Nejnebezpečnější i nejškodlivější emoce? Proč nás fascinují ti, které nenávidíme. Pravda neexistuje? #23

„Lidé nejsou připraveni koexistovat s miliardami současníků s plným vědomím jejich bytí,“ píše německý filozof Peter Sloterdijk. Právě takovou koexistenci nám umožnila digitalizace, která vytváří obrovský prostor pro indiskrétnost. Díky sociálním sítím se mnohem častěji ocitáme v intenzivním emociálním vztahu s lidmi, které sotva známe. Tyto emoce nebývají vždy pozitivní – právě naopak se zdá, že současnost je prosycena nenávistí. Společnost je prý polarizovaná, lidé se vůči sobě chovají nesmiřitelně. Cyklisté nenávidí motoristy, motoristé cyklisty. Proč tolik nenávisti? Možná i proto, že to, co nás dnes spojuje, nejsou tradiční autority, ale hvězdy – herci, sportovci, youtubeři, modelky, kterými se chceme připodobnit. Jenže titíž lidé, které obdivujeme, v nás vyvolávají averzi. Lidé, které obdivujeme, nás přitahují proto, že mají něco, co my nemáme – a přesně ze stejného důvodu je máme sklon obdivovat i nesnášet. Možná proto vznikl zvláštní obrat hate watching – lidé až nutkavě vyhledávají ty, kteří jim nepřekonatelně vadí a pak na ně nenávistně zírají. Jistěže tento fenomén není nový. Nenávidělo se vždy. Fascinaci nenávistí výstižně popsal René Girard ve své knize Obětní beránek. Společnost stojí na přitažlivosti, tedy na tom, že tíhneme ke stejnému, ale rovněž na elektrizující nevraživosti. Neodolatelná přitažlivost a stejně silná nesmiřitelnost bývají dvě strany jedné mince. Není v tom případě na místě tvrdit spolu s rakouským filozofem Konradem Paulem Liessmannem, že nenávist netřeba nenávidět a sociální sítě jsou naopak prostorem, kde se lidé neškodně vyřádí? Lze zajít dále a spolu s americko-dánskou filozofkou Berit Brogaardovou tvrdit, že existuje nejen zničující, ale rovněž pozitivní, tzv. kritická nenávist, která společnost otužuje, dokonce může být branou k morální vizi? Autorka podcastu Tereza Matějčková se zabývá i těmito možnostmi, nakonec je však zavrhuje. Obtíží nenávisti je okolnost, že se jedná o postoj, který tíhne ke snaze svůj objekt zničit. Neskýtá proto možnost změny, naděje, diskuse. S nenávistí navíc bývá spjatá sebenenávist. Nenáviděnému přisuzujeme moc, které se obáváme a kterou sami v sobě postrádáme. Zatímco soupeři se mohou respektovat, a tím vzájemně motivovat, tkví nenávist v otravě sebe sama. Kapitoly I. Ztráta indiskrétnosti počátkem nenávisti? [začátek až 8. minuta] II. Nenávist: cit (nebo postoj?) směřující k eliminaci [od 8. minuty do 24.30] III. Může být nenávist správná? [od 24.30 do 37:18] IV. Nenávist je jako pořídit si oční vadu. [37:18–42.33] V. Mimetická touha: Nenávist má něco z víry. [42.33–55.55] VI. Nenávist je volání o pomoc. [55.55–konec]