Hana Pinknerová: Víte, co ještě může být štěstí?

Mám kamarádku, která mi přijde jako jeden z nejšťastnějších lidí, co znám. Má vždycky nějaký důvod pro to, aby se cítila šťastně. Dlouho byla svobodná a zůstala bezdětná. Vdávala se až ve čtyřiceti a pak už to prostě nevyšlo. Vím, že toužila po muži a po rodině, ale nikdy ji to nerozhodilo natolik, aby se neradovala ze sňatku někoho jiného. Dokazovala to velmi praktickým způsobem. Tahle kamarádka výtvarnice posílala všem svým kamarádkám, které se vdávaly, ty nejkrásnější gratulace k svatbě, jaké jsem kdy viděla. „Jak to dokážeš?“ ptala jsem se jí, „není ti to líto? Zase jedna se vdává a ty jsi pořád sama?“ Ona se jen smála. Říkala, že je šťastná z toho, že ony jsou šťastné. Vyráběla jim velmi osobní koláže z nejrůznějších materiálů a dokreslovala, domalovávala, dopisovala originální příběhová přání. Zabralo jí to vždycky spoustu hodin. Myslela přitom na své přítelkyně s láskou a ze srdce jim přála krásný život a štěstí. Svěřila se mi, že když ji náhodou bodne nějaká jehlička smutku, závisti nebo netrpělivosti, během vymýšlení a vytváření těch přání se za snoubenecký pár modlí. „I kdybych se nikdy nevdala, tak přeju všem, které to potká, aby měly krásné manželství. Koneckonců vidět šťastné manželské páry je taky štěstí, ne?“