Hana Pinknerová: Nejčerstvější

Seděly jsme se skupinou dívek v zešeřelém pokoji, na stole svítila svíčka a v pozadí hrála tichá hudba. Popíjely jsme čaj a povídaly si o tom, jak vidíme Boží jednání ve svých životech. Každá z nás měla za úkol sledovat s dokořán otevřenýma očima Boží skutky, abychom si mohly být jisty, že o nás ví, že mu na nás záleží a že nás miluje. Bylo to takové týdenní cvičení v pozorování Božích milostných vzkazů. Připadalo mi, jako by se holky předstihovaly v různých zážitcích. Popisovaly situace, kdy nutně potřebovaly Boží radu a dostaly ji. Mluvily o chvílích stísněnosti a smutku, v nichž se k nim jako sluneční paprsek do temnoty prodralo povzbuzení. Bylo to moc hezké a já jsem měla často slzy v očích. Tolik Boží blízkosti. Důležitou podmínkou byla čerstvost těch zkušeností. Co bylo starší než týden, to se nepočítalo. Pro tuto příležitost bylo nutné hledat Boha aktuálně, aby svědectví nebylo vyčichlé. Byla jsem zvědavá na Evu. Rozhodla se následovat Krista teprve nedávno a všechno pro ni bylo nové. Když kterákoli z ostatních dívek vyprávěla o svých zkušenostech, ona vykuleně hleděla a nic neříkala. Vlastně jsem ani nečekala, že něco řekne. Teprve před týdnem jsme spolu o hledání Božích vzkazů poprvé mluvily a nedivila bych se, kdyby toho na ni bylo moc. Když na ni přišla řada, promluvila. Nesměle a přerývaně vyprávěla svůj příběh a bylo to silné. Jak ještě vůbec neznala tu křesťanskou hantýrku, neuměla používat nám dávno známé fráze, mluvila velmi civilně, a to bylo úžasně osobní. Uvědomila jsem si, že její povídání bylo mým svědectvím. Viděla jsem ovoce Ducha. Viděla jsem její poslušnost a touhu obstát v neznámých věcech, pokud ji to přiblíží k Bohu a pokud ji to naučí ho znát. A ona sama a její příběh byly Boží odpovědí na naše společné modlitby z minulého týdne. Prosily jsme ho, aby nás přitáhl k sobě blíže. Toužily jsme prožít jeho přítomnost, jeho svrchované jednání s každou z nás osobně. A tak nechci se vytahovat, ale nejčerstvější svědectví bylo moje. Byla jím Eva sama.