Eurokomunismus

Eurokomunismus – termín, jímž it. tisk na začátku 70. l. označil souhrn postojů několika západoevrop. kom. stran (především it., fr., špan., angl., řec., také Nizozemí, Finska a Islandu, posléze i některých mimoevrop. zemí, jako Austrálie a Japonska), které se v mezinár. politice shodovaly na distanci od mezinár. politiky SSSR a ve vnitřní politice na hlubší integraci kom. stran do demokr. polit. systémů a na odmítnutí ozbrojené cesty revoluce. Strany tento termín odmítaly až do poloviny 70. l. (ještě na poradě kom. stran Evropy v r. 1976 se od něj distancovala špan. i fr. delegace), počátkem r. 1977 jej však plně přijala kom. strana Španělska jako součást úsilí o svou legalizaci a fakticky jej akceptovaly i ostatní strany. V zahraničněpolit. části šlo především o kritiku odkazu bolševické revoluce z r. 1917, odsouzení invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v r. 1968, nesouhlas s postupem sov. diplomacie, odsouzení sov. invaze do Afghánistánu a následné stanovisko it. kom. strany, že pro evrop. levici je veškerý inspirační materiál bolševické revoluce již vyčerpán. Teor. podkladem e. se měla stát knížka generálního tajemníka kom. strany Španělska Santiaga Carrilla Eurokomunismus a stát (1977). Jedním z důležitých prvků e. je revidovaný pohled na vztah mezi legitimitou a legalitou revoluce. Carrillo neodsoudil násilnou a nezákonnou revol. cestu V. I. Lenina a L. D. Trockého, ale označil legitimní, avšak nikoli legální metody kom. revoluce za oprávněné pouze v situacích náhlého a dramatického přechodu od agrární k moderní, tedy industriální společnosti. Pro 2. polovinu 20. st. jsou ale podle něho tyto metody již zastaralé a nepoužitelné. Kom. revoluce nyní neodstraňuje stát, nýbrž se odehrává v jeho rámci a výlučně legálními postupy. V souladu s obecnou proklamací nár., autonomní a specif. cesty k socialismu tyto strany reflektovaly změny v soc. struktuře 60. a 70. l., vedle tradičního průmyslového proletariátu se zaměřovaly na drobné vlastníky, vlastnická družstva, dále decentralizaci a územní samosprávu, dialog s církvemi, na ekologickou a ženskou problematiku a širší koaliční politiku ve prospěch reforem. Z celkovou krizí kom. hnutí od poloviny 80. l. se termín e. stal pouhou hist. referencí.