Plánované hospodářství vedlo ke státnímu bankrotu. Nebylo ale výmyslem komunistů.

O tom, že se v poválečném Československu přistoupí k nějaké formě plánovité ekonomiky, panoval mezi stranami Národní fronty konsensus. Ještě za války se na tom dokonce shodli členové domácího i zahraničního nekomunistického odboje. Víra, že neviditelná ruka trhu nefunguje a ekonomiku je třeba řídit, byla důsledkem Velké hospodářské krize, se kterou si trh bez přívlastků nedokázal poradit. Ovšem s plánováním nebyly zkušenosti. Tehdejší rektor Univerzity Karlovy Karel Engliš si během tzv. III. republiky kladl otázku, jak skloubit svobodu, demokracii a plánování, za což byl komunisty obviňován, že brání budovatelskému úsilí. Hvězda komunistické hospodářské teorie Ludvík Frejka naopak prosazoval maximální centralizaci rozhodování, oslavoval sovětské metody organizace plánování a vyzýval k likvidaci veškerých kapitalistických prvků v ekonomice. „Má-li být přijatý hospodářský plán úspěšně plněn, je k tomu zapotřebí jednoty a koncentrace politické vůle,“ tvrdil. Jak to v revolucích bývá, i Frejka na své nadšení doplatil, v prosinci 1952 byl popraven spolu s Rudolfem Slánským.