Případ Gisèle Pelicot připomíná, že pachatel nemusí být podivín v parku, ale elektrikář, novinář nebo manžel

Roky znásilňování, desítky pachatelů, a také obrovská odvaha sdílet svůj případ s celým světem. Takový je příběh Gisèle Pelicot, která po čtvrtečním rozhodnutí francouzského soudu, který jejímu manželovi, hlavnímu pachateli, uložil dvacet let za mřížemi, tedy nejvyšší možný trest, řekla směrem k obětem sexuálního násilí: „Bojujeme stejnou bitvu.” I když to podle ní byla obtížná zkouška, toho, že byl její případ projednávaný veřejně, nelituje. Podobné případy i dle jejích slov totiž často zůstávají skryté, stejně jako dlouhou dobu ten její. Jak ve Výtahu Respektu zdůrazňuje Silvie Lauder, nakonec Gisèle Pelicot vychází z kauzy jako hrdinka, díky které se změnila debata o obětech sexuálního násilí: „Není moc případů, kdy rozsudek v případu běžného člověka vede k tomu, že o něm tweetují evropští a zámořští premiéři. Je hrdinkou ne nešťastnou, ale je oceňováno to, co skutečně oceňováno být má. Odvaha a kontrast s pachateli," říká ve zpravodajském podcastu a dodává, že případ ukázal, jaký typ člověka může páchat násilí tohoto typu: „Celým soudem se nesl údiv, že jsou to normální běžní muži - elektrikář, novinář, IT specialista, lidé z řemeslných profesí, atd. S jistou hořkostí jsem si uvědomila, že lidé, kteří se sexuálnímu násilí věnují, na to upozorňují roky, že to známé klišé neplatí, že by násilí páchali podivní lidé v parku, ale jsou to zdánlivě běžní členové společnosti." Čemu všemu Gisèle Pelicot čelila? V čem dalším je její odvaha přelomová i pro další oběti sexuálního násilí?