Nastává středoletní noc a její sen. O světle, které temnota nedokáže zničit.

O slunci, slunovratu, noci, ohni, zápalu, mystickém tanci svatojánských mušek. O ohnivém kázání po slejváku Ducha svatého. V telefonickém klábosení mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem. Je tady opět po roce nejdelší den. Noc má jen něco kolem pěti a půl hodiny. Je to ovšem specificky naše zkušenost, dejme tomu v mírném pásmu. Světlo a tma na rovníku se chová celoročně celkem stabilně, ale za polárním kruhem má ta stabilita podobu nežitelnou, tedy alespoň podle Jana. Vědecká stáž v polární noci jednoho jeho přítele přesvědčila, aby se stal knězem. V gotických kostelech je hra se světlem magická, jak světlo pronikající skrz vitráže rozehrává velkorysý prostor těchto staveb. Ale co teprve kostely barokní. První dojem nebývá zpravidla moc dobrý. Dnešní člověk v nich vnímá hlavně přeplácanost sochami a obrazy. Ale když si dá čas a prokouše se skrz první dojmy, pak má šanci zahlédnout hru světla. Všechny ty teplé barvy a spousta zlacení dokáží prostor rozzářit docela letně, i když na ně dopadne jen trocha únorového studeného světla. Slunce jakoby opět přišlo, i když venku je ho málo a na člověka padají chmury. To světlo ve tmě svítí a tma se ho nezmocnila, píše o Ježíšovi apoštol Jan. „Věř mi, Marti, světlo, to vnitřní světlo si můžeš nechat vzít jen ty sama. Je-li tvé oko světlé, pak i tvé nitro je světlé. Ale je-li tvé oko temné.. Je důležité, jak ty se díváš na svět, to ovlivňuje celý tvůj vnitřní svět a nakonec i ten vnější, tvé vztahy. Je to možná vědomá naivita, ale já nechci hrát války druhých.“ Přesvědčí Jan Martinu?