O metafyzické demenci: Paměť v troskách, ta osobní i kolektivní

„Hlavně žádné biflování!“ doslechne se člověk občas od odborníků na vzdělávání. Je to jen jeden z těch mnohých hlasů, které nás tu výslovně, tu nevýslovně zrazují od toho, abychom trénovali svou paměť. Je to logické, proč se zatěžovat pamatováním údajů, když máme vše v chytrém telefonu. Akorát filozofové tradičně upozorňovali na to, že paměť je jen druhá strana myšlení.Dnes na tyto filozofické základy navazují mnozí neurologové, třeba německo-rumunská neuroložka Hannah Monyerová. Ta mimo jiné ukazuje, jak nevzdělaní jsme, co se týče fungování paměti a jak moc si tím škodíme. Dosud nás prý mate představa paměti jako nějaké nádrže se vzpomínkami. Paměť je však spíše aktivita, která se udržuje při životě výhradně jejím používáním; v tom používání my však zaostáváme. Také si prý nejsme dostatečně vědomi toho, jak úžasnou práci náš mozek odvádí ve spánku. Ani tehdy jen „neukládá“ obrázky ze dne. Náš mozek nám spíše nabízí varianty předešlého dne, abychom se příliš neuzavírali do minulosti a již v noci prožívali to, že jiná minulost byla možná, a že budoucnost je v našich rukách.Ale paměť není jen v naší hlavě; není to žádný soukromý sejf. V nedávné době na to poukázal bulharský spisovatel Georgi Gospodinov. V rozhovoru pro Týdeník Echo poznamenává: „Máme sklon podceňovat, kolik vzpomínek si vypůjčujeme. Myslíme si, že to, co si pamatujeme, jsme zažili my, a přitom to zažil někdo jiný. Mnohdy také máme za to, že jsme něco vymysleli, třeba nějaký příběh, a ve skutečnosti je to zas něčí vzpomínka. Naše individuální paměť i představivost žije z kolektivních vzpomínek, které si vyprávíme.“ Ve velkolepé knize Časokryt ukazuje, jak vypravování či předčítání příběhů umí aktivovat paměť i pacientů trpících demencí. Ti se skrze mentální aktivitu probuzenou ve vzpomínání občas dokáží navrátit i do přítomnosti. Proces vzpomínání jim navrací něco z jejich někdejší duchapřítomnosti.Georgi Gospodinov ukazuje, že ústup paměti ze společnosti není patrný jen na úrovni jednotlivců, ale i na úrovni kolektivní. Rozpadají se třeba společné kánony toho, co máme mít přečteno nebo o čem máme mít ponětí. Gospodinov, sám nevěřící milovník bible, říká, že kdysi jako takový svorník fungovala bible. Lidem nevzdělaným i vzdělaným, chudým i bohatým skýtala jeden – ale velmi bohatý – rámec, podle kterého se žilo i myslelo. To skončilo. Autor Časokrytu to popisuje lakonicky: „Bůh není mrtev. Bůh zapomněl. Bůh je dementní.“ Je-li Bůh odkazem na smysluplnost světa, a náš svět se roztříštil do nesouvisejících fragmentů, možná na celou společnost přišlo cosi jako metafyzická demence. Bůh kdysi slovy stvořil svět – a my tomu věřili; nyní jsme tomu věřit přestali – a on zapomněl.KapitolyI. Trpí Alzheimerem i celé společnosti? [úvod až 12:20]II. O tom, že metafyzicky „dementní“ se již rodíme [12:20 až 31:40]III. Neuroložka Hannah Monyerová: „Paměti nejde o pravdu, ale o život.“ [31:40 až 47:00]IV. „Kdo ovládá paměť, ovládá budoucnost.“ [47:00 až konec]BibliografieGeorgi Gospodinov, Časokryt, přel. David Bernstein, Praha: Argo, 2025.Maurice Halbwachs, Kolektivní paměť, přel. Yasar Abu Ghosh, Praha: SLON, 2010.Selin Karakose, Martina Luchetti, Yannick Stephan et al, „Marital status and risk of dementia over 18 years: Surprising findings from the National Alzheimer's Coordinating Center“, in: Alzheimer’s and Dementia, vol. 21, 3, 2025, https://alz-journals.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/alz.70072Milan Kundera, Kniha smíchu a zapomnění, Praha: Atlantis, 2017.Tereza Matějčková, „Hledání třetí ponožky. Je demence budoucností stárnoucího světa?“, in Echoprime, 3. 1. 2025. https://www.echo24.cz/a/HugBC/tydenik-echo-esej-tereza-matejckova-hledani-treti-ponozky-demenceHannah Monyer, Martin Gessmann, Das geniale Gedächtnis. Wie das Gehirn aus der Vergangenheit unsere Zukunft macht, München: Albert Knaus Verlag, 2015.Platón, Euthydémos – Menón, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 2000.