Hana Pinknerová: Něco malého dobrého

Jak už víte, provozuju malé knihkupectví s galerií. Je to malý malebný obchůdek poblíž centra města. Je plný utěšených zákoutí, kde se dá v klidu číst a také pít káva. Jako kavárna by to bylo skvělé místo, ale kuchyňka a další hygienické zázemí je tak malé, že o tom nelze vůbec přemýšlet. Nicméně ráda vařím kávu pro své extra protekční hosty a přiznávám, že dobrý kávovar byl jednou z prvních investicí, jakou jsem pro obchod pořizovala. Časem ale zjišťuji, že kávovar nestačí. Copak to, kávu vařím dobrou, ale kafe se nikdo nenají. A ještě pořád se mi stává, že se u mne na pět minut zastaví jedna z dcer na cestě mezi dvěma tanečními kurzy a má energetickou krizi. Jasně, uvařím jí kávu, ale je mi naprosto jasné, že to nestačí. Chtělo by to ještě něco malého s obsahem cukru.  A tak se snažím mít neustále v zásobě něco energeticky nabitého, co by jí pomohlo přežít do večera, aniž by musela být nervózní a protivná. Řekla bych, že to je role maminky. Mít neustále po ruce něco malého energetického, co by dodalo sil, aby se dalo přežít do večera. Nebo do večeře. Nejspíš jsem se to naučila už v dávných dobách, kdy byly holčičky malé. Když měly co jíst, většinou nezlobily. Tuto zkušenost jsem si přenesla do dalších životních období i situací. Když je co nabídnout k jídlu, dohodnete se. Když máte na schůzi, poradě nebo setkání nějaké malé občerstvení, diskuze může být kratší, operativnější a východisko zřejmé. Nemusí tomu tak být, ale většinou je. A tak velím nepodceňovat malá drobná občerstvení, která pomáhají energeticky přežít. Kromě tohoto zjevného efektu se zde skrývá ještě další ne tak zřetelný, dáváte najevo péči a lásku. I kdyby si to takto neuvědomili, vy to víte a o to jde.