Hana Pinknerová: Ochota ke změně

Všimli jste si, jak Bůh v bibli pořád někoho někam stěhuje nebo posílá? Nevzpomínám si, že bych tam četla příběh, kde Hospodin praví, tady si sedni a seď a celý život se nikam nehni. Že ne? Přemýšlela jsem, proč to asi dělá a napadlo mě, že by to mohlo být jeho snahou udržet naše myšlení pružné. Ochota ke změně se ztrácí, pokud ji netrénujeme. Schopnost změnit své myšlenkové postupy je dovednost jako každá jiná, je potřeba se jí učit a procvičovat. Ladí mi to ještě s dalším tradičním Božím pokynem. Často slyšíme: Následuj mě. Vykládám si to jako pojď za mnou, dělej to, co já. Existuje skvělá knížka Balíček v ruksaku, v níž její autor Garold Andersen silně akcentuje právě tuto stránku Boží povahy. Tvrdí, že Bůh je na cestě, je v neustálém pohybu a vyžaduje, abychom byli pozorní a ve střehu. Abychom dokázali pružně reagovat na změnu situace, na jiné povely, abychom byli závislí na něm. Garold Andersen píše, že Božím nejvlastnějším obydlím je stan. Něco, co lze sbalit do ruksaku a jít dál, někam jinam. Možná Božím nejvlastnějším obydlím je člověk. Ten, co je ochoten cestovat s Bohem jen tak nalehko, neulpívat na místech nebo předmětech. Chtěla bych být takovým člověkem. Netrvat na svém osvědčeném postupu. Nehýčkat si dávno objevené pravdy jako neměnné, nepěstovat si vlastní neomylnost. Vždycky mohu poznat Boha ještě víc, vždycky ho mohu milovat ještě hlouběji a nikdy dopředu nevím, kudy a kam mne povede. Zakázala jsem si větu: Vždycky se to tak dělalo. A místo ní říkám: A proč to nezkusit jinak? Jak to máte vy?