Česká společnosti se neemancipovala od státu – jak tomu obvykle bývá - ale proti státu

Češi mají dlouhodobě nejnižší důvěru v politické strany a hnutí. V roce 2024 důvěřovalo politickým stranám jen 19 % obyvatel. Důvody můžeme nalézt již v krajně nepopulárním stranickém systému První republiky. Politické strany měly od počátku vzniku samostatného státu silnou pozici, protože v novém státě chyběly jiné instituce, o něž by mohl novou moc opřít. Výsledkem byl nevhodně uspořádaný volební systém a díky zákazu imperativního mandátu i absolutní nadvláda stranických sekretariátů nad poslanci. Strany byly v podstatě jakési koncernové ústředny, protože každá měla na sebe nabalené různé banky, továrny, družstva, spolky a podobně. Odpor ke stranickému systému vedl po II. světové válce k opačnému extrému – vládě Národní fronty, která vytvořila uzavřený systém stran, ve kterém nebyla možná opozice mimo jeho rámec. To znamenalo odklon od demokratického principu, protože volby byly jen potvrzením předem daného rozdělení moci. Národní fronta se tak stala předstupněm k únorovému puči, protože odstranila skutečnou politickou soutěž. S novou komunistickou ústavou se únorový puč stal regulérní revolucí. Po pádu komunismu posílila nechuť ke stranictví ještě 40 let trvající povinná adorace vlády jedné strany. Výsledkem toho všeho je, dnes místo politické opozice u nás máme opozici vůči politice