Lidé k sobě měli za socialismu blíž. Anebo ne?

Bohatství Slováků a Čechů se stabilně zvyšuje. Přesto se stále ozývají nářky, že není na to či na ono, že platy jsou nízké a náklady na život vysoké. Lidé touží vlastnit. Čím to je? Ožívají sentimenty, že navzdory politické nesvobodě bylo za socialismu lépe, že lidé si dokázali více pomáhat, že hmotné vlastnictví nebylo tak důležité. Mnoho vzpomínek pamětníků, mnohdy krásných vzpomínek z dětství a mládí tomu nasvědčuje. Ale byli jsme v těchto dobách opravdu moudřejší, ne tak konzumní, nebo šlo o nutnost vzhledem k omezeným prostředkům a hlavně omezené nabídce věcí, které by se daly pořídit? Byl to opravdu až kapitalismus, který nás pokřivil akcentem na právo vlastnit, pokud možno co nejvíc? Přitom normalizaci sedmdesátých a osmdesátých let se dosti trefně přezdívalo salámový socialismus. Proč se dnes zejména mladí lidé vyhraňují vůči ekonomickému konceptu trvalého růstu a mluví o nerůstu? A co to nerůst je? Jak to vidí literátka Dagmar Halasová, environmentalista Tadeáš Žďárský, spisovatel Miloslav Nevrlý? A co na to Martina a Jan, kteří se o tom baví a které to opravdu zajímá? Je na místě nejen mluvit o střídmosti, ale střídmě se chovat? Autoři: Martina Greňová Šimkovičová a Jan Hanák, zvuk: Pavel Zgarba.