Hana Pinknerová: Nekritické myšlení

Opakem myšlení kritického, které posunuje vývoj lidstva, je myšlení nekritické. Každý je známe. Někdy jsme za ně rádi, protože je tak pohodlné a útěšné, ale měli bychom se ho bát. Vážně. Zdrojem myšlení, které nikdy nic nekritizuje, všechno chválí a všechno je mu dost dobré, je pořádná pýcha. Ono totiž vlastně tvrdí, že žádný růst, žádný posun, žádný vývoj není nutný. Všechno je to dobré, jak to je. Jenže my jsme byli stvořeni, abychom rostli. A jak chcete růst, když nevíte, v čem to potřebujete? To vůbec nejde. Takové uzavřené a pěkně nekritické společenství může člověka dočista zničit. Poklidně totiž může strávit celý život v tom, že všechno je v pořádku, je to dost dobré a není třeba se nějakým růstem znepokojovat. Může se jednat o duchovní život, může jít o zpěv nebo hru na hudební nástroj, řízení vozidla, psaní básní nebo vaření polévky, můžete mít na mysli cokoli. Pokud vám někdo neukáže, kde to není dost dobré, a kudy a jak můžete jít dál, nejspíš se nepohnete z místa. Zdrojem nekritického myšlení je také strach. Myslím strach z reakce kritizovaného. Co by řekl, kdybych mu sdělil, že zpívá falešně a potřebuje cvičit intonaci? Obvinil by mne z povyšování nebo z nedostatku lásky. Jaká lež, vidíte to? Láska přece má na mysli především prospěch milovaného. Růst je prospěch. Stagnace je cestou do záhuby. Pravá láska přemáhá bázeň. Pravá láska se odváží kritického hodnocení, protože ví, že i kdyby nakrátko zabolelo, nakonec prospěje. Nedůvěřuju nikomu, kdo mě vždycky jen chválí. Nemohu se zbavit podezření, že to se mnou nemyslí poctivě. Každý potřebuje růst, já samozřejmě taky. Nikdo neví líp, než já, že nejsem dokonalá, takže opravdový přítel, který mě má rád, mi řekne, co mohu vylepšit. A já jsem za to vděčná.