Hana Pinknerová: Kocour Dárek

Jedna babička od nás z ulice na mě vždycky mávala, když jsem šla okolo jejího okna v prvním patře ráno do práce. Buď mávala za zavřeným oknem, aby si domů nepouštěla zimu, nebo je otevřela a k zamávání sdělila nějaké novinky. Nepamatuju si přesně, jak ten zvyk vznikl, ale bylo to milé. Když jsem se opozdila, viděla jsem, že už čeká. Když jsem šla do práce dřív, měla jsem neodbytný pocit, že bych jí měla poslat omluvenku. Babička bydlela sama a myslím, že se cítila dost osamělá. Jednoho úterý nikdo nemával, a přitom jsem šla přesně načas. Zapomněla, pomyslela jsem si. Nebo je u doktora, napadlo mě ještě a nedělala jsem si žádné starosti. Po týdnu už mi to bylo divné. Já tam snad půjdu zazvonit, rozhodovala jsem se. To přece není jen tak. A v odhodlání zjistit, co se děje jsem ráno vyrazila obvyklou trasou do práce. Ve známém okně byla záclona odhrnutá a paní tam stála. Už zdálky jsem viděla, že něco drží v náručí. Byl to černý kocourek. Otevřela okno a místo zamávání na mne volala, že má teď doma tohohle černého darebu a že mu říká Dárek, protože ho dostala od syna, aby nebyla tak sama. Říkala, že se trochu bála, jak to zvládne, protože kočku ještě nikdy doma neměla, ale že je to báječné. Dárek je ohromně zábavný. Od toho dne mi mávali společně. Někdy se asi vyplatí to s dárkem risknout. S darebou Dárkem se asi osaměle nemůže cítit nikdo.