Nejdřív jsme zrušili šlechtické tituly, ale nakonec jsme volili knížete!

Vztah české společnosti ke šlechtě byl historicky dost odtažitý. Nadnárodní stavovská identita šlechty a její kosmopolitismus neodpovídaly ideám o formování národních států na počátku 20. století. Plebejští Češi vytýkali šlechtě germanofilství, její odpor k demokracii a zejména tzv. bělohorskou zradu. Odčinění Bílé Hory se také stalo v samostatném Československu hlavním odůvodněním přijetí pozemkové reformy, která byla namířena především proti majetku šlechty. Největším vlastníkem půdy v Čechách byl totiž kníže Schwarzenberg, který vlastnil 3,4 % veškeré půdy, největší na Moravě byli Liechtensteinové, kterým patřilo 4,9% Moravy. Pozemková reforma byla jedním z prvních zásadních počinů nového Československa. Pozemkové úpravy se po válce děly ve více než dvaceti státech Evropy, ale v Československu byla její legislativní úprava vlastnictví půdy skutečně radikální. Reformě podléhala čtvrtina veškeré plochy republiky. Již v prosinci 1918 byly také zrušeny šlechtické tituly. U tehdejších politických elit prostě vyhrála potřeba vytěsnit šlechtu z národního společenství. Ovšem paradoxně protektorátní premiér Alois Eliáš používání šlechtických titulů zase povolil, protože chtěl šlechtice integroval zpět do české společnosti. Nicméně po tom všem je zajímavý zásadní obrat v novém tisíciletí, kdy Češi najednou objevili kouzlo šlechtické noblesy knížete Karla Schwarzenberga, zvolili ho do nejdříve jako předsedu strany TOP 09 do parlamentu, a nakonec ho vyslali v prvních přímých volbách prezidenta až do druhého kola, kde ale již nestačil na vulgárního a populistického plebejce Miloše Zemana. Ovšem mezitím prošel vztah české společnosti ke své šlechtě řadou peripetií. Podobně dramatické byly za okupaci i komunismu i osudy samotných šlechticů…