Proč nás zlo fascinuje a dobro nudí? Pravda neexistuje? #09

Události na filozofické fakultě nebyly tragédií. Tragičnost je spjatá s osudovou nevyhnutelností, zatímco vrah konal zjevně ze záměru ublížit. Není tedy zločin lepší obrat? Autorka se v novém díle podcastu zabývá výsostně filozofickou otázkou, která byla v posledních týdnech přítomná i ve veřejném prostoru. Hovořilo se o tom, že zlu nesmíme podlehnout nebo že nás nezlomí. Ale víme, co je zlo? Autorka na tuto otázku odpovídá pomocí dvou stěžejních teorií. Ta klasická tvrdí, že zlo je nedostatkem a slabostí. Původní dobro, jež je dobré, se zkazilo, a zlo tak existuje jen jako nedostatek dobra. Moderní filosofie sevyzn ačuje sklonem tradiční neřesti přehodnocovat a ukazovat zlo jako něco, co nemusí být zas tak špatné. Goethův Mefistofelés z Fausta je sympatický chlápek: je „té síly díl, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“. Friedrich Nietzsche jde ještě dále a ďábla označí za nejstaršího přítele poznání a v tom jej následuje ve dvacátém století třeba klasik sociologie Niklas Luhmann: ďábel je prý prvním dialektikem – zná nejvíce perspektiv. Neučinili jsme zlo příliš atraktivním? Když někdo o druhém pronese, že je „hodný“, snadno ásn napadne, jestli se tím neříká, že je mdlý. Dobro spojujeme nezřídka kdy se slabostí, sneschopností být energický, jako by moderní koncepce zla stála na převrácení té klasické. Autorka se v poslední části obrací k netflixovému seriálu o sériovém vrahovi Jeffreymu Dahmerovi. Jakkoli se jedná o počin v žánru true crime, který stojí na soudobém sklonu vidět ve zločincích mazané padouchy, zdá se, že sami tvůrci proti tomu protestují. Dahmer začíná jako zajímavý člověk, který se stává vlivem alkoholu i vlastní lenosti nudným a slabým. Fascinaci budí leda to, jak rychle se člověk může proměnit v trosku. Klasická teorie zla je nakonec možná podnětnější, ne-li pravdivější: nikoli zlo, ale dobro je výrazem síly a pozoruhodnosti. Dobrý člověk ztělesňuje všechny kardinální ctnosti, tedy moudrost, uměřenost, spravedlnost a odvahu. Což je nejvyšší míra komplexity, které lze dosáhnout.   Bibliografie Bernstein, Richard, Radical Evil. A Philosophical Interrogation, Cambridge: Polity Press, 2002. Goethe, J. W., Faust, přel. Otokar Fischer, Praha: Mladá fronta, 1973 Leibniz, G., Theodicea, Praha: OIKOYMENH, 2004. Neiman, Susan, Evil in Modern Thought, Princeton 2002. Nietzsche, F., Mimo dobro a zlo, přel. V. Koubová, Praha: Aurora, 1996. Safranski, Rüdiger, Das Böse oder das Drama der Freiheit, Frankfurt am Main 1999. Steiner, George, Jazyk a ticho. Esej o jazyce, literatuře a nelidskosti, Praha: Dauphin, 2023. Voltaire, Výbor z díla, Praha 1989. Voltaire, Candide, přel. Radovan Krátký, Praha 2007.