Hana Pinknerová: Výzva

Prožila jsem velkou výzvu svému kritickému myšlení. Jedna milá duše mi poslala svůj literární pokus. Chtěla, abych si dílko přečetla a posoudila, smí-li usilovat o jeho uveřejnění. Chtěla znát můj názor. Nestalo se mi tak poprvé a asi ani naposled. Četla jsem už mnoho literárních prvotin a mé čtenářské zážitky byly opravdu rozmanité. Posuzování cizích příběhů nebo veršů je opravdovou školou kritického myšlení. Jak snadno bych mohla sklouznout do nekritičnosti, protože autor díla mi byl sympatický a já bych ho nechtěla svým negativním posudkem zarmoutit. Tím bych mu ovšem neprospěla. Potřebovala jsem opravdu důkladně přečíst text a zamyslet se nad tím, co na to řeknu, jak zhodnotím jeho úroveň. Pokusila jsem se navrhnout další postup prací na textu a nějaké knihy, které by si měl autor přečíst, protože v nich byly podobné příběhy s podobnými zápletkami, jen daleko lépe zpracované. Nejlíp by mi asi šel kritizující přístup. Prostě bych to rozcupovala na kusy, smetla z povrchu zemského, bez lítosti se vysmála všem chybám ve vedení děje, v chatrnosti zápletek, v bídné slovní zásobě a nepřesvědčivých dialozích. Jenže to by autorovi nepomohlo a já bych z toho nejspíš měla pachuť, protože dobře vím, že takhle se to nemá dělat. A tak jsem opravdu důkladně pročetla text a zamýšlela jsem se nad tím, co řeknu. Modlila jsem se za laskavost a moudrost. To nikdy neškodí. A pak jsem napsala svůj posudek. Po odeslání jsem se trochu obávala, jaká bude reakce, protože nikdy nevím. Každý autor se tak trochu ztotožňuje se svým dílem, protože do něj vložil kus své duše a každou připomínku bere osobně. Chápu to. Raději sama píšu, než abych posuzovala knihy druhých. Zdá se mi to pohodlnější. Možná jsem k tomu povolána. A taky to může být vysvětlení, proč mě vlastně štve, když se musím kriticky zabývat cizími příběhy a nemám pak čas na ty své. Jedno však vím jistě. Cvičit se v kritickém myšlení velice prospívá mé pokoře a laskavosti, a tak děkuji Bohu za každou příležitost. Jak se cvičíte v kritickém myšlení vy?