Aloise Jiráska dnes nikdo nečte, ale jeho příběhy dodnes určují naše chápání české historie

Jan Werich říkal, že kdyby mohl žít Alois Jirásek v Hollywoodu, byl by velice úspěšným scénáristou. Měl absolutně skvělé dějové zápletky. Jako beletristovi mu to ale kazil archaický jazyk, kterým své zápletky vyprávěl. Ovšem Jirásek dokázal vytvořit „kanonický příběh“. Jeho líčení mělo silně dramatickou strukturu a bylo plné emocí. Nabídl jednoduchý a jasný začátek českého národa, srozumitelný příběh, minimum chaosu, konkrétní postavy místo anonymních procesů. To vše bylo ideální pro naši kolektivní paměť.Asi nejvíce ovlivnily naše chápání vlastní historie jeho Staré pověsti české, je to už 130 let jednou z nejvydávanějších knih. Asi nejvýraznější odkaz Starých pověstí českých je primordialismus, který si pořád neseme s sebou - tedy představa národa jako přirozeného společenství. Jsme přesvědčeni, že Češi nejsou náhoda, jsme tu odjakživa a z toho vyplývá velmi silná představa kontinuity.Husity Jirásek idealizoval jako bojovníky za pravdu a spravedlnost, pobělohorskou dobu zobrazoval jako morální i kulturní katastrofu, zdůrazňoval utrpení, oběť i hrdinství. Historie se tak v jeho pojetí nestala jen znalostí, ale součástí naší identity a našich emocí.Navíc přišel se svým dílem ve správný čas: v éře formování moderního národa a nabídl mu silný sdílený příběh, který je srozumitelný, hrdý a sjednocující v zobrazování minulosti. Jeho vyprávění je snadno zapamatovatelné, protože zjednodušuje složité historické procesy a vytváří jasné morální linie – husiti jsou dobří, rekatolizátoři zlí - a podobně. Právě tato jednoduchost pomohla masovému přijetí.