papež František: Proč vystoupil Ježíš do nebe?

PAPEŽ FRANTIŠEK Proč vystoupil Ježíš do nebe? Drazí bratři a sestry, dobrý den! Nanebevstoupení Páně je svátek, svátek, který dobře známe, ale může vyvolat některé otázky, přinejmenším dvě. První: proč slavit Ježíšův odchod? Zdálo by se, že jeho odchod je smutný okamžik, ne zrovna něco, z čeho bychom se měli radovat! Proč slavit odchod? To je první otázka. Druhá otázka: Co teď Ježíš dělá v nebi? Proč slavit. Protože s nanebevstoupením se stalo něco nového a krásného: Ježíš vzal naše lidství, naše tělo do nebe - je to poprvé! - To znamená, že ho přinesl do Boha. To lidství, které přijal na zemi, zde nezůstalo. Zmrtvýchvstalý Ježíš nebyl duch, ne, měl své lidské tělo, tělo, kosti, všechno, a tam, v Bohu, bude navždy. Můžeme říci, že ode dne nanebevstoupení se sám Bůh "změnil": od té doby už není jen duchem, ale stejně jako nás miluje, nese v sobě i naše tělo, naše lidství! Tím je naznačeno naše pravé místo, náš osud je tam. Takto napsal jeden starověký Otec ve víře: "Nádherná zpráva! Ten, který se pro nás stal člověkem [...], aby nás učinil svými bratry a sestrami, se jako člověk představuje Otci, aby s sebou vzal všechny, kdo jsou s ním spojeni" (sv. Řehoř z Nisy, Rozprava o Kristově vzkříšení, 1). Dnes slavíme "dobytí nebe": Ježíš se vrací k Otci, ale s naším lidstvím. A tak je nebe už tak trochu naše. Ježíš otevřel dveře a jeho tělo je tam. Druhá otázka: Co dělá Ježíš v nebi? Vystupuje naším jménem před Otcem, neustále mu ukazuje naše lidství, ukazuje rány. Rád si představuji, že Ježíš se před Otcem takto modlí, že mu ukazuje rány. "Toto jsem vytrpěl pro lidi: udělej něco!". Ukazuje mu cenu vykoupení a Otec je dojat. O tomto rád přemýšlím. Takto se modlí Ježíš. Nenechal nás v tom samotné. Ve skutečnosti nám před svým nanebevstoupením řekl, jak o tom informuje evangelium: "Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa" (Mt 28,20). Je stále s námi, hledí na nás, je "stále živý, aby se za nás přimlouval" (Žd 7,25). Aby Otec viděl rány, kvůli nám. Jedním slovem, Ježíš se přimlouvá; je na nejlepším "místě", před svým i naším Otcem, aby se za nás přimlouval. Přímluva je zásadní. Tato víra je užitečná i pro nás: pomáhá nám neztrácet naději, nenechat se odradit. Před Otcem stojí někdo, kdo mu ukazuje rány a přimlouvá se. Kéž nám Královna nebes pomáhá přimlouvat se silou modlitby.