Myšlenka na den

Myšlenku k dnešnímu Evangeliu pro nás připravila Tamara Suchánková.

Stalo se vám někdy, že jste jen tak něco otevřeli, nic jste nečekali, a ono ejhle, něco moc zajímavého nebo důležitého jste objevili? Můžeme otevřít skříň, šuplík, nádobu, a v současnosti také počítač, a v něm nějaký soubor, který jsme tam uložili a vůbec netušíme proč, a co v něm je. A objevíme něco, co nás potěší, co vyvolá mnoho vzpomínek a emocí. I o tom je tahle Myšlenka na den od Daniela Ženatého.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Myšlenkou na den je promluva papeže Lva XIV. před modlitbou Anděl Páně na Svatopetrském náměstí o 11. neděli v liturgickém mezidobí 14. června 2026.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Myšlenku na den k pátečnímu Evangeliu nám jako vždy přináší Tamara Suchánková.

Autorem Myšlenky na den je Pavel Pechanec, biskup Církve československé husitské.

Myšlenka na den je úryvkem z dialogu papeže Lva s mladými Španěly o sobotní Vigilii v Madridu.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Myšlenku na den připravila koučka a mentorka Martina Špinková.

Myšlenku na den k dnešnímu Evangeliu pro nás připravila Tamara Suchánková.

Asi to zažil každý z nás. Práce kolem domu vám šla pěkně od ruky. Jenže, příští den jste se nemohli ani pohnout. Záda. Sice jste včera něco udělali, ale s bolavými zády toho dnes moc neuděláte. Mnohé musíte odsunout. A s bolavými zády přemýšlíte, stálo to za to? Nebo nestálo?I o tom je dnešní myšlenka na den.

Všechno velké se skládá z malých částí. Velká hluboká důvěra se skládá z mnoha drobných zkušeností. Líbí se mi, že i Bůh s tím takhle počítá. Řekl, že budeme-li věrní v malých věcech, svěří nám i ty veliké. Pro mne je to uklidňující, protože mívám z velkých zodpovědností strach. Nemyslím si o sobě, že jsem kdovíjak chytrá nebo zdatná, abych zvládla velké věci. Ani nevím, jaké velké věci by to měly být. Ovšem maličkosti mám ráda. Zdá se mi, že celý můj život se skládá z maličkostí.Uklidit oblečení z židle, ustlat postele, vyleštit zrcadlo v koupelně, vyčistit si boty, umýt nádobí, otřít kuchyňskou linku, uvařit čaj, upéct bábovku, přesadit kytky a zalít truhlíky na balkóně. Přinést sousedce noviny, odnést odpad na kompost, zamést chodník před domem, pozdravit popeláře, napsat bratrovi, který nikdy neodepíše, optat se paní v obchodě na zdraví maminky. Nakoupit sladkosti pro sousedovy holčičky, obejmout smutnou kamarádku, pohladit manželapřed odchodem do práce, vyslechnout kohokoli, kdo to bude potřebovat, povzbudit sklíčeného, usmát se při každém pozdravu. Vypadá to, že je toho strašně moc, možná ano, ale jsou to jen drobnosti. To přece zvládne každý. Proč by ne? Nic na tom není.Dnes ráno jsem cestou do práce absolvovala tři drobné hovory. První s paní, co u nás v domě uklízí. Libovala jsem si, jak pěkně voňavý prostředek na mytí používá, že celý dům krásně voní. Byla ráda, že jsem si jí vůbec všimla. Mou pochvalu vzala s uzarděním. Na ulici za rohem na mne volala známá paní. Nic konkrétního nechtěla, jen se tak potřebovala ujistit, že i když se věci zdají být těžké, že to určitě dobře dopadne. Vlastně nevím, o čem přesně mluvila, ale mé povzbuzení, že z každého problému je východisko a ona je určitě najde, jí stačilo ke krásnému úsměvu. Těsně před mým obchodem jsem potkala jinou známou ženu. Moc jí to slušelo. Když jsem jí to řekla, skoro si poskočila. Řekla mi, že mě ráda potkala.Takové maličkosti! Ale kdybych je minula, svět by byl chudší o trochu lásky. Snažím se být věrná v tom, na co právě stačím. Důvěřuju Bohu, že právě tak to myslel.

Svatopetrské náměstí, neděle, 31. května 2026Boží život přináší pokoj lidským srdcímDrazí bratři a sestry, přeji vám krásný den!Slavností Seslání Ducha Svatého skončila doba velikonoční. Když o následující neděli oslavujeme tajemství Jediného Boha v Trojici, dostáváme příležitost znovu promýšlet cestu, kterou jsme prošli a vycházet přitom z jejího středu – ze života Boha, který se nám daroval v Ježíši Kristu. Tento život je dynamické, nevyčerpatelné a plodné společenství, které nás nyní obklopuje. Duch, který spojuje Otce a Syna, byl totiž vylit do našich srdcí, a takto se ve světě formuje církev – svátost společenství, prostor setkání, lásky a života, v němž se již nyní setkává nebe se zemí.Nedělní evangelium z Janovy 3. kapitoly před nás staví jednu z významných postav Izraele -Nikodéma, který pocítil hlubokou touhu poznat Ježíše. Přišel k Němu v noci, aby nebyl spatřen, v touze lépe poznat tohoto tajemného Učitele a položit Mu své otázky. Pán Ježíš ho přijal a vzal jeho hledání vážně. Překvapil ho, když řekl, že i dospělý člověk se může znovu narodit; dal mu vytušit, že Boží život by mohl změnit jeho život. Ježíš mluvil k Nikodémovi o Duchu Svatém a rozjasnil jeho noc pravdou, která o tomto svátku zaznívá ve všech našich kostelích: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. A také: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“.Nejdražší, v Tajemství Boha – Otce, Syna a Ducha Svatého – jsme doma, stejně jako se Nikodém cítil jako doma u Ježíše. Boží život je nádherný a přitažlivý, přináší pokoj našemu srdci, často tak neklidnému, a způsobuje, že se setkáváme s bratry a sestrami v radosti Ducha. Nejsvětější Trojice nás vede k lásce ke všemu a ke všem. Objevujeme, že celé tvorstvo bylo stvořeno pro společenství, vztah a setkání. A naopak chápeme, proč rozdělení, polarizace a pohrdání rozmanitostí přinášejí světu zkázu, smutek a vyprahlost.Nikodém patřil k veleradě, k radě izraelských vůdců. Když ve veleradě uslyšel slova pohrdání vůči Ježíši, vyzval všechny, aby ho vyslechli, než ho odsoudí. Od Boha – skrze Krista samého – obdržel Ducha společenství, který otevírá srdce nové pravdě a skutečné novosti. Ten, kdo tohoto Ducha nepřijímá, stárne rychle a žije v neustálém reptání; zůstává osamělý a nikdy nenosí v srdci radost. Dnes však, drazí bratři a sestry, je svátek! Boží slavnost je naším svátkem. Proto svatý Pavel píše Korinťanům: „Žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh, dárce lásky a pokoje bude s vámi.“Prosme Marii – ať v jejím „ano“, v jejím přitakání Boží vůli rozkvétá také naše přitakávání lásce Nejsvětější Trojice.https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2026-05/lev-xiv-bozi-zivot-prinasi-pokoj-lidskym-srdcim.html

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Myšlenku na den k dnešnímu Evangeliu pro nás jako každý pátek připravila Tamara Suchánková.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Autorem Myšlenky na den je Petr Hurych, kazatel církve Československé husitské.

Myšlenka na den je z promluvy papeže Lva před modlitbou Regina Coeli na svatopetrském náměstí o Hodu Božím svatodušním.

Myšlenku na den připravila koučka a mentorka Martina Špinková.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Myšlenku na den k dnešnímu Evangeliu připravila Tamara Suchánková.

Je módní dovolávat se svého zdravého rozumu. Aby se ta kvalita zdůraznila, přidá se ještě, že kromě zdravého, považte, je i selský.Jan Amos Komenský prosí v jedné písni Hospodina: Dar rozumu zdravého, když nám ráčils dáti, pomoz ho ke cti tvého jména užívati. Co je lepší? A jaký je rozdíl, mezi oběma tvrzeními?I o tom je Myšlenka na den.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Myšlenka na den je z promluvy papeže Lva před modlitbou Regina Coeli na svatopetrském náměstí o sedmé neděli velikonoční.

Dne 18. listopadu 1965 (v předvečer celonárodních oslav Tisíciletí křtu Polska 966–1966) se během II. vatikánského koncilu v Římě polští biskupové obrátili na své německé spolubratry otevřeným listem, v němž (poté co podrobně vylíčili jednotlivé kapitoly doslova hrůzné situace Polska pod nacistickou nadvládou za druhé světové války) napsali: „Přes téměř beznadějně minulostí zatíženou situaci … v křesťanském, ale též velmi lidském duchu k vám napřahujeme své ruce … odpouštíme vám a  prosíme za odpuštění.“Poslední tři slova vyvolala doslova zběsilou reakci komunistického režimu. Byly organizovány „spontánní“ demonstrace, školní děti musely povinně opisovat protestní petice, média napřela všechnu sílu do kampaně vyvolávající nenávist a zlobu vůči církvi. Její součástí bylo i zveřejnění článku, v němž dělníci kamenolomu Solvay svému válečnému spoluzaměstnanci, tehdy nuceně nasazenému studentu Karolu Wojtylovi, adresovali větu: „My neodpouštíme!“Krakovský arcibiskup jim odpověděl dopisem, ve kterém nejprve zdůraznil, že list polských biskupů byl podložen „nejhlubšími zásadami křesťanské etiky obsažené v evangeliu“; a svým bývalým spoludělníkům nakonec adresoval tato slova: „Když jsme spolu pracovali během okupace, spojovala nás řada věcí, především ale úcta k lidské bytosti, k svědomí, k individualitě a společenské důstojnosti. Z velké části jsem se těmto věcem přiučil od dělníků ve fabrice Solvay; teď ale tento základní princip ve vašem dopisu nenacházím…“V těchto dnech jsme aktuálně svědky výmluvného kontrastu mezi uzdravující mocí odpuštění, vysloveného přes bolest mučednictví, a zvrhlostí, pro kterou je bolest minulých ran a jejich obětí pouhým palivem v ďábelsky rozdmýchávaném požáru nenávisti. Chci na přímluvu sv. Jana Pavla II. prosit Boha, aby ti, kteří se hlásí ke křesťanství, stáli jednoznačně na straně smíření a odpuštění.Petr Vrbacký, farář u sv. Augustina v Brně

Myšlenku na den k dnešnímu Evangeliu si pro vás připravila Tamara Suchánková.

V poslední době se v Česku znovu otevírá otázka vztahu státu a církve. Diskuse o možné smlouvě se Svatým stolcem naráží na staré obavy: že by církev získala privilegia stojící mimo dosah moderního práva. Jedním z nejčastěji zmiňovaných bodů je zpovědní tajemství – institut, který se svou absolutností vymyká logice současného právního myšlení. Není náhodou, že právě zde se vede spor. Zpovědní tajemství totiž představuje hranici, na kterou stát naráží – a kterou není schopen snadno překročit, aniž by změnil svou vlastní povahu. V době, kdy roste tlak na transparentnost, kontrolu a odpovědnost, působí existence prostoru absolutního mlčení téměř provokativně. A přesto právě tato „provokace“ odhaluje něco podstatného: ne všechno v lidském životě je určeno k regulaci. Tradice je souhrnem zkušenosti generací – něčím, co vznikalo pomalu, často bez velkých teorií, ale s hlubokým pochopením lidské povahy. Zpovědní tajemství je právě takovou institucí. Po staletí vytvářelo prostor, kde člověk mohl mluvit pravdu o sobě samém – bez obav, bez kalkulu, bez právní obrany. Pokud tento prostor narušíme, nezískáme více pravdy. Získáme jen více ticha. Lidé nebudou otevřenější – budou opatrnější.Moderní stát má nepochybně legitimní ambici chránit spravedlnost a bezpečnost. Ale konzervativní myšlení připomíná, že ne každé dobro lze vynutit zákonem. Existují sféry, kde přílišná horlivost vede k opačnému výsledku. Zpovědnice je jedním z posledních míst, kde se člověk setkává se svým svědomím bez přítomnosti moci. Zásah do zpovědního tajemství by proto nebyl jen technickou právní úpravou. Znamenal by zásadní proměnu role kněze – z důvěrníka by se stal potenciální prostředník mezi jednotlivcem a státem. A jakmile se tato důvěra jednou poruší, nelze ji jednoduše obnovit. Právě proto mnohé státy uzavírají dohody se Svatým stolcem, tzv. konkordáty. Nejde o privilegium, ale o uznání hranic. O vědomí, že existují oblasti lidského života, které mají zůstat mimo přímý dosah státní moci. Je to výraz zdrženlivosti – a zdrženlivost je v politice často ctností vzácnější než aktivita. Obrana zpovědního tajemství tak není obranou minulosti. Je obranou prostoru, kde člověk není redukován na objekt práva, ale zůstává bytostí odpovědnou především sám sobě. A možná právě zde leží jádro celého sporu: společnost, která ztratí úctu k tajemství svědomí, dříve či později ztratí i úctu k člověku samotnému.P. S. Možná nejde jen o vztah státu a církve. Možná jde o něco hlubšího: o to, zda ještě dokážeme přijmout, že existují hranice, které nemají být překročeny – ne proto, že by to nešlo, ale proto, že by se tím ztratilo něco podstatného. V době, kdy chce moderní stát vědět o člověku téměř vše, působí zpovědní tajemství jako tiché, ale pevné „ne“. A právě taková „ne“ bývají pro svobodu často důležitější než všechna hlasitá prohlášení.Přeji klidné a hluboké velikonoční rozjímání – čas, kdy má smysl se na chvíli zastavit, ztišit a možná i bez slov naslouchat tomu, co se v běžném hluku světa snadno ztrácí.Walter Bartoš

Myšlenka na den

Boží láska nás předchází a osvobozuje od lásek falešnýchSvatopetrské náměstí, 6. velikonoční neděle, 10. května 2026Drazí bratři a sestry, přeji vám krásný den!V Janově evangeliu jsme slyšeli slova, s nimiž se Ježíš obrací na své učedníky při Poslední večeři. Ve chvíli, kdy proměňuje chléb a víno v živé znamení své lásky, Kristus říká: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání“. Tento výrok nám pomáhá, abychom se vyhnuli jistému nedorozumění, totiž představě, že jsme milováni, pokud zachováváme přikázání; naše spravedlnost by pak byla podmínkou Boží lásky. Je tomu však právě naopak: Boží láska je podmínkou naší spravedlnosti. Skutečně zachováváme přikázání – v souladu s Boží vůlí – pokud uznáváme Jeho lásku k nám, tak jak ji Kristus zjevuje světu. Ježíšova slova jsou tedy pozváním do vztahu, nikoli vydíráním nebo tápáním v nejistotě.Proto nám Pán přikazuje, abychom se milovali navzájem, tak jako On miloval nás. Ježíšova láska je tím, co rodí lásku v nás. Samotný Kristus je měřítkem, normou pravé lásky: Lásky, která je navždy věrná, čistá a bezpodmínečná. Lásky, která nezná ani „ale“, ani „možná“; která dává sebe, a nechce druhého vlastnit; která dává život, a nic za to neočekává nazpět. Neboť Bůh nás miluje jako první, a tedy i my můžeme milovat; a když skutečně milujeme Boha, pak se skutečně milujeme navzájem. Podobně je to s životem: jen ten, kdo jej obdržel, může žít; stejně tak jen ten, kdo byl milován, může milovat. Pánova přikázání jsou tedy řádem života, který nás uzdravuje z falešných lásek; jsou duchovním stylem a cestou vedoucí ke spáse.Právě proto, že nás Pán miluje, nenechává nás v životních zkouškách samotné: slibuje nám Parakléta, tedy Obhájce a Ochránce, „Ducha pravdy“. On je darem, který „svět nemůže přijmout“, dokud vytrvale setrvává ve zlu, které utlačuje chudého, odmítá slabého, zabíjí nevinného. Kdo však odpovídá na lásku, kterou Ježíš daruje všem, nachází v Duchu Svatém spolehlivého spojence: „Vy ho znáte – říká Ježíš – neboť přebývá u vás a bude ve vás“. Můžeme tedy vždycky a všude vydávat svědectví o Bohu, který je láska. Toto slovo neznamená ideu, která je výtvorem lidské mysli, ale skutečnost Božího života, jehož mocí bylo vše stvořeno z ničeho a vykoupeno ze smrti.Tím, že nám Ježíš daruje pravou a věčnou lásku, sdílí s námi svou identitu milovaného Syna: „Já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás“. Toto strhující společenství života vyvrací argumenty Žalobce, tedy toho, který je protivníkem Parakléta, ducha, který protipólem našeho Obhájce. Zatímco Duch Svatý je totiž mocí pravdy, tento Žalobce je „otcem lži“, který chce oddělit člověka od Boha a lidi mezi sebou. Je to přesný opak toho, co činí Ježíš, který nás vysvobozuje od zla a sjednocuje nás jako lid bratří a sester v církvi.Nejdražší, plni vděčnosti za tento dar, svěřme se přímluvě Panny Marie, Matky Boží lásky.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Před 81 lety skončila strašná válka.Vy, dříve narození, vzpomínáte na to, jak jste se školou chodili povinně do kina na sovětské válečné filmy? Dotklo se to nějak vás, nebo těch tisíců dalších a dalších, kdo se v celém tehdejším sovětském bloku na takové filmy povinně dívali?A je možné něco nějak dělat, aspoň to zkoušet, aby války nebyly? I o tom je myšlenka na den.

Myšlenku k dnešnímu evangeliu pro nás připravila Tamara Suchánková.

Myšlenku na den připravila koučka a mentorka Martina Špinková.

Myšlenka na den je z promluvy papeže Lva před modlitbou Regina Coeli na svatopetrském náměstí o páté neděli velikonoční.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Páteční Myšlenku na den k dnešnímu Evangeliu přináší Tamara Suchánková.

Cestujete často vlakem? Jsou stále modernější, pohodlnější, zavezou vás rychle a svižně do center měst, parkování hledat nemusíte, odpočinete si…A stalo se vám někdy, že vlak zůstal stát kvůli takzvané mimořádné události? To je obrat, který většinou vyjadřuje, že někdo skočil pod vlak. Jak jste na to reagovali? Jak na to reagovali lidé ve vlaku?I tom je Myšlenka na den.

Myšlenka na den je z promluvy papeže Lva před modlitbou Regina Coeli na svatopetrském náměstí o Neděli Dobrého pastýře.

Myšlenku na den připravila koučka a mentorka Martina Špinková.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Myšlenku na den k dnešnímu Evangeliu s názvem: Stávat se chlebem pro druhé, připravila jako každý pátek Tamara Suchánková.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Autorem Myšlenky na den je Petr Hurych, kazatel církve Československé husitské.

Myšlenka na den je z promluvy papeže Lva před modlitbou Regina Coeli na pláni Kilamba v Angole.

Myšlenku na den připravila koučka a mentorka Martina Špinková.

Myšlenka na den autorky Hany Pinknerové je z její knihy Být blíž, vydané nakladatelstvím Návrat domů.

Myšlenku na den k dnešnímu Evangeliu s názvem Dávej s důvěrou, si pro nás připravila Tamara Suchánková.