Hana Pinknerová: Byl první máj, byl lásky čas

Je to strašný kýč, když spolu dva lidi začnou chodit v tohle zprofanované datum. Horší by to mohlo být snad jen na Valentýna! Takový pár je navždy odsouzen slavit své výročí v záplavě dalších párů, srdíček a holubiček, vyznávat si lásku právě v tento den, kdy to dělají všichni. Pro někoho to znamená téměř zákaz všech oslav. Zejména muži jsou velmi citliví na data, v nichž se něco má dělat. Mnohokrát jsem slyšela, jak protestují, že akorát na toho Valentýna, prvního máje, MDŽ, na Svátek matek nebo si dosaďte datum, které vás napadne, nebude nosit kytky, ani čokoládu, nevezme ji na večeři ani do cukrárny, nebude nyvě hledět do očí své milované a vyznávat jí vděčně lásku. Ne a ne. Udělá to kdykoli jindy, jen ne dnes, protože by to nebylo spontánní. Protože by to bylo na příkaz. Protože se to čeká. Jejich svobodná mysl by to nesnesla. Nic proti spontánnosti, je hezké dostávat květiny nebo bonboniéry jen tak. Je to moc hezké. Ale přiznejme si, ono se to vlastně neděje. Nevím, proč nějaké datum vzbuzuje takový odpor. Nejde mi na rozum, jaký je v tom rozdíl dát dárek 14. února, 1. května nebo 14. listopadu. Jak se cítí taková žena, která předem ví, že nic nedostane? Ani v to přesné datum a ani jindy. „Prostě ten můj chlap na to není,“ řekne si, zhluboka se nadechne a půjde si koupit kytku sama. Pak bude nevyhnutně vystavena pokušení závisti, určitého pocitu odmítnutí a některá možná zatlačí i slzu. Jsou mezi námi ovšem i ženy tak statečné, že se nedají zastrašit žádnými řečmi svých manželů a pořídí dárek ony jemu. Jejich svobodná mysl by nesnesla, aby jim někdo diktoval, že dárek nesmějí dát. Do které skupiny patříte vy? (A ano, my jsme s manželem spolu začali chodit 1. 5. 1981.)