Kde je koncentrace, tam nastane Chanov

Už je to hodně dávno, ale ne zas tak, abych si to nepamatoval. Vyrůstal jsem na sídlišti v pohraničí, byly to nově postavené paneláky, dole byla fabrika, téměř všichni obyvatelé toho sídliště tam pracovali. Bylo to vzorové komunistické sídliště, hlavní ulice se jmenovala V. I. Lenina, slavil se První máj, VŘSR a takové věci. Bylo to v pohraničí, takže to mělo přídech exotiky, jehož výrazným zdrojem byli Romové. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od odsunu Němců neobydlená osada Smolná-Pechbach. Trochu si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let. Přijela, či lépe řečeno na valnících byla dovezena celá romská osada, pravděpodobně z východního Slovenska. Vysazena byla do stále ještě asi zachovalých domů po Němcích a ponechána svému osudu. Za několik let zbyly z těch solidních domů jen holé zdi. Pak jednoho dne opět přijely vozy, naložily osadu a odvezly ji zase o kus dál. Volných domů v různých polozaniklých obcích bylo v té době ještě plno.V devadesátých letech, to už jsem tam nežil, došlo k tomu, k čemu i jinde: ta velká fabrika se změnila v malou fabričku, takže mnoho lidí ze sídliště odešlo, takže se uvolnily byty, které se dostaly do rukou tzv. obchodníků s chudobou – ti do nich stěhovali převážně romské rodiny, které vystěhovali z měst, v jejichž často historických domech Romové za socialismu bydleli. V obci se začala měnit skladba obyvatelstva, což vyvolávalo napětí. Začalo se o ní psát i v celostátních médiích. Vzpomínám si, jak tam kvůli reportáži odjel spisovatel Jáchym Topol, jenž když se vrátil, udiveně pravil: Jiří, to jsem nevěděl, že jsi Rom, ty jsi bílý cikán. A já se k tomu hrdě hlásil a říkal mu, neser se do nás, gadžo! Prý se i tehdy ujalo jméno Romava. To město či městečko se jmenuje Rotava – a já tady vítám dlouholetého starostu toho města, pana Michala Červenku.Já už dávno nemám Rotavě do jejích záležitostí co mluvit. Moje pozorování nejsou jiná než krátce návštěvnická. Přijedu na Rotavu jednou za čas, projdu se po starých místech, skoro už nikoho nepoznávám, snad jen rozeznávám rysy rodičů ve tvářích jejich dětí. A samozřejmě potkávám dost Romů, kteří rádi postávají venku, neboť je to družný lid. Ale tvrdím, že Rotava má daleko do ghetta, do vyloučené komunity, že o nějakém Chanově se tady nedá mluvit. Zřejmá je naopak snaha udržet tady snesitelné žití a soužití pro všechny. Nebo skoro pro všechny.Ten rotavský model mi připadá tak zajímavý, že jsem s ním chtěl seznámit jednak své posluchače, ale také své hosty: takže vedle pana Červenky tady sedí Radek Burda, který je sice fotograf, ale také podnikatel se sociálním bydlením v Ústí nad Labem, městě se spoustou sociálně vyloučených lokalit, v nichž se tedy Radek Burda pohybuje. Dále Jan Milota, což je sociální pracovník, aktivista, jeden ze zakladatelů Platformy pro sociální bydlení s programem Housing First, tedy Bydlení především, jež se snaží nalézt byty pro ty, kteří o ně přišli nebo se k nim nikdy ani nedostali a hrozí jim, že skončí na ulici, nebo už na ní jsou. A nakonec Pavel Veleman, sociální pracovník, který se myslím na Praze 7 snaží o totéž. A já bych dal první slovo panu starostovi, aby nám řekl něco o Rotavě a o tom, jak v takovém příkladném městečku, vystaveném sociálně-demografickým nárokům, udržet obyvatelský smír a neztratit přitom lidskost. A ostatní poprosím, abyste se vyjádřili, jaká je vaše zkušenost se snahou o totéž. O smír a lidskost.