Hana Pinknerová: Nejlepší příklad

Není sporu o tom, že člověk se nejlépe učí dobrým příkladem. Je jednodušší si vzpomenout, jak někdo něco udělal nebo neudělal než vybavit si poučku o tom, co by mělo být správně. Některé filmové scény se natolik vryly do mé paměti, že když se v opravdovém životě ocitám v podobných situacích, připadám si jako filmová herečka a cituji její roli doslova. Někdy se to nepovede. Bude to asi tím, že ostatní účastníci životní scény ten film neviděli a nevědí, v jaké kontextu se cítím já. Už se mi stalo, že jsem jako omluvu a vysvětlení zároveň musela pořádat domácí promítání. Někdy se však ocitáme v situacích, na něž nás žádný film nepřipravil. Žádná kniha nepopisovala to, jak se právě cítím, a pokud ano, nelíbilo se mi, jak hrdinka reagovala. Například mdloby ve svém repertoáru opravdu nemám.  V takových chvílích se snažím ze svého mozku, jak z nějakého vyhledávače vydolovat něco použitelného. Čemu se podobá to, co právě prožívám? Jak by reagovala má oblíbená filmová nebo knižní hrdinka? A nic použitelného mě nenapadá. Co teď? Já vím, že je to strašně obligátní. Vůbec nejsem originální, přičemž já ráda bývám. Jenže na nic lepšího jsem ještě nikdy nepřišla. Vždycky mě při hledání řešení napadne ta jediná otázka: Jak by jednal Bůh? Respektive: Jak jednal? Protože nespočet situací, v nichž už jednal a dal mi příklad, přece z bible znám. I kdybych si nevzpomněla na žádnou podobnou konkrétní situaci, zkoumám jeho charakter. Jak uvažuje někdo, kdo bezpodmínečně miluje, kdo je mistr světa v odpouštění a velmistr milosti? Ano, bývá to těžké a vůbec se mi nechce tak jednat. Já totiž nejsem jako on. Ale strašně moc bych chtěla být. A tak bojuju sama se sebou a svými sklony a nutím se k rozhodnutí reagovat jako on. Když to zvládnu, vím, že jsem zvolila dobrou reakci. A že možná, opravdu jen malinko, jsem se přiblížila k té podobě, do níž chci dorůst.