Není ostuda říct si o pomoc

Seděla jsem v sobotu ráno po snídaní u kuchyňského stolu a marně jsem se pokoušela zaplnit všechny čtverečky těmi správnými čísly. Chtěla jsem si jen tak zaluštit, než půjdu po své práci v domácnosti. Myslela jsem si, že si zklidním mysl, uspořádám plány na další hodiny a potěším svého ducha tím, že aspoň v tomto sudokovém čtverci je všechno na svém místě. Jenže jsem se zasekla a nemohla jsem dál. Možná jsem někde udělala chybu! Nebo jsem si nevšimla něčeho, co je úplně zřejmé… Probírala jsem řady i sloupce čísel, ale nemohla jsem přijít na to, co kam patří. Celá zmořená jsem se narovnala a sundala si brýle, abych si mohla protřít oči. Takhle jsem si to nepředstavovala. Chtěla jsem své zálibě věnovat jen pár minut a pak se věnovat povinnostem. Koš na prádlo byl plný, v ledničce čekala krásná hovězí žebra, abych je strčila do hrnce a nechala na nejmírnějším plamenu celé dopoledne vařit. Pak bylo potřeba proběhnout bytem a věci, které nejsou na svých místech, na jejich místa dát. Kytkám ve vázách vyměnit vodu, zalít rostliny v květináčích, utřít prach. Nic zvláštního, nic obtížného, jen takové drobnosti, které je potřeba občas v domácnosti vykonat, aby domov zůstával domovem. „Asi toho nechám,“ pomyslela jsem si, „nemůžu už ztrácet čas, za chvíli bude poledne,“ zapřeháněla jsem si. Tak nějak by to řekla moje maminka, kdyby mě viděla, jak tu sedím u stolu a luštím si sudoku, což bych správně směla až po obědě, až bude všechna domácí práce hotová. Ale strašně se mi nechtělo přijít o ten pocit štěstí, kdy jsem čtverec sudoku doluštila a všechno bylo v pořádku. „Co kdybych se mrkla do nápovědy?“ Ta myšlenky projela mou hlavou jako blesk. „Ne, to nejde,“ zazdálo se mi, že musím říct. „Proč ne?“ hádala se má duše sama se sebou. Nesedím přece nad písemkou a nehledám nápovědu, abych podváděla.  Jen si tu luštím pro zábavu a potřebuju pomoc. Požádat o pomoc přece není ostuda. Co já to všechno v té hlavě nosím? „Když něco nevíte, tak se zeptejte, student má právo na blbost.“ To byl někde v hloubi mých vzpomínek pan profesor Horák. Ach, já bych dnes řekla, že každý má právo požádat o pomoc, když něco neví. Nikdo přece nemůže očekávat, že bude dokonalý. To je jedině Bůh. A tak jsem si nalistovala nápovědu a mrkla na první tři čísla v prvním řádku. Jedno z nich mi chybělo. No hurá, najednou jsem uviděla souvislost, která mi předtím unikala a sudoku jsem doluštila v malé chvilce. Pocit úlevy se rozlil v mé duši a s lehkou hlavou jsem vyrazila do koupelny vyprázdnit koš se špinavým prádlem. Cítila jsem se šťastně.