Hana Pinknerová: Tajné místo

Mám na zahradě malý altánek se stolečkem a lavičkou. Je celý obrostlý břečťanem a zimolezem. Schovává se v rohu zahrady a působí tajemně. Nejen že tak vypadá, on také své tajemství ukrývá. Na bílém kovovém stolku bývá malá růžová plechovka s červeným srdíčkem. V té plechové krabičce bývají dvě malé čokoládky nebo dvě lízátka nebo dva bonbóny. Nikdo o tom neví, jen ten, kdo je tam dává a ten, komu jsou určeny. Pro zraky kohokoli dalšího jen malá růžová plechová krabička leží na bílém kovovém stolku v altánku schovaném v zeleném houští. Pozorný pozorovatel by mohl něco tušit, kdyby opravdu pečlivě sledoval kdo, a kudy se po zahradě prochází. Mohl by uvidět mne, jak nesu misku s odpadem do kompostéru a pak zajdu i do altánku, chvilku tam jsem, něco tam dělám a pak zase vycházím a jdu domů. O něco později nebo až druhý den z domu vyběhne Sofinka nebo Miuška nebo obě holčičky společně a také něco nesou na kompost nebo trhají do košíčku trávu morčatům. Možná se také chvíli honí po zahradě, zhoupnou se na houpačce pověšené na větvi lípy a nějaký čas věnují hledání šnečích ulit.  Kdo by se divil, že také zaběhnou do altánku, chvilku tam něco dělají a pak vyběhnou a dohadují se, která bude mít žluté a která červené lízátko. Myslím si ale, že nikdo naši zahradu takhle nepozoruje. Nikdo tudíž nemá ani zdání, že něco takového se tam odehrává. Je to dobře skryté malé tajemství. Tak nás neprozraďte.