Hana Pinknerová: Sytá duše

Sytá duše pohrdá i medem, ale duši hladové je dobrý každý odpad. Tak nějak vypadá moje parafráze jednoho verše z biblické knihy Přísloví. Dlouhá léta jsem to četla bez hlubšího pochopení. Jen jsem to tak přeletěla, abych pobrala základní obsah, ale vlastně jsem nevěděla, co tím chtěl autor přesně říct. To je přece jasné, že nasycený člověk nemá hned tak na něco chuť. Stejně jako když má člověk opravdu hlad, sní, co je k dispozici. Jednou jsem se u toho verše ale zastavila a měla jsem dojem, že je v něm ještě něco víc. Když jsem byla ochotná se zastavit, došlo mi, že to neplatí jen o jídle. Možná to platí o všem ostatním víc než právě o potravě. Moc věcí jsem díky tomu pochopila. O jiných, ale hlavně o sobě samé. Kdy se koukám na hloupé filmy, které mi opravdu nic dobrého nepřinesou? Kdy si čtu časopisy, o nichž bych už podle obálky mohla usoudit, že žádný budující obsah v nich nenajdu? Kdy bloumám po internetu a čtu si splašky nebo prohlížím všelijaké senzace, které mi samy skáčou před oči? No schválně, máte to taky tak? Je to samozřejmě v době, kdy má duše hladoví. Nenasytila jsem ji chlebem slova Božího a ani ničím jiným, co by mělo nějakou hodnotu. Když neposlouchám dlouhodobě krásnou hudbu, snesu i kýče, jak po hudbě toužím. Když nečtu nic, co by mne budovalo a povznášelo, zaplácnu ten hlad své duše čímkoli, co se naskytne. Většinou se naskytuje něco, co za to nestojí, ale říkejte to hladové duši. Přijala jsem zodpovědnost za sycení své duše. Je to pro mou ochranu, uvědomuju si. Nejlepší obranou proti znečišťováním a oslabováním mé duše je pravidelné a kvalitní sycení. Chodím na koncerty, pouštím si skvělou hudbu a dělám si čas na čtení kvalitní literatury.Moc vám to doporučuju.