Karel Kramář: Osud jednoho z nejpřednějších českých politiků ukazuje, že nejhorší je, pokud se národu splní víc, než si přál.

Karel Kramář byl v poslední dekádě před první světovou válkou vnímán jako expert na finanční a hospodářskou politiku a směřoval k postavení vedoucího českého politika. Měl se dokonce stát ministrem ve vídeňské vládě. Za války ho Masaryk opakovaně lákal do exilu, ale Kramář vždy odmítl a budoval odbojovou organizaci zvanou Mafie. Byl zatčen, odsouzen k smrti a roku 1917 amnestován. Stál se tak mučedníkem národa.V novém státě dostal klíčovou funkci prvního premiéra, tím ale začal jeho pád a rychle ztrácel vliv. Masaryk a Beneš prosazovali západní orientaci a demokratický, občanský stát západního střihu. Kramář trval na silném slovanském – zejména rusofilním - směřování a spíše kolektivistickém pojetí demokracie. V lednu 1919 odjel na mírovou konferenci do Paříže, kde zůstal až do září. Jeho vláda ovšem v jeho nepřítomnosti podala demisi a Kramář ztratil rozhodující vliv přesně ve chvíli, kdy se republika politicky formovala. A v následných volbách jeho Národní demokracie propadla. Oproti velikášským očekáváním získala jen 6,3 % hlasů, zatímco sociální demokracie víc než čtvrtinu a agrárníci skoro 10 %.Svůj vliv měla ovšem i obecná nepopularita liberálních stran mezi dvěma světovými válkami, ale především skutečnost, že Kramářův vypjatě národní program veřejnost už neoslovoval. Češi ve Versailleské konferenci získali mnohem víc, než chtěli, takže velkočeský nacionalismus už nikoho tolik nemobilizoval.