Bolavý vřed // Lukáš Targosz

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 3. - Církev z principu přijímá hříšníky, kvůli tomu existuje. Jak ale pracovat s jejich hříchem? Kdyby byli všichni lidé v církvi duchovně zralí, morálně zodpovědní, a eticky hodnověrní, nepotřebovali bychom shromáždění církve, které naopak k tomu jeho účastníky vede vzájemným povzbuzováním, napomínáním a vyučováním. V církvi tak vedle sebe existují dvě trajektorie: teologická, která říká, co je správné a špatné a jak máme žít podle Ježíšova příkladu, a pak ta pastorační, která pracuje s lidmi tam, kde jsou. Tyto dvě trajektorie se ne vždy shodují či protínají. Ve chvílích, kdy se nůžky mezi oběma rozevřou natolik, že už vůbec není patrné, zda jsme stále křesťané, přichází ke slovu kázeň – slovo, kterého se lidé spíše bojí. Kázeň je ozdravný proces, který vede k nápravě a vykročení správným směrem. V kázní se učíme, že naše skutky mají následky. V kázni tyto následky napravujeme, pokud to jde. V kázní zažíváme opravdové pokání. V kázní zjišťujeme, že nejsme dokonalí a učíme se tak milosrdenství s dalšími hříšníky.