Hana Pinknerová: Budu to jíst

Znám jednoho chlapečka. Přiznávám, že mi není sympatický. Nedokážu se k němu chovat s láskyplnou vřelostí, jakou snadno dávám najevo jeho mladším sestrám. Mrzí mě to, ale zdvořilost je tak vrchol toho, co jsem schopná v jednání s ním prokazovat. Jemu je to, myslím, fuk. Onehdy jsme si povídaly s jeho maminkou. Ona ví přesně, jaké jsou mé postoje k jejím dětem, a chápe mě. Vyprávěla mi, jak se ten mládeneček začal zničehonic živě zajímat o pěší pouť. Začal sám od sebe trénovat chůzi, což je div, protože jinak se až dosud jevil jako lenochod. Shání si informace o různých trasách a místech, propočítává denní dávky kilometrů a zkoumá, jak je tomu na takové cestě s ubytováním, hygienou, kde nabírat vodu a jak to vypadá také s jídlem. Tak se zapáleně zabýval studiem všech těch praktických souvislostí, až k tomu naklonil i svého tatínka. Zdá se, že by tu pouť mohli třeba v příštím roce v nějaké podobě podniknout. Kamarádka líčila, jak za ní synek přišel a sdělil jí, že si uvědomil, že patrně na té cestě to bude s jídlem přísné. Nejspíš bude muset jíst to, co zrovna bude k dispozici. Asi nebude moc možností, z čeho si vybírat. Usoudil, že ho ta cesta pravděpodobně změní. „Budu to muset natrénovat, mami,“ řekl jí, „a tak nějak si myslím, že pak už nebudu tak vybíravý v jídle. Budu to jíst všechno.“ Kamarádka povídala, že vážně pokývala hlavou, že to tak nějak asi bude a smát se začala, až byla v bezpečné vzdálenosti. Já jsem pocítila, jak se mi slzy derou do očí. Jakými cestami lidé dospívají ke své zralosti, to jsou velké záhady. Často dozrávání a postoj k jídlu spolu souvisí, všimli jste si?