Film: Dvě slova jako klíč - 10%

Představte si, že máte pětihodinovou ságu plnou zajímavě prokreslených postav, dramatických zvratů a superemotivních vyvrcholení, vyberete z ní JENOM sto minut těch superemotivních vyvrcholení a uděláte z nich stominutový film, ve kterém pak jsou jen superemotivní pointy, ale nic mezi nimi. Žádná definice postav, žádné zápletky, nic. Místo všech zápletek a gradací jsou voiceovery, které vysvětlují, co se postavám stalo, co právě cítí a co má cítit divák. Nedivil bych se, kdyby to byl náborový film produkovaný nějakou sektou Jaroslava Duška. Jediným pozitivem je řemeslná stránka, kdy některé záběry (kde se nemluví) vypadají jako slušně výpravné cestopisy.