Petr Vrbacký: Soužití a smíření

Dne 18. listopadu 1965 (v předvečer celonárodních oslav Tisíciletí křtu Polska 966–1966) se během II. vatikánského koncilu v Římě polští biskupové obrátili na své německé spolubratry otevřeným listem, v němž (poté co podrobně vylíčili jednotlivé kapitoly doslova hrůzné situace Polska pod nacistickou nadvládou za druhé světové války) napsali: „Přes téměř beznadějně minulostí zatíženou situaci … v křesťanském, ale též velmi lidském duchu k vám napřahujeme své ruce … odpouštíme vám a  prosíme za odpuštění.“Poslední tři slova vyvolala doslova zběsilou reakci komunistického režimu. Byly organizovány „spontánní“ demonstrace, školní děti musely povinně opisovat protestní petice, média napřela všechnu sílu do kampaně vyvolávající nenávist a zlobu vůči církvi. Její součástí bylo i zveřejnění článku, v němž dělníci kamenolomu Solvay svému válečnému spoluzaměstnanci, tehdy nuceně nasazenému studentu Karolu Wojtylovi, adresovali větu: „My neodpouštíme!“Krakovský arcibiskup jim odpověděl dopisem, ve kterém nejprve zdůraznil, že list polských biskupů byl podložen „nejhlubšími zásadami křesťanské etiky obsažené v evangeliu“; a svým bývalým spoludělníkům nakonec adresoval tato slova: „Když jsme spolu pracovali během okupace, spojovala nás řada věcí, především ale úcta k lidské bytosti, k svědomí, k individualitě a společenské důstojnosti. Z velké části jsem se těmto věcem přiučil od dělníků ve fabrice Solvay; teď ale tento základní princip ve vašem dopisu nenacházím…“V těchto dnech jsme aktuálně svědky výmluvného kontrastu mezi uzdravující mocí odpuštění, vysloveného přes bolest mučednictví, a zvrhlostí, pro kterou je bolest minulých ran a jejich obětí pouhým palivem v ďábelsky rozdmýchávaném požáru nenávisti. Chci na přímluvu sv. Jana Pavla II. prosit Boha, aby ti, kteří se hlásí ke křesťanství, stáli jednoznačně na straně smíření a odpuštění.Petr Vrbacký, farář u sv. Augustina v Brně