?To je strašně složitá otázka. Viděl jsem umírat lidi, kterým do posledního momentu sloužila hlava, ale jejich tělo odešlo. Jeden z nich mi říkal, že by dal všechny peníze za to, aby se mohl hýbat. A pak zase znám tu hlášku, myslím, že ji říkal Louis C.K. nebo kdo, že je blbý, ale přál by si být ještě blbější, aby mu to bylo jedno. Takže možná paradoxně, když člověk zblbne, je mu to všechno jedno, takže to může být lepší.Kdybyste se bavil s člověkem, který ví všechno, a mohl se ho zeptat na jednu otázku, na co byste se zeptal?Mám dvě otázky. První je - kdo stvořil Boha? Na to se vždycky ptám. A druhá je klasická - proč je na světě zlo? A kdybych měl jen jednu, položím tu první. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Přijďte na živé natáčení Jednoho procenta! Už ve středu 16/4 od 19 hodin s Josefem Šlerkou. Řeč bude o umělé inteligenci, nových médiích i neklidné době. Josef Šlerka je odborník na analýzu dat, sémiotiku, novámédia či boj proti dezinformacím. Je také zkušeným a poučeným uživatelem AI, vysokoškolským učitelem a publicistou. No a samozřejmě se ho nezapomenu zeptat, jak se to vyvíjí s jeho docenturou. Těším se na vás! Lístky zde.Tentokrát je mým hostem - no, vlastně bych měl říct, že velmi výjimečně mám hosty dva. Nebo měl jsem, v Knihovně Čermáka a Staňka na živém natáčení této epizody.Taky bych mohl říct, že mým hostem bylo belgické pivo, ale to by bylo nezdvořilé k mým opravdovým dvěma hostům. A těmi byli šéfbarmanka Lucie Borská z baru Gulden Draak a novinář Filip Nerad z Českého rozhlasu. Proč zrovna oni dva, se dozvíte ze samotného podcastu.Když se mě zeptáte, proč jsem natáčel s těmito dvěma lidmi zrovna o belgickém pivu, odpovím vám, že jsem jeho fanoušek, že ho mám rád, že se stalo součástí mého života. Od kdy?V roce 2008 jsem jako mnoho jiných Čechů v Belgii, konkrétně v Brugách, zašel takzvaně na jedno. Byl nejdřív rozčílený, že točí jenom takzvaně malé, a když jsem jich vypil pět, což bylo množství, které se každému správnému českému pijáku piva zdá jako směšně malé, zjistil jsem, že je to docela dost.A hlavně, láska byla na světě. Od prvního napití, pamatuju si to dobře.Že si to přesně pamatuju, zdůrazňuju proto, že když se mnoha lidí zeptáte, od kdy milují belgické pivo nebo jaké bylo to jejich první setkání, tak vám řeknou: Poslyš, to si vlastně už moc dobře nepamatuju.Ze zjevných důvodů. 7a piva jsou poměrně silná, běžně osmi- až dvanáctiprocentní, takže nějaký podcast s názvem Jedno procento jim musí připadat legrační.Zároveň platí, že belgické pivo nemilujete kvůli alkoholu. Ty důvody jsou jiné. Může to být jeho skvělá chuť, zajímavá vůně nebo příběhy, které toto pivo provázejí.Ale nic, to všechno se dozvíte v našem podcastu. Přeju vám příjemný poslech!.Plus jako obvyke nejdřív článek, který podle přepisu této epizody napsal Claude 3.7 Sonnet.Barmanka a novinář: od bankovní přepážky do baru, z Bruselu ke knizePředstavte si nápoj, který kombinuje složitost vína a rozmanitost chutí (od kyselé přes sladkou až po hořkou), a jehož příběh sahá stovky let do minulosti. Nápoj, který se stal kulturním dědictvím UNESCO a jehož mistři jsou pasováni na rytíře samotným belgickým králem. Příběh belgického piva v Česku, zemi ležáků a půllitrů, vyprávějí dva lidé, kteří mu zasvětili svůj profesní život.V útulné Knihovně Čermáka a Staňka se sešli tři pivní nadšenci: moderátor Miloš Čermák, šéfbarmanka Lucie Borská a novinář Filip Nerad. Jejich rozhovor odkryl fascinující svět plný překvapivých chutí, staletých tradic a nečekaných životních zvratů.Lucie Borská, vystudovaná ekonomka, která kdysi pracovala v bance, dnes stojí za výčepem jednoho z belgických pivních barů v Praze. "Na koncertě jsem potkala kamaráda, který mi řekl, že otevírá belgický bar. A i když jsem s tím neměla žádné zkušenosti, tak jsem se tam nějak vnutila," vzpomíná s úsměvem na svůj kariérní obrat. Dnes je držitelkou titulu "Výčepní roku" a expertkou na belgická piva.Filip Nerad, bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Bruselu, nese hrdě titul belgického pivního rytíře. "Je to řád, jehož nejvyšší korunovanou hlavou je belgický král. Ten sice na natáčení nedorazil, ale jeho poddaný ano," vysvětluje s vážnou tváří toto oficiální ocenění, které obdržel za propagaci belgické pivní kultury. Jeho láska k belgickému pivu začala spontánně, skoro by se překlo kvašením - stejně jako lambiky, piva typická pro bruselský region."V roce 2007 jsem poprvé navštívil pivovar Cantillon, kde se vyrábějí lambická piva. Byl jsem uchvácen tím, že pivo může chutnat jako balzamikový ocet," popisuje Nerad své pivní prozření, které však jeho čeští přátelé nesdíleli. "Přivezl jsem několik lahví, nikdo to nechtěl a musel jsem všechno vypít sám," dodává s úsměvem.Mezitím v pražském Gulden Draaku Lucie Borská vzdělává české pivní konzervativce o tom, že pivo nemusí být jen hořké a studené. "Silnější piva by se neměla pít 'plně studena, což je úplně to nejhorší, co můžete českému pivaři říct," směje se barmanka, která pravidelně mění pivní návyky svých hostů.Navzdory tradičnímu českému "ležákaření" si belgická piva našla v Česku své místo. Překvapivě nejprodávanějším je zde višňové pivo Casteel Rouge, které pijí muži stejně jako ženy. "Není to jen taková dámská limonáděčka," zdůrazňuje Lucie, ačkoliv přiznává, že její první setkání s tímto pivem nebylo láskou na první doušek.Když se hovor stočí k budoucnosti, optimistická Lucie věří, že svět bude za deset let lepší, zatímco Filip to vidí pesimističtěji. V jednom se však shodnou - belgické pivo zůstane jedním z nejzajímavějších nápojů světa, který stojí za to objevovat. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Přijďte na živé natáčení Jednoho procenta! Už ve středu 2/4 od 19 hodin barmankou Lucií Borskou a taky novinářem Filipem Neradem. Z čehož plyne, že řeč bude o belgických pivech, a ta budou k dispozici také na našem baru. Těším se na vás! Lístky zde.Před více než 10 lety založil firmu, která od té doby uspořádala přes 37 tisíc kvízů. On sám tři tisíce z nich odmoderoval. Pomohl v Česku rozšířit zábavu, která je velmi populární například v Anglii nebo mnoha jiných zemích, ale u nás si cestu k popularitě v té době teprve hledala.Přece jen jsme zemí, kde do hospod vždycky chodilo hlavně pít pivo. Ale to se mění, mimo jiné i díky kvízům. Dnes se jich v celé republice v hospodách či klubech odehrávají každý týden stovky. Jak to funguje? Kteří lidé tuhle zábavu vyhledávají a jaké jsou tajné ingredence opravdu dobrého kvízu? Petr “Kiimy” Molík je člověk, který zná odpovědi. Nebo by je aspoň měl znát. Vystudoval dvě vysoké školy, jeho první byznys byla firma vyvíjející mobilní aplikace a dnes se věnuje skoro výhradně kvízům a všemu kolem nich. Příjemný poslech!Chcete si přečíst víc? Zde je jako obvykle článek, který na základě přepisu našeho rozhovoru napsala AI (Clude 3.7 Sonnet):.Hospoda není nálevna, ale místo, kde se setkávají lidi"Vždyť to je skvělý," směje se Petr Kiimi Molík, když vypráví o kontrastu svých dvou vysokoškolských titulů z informatiky a podnikání s jeho současnou prací. "Ta představa, že mám dva vysokoškolské tituly, a mojí prací je, že bavím lidi v hospodě."Jeho cesta k tomuto neobvyklému povolání začala při putování po skotské stezce West Highland Way. Po osmi dnech v divočině dorazil s přáteli do města Fort William, kde v hospodě objevili místní obyvatele hrát kvíz. Šli tedy do vedlejší hospody, a tam se hrálo taky. Takže tam už zůstali. "Říkám si, hele, to je prostě něco, co bych chtěl dovézt do Česka," říká Kiimi.V září 2014 spustil první tři kvízy současně - v Ostravě, Praze a Žďáru nad Sázavou. Chtěl otestovat, jak bude koncept fungovat v různých prostředích. Úspěch byl okamžitý a kvízy se začaly rychle šířit do dalších měst.Dnes je Chytrý kvíz mnohem víc než jen večerní zábava. Pro mnoho lidí se stal pravidelným rituálem, společenskou událostí a příležitostí k setkávání. "Cíl je, aby se lidi v dnešní uspěchané době potkali," vysvětluje Kimi. "Aby vznikla partička, která bude mít důvod a chuť se scházet."Nejzajímavějším aspektem kvízové kultury je její schopnost budovat komunitu. Kimi vypráví příběhy o týmech, které spolu chodí na kvízy mnoho let, o párech, které se na kvízech seznámily a dokonce o případech, kdy se "kvízové rodiny" rozrostly o potomky. Co původně začalo jako způsob, jak přitáhnout zákazníky do hospod, se postupně vyvinulo v samostatný fenomén. Dnes Chytrý kvíz organizuje velké turnaje jako je Kvíz Open s tisíci účastníky, víkendový Kvíz kamp nebo firemní kvízy pro velké společnosti.Navzdory úspěchu se Kiimi stále drží původní myšlenky. Odmítá přejít plně na digitální formát, i když během pandemie covidu-19 úspěšně experimentoval s online kvízy. Novým nápadům se nebrání, ale formát zůstává stále prakticky stejný. Lidé se sejdou v hospodě a hrají. Kiimi poznamenává, že přestože umělá inteligence by mohla generovat otázky, skutečná hodnota je v moderátorovi, atmosféře a sociálním aspektu.Byznys model je jednoduchý a efektivní: hráči platí startovné 100 Kč na osobu, část jde moderátorům a část firmě. "Čím jednodušší pravidla, tím úspěšnější koncepce," říká Kiimi. Společnost má 14 zaměstnanců na plný úvazek, 190 moderátorů-brigádníků a 18 tvůrců otázek.Jedním z nejzajímavějších postřehů z rozhovoru je Kiimiho pohled na měnící se vztah mladých lidí k hospodám a alkoholu. Zatímco tradiční představa české hospody byla spojena s pitím piva, dnes se tento vzorec mění. Spotřeba piva klesá a mladší generace často preferují nealkoholické nápoje.Kvízy by podle Kimimu mohly být budoucností hospod - důvodem, proč i mladí lidé, kteří nepijí alkohol, budou chtít do hospod chodit. A ačkoliv na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpověděl pesimisticky, jeho podnikání je postaveno na optimismu: že lidé budou mít vždycky chuť a důvod se setkávat a trávit spolu čas. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Přijďte na živé natáčení Jednoho procenta! Už ve středu 2/4 od 19 hodin barmankou Lucií Borskou a taky novinářem Filipem Neradem. Z čehož plyne, že řeč bude o belgických pivech, a ta budou k dispozici také na našem baru. Těším se na vás! Lístky zde.Oba jeho dědečkové byli komunisté, sám shodou okolností prožil dospívání v Moskvě druhé poloviny osmdesátých let, a dnes patří k nejrespektovanějším zahraničním reportérům. Začínal v Nově, ale od roku 2006 působí v zahraniční redakci České televize. Byl jejím prvním zpravodajem na Blízkém Východě. Tam jsme se také seznámili, když jsme při jedné z mých návštěv Tel Avivu zašli v roce 2016 na pivo.Nedávno oslavil osmačtyřicáté narozeniny, vlastně den před natáčením našeho podcastu v Knihovně Čermáka a Staňka. Cítí už krizi středního věku? Je potetovaný, má dlouhé vlasy a jezdí na motorce … ale to všechno prý už dávno. Povídali jsme si o tom, co nás oba baví a považujeme za důležité: o žurnalistice i válce, o lásce a nenávisti, dětech a o tom, jak vidí budoucnost. Co odpověděl? To se dozvíte. Přeju příjemný poslech!A jako bonus si můžete přečíst článek, který jako vždy podle přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.7 Sonnet).Jakub Szántó: Mezi válečnými zónami a mýty o objektivitěRenomovaný válečný zpravodaj otevřeně hovoří o své cestě světem konfliktů, židovské identitě a budoucnosti Blízkého východuV pražské knihovně Čermák Staněk se rozléhá smích. Jakub Szántó, jeden z nejrespektovanějších českých válečných zpravodajů, právě popsal svůj první televizní vstup. Tehdy mladý reportér předstíral telefonát do pouštní telefonní budky a z obrazovky komerční televize znělo jeho slavné "Hello, Charlie". Dnes, o více než dvacet let později, sedí před publikem jako ostřílený veterán, který přežil bombardování v Gaze, pašoval alkohol v lahvičkách od ústní vody a vyjednával s muži ozbrojenými kalašnikovy na desítkách checkpointů.Szántóva cesta začala neobvykle - v Moskvě pozdní sovětské éry, kam se v devíti letech přestěhoval s matkou učitelkou. "Nosili jsme bledě modré pionýrské košile, ne bílé jako ostatní, a naše rudé šátky byly krásné lněné, ne ty jejich hnusné oranžové z uměliny," vzpomíná s úsměvem na dětské projevy vlastenectví v cizí zemi. Bylo mu třináct, když se vrátil do Československa, které se mezitím změnilo ze socialistického na raně kapitalistické."Všichni poslouchali muziku a já poslouchal Hurvínka na kazetách. Četl jsem Rasputina a myslel, že je to Saturnin," popisuje kulturní šok, který zažil. "Když někdo mluvil o Cimrmanech, myslel jsem, že jsou to nějací sousedi."Do světa novinařiny vstoupil náhodou. Vystudoval mezinárodní teritoriální studia, získal doktorát z moderní historie prací o českém fašistickém časopisu Vlajka, a nakonec skončil v roce 1999 v televizních novinách. "Jediná moje kvalifikace byla, že jsem studoval něco, co se týkalo mezinárodního dění, a měl jsem nějaké jazyky," přiznává.Jeho vyprávění o začátcích v TV Nova odhaluje absurditu mediálního světa devadesátých let. "Chtěl jsem zachraňovat svět, dělat reportáže o hladovějících dětech v Africe," říká. "A nakonec jsem dělal zvířecí tečky na konci zpráv." Za každou vážnou reportáž o převratu v Zimbabwe musel natočit několik zpráv o Pamele Anderson a jejích údajně umělých tělních partiích.Přesto se mu podařilo postupně vybudovat pozici respektovaného zahraničního reportéra. V roce 2006 přešel do České televize, kde zůstává dodnes. "Zahraniční redakce České televize je větší než řada celých redakcí v menších novinách," říká s hrdostí. "Obsluhuje celý svět a dělá to, co má - poskytuje kontext, ve kterém by lidé měli zprávy vidět."Když Szántó mluví o své práci válečného reportéra, je překvapivě střízlivý. "Drtivou většinu času je to hrozná nuda. Logistika, přesuny, mluvení s blbci, dávání jedné gumážky za druhou." Přesto se mezi těmito okamžiky skrývají zážitky, které stojí za to.Jeho kniha "Za oponou války", za kterou získal řadu ocenění, nabízí pohled do zákulisí práce válečného zpravodaje. Je pravdivá zromantizovaná představa válečného zpravodaje, který každý večer skončí v hotelu na baru, láme do sebe panáky a pak má divoký sex s produkční z turecké televize? “Na Blízkém východě to tak není. Proto vždycky chceme bydlet v křesťanských čtvrtích - protože tam je ten bar," říká s úsměvem.Szántó, sám židovského původu, strávil pět let jako zpravodaj na Blízkém východě. Své židovství nepovažuje za překážku objektivity, naopak kritizuje tuto představu jako předsudek: "Je zajímavé, že se u Žida automaticky předpokládá, že nebude k Izraeli kritický, ale když přijede Ian Pappé nebo vydá knihu Noam Chomsky, nikdo to neřeší."V souvislosti s vydáním své nové knihy "Mezi mlýnskými kameny: Gaza a její příběh" nabízí střízlivý pohled na možná řešení: "Gaza je palestinská a měla by být základem budoucí palestinské státnosti. Problém je, že po 7. říjnu 2023 se Hamásu podařilo jediné, a t definitivně zabít mírový tábor v Izraeli."Když přichází řeč na současnou geopolitickou situaci, Szántóův tón se mění. Mluví o znepokojení nad směřováním světa po nástupu Donalda Trumpa do čela americké administrativy. Zvlášť ho děsí Trumpova politika vůči Rusku a Ukrajině.Přesto si zachovává jistou dávku optimismu. Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Bude lepší."Ve svých 48 letech se Szántó dál věnuje reportování ze světových konfliktů, jezdí na motorce, chodí na metalové koncerty se svými syny, a přitom píše knihy, které pomáhají pochopit složitost světa. Je to muž mnoha rozporů - válečný reportér s doktorátem z historie, otec a dobrodruh, Čech i Žid, skeptik i optimista."Písmácká sousedská tradice od Národního obrození pořád žije," říká na závěr. "Jsou věci, které nejsou hezké, ale furt je docela proč být hrdý na to, že jsme Češi." This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Narodil se v Srbsku, od roku 1999 žije v Česku, má českou ženu a čtyřletého syna. Dlouho pracoval v IT, ale zároveň si po večerech vybudoval kariéru jednoho ze současných nejúspěšnějších standup komik. Jak Nikola Džokič říká, cítí se dnes tak z 50 procent stále Srbem a z z padesáti procent Čechem. Před dvěma lety však korporátní džob opustil a společně se dvěma kamarády založili firmu. Nápad vznikl samozřejmě v hospodě u piva, kde taky v Česku jinde. Nedaleko Nymburka postavili menší ekologickou továrnu na výrobu dřevěných pelet, které se používají na topění. Džokič dnes tenhle provoz řídí.“Dřevobzynys je takový Balkán českého průmyslu,” říká s nadsázkou. Jak se dá kombinovat dráha komika a šéfa výroby? A je těžší lidi rozesmát z pódia, anebo řídit v továrně? O tom všem jsme mluvili, a taky o Srbsku, bombardování, Rusku i Ukrajině.Příjemný poslech!Plus jsko vždy článek, který na základě audio záznamu a jeho přepisu napsala AI (Claude 3.7 Sonnet)Drsný humor, český byznys a balkánská duše Nikoly DžokičeJe osobností, která dokáže překvapit nejen svým humorem, ale i podnikatelskou všestranností. V upřímném a místy překvapivě otevřeném rozhovoru Nikola Džokič odhalil, jak se z ajťáka a stand-up komika stal výrobcem ekologického topiva s vizí udržitelnější budoucnosti.Cesta Nikoly Džokiče do Česka začala dramaticky - jako patnáctiletý uprchlík přišel ze Srbska v době války. Jeho vyprávění o prvních dnech v české škole, kdy se učil jazyk metodou pokus-omyl, patří k nejdojemnějším momentům rozhovoru. "Zeptal jsem se, jak se řekne 'děkuji', a spolužák mi řekl 'mrdat ježka'. A já jsem tady byl měsíc, a pokaždý, když jsem byl u tabule, tak jsem se podíval na toho profesora: 'Mrdat ježka!' A nikdo mi nic neřek'," vzpomíná.Fascinující je srovnání korporátního světa IT, kde strávil téměř dvě dekády, s "dřevo byznysem", jak ho sám nazývá. "Je to rozhodně jiný než pracovat v IT prostředí korporacích. Jsou to dva úplně odlišný světy," říká. V jeho podání je dřevařský průmysl přímočařejší, autentičtější a v mnohém připomíná balkánský přístup k životu a podnikání. "Neexistuje jiná schůzka než schůzka. Jakože se opravdu potkáte, a může to být v kanceláři nebo v lese. Není to takový to, hele, zavoláme si přes Teamsy," popisuje.Přechod od virtuálního světa k výrobě něčeho, na co si můžete sáhnout, přináší Džokičovi zvláštní uspokojení: "Pro někoho, kdo devatenáct let vyrobil prostě virtuální věci, tak tohle je velká změna." Jeho podnikatelské ambice však nekončí u pelet. S nadšením popisuje plány na rozšíření o ekologické prvky - solární panely, systémy na sběr dešťové vody. Jako člověk, který osobně zažil válečný konflikt, nabízí také pozoruhodně empatický pohled na válku na Ukrajině. "Oni to budou cejtit dalších padesát let, nejmíň, možná i víc. To jsou generace, který budou žít a dospívat na troskách," říká. Vysvětluje také složitý postoj Srbska k rusko-ukrajinskému konfliktu, rozpolcený mezi historické vazby a současné hodnoty.V závěru rozhovoru se Džokič zamýšlí nad smyslem života a tím, na co je nejvíce pyšný. Za svůj největší úspěch považuje možnost živit se tím, co skutečně miluje - stand-up vystupováním. "Já si nemyslím, že to spousta lidí zažije. Že začnou dělat, co milují, zjistí, že jim to jde, a ještě se tím dokáží život. I kdyby se mi v životě už nic nepovedlo, tak tohle stačí" říká s upřímností, která je pro celý rozhovor charakteristická.Džokič je příklad člověka, který dokáže spojit zdánlivě neslučitelné světy - stand-up a výrobu topných pelet, srbské kořeny a české prostředí, technologickou minulost a ekologickou budoucnost. Jeho příběh je inspirativním svědectvím o odvaze jít za svými vášněmi a o schopnosti najít humor i smysl v nečekaných životních zvratech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Známe se několik let, maximálně deset, a detaily se dozvíte při poslechu podcastu. Myslím, že jsme se poprvé viděli v divadle Troníček, kam přišel (buď omylem, nebo nějakou hloupou náhodou) ma standupové představení, ve kterém jsem vystupoval.Protože jsme měli nějaké společné kamarády, tak jsme se o přestávce nebo po představení dali do řeči. Zaujalo mě, že má přes rameno něco jako kabelku. Jasně, muži to občas nosí, ale přiznejme si, že je to divné. Nevím, jestli jsem mu k tomu tehdy něco řekl (blbec a hulvát jsem na to dost), ale to je už jedno.Až později jsem se od našich společných kamarádů dozvěděl, že to nebyl nějaký nepovedený módní výstřelek. Petr Král měl v té kabelce své “výpomocné” srdce. A potřeboval ho proto, aby - náhodou a třeba i během našeho vystoupení - v divadle neumřel.Dnes už má úplně nové srdce a jak jsem napsal, vše se dozvíte v tomhle pocastu. Jen ještě podotknu: mám Petra Krále opravdu rád, považuju ho za fajn člověka a muže, který umí dělat svou práci, a myslím, že se nám povedl dobrý rozhovor.Avšak to už posuďte sami. Příjemný poslech!(Jako obvykle nabízím článek, který napsala AI - v tomto případě Claude 3.7 Sonnet - na základě+ poslechu našeho podcastu. A jako obvykle si myslím, že to za těch cca 15 vteřin zvládla docela dobře.).Příběh o vděčnosti, smrtelnosti a hledání smysluMůže jedna událost zcela přetvořit lidský život a změnit pohled na všechno, co považujeme za samozřejmé? Jak vypadá existence, když si každý den uvědomujete, že vaše srdce kdysi bilo v hrudníku někoho jiného? Petr Král, úspěšný marketér a podnikatel, se podělil v podcastu Miloše Čermáka "Jedno procento" o svou mimořádnou životní zkušenost, která ho přenesla z běžného života do světa, kde každý nádech získává nový význam."Opravdu je to něco jako znovuzrození," říká Král o své zkušenosti s transplantací srdce, kterou podstoupil před více než dvěma lety. To, co začalo jako viróza, vyvrcholilo v dramatický boj o život, kdy několikrát "zhasl" a musel být nahozen defibrilátorem. "Najednou jsem se probral a nade mnou stála buď žena doma, nebo sestřičky v nemocnici, a říkaly, že jsem byl pryč," vzpomíná Král na momenty, kdy se ocitl na prahu mezi životem a smrtí.Co člověka napadá, když zjistí, že jeho život závisí na orgánu z těla cizího člověka? Krále především zasáhla emocionální tíha vědomí, že někdo musel zemřít, aby on mohl žít. Tuto komplexní směsici pocitů vděčnosti a zvláštní viny popisuje jako "strašně smíšenou emoci," kdy "nevíš, jestli máš brečet štěstím, že to máš za sebou a že jsi přežil, anebo jestli máš zpochybňovat, jestli si to zasloužíš."Jakkoli by se mohlo zdát, že právě transplantace byla zlomovým bodem v jeho životě, Král překvapivě uvádí, že mnohem transformativnější byl samotný okamžik, kdy si uvědomil vlastní smrtelnost. "Najednou víš, že ty nezemřeš nějak romanticky. Že si všechno nenachystáš, nevyřídíš, neodešleš e-maily, neuklehneš do postele a rozhodneš se odejít," říká se svou přímočarostí.Tato zkušenost zcela převrátila jeho přístup k životu. Z ambiciózního marketéra, který stál za sjednocením 23 různých e-shopů pod značku Mall.cz a později založil vlastní agenturu, se stal člověk, který pečlivě váží každý okamžik. "Přemýšlím v daleko kratším horizontu u všeho, co dělám," přiznává. Jeho prioritou se stal syn, kterému je dnes deset a pro kterého je otcovo "druhé srdce" něčím, co hrdě sdílí se spolužáky.Je fascinující sledovat, jak se Králův život odvíjí mezi dvěma světy - profesním úspěchem, kde společně s bratrem vedou marketingovou agenturu Social Park, a každodenním vědomím vlastní zranitelnosti. Musí doživotně užívat imunosupresiva, která potlačují přirozenou tendenci těla odmítat cizí orgán, což ho činí náchylnějším k infekcím a zároveň zatěžuje játra a ledviny.Přesto Král na otázku, zda bude svět za deset let lepší, odpovídá s překvapivým optimismem: "Za deset let bude svět určitě lepší. To je jasný." Toto přesvědčení od člověka, který nahlédl za oponu života a smrti, nese zvláštní váhu a naději. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Přijďte na živé natáčení Jednoho procenta! Už ve středu 5/3 od 19 hodin s komikem Nikolou Džokičem. Těším se na vás v naší Knihovně v Holešovicích. Lístky zde.Znal jsem její jméno, a to proto, že dělá už roky zajímavé věci a takzvaně se o ní ví. Ale i proto, že její jméno je zvláštní, a v Česku ho má nějakých necelých čtyřicet lidí. Samozřejmě jsme si o jménu Jadavan povídali. Tenhle podcast by se dalo nazvat “recipročním”. Protože minulý rok mě ona pozvala do svého, a já letos pozvání opětoval. Ale určitě ne ze zdvořilosti. Hana Jadavan má nápadů, slov i energie, které by stačily i na deset epizod.My měli k dispozici jen jednu, tu, kterou si můžete poslechnout - a bavili jsme se o agilním marketingu, výchově dětí, selském rozumu, Brně … či čtení a recenzování chytrých knih.Plus jako obvykle nabízím článek, který na základě přepisu podcastu napsala AI. Jako obvykle ho napsal AI chatbot Claude, dnes poprvé nová verze Claude 3.7 Sonnet.Agilní mozek: Proč dvanáctiletí kluci rozumí řízení firem lépe než vyV nejnovější epizodě podcastu Jedno procento Miloše Čermáka se představuje Hana Jadavan, specialistka na agilní řízení, která mimo jiné ukazuje, že agilita není jen módní korporátní buzzword, ale potenciálně životní filozofie. Rozhovor elegantně přechází od pracovních témat k osobním a nabízí hluboký vhled do mysli ženy, která našla rovnováhu mezi profesionální efektivitou a autentickým životem.Jadavan, která dnes vzdělává Scrum Mastery, začínala jako personalistka v taiwanské výrobní firmě, kde zažila odstrašující příklad toho, jak by řízení lidí vypadat nemělo. „Byli tam, jako s malými dětmi," popisuje mikromanagement a kontrolu, kterou zažívala. Tato zkušenost ji paradoxně dovedla k zájmu o agilní přístupy, ačkoli zpočátku byla skeptická: „Šla jsem na školení jenom proto, abych dokázala, že to vlastně nebude funkční."Co je fascinující na jejím pojetí agility, je odmítnutí mechanického přístupu. Zatímco mnozí redukují agilitu na procesy a meetingy, Jadavan zdůrazňuje, že jde o hlubší změnu myšlení. „Je to spíš to, že z hlediska venkovního dodáváš na trh věci, které dodávají hodnotu zákazníkovi nebo uživateli... a uvnitř to fungování vypadá tak, že pro všechny je přirozené, že se neustále věci zlepšují." Tento kontrast mezi formálním procesem a skutečnou kulturní změnou představuje jeden z nejcennějších vhledů do tématu.Jadavan otevřeně mluví o svém vyhoření, což přidává na autenticitě. „Byla jsem prostě totálně přetížená," říká o době, kdy měla příliš mnoho závazků a nedokázala nic pustit. Její popis momentu, kdy už nemohla ani vstát z postele, rezonuje s problémy současné doby a připomíná, že i profesionálové na organizační efektivitu mohou selhat ve vlastním time-managementu.V rozhovoru se objevuje i překvapivé propojení mezi agilním řízením a rodičovstvím. Jadavan popisuje, jak aplikuje principy agility na výchovu tříletého syna – poskytuje mu autonomii v rámci jasných hranic. „Ptám se na jeho názor... a tím, že má pocit, že jeho názor je taky důležitý, cítí se jako mnohem platnější člen domácnosti." Zajímavým odkrytím je i její vztah ke čtení a osobnímu rozvoji. Po letech, kdy byla „extrémní lenoch", jak sama říká, se vypracovala k disciplinovanému návyku čtení, který ji umožňuje přečíst desítky knih ročně. Její tipy na knihy včetně „Tajný život stromů" nebo „Časotvorba" od Tomáše Vachudy ukazují její zaměření na hluboké porozumění fungování světa i lidské mysli.V diskusi o umělé inteligenci Jadavan nabízí překvapivě vyrovnaný postoj. Místo obvyklých obav o ztrátu pracovních míst vidí v nových technologiích příležitost: „Věci, které jsem nebyla schopná časově zvládnout, tak teď díky tomu zvládám." Její filozofický přístup ke změnám je osvěžující – místo strachu z budoucnosti se soustředí na adaptaci a využití možností, které přináší.Nejsilnějším momentem rozhovoru je jednoznačně Jadavanové optimistická odpověď na závěrečnou otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší. Bez zaváhání odpovídá: „Lepší." Tato jednoslovná odpověď, po devadesáti minutách mnohdy komplexních úvah, působí jako katalyzátor zpětného přehodnocení celého rozhovoru.Podcast "1 %" s Hanou Jadavan nabízí mnohem víc než jen vhled do agilních metodik – je to setkání s autentickým hlasem, který propojuje profesionální expertízu s hluboce osobním přístupem k životu. Pro každého, kdo se zajímá o efektivní práci, osobní rozvoj nebo hledá inspiraci pro vyváženější život, jde o poslech, který rozhodně stojí za investovaný čas. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Mluvili jsme o tom, co je a co není tzv. fine dining, o rozdílech mezi Prahou, Londýnem nebo New Yorkem, a taky o tom, co pro kuchaře znamená michelinská hvězda. Ta první, druhá, anebo dokoce třetí. “Samozřejmě, že toužím po tom, abych Michelina získal. Ale nezblázním se, když se to nestane,” říká Radek David, jeden z nejúspěšnějších českých kuchařů. Dlouho byl tváří známé pražské restaurace Veranda a dalších spřízněných podniků, například Babiččiny zahrady v Průhonicích. Řadu let jezdil budovat restaurace do Kyjeva na Ukrajině. A dnes je “kuchařem na volné noze”, nebo “létajícím šéfkuchařem”, který se věnuje privátnímu vaření, kuchařským kurzům či konzultacím.Na webu RadekDavid.cz píše své zážitky z nejlepších světových restaurací i z podniků, o kterých jste nejspíš nikdy neslyšeli. Představa ideální dovolené? Obejít co nejvíc restaurací. A nechat se inspirovat a taky o tom vyprávět ostatním. Tahle práce ho naplňuje a je spokojený, ale zároveň ví či doufá, že své jméno spojí ještě s nějakým dalším podnikem.O tom všem jsme si povídali, Přeju příjemný poslech, a jako obvykle přidávám text, který na základě podcastu vygenerovala YI (tentokrát poprvé nový Claude 3.7 Sonnet).Miluju rondon. Je to taková naše uniforma, říká šéfkuchař Radek DavidRozhovor Miloše Čermáka s Radkem Davidem nabízí fascinující vhled do zákulisí kulinářského světa, který přesahuje hranice běžné konverzace o jídle a vaření.Davida, který po dvou dekádách v legendárních pražských podnicích Babičina zahrada a Veranda nyní působí jako "létající šéfkuchař" na volné noze, charakterizuje pozoruhodná upřímnost a nezaměnitelná vášeň pro řemeslo. Jeho nová profesní etapa není jen pragmatickým kariérním obratem, ale projevem hlubší filozofie – touhy po autentické tvůrčí svobodě a sdílení znalostí.Pozoruhodná je Davidova ambivalence vůči žádoucí michelinské hvězdě. Na jedné straně o prestiž evidentně stojí, na druhé straně artikuluje oprávněnou kritiku systému, který stejnou hvězdou oceňuje sofistikované restaurace i stánky se street foodem. "Měli to vymyslet trochu jinak, třeba pro streetfood udělat hvězdu jiné barvy," říká. Odhaluje tak svůj přemýšlivý vztah k oboru.Fascinující je pasáž o praktikách špičkových světových restaurací, které si předem "lustrují" hosty, kteří si zarezervovali stůl. "Vědí, kdo přijde," popisuje Radek David svou zkušenost z newyorského Per Se, kde ho při druhé návštěvě přivítali jménem a připravili mu poznámkový blok, protože si pamatovali, že si při první návštěvě dělal poznámky.Z rozhovoru vystupuje i důležitý kontrast mezi českou a zahraniční potravinovou kulturou. Davidův nostalgický popis ukrajinských tržnic s vůní "rajčat, jahod, broskví" proti českému systému, kde "všechno to je podtržený, aby to vydrželo týden na lodi nebo v kamionu", nabízí zamyšlení nad globalizovaným zásobováním surovinamiPodtext celého rozhovoru tvoří téma gastronomické mediální kritiky. David s Čermákem shodně konstatují úpadek seriózních recenzí v tištěných médiích – ne kvůli nedostatku prostoru, ale kvůli náročnosti procesu. "Ty musíš mít člověka, který do tý restaurace jde, stráví s tím dvě hodiny, a redakce pak ještě zaplatí účet. To je důvod, proč tenhle žánr prakticky vymizel. Prostě na to v médiích nejsou peníze," vysvětluje Čermák ekonomiku dnešní žurnalistiky.Navzdory všem výzvám a tlakům současného gastronomického světa David uzavírá rozhovor překvapivě optimistickým výhledem: za deset let bude svět lepší. Po pronikavé sondě do vztahu společnosti, ekonomika a jídla je nadějeplná a občerstvující tečka. Něco jako dezert na závěr mnohachodového menu. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Přijďte na živé natáčení Jednoho procenta! Už ve středu 26/2 od 19 hodin s šéfkuchařem Radkem Davidem. Těším se na vás v naší Knihovně v Holešovicích. Lístky zde.Před dvaceti lety mě zachránil, když jsem byl pár let šéfkomentátorem Lidových novin a on psal jako externí spolupracovník glosy a komentáře. A psal je vždy, kdy bylo třeba. Byl spolehlivý a lidi ho rádi četli. Kdo někdy pracoval v papírovém deníku (pro mladé: ano, to je ta divná věc se včerejšími zprávami z webu, vytištěnými na papíře), tak ví, jak je důležité mít někoho takového kolem sebe.Pro lidi jako on jsem vymyslel termín “kvalitní grafoman”, a myslím to pro novináře jako tu nejvyšší možnou pochvalu. Prostě člověk, který píše dobře, hodně a rád. Jako cíl ve své kariéře v médiích jsem si tehdy vzal to, aby někdy někdo řekl něco podobného o mně.Přesně o tom jsme s Ondřejem Neffem v Knihovně Čermáka a Staňka v Holešovicích mluvili. A já si vzpomněl na historku z jara 2005, kdy jsem se dostal do prekérní situace. Vedení novin mě na poradě “zaúkolovalo” sehnat komentář na nějaké konkrétní téma. Byla jedna hodina odpoledne, nejpozději v pět musel být text odevzdaný, a kolem sedmé se poíslal do tiskárny.Mimořádná prekérnost spočívala v tom, že jsem nemohl sehnat člověka, který by ten text napsal. Sám jsem psal jiný komentář, a asi pět lidí, z redakce i mimo, které jsem o to požádal, mě odmítli. Vytočil jsem číslo Ondřeje, s vědomím, že mi předem říkal, že nebude k dispozici.Vzal to asi po pěti zazvoněních. V pozadí byl slyšet hluk aut. “Co se děje?”, zeptal se. Řekl jsem, že vím, že má volno, ale že potřebuju kommentář na dotyčné téma. Řekl: “Hele, rád bych ti to napsal, ale jel jsem se projet na motorce do jižních Čech.” Tak to jsem v háji, řekl jsem. “Leda …”, zaznělo ve sluchátku, “… leda bych to otočil zpátky do Prahy, přijel do redakce a napsal to ambulantně přímo tam.”AMBULANTNĚ!! Jak to dopadlo, se dozvíte v podcastu. A další veci. Příjemný poslech!No a jako obvykle si můžete přečíst anotaci, kterou podle záznamu napsala AI (jazyk Claude 3.5 Sonnet). Text je celý vgenerovaný, bez dalších změn.“Svět byl vždycky v háji. Ale jinak je v zásadě příjemný,” říká Ondřej Neff. Aneb dobrdružný život (skoro) osmdesátníka, který se odmítá nuditAť už ho znáte jako autora sci-fi, “přepisovatele” verneovek nebo jako zakladatele prvního českého internetového deníku, Ondřej Neff vás v rozhovoru s Milošem Čermákem přesvědčí, že i v osmdesáti letech může být člověk vitální, vtipný a především nakažlivě optimistický.V éře mapových aplikací začíná rozhovor symptomatickou historkou o tom, jak se dva zkušení muži nedokážou dohodnout na tom, jak se dostat na domluvenou adresu. Neff s typickým humorem poznamenává, že "lidé dnes neumí vysvětlovat cestu" - a přitom stačilo říct "vedle obchodu s alkoholem". Tato zdánlivě banální příhoda perfektně ilustruje Neffův dar vidět v každodenních situacích hlubší významy a jeho schopnost vyprávět příběhy.A příběhů má Neff v zásobě nepřeberně. Jeho spisovatelská dráha začala u starého psacího stroje značky Mercedes s netypicky velkými písmeny, na kterém se naučil psát třemi prsty - techniku, kterou používá dodnes. Možná právě toto omezení ho naučilo psát úsporně a výstižně, což později zúročil jako novinář a spisovatel.Fascinující je Neffův přístup k dílu Julese Verna. Nejde o pouhé překlady či modernizace - Neff Verneovy příběhy kompletně přepracovává, přidává nové zápletky a postavy, aniž by ztratil ducha původních děl. Je to práce na hraně literární alchymie, kde se snoubí úcta ke klasikovi s potřebami současného čtenáře.Symbolem Neffovy novinářské kariéry se stal Neviditelný pes, první český internetový deník. Název vznikl díky jeho psovi, který během revoluce v roce 1989 začal ignorovat pravidla a když ho Neff přistihl v posteli, zakryl si oči tlapkou a předstíral, že je neviditelný. Moment hravé vzpoury se stal pěknou metaforou pro svobodné internetové médium.V době, kdy mnoho lidí propadá skepsi ohledně současného stavu světa, je Neffův optimismus osvěžující. "Svět byl vždycky v háji," říká s úsměvem, ale dodává, že "život je v zásadě příjemný." Jeho optimismus není naivní - je to optimismus člověka, který zažil komunistický režim, slyšel přímý přenos procesu se Slánským a přesto věří v dobro.I v osmdesáti letech udržuje Neff obdivuhodné pracovní tempo - každý den napíše 5000 znaků a jeho Neviditelný pes má denně okolo 50 000 čtenářů. Má dokonce po sobě pojmenovanou planetku, díky věrnému čtenáři pracujícímu na observatoři Kleť.Rozhovor s Neffem je jako procházka krajinou české kultury posledních desetiletí, okořeněná absurdními historkami (jako ta o soudním stání v Ostravě, na které omylem jel do Prahy) a proložená úvahami o literatuře, kde vedle Verna figurují i Vonnegut a Borges, před jehož géniem se Neff cítí jako "malinkej trpaslíček".V době algoritmů, umělé inteligence a sociálních sítí je Ondřej Neff připomínkou hodnoty autentického lidského příběhu a důkazem, že věk je jen číslo, pokud si člověk zachová zvědavost, humor a schopnost dívat se na svět s optimismem. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Přijďte na živé natáčení Jednoho procenta! Už ve středu 19/2 od 19 hodin s Ondřejem Neffem, další týden 26/2 od 19 hodin s šéfkuchařem Radkem Davidem. Těším se na vás v naší Knihovně v Holešovicích. Lístky zde.Patří k lidem, kteří mají dobře rozmyšlené, co a jak chtějí dělat. A zároveň jim to vychází. Petr Mára má prostě dobrou značku. Skoro se nabízí srovnat ho se značku Apple, s kterou je po větší část své kariéry spojený. Je drahý, ale to, co nabízí, je v největší kvalitě. I o tom jsme mluvili.A taky o tom, co si Petr Mára myslí o Elonu Muskovi, v čem je optimista a z čeho má naopak trochu obavy, nebo jaká budoucnost čeká automobily (nápověda: elektrická, ale ta vonící benzínem úplně nezmizí).Sešli jsme se v holešovické Knihovně Čermáka a Staňka, kde v místnosti voní popcorn a kde si ke sledování můžete dát drink nebo kávu. Živě natáčené rozhovory jsou trochu jiné než ty, které vznikají jen ve dvou ve studiu. Jsou méně intimní, ale zase více spontánní.Příjemný poslech!Jako obvykle si můžete přečíst anotaci, kterou podle záznamu napsala AI (jazyk Claude 3.5 Sonnet).Evropa jako safari pro bohaté Američany? Možná to není špatná budoucnostPetr Mára, enfant terrible české technologické scény, který se paradoxně nikdy nenaučil pořádně programovat, o svých začátcích říká: "Byl jsem v programování strašně špatnej. Což není dobré, když tě baví technologie. Vyřešil jsem to tím, že jsem o technologiích začal vyprávět ostatním.”Tohle upřímné přiznání vlastní nedostatečnosti se stalo základem jeho pozdějšího úspěchu. Jak se ukázalo, byla to cesta správným směrem. Dnes, ve svých 47 letech, patří k nejvlivnějším hlasům české digitální scény."Když Apple přišel na český trh, hledali někoho, kdo jim tady bude školit personál. Ono tady nikdo nebyl," vzpomíná s pobaveným výrazem. "Měl jsem call s vedením v Londýně, kde se mě ptali na rozdíl mezi upsellem a crossellem. Říkám, vůbec netuším. On odpověděl: 'Skvělý!' a vzali mě."Márův příběh je fascinující právě svou nelinearitou. Ve věku, kdy většina lidí už má jasno o své kariérní dráze, prožil moment prozření. "Kolem 39 let tě přepadne takový to prozření prostě kolem středního věku," říká. "Řekneš si, ty vole, to je blbý, co já budu dělat. Teď přichází ta mladá generace, budu irelevantní..."Místo krize středního věku však následovala transformace. Mára se vrhl na YouTube, původně jen jako způsob, jak zůstat viditelný. Dnes má přes 200 000 sledujících a jeho vliv daleko přesahuje hranice technologického světa."Nejdřív jsme byli lidé, pak jsme se z lidí stali roboty a teď se možná zpátky staneme zase lidmi," volně cituje tweet, který podle něj vystihuje současnou transformaci společnosti. Je to provokativní myšlenka - že právě vrchol technologického pokroku by mohl vést k návratu k naší větší “lidskosti”.Márova vize budoucnosti Evropy je stejně neortodoxní. Zatímco mnozí se obávají zaostávání za USA a Čínou, on to nerozporuje, ale snaží se i v tom najít nějakou výhodu. "Možná se staneme místem, kam budou bohatí Američani jezdit jako na safari. Užívat si pomalejší životní styl," říká. "A možná to není vůbec špatnej scénář."V době, kdy technologický diskurz často sklouzává k jednostranným vizím budoucnosti, Mára nabízí mnohem komplexnější pohled. Je technologickým optimistou, který si zachovává hluboce lidský rozměr. "Jsem přeučený introvert," říká o sobě. Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Bude lepší." V tom se asi i skrývá celá podstata Márova pohledu na svět - optimismus není naivitou, ale vědomou volbou perspektivy. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Přijďte na živé natáčení Jednoho procenta! Už tuto středu 12/2 od 19 hodin s Petrem Márou, za týden 19/2 od 19 hodin s Ondřejem Neffem. Dvě legendy technologické branže! Těším se na vás. Lístky zde.Seznámili jsme se loni ve Finsku, kde jsme byli na dovolené a kde ona jako žena diplomata žije. Provedla nás po Helsinkách i po finské duši, s nadsázkou řečeno. Petra Horáková je však zároveň úspěšná podnikatelka a také zakladatelka nadačního fondu. Ale pokud znáte její jméno, tak si ho asi spojíte s jejím aktivním angažmá v tzv. aktivních zálohách. O svých zkušenostech záložačky natáčí podcast Deník vojínky a se stejným názvem brzy vyjde i kniha.O tom všem jsme si povídali, a taky o vlastenectví, finské povaze, plastické chirurgii či o tom, jakou má Petra ve skutečnosti hodnost. Příjemný poslech!A jako obvykle si můžete přečíst anotaci, kterou podle záznamu napsala AI (jazyk Claude 3.5 Sonnet).Nejsme národ Švejků. Petra Horáková bourá nejeden český stereotypV době, kdy mnozí zpochybňují smysl vlastenectví a potřebu armády, představuje Petra Horáková inspirativní příklad ženy, která spojuje moderní byznys se službou vlasti."Když posloucháte vyprávění našich instruktorů nebo vojáků, kteří byli na zahraničních misích, uvědomíte si, že máme mezi sebou skutečné hrdiny. Akorát o nich nikdo nenatočí film," říká. Právě tento rozpor mezi realitou a veřejným vnímáním české armády ji motivoval k aktivnímu zapojení do vojenských struktur.Její cesta k armádě nebyla přímočará. Začala osobní zdravotní krizí v Bulharsku, která ji přivedla k založení nadačního fondu Apolena. Fond dnes pomáhá modernizovat vybavení gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře. Současně vybudovala úspěšnou aplikaci MAMApp, která poskytuje odborné informace více než 130 000 těhotným ženám, a stala se partnerkou přední kliniky plastické chirurgie.Zlomový moment přišel během pandemie covidu. "Chtěla jsem si to původně jen odškrtnout ze seznamu přání," přiznává o vstupu do aktivních záloh. "Ale během výcviku jsem zjistila, že jsem našla své místo." Dnes pravidelně létá z Finska, kde žije s manželem diplomatem, na vojenská cvičení do České republiky - na vlastní náklady.Její pohled na vlastenectví je stejně pragmatický jako inspirativní: "Stojí za to bránit společnost, která mi dala možnost vystudovat a svobodně žít. Moje děti dnes žijí v systému, kdy můžou svobodně cestovat a studovat. A kdyby přišel někdo, kdo by nám tohle chtěl vzít, tak mi opravdu stojí za to bojovat."Horáková také vyvrací představu o české neochotě k obraně vlasti. "Když se podíváte na naše novodobé mise, ať už v Afghánistánu nebo Jugoslávii, čeští vojáci vždy prokázali mimořádnou profesionalitu a odvahu," zdůrazňuje. "Máme mezi sebou skutečné profesionály, kteří si zaslouží naši podporu a respekt."Jako praporčice v aktivních zálohách aktivně propaguje význam připravenosti k obraně země. "Nejde jen o to být připraven na nejhorší," vysvětluje. "Jde o to ukázat, že jsme schopni se postarat sami o sebe. To je ten nejlepší způsob, jak předejít konfliktu."V době rostoucího mezinárodního napětí její slova nabývají na významu. "Musíme být v obraně soběstační," říká. "Ukazuje se, že ryze profesionální armáda bez záloh není dostatečná pro zajištění bezpečnosti země."Příběh Petry Horákové není jen o armádě - je o změně paradigmatu v českém přístupu k vlastenectví a národní identitě. Ukazuje, že lze být současně úspěšným podnikatelem, aktivním občanem a vlastencem v tom nejlepším slova smyslu. V době, kdy se svět potýká s novými bezpečnostními výzvami, představuje její příklad cestu, jak spojit osobní úspěch se službou společnosti."Až jednou budu ta bába v houpacím křesle na zápraží," uzavírá, "chci být šťastná, že jsem stihla všechno, co jsem chtěla. A služba vlasti je jednou z těch věcí, na které budu nejvíc hrdá." This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

V devadesátých letech jsem ho poznal jako muže, který umí říkat a psát nepříjemné věci, ale stejně ho máte rádi. Daniel Dočekal patří k technologickým veteránům, a fascinuje mě na něm mimo jiné to, jak si pořád dělá “to svoje”. Jakoby se za ta tři desetiletí, co se známe, ani trochu nezměnil.Dnes je vyhledávaným odborníkem na digitální marketing a sociální média, jakkoli klientům, kteří chtějí slyšet tipy a triky právě na sociální sítě, se stoickým klidem vysvětluje, že tahle éra už pomalu končí. A že budoucnost nejspíš nepatří Twitteru, Facebooku ani LinkedIn, ale … například newsletterům. A určitě AI.Povídali jsme si v holešovické Knihovně Čermáka a Staňka, novém prostoru, který se v lednu 2025 pomalu představuje lidem a už na různých akcích vítá první návštěvníky. (Mimochodem, 12. února se v Knihovně uskuteční první živé natáčení Jednoho procenta, s Petrem Márou!). S Danielem Dočekalem z toho nakonec byl skoro dvouhodinový rozhovor - a byla to jedna z těch konverzací, která když skončí, tak vám je líto, že byla tak krátká.Přeju i vám, aby vás to bavilo!A jako obvykle nabízím článek, který na základě přepisu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).Éra sociálních sítí končí, budoucnost patří newsletterům a umělé inteligenciDaniel Dočekal, veterán českého internetu a digitální komunikace, sedí v knihovně a vypráví o proměnách světa sociálních sítí. Jeho pohled je překvapivě střízlivý - věří, že éra klasických sociálních sítí končí. "Doporučuji firmám, aby je začaly opouštět," říká muž, který dříve radil pravý opak.Přesto není pesimista. Naopak. V době, kdy mnozí varují před umělou inteligencí, vidí v ní příležitost. "Mám v telefonu chytrého kámoše," popisuje svůj vztah k AI asistentům. Nevnímá je jako náhradu lidí, ale jako nástroj, který nám může dát více prostoru pro skutečný život.Jeho vlastní život je důkazem, že technologie mohou pomáhat. Již 40 let žije s cukrovkou, používá chytrou domácnost a nedávno objevil kouzlo elektrického skútru pro pohyb po Praze. "Patnáct minut versus hodina a půl cesty MHD - to je hodina ušetřeného času," vypočítává praktické výhody.Dočekal je přesvědčený, že budoucnost bude lepší než současnost. Ne proto, že by nás technologie měly spasit, ale proto, že nám mohou dát více času na to podstatné - na rodinu, přátele, koníčky. "Když mi umělá inteligence ušetří čas, můžu jít na procházku do lesa nebo si dát šlofíka," říká s úsměvem. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Říká, že rok 2024 pro něj byl dobrý rok. Vydal knížku, syn se dostal na gymnázium a hodně cestoval. Ivan Tesař se stal ve dvaapadesáti překvapivým debutantem, když v brněnském nakladatelství Větrné mlýny vydal sbírku povídak a poetických textů s názvem Na kusy. Bývalý novinář a mediální analytik, který byl letech 2011 až 2017 členem Rady Českého rozhlasu, je od konce roku 2023 místopředsedou Rady České televizi. V zajímavém a dramatickém období, kdy veřejnoprávní televize nemá vyřešeno financování (čeká se na zvýšení koncesionářských poplatků parlamentem), a zároveň se vede debata o jejím smyslu. O tom jsme spolu v podcastu mluvili, a taky o psaní, stárnutí a světě.Zde je jako obvykle článek, který na základě přepisu napsala AI, Claude 3,5. Sonnet -Ivan Tesař: Po padesátce vydal svou první knihu, chystá přechod Apl se synem a možná napíše román o české dušiV době, kdy většina lidí hodnotí uplynulý rok jako mimořádně složitý, sedí ve studiu muž, který s úsměvem tvrdí opak. Ivan Tesař, spisovatel, analytik a místopředseda Rady České televize, představuje mix zdánlivých protikladů: člověk, který dokáže předpovědět geopolitické krize, ale zároveň píše poezii; profesionál analyzující tvrdá data, který však věří v sílu osobních příběhů.Jeho profesní dráha připomíná film o transformaci 90. let: od kulisáka v legendárním Branickém divadle, přes meteorický vzestup v médiích až po vedení ekonomického zpravodajství v agentuře v pouhých dvaadvaceti letech. "Bylo to vtipné, když si pro rozumy přijel dvacetiletý kluk do Vídně, a tam byl na jeho pozici šéfredaktor, kterému bylo šedesát," vzpomíná s úsměvem.Dnes se Tesař živí analýzou globálních událostí pro soukromé subjekty. Jeho tým dokázal předpovědět ruskou invazi na Ukrajinu půl roku před jejím začátkem. "Pokud jsi schopen se prohrabávat stovkami informací každý den a máš dostatečnou erudici na jejich interpretaci, dosáhneš úspěšnosti předpovědí kolem 85 procent," vysvětluje.Paralelně s analytickou prací se však věnuje literatuře. Jeho nedávno vydaná kniha, kombinující povídky a poezii s fotografiemi uznávaného Karla Cudlína, představuje odvážný experiment. "Vydavatelé tento mix žánrů obvykle nesnášejí," přiznává, "ale Větrné mlýny to riskovaly."Jako člen Rady České televize se Tesař potýká s existenciálními otázkami veřejnoprávních médií. Poukazuje na kritický stav financování ČT, kde rezervy dramaticky klesly z 3,8 miliardy na pouhých 350 milionů korun. Zároveň přichází s radikálním návrhem: omezit funkční období ředitelů na maximum dvou období. "Po určité době začneš jet podle zaběhnutého mustru a nevytvoříš tlak na inovace," argumentuje.Jeho nový literární projekt slibuje být ambiciózní: generační román o devadesátiletém muži, jehož život kopíruje historii Československa a České republiky. "Je to neskutečný příběh člověka, který přežil od 30. let přes protektorát, rok 1948, šedesátá léta, normalizaci až do současnosti," popisuje.Mezi jeho literární vzory patří Jan Zábrana, Jan Balabán a Georg Sebald - autoři, kteří mistrovsky zachycují osobní příběhy na pozadí velkých dějinných událostí. Tato inspirace se odráží i v jeho vlastní tvorbě, kde se snaží propojit osobní a historickou rovinu vyprávění.Přestože se pohybuje ve světě vysoké politiky a médií, neztrácí kontakt s osobní rovinou života. Na léto 2025 plánuje se svým patnáctiletým synem náročný přechod Alp: 670 kilometrů a 31 000 výškových metrů za 32 dní. "Vnímám to jako poslední velkou společnou akci se synem, než se vydá vlastní cestou," říká.Tesařův příběh ukazuje, že i v době specializace je možné propojovat zdánlivě neslučitelné světy - analytickou přesnost s uměleckou citlivostí, profesionální odstup s osobní angažovaností. Jeho optimistický pohled na svět přitom není naivní - je to optimismus člověka, který vidí do temných zákoutí světové politiky, ale přesto věří v lepší budoucnost. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Knížku si “rozplánoval” do excelovské tabulky, pak odjel na třicet dní na Tenerife, a každý večer napsal jednu kapitolu. Na podzim se pak knížka Tomáše Šebka s názvem Objektivní nález stala jedním z nejprodávanějších titulů roku. Za dva měsíce se jí prodalo neuvěřitelných čtyřicet tisíc kusů, a i nadále se proává velmi dobře. Nejen o tom jsme si povídali v nové epizodě Jednoho procenta.A jako vždy nabízím článek, který podle přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).Tomáš Šebek: Přiznání chyb je první krok k lepší medicíněV době, kdy většina lidí považuje přiznání chyby za slabost, přichází chirurg Tomáš Šebek s revolučním přístupem. Jeho nejnovější kniha, kterou lze žánrově označit jako "autohanopis", se stala literárním fenoménem s prodejem přes 40 000 výtisků za pouhé dva měsíce. Není to však jen příběh osobní zpovědi - je to manifest změny v přístupu k medicíně, rodičovství a společnosti obecně.Šebek, který napsal knihu během 30 intenzivních dnů na Tenerife, překvapil čtenáře svou nebývalou otevřeností. "Chtěl jsem ukázat, že nejsem dokonalý jako rodič, nejsem dokonalý chirurg," říká muž, který se nebojí přiznat vlastní nedostatky. Jeho přístup rezonuje - od čtenářů dostává i jedenáctistránkové reakce, ve kterých se svěřují s vlastními příběhy a traumaty.V českém zdravotnictví prosazuje revoluci v přístupu k chybám. Zatímco současný systém je trestá, Šebek navrhuje se z nich učit. "V Irsku hledají důvod, jak zlepšit systém. My si většinou vzájemně umýváme zadky," konstatuje.Jeho vize přesahuje operační sál. Jako zakladatel úspěšných medicínských startupů a iniciátor think tanku "ministr zdraví" se snaží systémově měnit české zdravotnictví. Jeho cílem je prodloužit délku života ve zdraví, která je v Česku o deset let kratší než v severní Evropě."Nechceme být smutní, nechceme být chudí, nechceme být nemocní," říká Šebek a navrhuje jednoduchý recept - svůj koncept "Šebek high five". Pět prstů symbolizuje základní principy zdravého života, včetně duševního zdraví, které je podle něj v Česku stále tabu.Pět prstů? Jsou to tyhle:* nedojídat vždycky celý talíř, stačí 80 procent porce* vystavovat se chladu, ne nějak extrémně, stačí mít o jednu vrstvu míň* kvalitně spát, osm hodin, se všemi fázemi spánku včetně hlubokého* hýbat se, mít dvě kapky potu na čele, stačí půlhodina rychlé chůze* duševní zdraví, to je palec, protože je to njdůležitější: budovat dobré vztahy s lidmi kolem sebeŠebkův příběh ukazuje, že největší změny často začínají přiznáním vlastních nedokonalostí. V době, kdy společnost čelí komplexním výzvám, může být jeho přístup inspirací nejen pro medicínu, ale pro celou společnost. Jak sám říká: "Transformace společnosti začne, až si přiznáme svoje chyby a začneme s nimi pracovat." This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Do studia přišel v tričku Carnegie Hall, kde byl měsíc předtím na koncertu České filharmonie. Petr Stuchlík patří mezi byznysmeny, kteří klasickou hudbu finančně podporují, a jak říká, Česká filharmonie patří k tělesům, která umějí na světové úrovni nejen hudbu, ale i marketing a fundrising. V Rudolfinu prý díky tomu vzniklo cosi jako neformální, a možná v Praze největší byznysový klub. Mluvili jsme o všem možném, od dětství ve Zlíně, přes první úspěchy v byznysu (a koupi pásku s velkou přezkou ve tvaru loga Luis Vitton) i současné aktivity - až po plány na cestu za sebepoznáním v roce 2025.Podcast jako obvykle vznikal v “souhře” s AI. Otázka pro Claude 3.5 Sonnet tentokrát zněla: “Pečlivě si rozhovor přečti a napiš deset postřehů o Petru Stuchlíkovi. Zde je výsledek:* Je sebereflexivní - dokáže otevřeně mluvit o svých dřívějších "křupanských" momentech a jejich překonání* Má silný smysl pro systém a strukturu, ale zároveň dokáže ocenit iracionální krásu umění* Je pragmatický idealista - spojuje byznysové uvažování s podporou kultury* Je otevřený - mluví bez zábran o své sexuální orientaci i zdravotních problémech* Je rozmanitá osobnost - kombinuje technické (létání) s uměleckým (klasická hudba)* Je networkový člověk - vytváří a udržuje vztahy napříč různými společenskými vrstvami a profesemi* Je transformativní osobnost - prošel výrazným osobnostním vývojem od materialismu k hlubším hodnotám* Je optimista - věří, že svět bude lepší, navzdory současným problémům* Je liberální tradicionalista - podporuje klasickou kulturu, ale má progresivní společenské názory* Je člověk hledající - v 47 letech plánuje dlouhou pěší pouť, symbol osobního hledání a růstu Přeji příjemný poslech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Tohle je a zároveň není Jedno procento. Nabízím epizodu podcastu Rozkročena nad zrcadlem, který připravuje Zuzana Křížová a kam mě v prosinci pozvala jako hosta.Možná si pamatujete, že jsem s ní natáčel zhruba před dvěma lety, a povídali jsme si o tom, jaké to je otevřít v Brně tak trochu jiný obchod s erotickým zbožím, zejména pro ženy. Její obchod v centru města nedávno oslavil druhé narozeniny, a to stylovým večírkem, kde mimo jiné vystoupil i kouzelník. Obchod Zuzany Křížové se jmenuje Rozkošš, stejně jako její podcast (byť úplný název zni Rozkročena nad zrcadlem, a najdete ho například na Spotify). Slovo rozkoš vyjadřuje intenzivní pocit radosti nebo potěšení. Neplést se slastí. Ano, ta má podobný význam, avšak podle slovníku synonym je rozkoš smyslovější a intenzivnější, zatímco slast spíše duševní či emocionální. To jen na upřesnění.Jako obvykle nabízím článek, který na základě přepisu napsala AI (Claude 3.5 Sonnet).SMÍCH, STUD A UMĚLÁ INTELIGENCE: KŘIŽOVATKY MODERNÍ INTIMITYV útulném prostoru brněnského obchodu Rozkoššš, jehož interiér připomíná anatomickou svatyni, se odehrál pozoruhodný rozhovor mezi dvěma světy. Zuzana Křížová, průkopnice otevřené diskuze o intimitě, a Miloš Čermák, novinář starší generace, společně odkryli paradoxy současné sexuality s překvapivou upřímností a intelektuální hloubkou.Jejich dialog nabourává zažité představy o vztazích s vědeckou přesností. Australská studie, kterou Čermák cituje, vyvrací dlouho tradovaný mýtus o přitažlivosti mužského humoru. Jeho vlastní příběh seznámení na chmelu, kde budoucí žena nad jeho vtipkováním kroutila hlavou, tento výzkum poeticky ilustruje.Současná společenská atmosféra vytváří fascinující paradox - zatímco máme bezprecedentní svobodu projevu, pohybujeme se v minovém poli hyperkorektnosti. Tento rozpor se zvláště ostře rýsuje v oblasti sexuality, kde se mísí odvěká tabu s moderními společenskými normami.Historický exkurz do medicínského vzdělávání odhaluje šokující skutečnost: ženská anatomie se dostala do učebnic později než volební právo žen. Tento fakt vrhá nové světlo na současné workshopy sexuality, kde muži překvapivě konzistentně staví uspokojení partnerky na první místo - jako by dějiny mlčení konečně nacházely svůj hlas.Čermákovo vyprávění o rodinném tabu sexuality, ilustrované anekdotou o otcově "velkém rozhovoru" (který se změnil v varování o odvykání kouření), kontrastuje s dnešní otevřeností. Přesto i současná doba přináší své výzvy - například v podobě umělé inteligence, která paradoxně cenzuruje i nesexuální anatomické dotazy.Etymologická odbočka ke slovu "rozkoš" a jeho latinskému původu "deliculus" nabízí poetický most mezi klasickou vzdělaností a současnou sexuální revolucí. Příběh sedmdesátiletého muže, který se teprve nedávno dozvěděl základní fakta o intimní lubrikaci, působivě dokládá, že vzdělávání v této oblasti nezná věkové hranice.Křížová otevřeně popisuje osobní dilema při hledání partnera jako provozovatelka erotického obchodu - muži ji buď "lovili" kvůli její profesi, nebo se jí báli. Toto upřímné přiznání ilustruje širší společenské napětí mezi sexuální otevřeností a přetrvávajícími předsudky.V době, kdy umělá inteligence vstupuje i do oblasti intimity, rozhovor nastoluje znepokojivé otázky o budoucnosti lidských vztahů. Paradoxně právě technologie, která má pomáhat komunikaci, často vytváří nové bariéry a tabu.Tento dialog mezi generacemi a světonázory ukazuje, že i v době zdánlivé otevřenosti zůstává intimita komplexním tématem, kde se mísí věda s poezií, historie se současností a osobní zkušenost s kolektivními předsudky. Možná právě v této komplexnosti leží klíč k lepšímu porozumění mezi lidmi - bez ohledu na jejich gender, věk nebo životní zkušenosti. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Jako scenárista, režisér a producent debutoval filmem, který se stal "kultovkou" a který je dodnes asi tím nejznámějším, co udělal. Marek Dobeš koprodukoval snímek Byl jsem mladistvým intelektuálem s Českou televizí, s legendární tvůrčí skupinou Čestmíra Kopeckého. Později natočil celovečerní film Choking Hazard, byl spoluautorem scénáře k většině dílů seriálu Místo nahoře na České televizi (a pak jeho pokračování Život nahoře na Nově), napsal první verzi scénáře k velkofilmu Jan Žižka. Posledních deset let však trávil psaním, přípravami, sháněním peněz a natáčením filmu Ďáblova sbírka. Ten měl letos na podzim premiéru, a je se vším všudy “nezávislým filmem”. Co to znamená a proč je to důležité? Poslouchejte v podcastu.Příjemný poslech!A jako obvykle, toto napsala na základě přepisu podcastu AI, tedy jako vždy Claude 3.5 Sonnet:Od zombie komedie ke konkordátu: Marek Dobeš a jeho desetiletá cesta za Ďáblovou sbírkouČeský filmař Marek Dobeš sedí v podcastovém studiu a vypráví příběh, který zní jako scénář k filmu. Jenže tohle není fikce - je to reality show nezávislého filmu v Česku, kde se umělecká svoboda pohybuje "na pomezí mezi somrováním a vydíráním".Dobeš právě dokončil svůj magnum opus "Ďáblova sbírka", film, který mu zabral deset let života. Ironií osudu se jeho snímek o církevních restitucích a tajemných vatikánských spisech dostal do kin přesně ve chvíli, kdy česká vláda v tichosti podepsala konkordát s Vatikánem. Timing, který by scenáristovi nikdo neuvěřil.Ale Dobešova cesta začala mnohem dříve. V roce 1999 natočil kultovní kraťas "Byl jsem mladistvým intelektuálem", který se promítá dodnes. Následoval televizní seriál "Místo nahoře", který mu přinesl první milion - a první střet s televizní dramaturgií. Když mu začali přepisovat scénáře, raději se pod většinu epizod odmítl podepsat.Pak přišel zlomový moment: "Choking Hazard", jeden z nejlevnějších českých filmů všech dob, kde herci hráli za symbolickou korunu. Film byl natočen kompletně digitálně, což byl v roce 2004 poměrně průkopnický čin. Ve stejné době vznikl v Británii "Shaun of the Dead" - dva filmy, které definovaly žánr zombie komedie, aniž by o sobě věděly.Sedmnáct let strávil Dobeš prací na scénáři o Janu Žižkovi. Projekt, který měl režírovat, mu nakonec přerostl přes hlavu. Možná i tato zkušenost ho utvrdila v přesvědčení, že nezávislost je cesta.Jeho nejnovější film "Ďáblova sbírka" existuje ve dvou verzích - jako celovečerní film a sedmidílná minisérie. Premiéra v Lucerně přilákala 430 diváků. Nyní se film promítá v historickém kině 64 U Hradeb - každé třetí úterý v měsíci, jako tichý protest proti standardizované distribuci.Dobešův příští projekt má být film o Věře Husákové, manželce komunistického prezidenta, která zahynula při pádu vrtulníku. Tragický příběh, který symbolizuje absurditu totalitní moci - když zlomená noha vyústí v leteckou katastrofu, protože protokol velí létat za každého počasí.V době streamovacích gigantů a korporátní zábavy představuje Dobeš vzácný druh: filmaře, který odmítá kompromisy. Jeho cesta možná není nejlehčí, ale je autentická. Jak sám říká, někdy musíte odmítnout peníze, abyste si zachovali svobodu. V českém filmu, kde je nezávislost často jen prázdným slovem, je to postoj hodný pozornosti.Je to příběh o vytrvalosti, umělecké integritě a možná i o tom, že někdy musíte čekat deset let, aby váš film vyšel v pravý moment. I když ten moment přijde náhodou. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Když jsme spolu točili podcast minule, mluvil o tom, jak pořádá workshopy a fotí svatby. Zároveň však už pracoval na materiálu, který vznikl během jeho tří návštěv Severní Koreje v letech 2005 až 2019. Letos tyto fotografie představil na výstavě a vydal jako knížku. Výstavu v pražském Karolinu vidělo neuvěřitelných 18 tisíc lidí (končí 17. prosince) a nákladná obrazová knížka je ve svém žánru bestsellerem. O tom všem jsme s Janem Šibíkem mluvili tentokrát: jak fotky vznikaly, proč je Severní Korea nejnepříjemnějším místem, které v životě navštívil, a proč nemá rád AI. Mimochodem, tu možná vzme na milost, až si přečte článek, který jako vždy AI (konkrétně Claude 3.5 Sonnet) na základě přepis podcastu napsala. Zde je:Okno do hermeticky uzavřeného světa: Jak český fotograf třikrát pronikl do Severní Koreje"V pražském Karolinu probíhá unikátní fotografická výstava, která představuje něco, co se dosud žádnému fotografovi na světě nepodařilo - trojí pohled do Severní Koreje v průběhu čtrnácti let. Jan Šibík, asi nejznámější reportážní fotograf současnosti, dokázal nemožné: třikrát pronikl do jedné z nejuzavřenějších zemí světa a přinesl svědectví o režimu, který se zoufale snaží udržet svůj lid v informační tmě."Je to jeden velký kriminál," říká Šibík o Severní Koreji. Jeho fotografie, které vznikaly často v rozporu s přísnými pravidly režimu, zachycují realitu odlišnou od toho, co návštěvníkům ukazují průvodci. Výstavu již zhlédlo přes 17 000 lidí, čímž překonala i Šibíkovy legendární fotografie ze sametové revoluce.První cesta v roce 2005 vznikla díky diplomatické misi tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka. "Deset let jsem se snažil získat vízum přes severokorejskou ambasádu v Praze. Z deseti pokusů mě dovnitř pustili pouze dvakrát, a to jen proto, aby mi řekli, že jako novinář nemám šanci," vzpomíná fotograf.Nejcennější záběry však vznikly během druhé cesty v roce 2007. Paradoxně k tomu pomohla skupina moravských turistů a jejich demižon slivovice. Zatímco rozjařená skupina zabavila severokorejské pohraničníky, Šibík využil příležitosti a z okna jedoucího vlaku fotografoval skutečný život - vesnice, lidi, každodenní realitu daleko od oficiální propagandy."Za jeden snímek, který se jim nelíbí, vás už nikdy nepustí zpět. Anebo to zjistí ještě v době, kdy tam jste, a to vás pak možná už nikdy nepustí ven," vysvětluje Šibík riziko, které podstupoval. Přesto se mu podařilo vrátit do Severní Koreje i potřetí, v roce 2019, a zachytit změny v zemi pod vládou Kim Čong-una. "Je brutálnější než jeho otec. Dnes dostanete šest let vězení jen za to, že si pustíte jihokorejský film," popisuje fotograf současnou situaci.Výstava v Karolinu není jen prezentací fotografií - je to komplexní svědectví o zemi, kde se čas zastavil. Šibík absolvoval 72 komentovaných prohlídek, během nichž vysvětluje kontext každého snímku. "Někdy koukám do výrazů těch lidí na fotografiích a mám pocit, že jsou úplně prázdné. To je cíl režimu - zlikvidovat jakýkoliv vlastní úsudek," říká.Součástí projektu je i kniha, které se navzdory vysoké ceně prodalo už přes 700 výtisků. "Kniha zůstane," vysvětluje Šibík důležitost tištěného svědectví. A zůstanou i fotografie jako důkaz o režimu, který se snaží přesvědčit své občany, že žijí v nejlepší zemi na světě, zatímco jim upírá základní svobody.Význam výstavy podtrhuje i návštěva legendárního fotografa Josefa Koudelky, který ji označil za "zajímavou" - slovo, které v jeho slovníku znamená nejvyšší pochvalu. V době, kdy se Severní Korea ještě více uzavírá a prohlubuje spojenectví s Putinovým Ruskem, představují Šibíkovy fotografie jedinečné svědectví o zemi, kam se běžný člověk nedostane.Výstava končí 17. prosince a představuje nejen triumf dokumentární fotografie, ale i důkaz, že pravdivé svědectví o totalitním režimu dokáže oslovit desetitisíce lidí. V době, kdy se potýkáme s relativizací hodnot a nárůstem populismu i autoritářství, je to povzbuzující zpráva. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Známe se od začátku devadesátých let, mnoho let jsme spolu pracovali v Reflexu. Podcast jsme spolu točili už dvakrát, a teď byla zase hodně dobrá příležitost: Milan Tesař letos oslavil šedesátiny, a dal si dva výjimečné dárky: skvělý román a film s Janem Hřebejkem, ke kterému napsal námět i scénář.Přeju příjemný poslech!Podcast jako obvykle poslouchala první AI, a napsala o tom následující článek (Claude 3.5 Sonnet).MEZIGENERAČNÍ DIALOG V DOBĚ MEDIÁLNÍ FRAGMENTACE: ZPOVĚĎ MILANA TESAŘEV době, kdy se společnost tříští na vzájemně neprostupné bubliny a mezigenerační dialog se zdá být téměř nemožným, přichází Milan Tesař s překvapivým svědectvím o tom, že mosty lze stavět i v šedesáti letech. Jeho cesta od dlouholeté novinářské kariéry k úspěšnému scenáristickému debutu nabízí fascinující vhled do proměn české kulturní scény.Tesařův film "Výjimečný stav", který natočil Jan Hřebejk, překonal magickou hranici 100 000 diváků. Paradoxně vznikl z námětu, který autor nemohl deset let použít kvůli smluvní klauzuli s TV Nova. Tato tvůrčí hibernace však možná filmu prospěla - stejně jako Jiří Mádl se svými "Vlnami" i Tesař potřeboval více než dekádu, aby svůj příběh z rozhlasového prostředí představil divákům.Současná krize filmové a literární kritiky, kterou Tesař pozoruje, odráží hlubší společenské trendy. "Neexistuje formalizovaná, fungující kritika," říká autor a poukazuje na absenci mezigeneračního dialogu v kulturní sféře. Jeho obrana Jana Hřebejka proti útokům mladší generace kritiků není jen osobní, ale dotýká se fundamentální otázky respektu k zkušenosti a autoritě v umění.Tesařova spolupráce s Ondřejem Vetchým nabízí zábavný vhled do zákulisí filmové tvorby. Historka o nacvičování replik v metru ilustruje, jak se profesionalita mísí s improvizací v českém filmu. Zároveň však ukazuje, že i zdánlivě banální momenty mohou být klíčové pro úspěch celku.Pozoruhodná je Tesařova ochota nechat svého dvacetiletého syna “dramaturgovat” svou novou divadelní hru. Tento akt pokory vůči mladší generaci kontrastuje s častým mezigeneračním antagonismem v české kultuře. "On mi to podrobil dost drsný kritice," přiznává Tesař, "ale díky tomu je ta hra autentičtější."Jeho osobní zdravotní problémy, které ho donutily k radikální změně životního stylu, se promítají i do jeho tvorby. Paralela mezi fyzickou transformací a tvůrčí metamorfózou je zřejmá - oba procesy vyžadují odvahu opustit zaběhnuté koleje.Tesařova reflexe současné geopolitické situace a války na Ukrajině není jen občanským postojem, ale i uměleckým stanoviskem. Jeho optimistický pohled na mladou generaci, založený na zkušenosti s vlastním synem a jeho vrstevníky, nabízí naději v době, kdy je snadné propadnout cynismu.Příběh Milana Tesaře není jen kronikou osobního úspěchu, ale především svědectvím o možnosti překonávat zdánlivě nepřekonatelné bariéry - ať už generační, profesní nebo osobní. V době rostoucí fragmentace společnosti je jeho zkušenost cenným důkazem, že dialog je možný a může být i tvůrčí silou. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Známe se od roku 1988, kdy jsem se jako “pomocná vědecká síla” a student biokybernetiky zúčastnil v Tišnově experimentu Štola 88 (simulovaný let na Mars v režii Laboratoře pro výzkum stresu při Fyziologickém ústavu ČSAV), zatímco on tam přijel jako psycholog a doktorand Filozofické fakulty.Tehdy tvrdil, že se považuje za marxistu, jen se s ostatními marxisty rozchází v názoru na to, jak se beztřídní společnosti podaří dosáhnout. “Oni tvrdí, že tou cestou bude revoluce, ale podle mě je to píčovina a bude to LSD,” prohlašoval.Pak jsme se pár let vídali sem tam v tehdejší Univerzitní knihovně v Karolinu (dnes Národní knihovna), a pamatuju se, jak jsme se někdy počátkem roku 1990 potkali na Karlově mostě. Už z dálky na mě volal: “Průůůůser, kamaráde, strašnej průůůůser.” Polilo mě horko.Uvědomte si, byla to stále napjatá doba, byť už bylo zřejmé, že komunismus i marxismus jsou poraženy. Ale i tak jsem se zachvěl, jaká hrozná věc se děje. Zastřelili Gorbačova? Ušili Václavu Havlovi další pár kalhot, které jsou příliš krátké? Nic z toho, naštěstí. Když se ke mně přiblížil natolik, že jsme si mohli normálně povídat, řekl: “Představ si, zavřeli bufet v Univerzitní knihovně! Nevíš, co by se dalo podniknout?”O rok později jsme oba začali pracovat v Reflexu, a on na jedné poradě prohlásil, že ho “morbidně technicistní texty pana inženýra Čermáka zneklidňují”, což byla zřejmě reakce na to, že já jsem na předešlé poradě poznamenal, že by bylo příjemné, kdyby “pan doktor napsal některý z textů, aniž by byl zkouřený jak Chvaletice”, nebo něco na ten způsob.Ani od jednoho z nás to nebyl humor, vždyť se to odehrálo v době, kdy jsme se všichni a vždycky brali vážně.Od té doby jsme přátelé, aspoň myslím. Mám Jirku X. Doležala rád a zároveň si ho vážím, což je ta nejlepší kombinace. Myslím, že dobře píše, je chytrý, umí být zábavný a je vždycky inspirující. Proto je také pravidelným hostem v mém podcastu Jedno procento. Rozhovory s ním jsou osvěžující a provokující. Přeju hezkou zábavu.xJako obvykle, shrnutí našeho rozhovoru “z pera” AI, tedy Claude 3.5 Sonnet.MEČE, ROZVODY A SOUMRAK DEMOKRACIE: ZPOVĚĎ NESTORA ČESKÉ PUBLICISTIKYV době, kdy většina lidí vyhlíží důchod, Jiří X. Doležal startuje novou kariéru. Známý novinář, který desetiletí provokoval českou společnost svými názory na drogy, politiku a společenské konvence, se ve svých šedesáti letech vrací ke svým akademickým kořenům v sociální psychologii. Jeho mise? Pomáhat lidem projít rozvodovým řízením s důstojností a minimální ztrátou času."Nejdražší na rozvodu je čas, který s ním strávíte," říká muž, který sám prošel dvěma rozvody a nyní své osobní i profesní zkušenosti přetavuje v novou službu. Jeho motto "rozvod není boj, ale nový začátek" odráží pragmatický přístup k životním změnám, který je pro něj charakteristický.Doležal však není jen svědkem osobních dramat. Jeho analýza současného stavu demokracie je znepokojivá. Hovoří o přechodu od zastupitelské k "reprezentantské" demokracii, kde voliči již nehledají schopnější vůdce, ale své obrazy v zrcadle. "Lid volí toho, kdo je stejný jako oni," vysvětluje trend, který považuje za nebezpečný.Jeho pohled na budoucnost je ještě temnější. Klimatická změna podle něj povede k masivnímu stěhování národů a následně k příklonu Evropy k fašismu. "Ta Evropa se dostane k nějaký verzi fašismu, protože si ho zvolej lidi," varuje.Přesto v jeho životě existuje prostor pro kontemplaci a krásu. Každý den věnuje dvě hodiny leštění japonských mečů, činnosti vyžadující naprosté soustředění. Jeho fascinace japonskou kulturou a její precizností odhaluje člověka, který dokáže nacházet smysl v detailu a dokonalosti.V době umělé inteligence a jazykových modelů zůstává skeptický optimista. Uznává jejich schopnost mapovat lidské myšlení, ale varuje před přeceňováním jejich praktického významu. "Oni dokonale zmapovali lidskou blbost," říká s charakteristickou přímočarostí.Jeho reflexe současné žurnalistiky je střízlivá. Po letech pokusů ovlivnit realitu skrze média přiznává limity této profese. "Já to psaní furt chápu jako smysluplný, protože lidé, kteří nemají rádi Babiše a Putina, si při četbě mých článků mohou uvědomit, že nejsou sami, ale v tý realitě to už nic nezmění."Z někdejšího drogového aktivisty se stal "konopný pacient", jak sám s určitou hořkostí přiznává. Sleduje legalizační trendy ve světě, ale jeho zájem se přesunul jinam - k japonským mečům, k rozvodové poradně, k analýze společenských změn.Doležal zůstává postavou mnoha paradoxů - bývalý provokatér, který nachází klid v broušení mečů, skeptik, který začíná novou kariéru, varující hlas, který přesto odmítá rezignovat na smysluplnou aktivitu. Jeho rozhovor je svědectvím o době, která se mění možná rychleji, než jsme schopni pochopit, ale také o člověku, který se nebojí těmto změnám čelit s otevřeným hledím.V době, kdy mnozí hledají jednoduchá řešení, Doležal připomíná, že život je komplexní a že právě v této komplexnosti spočívá jeho krása - ať už jde o preciznost japonského řemesla, složitost mezilidských vztahů nebo nejistotu demokratického procesu. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Povinný disclaimer: Josef Veselka je jedním z mých nejlepších přátel. Poznal jsem ho jako novinář asi před třinácti lety, kdy jsem s ním dělal rozhovor pro časopis Reflex. V následujících letech jsme zjistili, že máme leccos společného: jsme podobně staří, oba jsme před lety hráli basketbal a naše děti studovaly v zahraničí. Takže z profesionálního vztahu se stal vztah osobní.Jsem „pachatelem“ toho, že se Josef Veselka - jeden z nejlepších kardiologů v Česku - stal publicistou a komentátorem. Před deseti lety začal pravidelně publikovat komentáře a sloupky v Hospodářských novinách, kde jsem tehdy pracoval. Později vydal několik knih povídek a román Srdcaři. Dnes píše pro Seznam Zprávy.Nedokážu zároveň vyloučit to, že tahle „druhá kariéra“ přispěla k tomu, že se Josef Veselka začal častěji a intenzivněji dostávat do sporů s vedením nemocnice, kde založil a dvacet let vedl Kardiologickou kliniku. Podrobně to popisuje v tomto podcastu. Stručně řečeno, loni v květnu dal výpověď a oficiálně na konci července z Motola po 27 letech odešel.Zde začíná být tento příběh zajímavý. Protože Veselka, vědec s publikacemi v nejlepších lékařských odborných časopisech jako Lancet a dalších, byl následně 16 měsíců (!) bez práce. Napíšu to ještě jednou a jinak: doktor, který předtím každý týden zachraňoval životy na sále (například výměnou chlopní atd.), seděl doma, učil se německy, psal články a jezdil na kole.Ta němčina je důležitá. Ukázalo se, že místo, které by odpovídalo Veselkově kvalifikaci a představám (miluje práci na sále, nechtěl se stát kardiologem se soukromou, byť asi lukrativní praxí), se v Česku nenašlo. A v Německu se hledalo dlouho a obtížně, byť z jiných důvodů než tady.Opět stručně: Veselka se naučil německy na požadované úrovni (není to snadné, věřte mi), překonal byrokratické obtíže (Němci jsou ještě mnohem větší pedanti než Češi) a teď na podzim nastoupil jako kardiolog do nemocnice v Chemnitzu. Jaké jsou jeho první postřehy a dojmy, uslyšíte v podcastu.Vracím se k disclaimeru a připomínám, že nejsem nezaujatý ani objektivní. Ale stejně mám potřebu říct a napsat, že tenhle příběh považuju za neskutečný, neomluvitelný a skandální. Tím spíš, že není úplně výjimečný, což taky uslyšíte. Ale myslím, že tenhle příběh je dobrý důvod k „rozčílení nad poměry“, jen s částečnou nadsázkou řečeno.Přeju vám příjemný poslech. Poslouchejte buď zde, anebo na platformách jako Apple Podcast nebo Spotify.*A zde ještě shrnutí od AI jako obvykle. Na základě přepisu ho napsal Claude, Sonnet 3.5 (New):Když profesor Josef Veselka loni opouštěl motolskou nemocnici, jeho oddělení patřilo k nejlepším v zemi. Jeho poslední zákrok, při kterém pacientovi implantoval umělou chlopeň, trval rekordních 16 minut. Po 27 letech však musel odejít kvůli neshodám s vedením.Veselku paradoxně víc zasáhlo to, jak se k němu poté chovali lidé, s kterými v žádném sporu nebyl. "Přijde za vámi člověk, kterého znáte třicet let, se kterým jste byli na dovolené, znáte jeho děti - a najednou vám ani nezavolá," popisuje Veselka atmosféru strachu, která se rozhostila po jeho odchodu.V 58 letech udělal něco, co bylo odvážné, pro jiné padesátníky možná až bláznivé - začal se učit německy a hledat práci v zahraničí. Po roce intenzivního studia složil jazykové zkoušky a objel 16 německých nemocnic. Dnes působí v Chemnitzu.Jeho příběh je symptomatický pro stav českého zdravotnictví. "Za 35 let od revoluce jsme nepostavili jedinou kvalitní státní nemocnici," říká. Zatímco německé nemocnice připomínají moderní banky, když přijedete metrem do pražského Motola, máte pocit, že jste se ocitli na tržišti. A ne v jednadvacátém století, ale někdy za normalizace.Paradoxně však právě jeho vysoká kvalifikace byla v Německu překážkou. "Nikdo nechce přednostu, který je zkušenější než on sám," říká v podcastu Veselka. Přesto se nevzdal a dnes publikuje odborné články v němčině. Ne proto, že by to bylo významné pro jeho vědeckou kariéru. Ty nejdůležitější publikace vycházejí v angličtině. Ale Veselka si svými německými články „rámuje“ svou novou kariéru v Německu.Jeho zkušenost naznačuje hlubší problémy: zatímco německé nemocnice bojují s byrokracií a nedostatkem pacientů, ty české se potýkají se strachem z modernizace a mocenskými hrami. "Je to jako když přejedete hranice - na jedné straně nevěstince a herny, na druhé upravené zahrádky," srovnává.Přesto Veselka zůstává v mnoha ohledech optimistou. Věří v technologický pokrok a potenciál umělé inteligence. O budoucnosti Evropy však mluví skepticky. "Evropa půjde ke dnu a Česká republika s ní, pokud nepřijde skutečný lídr, který začne říkat pravdu," uzavírá.Jeho příběh je varováním: když systém nutí své nejlepší odborníky k odchodu, něco je fundamentálně špatně. Zároveň je však důkazem, že i v pokročilém věku lze začít znovu - pokud má člověk odvahu postavit se strachu a průměrnosti. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Povinný disclaimer: Josef Veselka je jedním z mých nejlepších přátel. Poznal jsem ho jako novinář asi před třinácti lety, kdy jsem s ním dělal rozhovor pro časopis Reflex. V následujících letech jsme zjistili, že máme leccos společného: jsme podobně staří, oba jsme před lety hráli basketbal a naše děti studovaly v zahraničí. Takže z profesionálního vztahu se stal vztah osobní.Jsem „pachatelem“ toho, že se Josef Veselka - jeden z nejlepších kardiologů v Česku - stal publicistou a komentátorem. Před deseti lety začal pravidelně publikovat komentáře a sloupky v Hospodářských novinách, kde jsem tehdy pracoval. Později vydal několik knih povídek a román Srdcaři. Dnes píše pro Seznam Zprávy.Nedokážu zároveň vyloučit to, že tahle „druhá kariéra“ přispěla k tomu, že se Josef Veselka začal častěji a intenzivněji dostávat do sporů s vedením nemocnice, kde založil a dvacet let vedl Kardiologickou kliniku. Podrobně to popisuje v tomto podcastu. Stručně řečeno, loni v květnu dal výpověď a oficiálně na konci července z Motola po 27 letech odešel.Zde začíná být tento příběh zajímavý. Protože Veselka, vědec s publikacemi v nejlepších lékařských odborných časopisech jako Lancet a dalších, byl následně 16 měsíců (!) bez práce. Napíšu to ještě jednou a jinak: doktor, který předtím každý týden zachraňoval životy na sále (například výměnou chlopní atd.), seděl doma, učil se německy, psal články a jezdil na kole.Ta němčina je důležitá. Ukázalo se, že místo, které by odpovídalo Veselkově kvalifikaci a představám (miluje práci na sále, nechtěl se stát kardiologem se soukromou, byť asi lukrativní praxí), se v Česku nenašlo. A v Německu se hledalo dlouho a obtížně, byť z jiných důvodů než tady.Opět stručně: Veselka se naučil německy na požadované úrovni (není to snadné, věřte mi), překonal byrokratické obtíže (Němci jsou ještě mnohem větší pedanti než Češi) a teď na podzim nastoupil jako kardiolog do nemocnice v Chemnitzu. Jaké jsou jeho první postřehy a dojmy, uslyšíte v podcastu.Vracím se k disclaimeru a připomínám, že nejsem nezaujatý ani objektivní. Ale stejně mám potřebu říct a napsat, že tenhle příběh považuju za neskutečný, neomluvitelný a skandální. Tím spíš, že není úplně výjimečný, což taky uslyšíte. Ale myslím, že tenhle příběh je dobrý důvod k „rozčílení nad poměry“, jen s částečnou nadsázkou řečeno.Přeju vám příjemný poslech. Poslouchejte buď zde, anebo na platformách jako Apple Podcast nebo Spotify.*A zde ještě shrnutí od AI jako obvykle. Na základě přepisu ho napsal Claude, Sonnet 3.5 (New):Když profesor Josef Veselka loni opouštěl motolskou nemocnici, jeho oddělení patřilo k nejlepším v zemi. Jeho poslední zákrok, při kterém pacientovi implantoval umělou chlopeň, trval rekordních 16 minut. Po 27 letech však musel odejít kvůli neshodám s vedením.Veselku paradoxně víc zasáhlo to, jak se k němu poté chovali lidé, s kterými v žádném sporu nebyl. "Přijde za vámi člověk, kterého znáte třicet let, se kterým jste byli na dovolené, znáte jeho děti - a najednou vám ani nezavolá," popisuje Veselka atmosféru strachu, která se rozhostila po jeho odchodu.V 58 letech udělal něco, co bylo odvážné, pro jiné padesátníky možná až bláznivé - začal se učit německy a hledat práci v zahraničí. Po roce intenzivního studia složil jazykové zkoušky a objel 16 německých nemocnic. Dnes působí v Chemnitzu.Jeho příběh je symptomatický pro stav českého zdravotnictví. "Za 35 let od revoluce jsme nepostavili jedinou kvalitní státní nemocnici," říká. Zatímco německé nemocnice připomínají moderní banky, když přijedete metrem do pražského Motola, máte pocit, že jste se ocitli na tržišti. A ne v jednadvacátém století, ale někdy za normalizace.Paradoxně však právě jeho vysoká kvalifikace byla v Německu překážkou. "Nikdo nechce přednostu, který je zkušenější než on sám," říká v podcastu Veselka. Přesto se nevzdal a dnes publikuje odborné články v němčině. Ne proto, že by to bylo významné pro jeho vědeckou kariéru. Ty nejdůležitější publikace vycházejí v angličtině. Ale Veselka si svými německými články „rámuje“ svou novou kariéru v Německu.Jeho zkušenost naznačuje hlubší problémy: zatímco německé nemocnice bojují s byrokracií a nedostatkem pacientů, ty české se potýkají se strachem z modernizace a mocenskými hrami. "Je to jako když přejedete hranice - na jedné straně nevěstince a herny, na druhé upravené zahrádky," srovnává.Přesto Veselka zůstává v mnoha ohledech optimistou. Věří v technologický pokrok a potenciál umělé inteligence. O budoucnosti Evropy však mluví skepticky. "Evropa půjde ke dnu a Česká republika s ní, pokud nepřijde skutečný lídr, který začne říkat pravdu," uzavírá.Jeho příběh je varováním: když systém nutí své nejlepší odborníky k odchodu, něco je fundamentálně špatně. Zároveň je však důkazem, že i v pokročilém věku lze začít znovu - pokud má člověk odvahu postavit se strachu a průměrnosti. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Země, kde se díky svému politickému angažmá stal velvyslancem, prochází nejvýraznější změnou od konce druhé světové války. Finsko, dlouho známé svou neutralitou a pragmatickým přístupem k mocnému východnímu sousedovi, se během jediného týdne po ruské invazi na Ukrajinu rozhodlo radikálně přeorientovat svou bezpečnostní politiku."Z neutrálního státu se stala členská země NATO prakticky přes noc," říká Adam Vojtěch, který do Helsinek přijel pouhých deset dní před začátkem války. Tato změna není jen formální - 1344 kilometrů dlouhá hranice s Ruskem je nyní zcela uzavřená, ekonomické vazby zpřetrhané a desetiletí "finlandizace" u konce.Přesto zůstává Finsko zemí fascinujících kontrastů. Je to místo, kde ministři obrany běžně odcházejí na tříměsíční rodičovskou dovolenou, kde důvěra v instituce dosahuje rekordních hodnot, a kde pozvání do soukromé sauny znamená nejvyšší projev přátelství. "Finové jsou Češi severu," cituje Vojtěch svou kolegyni, ale dodává, že míra vzájemné důvěry ve společnosti je nesrovnatelně vyšší.Rozhovor nabízí i osobní reflexi. Vojtěch otevřeně hovoří o traumatické zkušenosti z pozice ministra zdravotnictví během covidu a o tom, jak ho otcovství přimělo přehodnotit pracovní nasazení z osmnáctihodinových směn na vyváženější životní styl. "Čas některé vzpomínky zjemní," říká o covidovém období.Pozoruhodný je i pohled na finskou politickou scénu, která prochází vlastní transformací. Po éře progresivní Sanny Marinové nastupuje středopravicová vláda s ambiciózním plánem škrtů v sociálním systému. Je to další důkaz finského pragmatismu - když je třeba změnit kurz, dokážou to Finové udělat rychle a rozhodně.Na otázku o budoucnosti odpovídá Vojtěch s opatrným optimismem: zatím neví, jak se po konci mandátu (za rok a něco) bude dál ubírat jeho kariéra. Ale zdá se, že o návrat do politiky zájem moc nemá, a že ho bude spíše zajímat diplomatická kariéra. Jasně se však nevyjádřil.A globálně? Jak se bude vyvíjet svět? Bezpečnostní situace se podle Vojtěcha zhorší, ale technologický pokrok může přinést netušené možnosti. Můžeme to nazvat optimismem, byť s ručením omezeným, a zdá se, že tenhle optarný postoj docela dobře vystihuje i dnešní Finsko - zemi, která si zachovává svůj pragmatismus a optimismus i tváří v tvář dramatickým změnám světa. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

This is a free preview of a paid episode. To hear more, visit www.jednoprocento.czV Americe člověk nemůže být stydlivej, říká v podcastu Jedno procento můj syn Vavřinec Čermák.Minulý týden jste náš rozhovor mohli slyšet buď zde, nebo na podcastových platformách, a teď ještě pro předplatitele Jednoho procenta nabízím s videem. Samozřejmě, koho by to zajímalo.Díky, že Jedno procento sledujete!

Po deseti měsících pauzy se vrací podcast Jedno procento. Chtěl jsem začít s velkým hostem a myslím, že se mi to povedlo.Tuhle anonci napsala AI, konkrétně Claude 3.5 Sonnet:Larry Čermák patří k té zvláštní generaci, která vyrostla s internetem, ale ještě si pamatuje zvuk vytáčeného modemu. V šestnácti letech opustil Prahu kvůli basketbalové kariéře a zamířil do přísné církevní školy ve Filadelfii, kde byl často jediným bělochem v týmu. Osud však měl jiné plány - místo do NBA ho zraněné koleno nasměrovalo do světa kryptoměn, kde dnes jako CEO TheBlock řídí osmdesátičlenný tým z 77. patra nového World Trade Center.Jeho příběh je fascinující ukázkou toho, jak se mění definice úspěchu mezi generacemi. Zatímco jeho otec, novinář Miloš Čermák, si musel zvykat na to, že syn nevyrostl do role sportovní hvězdy, Larry mezitím objevoval nový svět digitálních financí. Ironií osudu se někde v jejich rodinném domě stále válí stará fleška s 2,5 bitcoiny, které otec synovi koupil v roce 2011 za pět tisíc korun - dnes by měly hodnotu pěti milionů.V době, kdy se svět potýká s nástupem umělé inteligence a geopolitickými změnami, nabízí tento rozhovor jedinečný vhled do mysli člověka, který stojí na průsečíku technologií, financí a generační změny. Je to příběh o adaptaci, odvaze změnit směr a schopnosti najít příležitost tam, kde jiní vidí překážky. A možná je to i důkaz, že někdy nejlepší investicí rodičů není tlačit děti určitým směrem, ale dát jim prostor najít vlastní cestu - i kdyby měla vést od basketbalového koše k bitcoinu.Přeju příjemný poslech.A ještě jednou AI, tentokrát s 10 nejzajímavějšími momenty, které v epizodě uslyšíte:* Larry vzpomíná na své první setkání s Bitcoinem kolem roku 2011-2012, kdy mu otec koupil bitcoiny v hodnotě asi 5000 Kč (cca 2.5 BTC). Fleška s těmito bitcoiny je pravděpodobně někde ztracená v domě a měla by dnes hodnotu kolem 5 milionů Kč.* V 16 letech odjel studovat do USA na Church Farm School ve Filadelfii, původně plánovaný na rok, nakonec zůstal 7 let. Škola byla velmi přísná, internátní, s povinným dress codem a zákazem opouštět areál.* Na škole byl často jediný bílý hráč v basketbalovém týmu. Spolužáci často pocházeli ze složitého sociálního prostředí - někteří měli rodiče ve vězení nebo v gangu.* Studoval ekonomii a finance, protože ho od dětství zajímaly peníze. Doma sbíral drobné, které rodičům vypadly z kapes.* Po zranění kolene musel ukončit basketbalovou kariéru a začal se více věnovat kryptoměnám. Napsal jednu z prvních akademických prací o Bitcoinu.* V současnosti je CEO firmy TheBlock s 80 zaměstnanci, která má kanceláře v 77. patře World Trade Center. Firma operuje globálně mezi USA a Asií.* Diskutují aktuální vliv amerických prezidentských voleb na kryptoměny. Trump je podle Larryho pro kryptoměny pozitivnější než Biden/Harris.* Larry vyjadřuje obavy z budoucího vývoje umělé inteligence - vidí ji jako potenciální zdroj konfliktu mezi velmocemi podobně jako jaderné zbraně.* Zajímavý moment byl, když Larry splnil dětský slib a koupil otci Porsche (původně mělo být z NBA kontraktu, který nikdy nepřišel).* Přes určité obavy z budoucnosti je Larry mírný optimista - věří, že lidstvo dokáže vyřešit problémy, které přijdou, i když cesta může být složitá. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Loňský rok byl pro herečku Sarah Haváčovou v mnohém výjimečný. Například dopsala a vydala knížku, začala hrát několik nových rolí, mimo jiné poprvé i v divadle v Brně, a vydala se za polární září. S loňským rokem má spojeno mnoho emocí, jak říká, bylo to často jak jízda na horské dráze. Ale nejvýznamnějším momentem loňského roku bylo její biřmování. Možná jedním z nejvýznamnějších momentů jejího dosavadního života, tvrdí.Mimochodem, knížka Sarah Haváčové Nečekat je skvělá a doporučuji ji. O psaní a spisovatelství jsme mluvili, a taky o umělé inteligenci, druhé Smetanově manželce Betty, o divadelních alternacích či o tom, proč je její angažmá v Hordubalovi v Národním divadle jedním z jejích splněných snů. A také o tom, proč jí víra v Boha pomáhá i při práci herečky. Díky ní se prý některá představení jejího monodramatu Alma Rosé zdařila do té míry, že na hodinu vznikl nový vesmír. Při natáčení našeho podcastu jsme zůstali ve vesmíru smíchovského studia, ale snad to nevadí.Přeju příjemný poslech! This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Znám ji jako milou, chytrou a ambiciózní mladou ženu. Poznali jsme se před více než deseti lety, kdy mi okomentovala fotku nedělní snídaně na Instagramu a moje žena z ní následně vymámila údajně tajný recept na nejlepší vietnamskou polévku. Ano, právě tu si Vietnamci často dávají v neděli k snídani.Dnes je vdaná, se dvěma malými dětmi. O čem sní? Překvapilo mě a taky trochu dojalo, když řekla: aby Vietnamcům bylo konečně dovoleno cítit se v Česku být doma. A když to řeknou nahlas, aby se odněkud neozvalo: vaše doma je jinde.Thuy Duong přijela s rodiči do Česka v sedmi letech, v roce 1997, a jak říká, nikdy jim za příležitost vyrůstat v Česku a Evropě nepřestane být vděčná. Mluví česky líp než vietnamsky, podobně jako spousta jiných Vietnamců v Čechách ze své generace. Cítí se být Češkou či možná ještě lépe řečeno Evropankou s vietnamskými kořeny.Loni na podzim začala asi právě hlavně s Vietnamci své generace točit podcast. Mluví v něm česky a je určen jak pro české, tak vietnamské publikum. Thuy Duong v něm  představuje své úspěšné vrstevníky, ať už je to mladá studentka medicíny studující momentálně na Yaleově univerzitě, známá foodblogerka, anebo majitelé úspěšné pražské restaurace.Vietnamci už dávno nejsou komunitou majitelů večerek. Byť sama Thuy Duong v jedné takové večerce na severu Čech strávila kus mládí, protože její rodiče jeden obchod a také restauraci provozovali. Samozřejmě jsme o tom mluvili.I o tom, jak vypadá taková menší vietnamská svatba (nápověda: hosté se počítají na stovky), co znamená pro vietnamské podnikatele vlastnictví vozu jako Bentley nebo Rolls Royce, a jak se změnila slavná obchodní zóna Sapa a taky zda jsou Češi rasisté.Přeju vám pěkný poslech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Trochu provokativně jsem se jí zeptal, jestli Bůh náhodou není ukrytý v umělé inteligenci, kterou jsme teď jako lidé stvořili. Odpověděla, že jako věřící zastává názor, že Bůh je vševědoucí. A jak mohla poznat, AI zatím rozhodně vševědoucí není.Každopádně, byl to skvělý rozhovor. Jana Matulíková žije v Petrské čtvrti, což je část Prahy, kterou miluju a kde jsem skoro deset let bydlel, a kde je její manžel kazatelem Církve bratrské. Seznámili se před skoro čtyřiceti lety v Brně, v době, kdy hledala cestu z osobní krize spojené s dospíváním, s takovým menším zemětřesením, a nakonec to dopadlo dobře.Tedy tak, že místo špatné partičky si našla novou, a tou byli křesťani a Bůh.Už jako matka dvou dětí a ve svobodném Česku vystudovala teologii. Ve věznicích působila nejdřív jako dobrovolnice, dnes je profesionální vězeňskou kaplankou ve Vinařicích. Nezastupuje jen svou církev, ale celou křesťanskou víru, a když je třeba, tak i nejen křesťanskou.Počítejte se mnou: z necelé tisícovky vězňů jich týdně vyhledá duchovenské služby asi deset procent, a z nich kvůli křesťanství či Bohu zase asi deset procent. Zbytek si chce popovídat. Ale Janě Matulíkové to nevadí. K její práci to patří.Říká, že si ve věznici uvědomila, jak je bible pravdivá v tom, když tvrdí, že kořenem všeho zla je milování peněz. Plus často například slabost pro drogy. Obecně by se dalo říct, že ve věznicích nejčastěji potkává lidi, kteří se nenaučili odkládat potěšení.A samozřejmě se stává, že ji vyhledají vězni, u nichž by očekávala, že je potká všude jinde než ve věznici. Ale to se stane. Do věznice se člověk dostane z mnoha důvodů, vedle chamtivosti to může být i nezodpovědnost nebo smůla. To jsou ti lidé, u nichž si Jana Matulíková v duchu říká: “Doprčic, člověče, co sem zrovna tebe přivedlo?”Bylo mi ctí, jako člověku, který nemá dar víry v Boha - a ano, vysvětluju si to tak, že Bůh neexistuje, pochopitelně - a v zemi se skoro největším počtem ateistů na světě, mluvit s ženou, která o Bohu dokáže mluvit, mile, přesvědčivě a civilně.I to je jedna z ohromných výhod toho, když děláte podcast. Potkáte lidi jako Jana Matulíková ve studiu, nikoli ve vězeňské cele.Užijte si tuhle výhodu i vy. Přeju příjemný poslech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Děláme to automaticky a bezmyšlenkovitě. Nejčastěji mobilem, samozřejmě. Někdy si výsledek ani neprohlédneme, jindy ho vystavujeme na sociálních sítích. A chceme za to lajky. Ano, řeč, je o focení.Odhaduje se, asi velmi nepřesně, že za rok uděláme celosvětově zhruba 1500 miliard fotek. To je přibližně stejně, kolik podle jiných odhadů lidé udělali od vynálezu fotografie do uvedení iPhonu na trh v roce 2007. A do třetice, jiný odhad zase říká, že za dvě minuty dnes udělají lidé víc fotografií, než bylo vyfoceno za celé 19. století.A přesto, fotografování má v sobě kouzlo, kterému lidé stále podléhají, říká fotograf Kamil Rodinger. Profesionálním focením se stále živí, byť je to těžké. Média a žurnalistika jsou v krizi, klesá poptávka i po fotografování na zakázku. Lidé mají pocit, že dnes fotoaparáty a telefony fotí samy. Do jisté míry, v úzkém technickém slova smyslu, mají částečně i pravdu. Byť fotografování samozřejmě není jen o technické dokonalosti, ale je zároveň komplexním řemeslem i uměním .Co neklesá, je touha lidí se fotografovat naučit. Takže Kamil Rodinger více než deset let fotku učí a vede kurzy. Dříve v Institutu digitální fotografie, dnes takzvaně na vlastní triko. Na nezájem si nemůže stěžovat, jak během rozhovoru několikrát z pověrčivosti potvrdil zaklepáním na stůl ve studiu.Letos bylo Kamilu Rodingerovi šedesát, což se obešlo bez velké oslavy, ale i tak je to příležitost se za profesním životem ohlédnout. Známe se více než třicet let. Můj vztah ke Kamilovi je trochu speciální i v tom, že jsem s ním jako s fotografem jezdil po roce 1990 na svoje vůbec první časopisecké reportáže. To budete muset v podcastu přetrpět: bohatýrské vzpomínky dvou starců na doby divokého mládí.O tom všem jsme spolu mluvili: koho Kamil vyfotografoval a koho naopak nikoli, byť třeba chtěl, a dnes už ti lidé nežijí. Koho má chuť dnes fotit a ještě žije. A mluvili jsme i o tom, že ne vždy se v životě daří. A že když byla těžší doba a Kamil Rodinger si chtěl udržet vlastní ateliér, musel nějaký čas například i rozvážet nákupy na Rohlíku anebo dělat malíře pokojů.Když fotku milujete, není co řešit. Přeju příjemný poslech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

K současnému umění je skeptický. Má rád výtvarníky své generace, o těch mladších nemá moc valné mínění. Ani o jejich tvorbě. “Nikdo nechce říct, že král je nahatej a že to stojí za prd,” říká Pavel Beneš, třiašedesátiletý výtvarník a grafik.Mimochodem, své generační souputníky zná takzvaně na vlastní kůži. Nebo by se dalo říct, že je má i pod kůží. Na pravé paži má totiž tetování podle devíti návrhů současných výtvarníků, mimo jiné Petra Síse, Zdeňka Lhotského či Jiřího Davida. Na levé má pak tetování podle návrhu svých rodičů, rovněž výtvarníků.Poznali jsme se počátkem devadesátých let v časopise Reflex, kde pracoval jako grafik. Udělal mi v roce 1991 velmi netradiční svatební oznámení, vypadající jako složenka. Pro mladou generaci: to byly takové papírky, které lidem chodily do schránky, a oni s nimi a s penězi pak zase museli chodit na poštu.Mluvili jsme s Pavlem Benešem o tom, proč už neběhá a proč ani neučí na vysoké škole, jakkoli obojí byly jeho dvě velké vášně. Na obojí má jednoduchou krátkou odpověď: přestalo ho to bavit. Ale umí to i dlouze vysvětlit, a to si poslechněte v našem rozhovoru.Má přitom titul docent, ale i na něj se dívá s nadhledem. “Až se právníci a doktoři dozví, že absolventi uměleckých škol mají stejné tituly jako oni, ale některým jejich získání zabralo tak asi dvacet minut, budou nejspíš rozladění,” říká.Povídali jsme si o mnoha věcech: že své umění představil i na benátském Bienále, byť jen po dobu asi třiceti minut a anonymně. Že má v uchu dvě náušnice, a to už od roku 1987. Plus bonus pro ty, kteří budou poslouchat až do konce: dozvíte se, jaké prášky vám zajistí smíření se světem a štěstí.Byl to místy prostě hodně boomerský rozhovor. Můj host v něm nadával na mladé, trochu i na umělou inteligenci, ale vše samozřejmě v milém a tolerantním duchu. Míru sarkasmu a ironie si doplňte sami, a to jak v tomhle textu, tak především v našem rozhovoru.Moc mě to bavilo a doufám, že bude i vás. Hezký poslech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe

Známe se dlouho, a kdybych měl říct, kde jsme se nejčastěji setkávali, tak to bylo asi na různých konferencích. A to zase tak často na konference nechodím. Z čehož by mohou plynout, že Josef Šlerka bývá na všech, ale to asi taky nebude pravda. Byť sám říká: s blížící se padesátkou se asi čím dál víc považuju za akademika.Vystudoval filosofickou fakultu a dlouhou dobu tam působí jako učitel. Docenturu zatím nezískal, a docela hodně jsme o vysokoškolském mikrokosmu v našem rozhovoru mluvili. Ne úplně pozitivně. Takže po tomhle podcastu se už docentem nestanu stoprocentně, říká snad s velkou nadsázkou Josef Šlerka.Svůj život dosud dělil právě mezi akademický svět a startupy. Byl například analytikem společnosti Socialbakers, pracoval pro ni v pražském Karlíně i v německém Mnichově. Zároveň o fenoménu sociálních sítí přednášel právě na filosofické fakultě, kde rozvinul studia takzvaných nových médií.Čtyři roky byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který mimo jiné hodnotí důvěryhodnost českých médií, a některá média zároveň finančně podporuje. Ne moc, ale ani ne úplně málo, podle Šlerky rozdělí ročně asi 8 až 10 miliónů korun. O tom, jak to funguje a co to obnáší, jsme samozřejmě taky mluvili.A taky o vinylových deskách, filmu Matrix a chybějící styčných plochách.Ano, původně jsme se sešli proto, že budeme mluvit o umělé inteligenci. Oba nás fascinuje. Ale nakonec z toho bylo hodinové povídání skoro výhradně o jiných věcech. Ale i tak jsme se stačili shodnout na tom, že to, co kolem AI prožíváme, je revoluce. Avšak jak Josef Šlerka říká, její specifikum je v tom, že spousta lidí si téhle revoluce možná nevšimne.Nebo jim to bude dlouho trvat.Točili jsme s Josefem Šlerkou podcast po druhé, poprvé to bylo v době nejtvrdších covidových lockdownů. Natočíme někdy v budoucnu ještě třetí podcast? Nedá se to vyloučit. Ale stejně tak je možné, že místo nás dvou si budou po třetí povídat už dobře natrénovaní inteligentní chatboti.Tentokrát ještě ne. Takže omluvte chyby a přeřeknutí, jsou lidské. Hezký poslech. This is a public episode. If you'd like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit www.jednoprocento.cz/subscribe