Hana Pinknerová: Jasně, že je to naopak

Někdy je člověku tak úzko a je tak bezradný, že vlastně nic jiného, než modlitba nezbývá. Osobní zoufalství nad společenskou situací, pandemií nebo utrpením lidí ve válce plyne z bezmocnosti. Člověk by rád jakkoli pomohl, ulehčil nebo přispěl k řešení a ono to nejde. Jak chcete zastavit pandemii? Jak chcete zabránit válce? V takových situacích i modlitba vypadá jako nedostatečná. Člověk by nejraději někam běžel, volal, křičel, něco udělal, aby se změna udála hned. Ale není kam běžet, není co udělat. Tak nezbývá nic jiného než se jít modlit. Je to taková poslední instance, když žádná jiná možnost už není. Není to náhodou naopak? Jasně, že je to naopak. Takový postup jsem u sebe odhalila už několikrát a myslím, že ukazuje na mou nedostatečnou víru. Já vlastně Boha strašně podceňuju. Jsem přesvědčená, že já budu lépe vědět, co počít, kam napřít sílu, do čeho se pustit. Boha pak jen tak pro jistotu poprosím o požehnání, aby se neřeklo, že s ním nepočítám. K tomu, v čem je nejlepší, totiž k vedení, ho vůbec nepustím. Já na to přece přijdu. Přece to vidím. Jenže nevidím to, co vidí on. Netuším, co je pod povrchem jevů. Nemám ani zdání, co se bude dít, zatímco on ví všechno. Mnou zmítají emoce, strach a úzkost, hněv a rozhořčení. Poslední, co by ve vypjaté situaci, kdy se bojím, mohlo vést mé kroky, je láska. Bůh je láska. Jak to, že to vím, ale nejednám podle toho? Já mu prostě nevěřím. A tak se stále znovu učím, že modlitba má být to první, co v tlaku a nouzi podniknu, protože pak v praktických krocích budu daleko efektivnější, klidnější a láskyplnější. Bůh je totiž dobrý.